Ústavní soud
rozhodl dnešního dne v senátě ústavní stížnosti
stěžovatele J. U., zastoupeného advokátem JUDr. V. K. proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1998, č.j. 23 Co
157/98-63, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 1998, č.j. 23 Co
157/98-63, se zrušuje.
Odůvodnění
Stěžovatel se včas podanou stížností domáhá zrušení napadeného
rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Příbrami ze dne 29. 10. 1997, č.j. 8
C 45/97-44. Tímto rozsudkem okresního soudu byla stanovena
povinnost žalovanému J. U. uzavřít se žalobci Z. J. a L. J. kupní
smlouvu o prodeji pozemku 2č. 61/2, kat. úz. D., o výměře 160 m za
kupní cenu 14.426,- Kč do bezpodílového spoluvlastnictví žalobců
proti tomu, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému kupní cenu
do 15ti dnů po vkladu vlastnického práva žalobců k převáděnému
pozemku do katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Příbrami.
Okresní soud v Příbrami tak rozhodl na základě zjištění, že
žalobci dne 5. 12. 1994 uzavřeli jako kupující smlouvu o uzavření
budoucí kupní smlouvy s JUDr. J. B. Předmětem této smlouvy byl
závazek účastníků uzavřít kupní smlouvu o prodeji pozemku o výměře
160 m2, který vznikne oddělením od pozemku č. parc. 61/2 o celkové
výměře 437 m2, k. ú. D. Mezi žalobci a JUDr. J. B. bylo sjednáno
pod čl. XI. uvedené smlouvy, že pokud bude JUDr. B. prodávat další
část pozemku č. parc. 61/2, zavazuje se ji přednostně nabídnout
k prodeji žalobcům. Tuto povinnost však JUDr. B. nesplnil
a pozemek prodal žalovanému J. U. kupní smlouvou ze dne 21. 11.
1995. Ustanovení § 603 odst. 3 obč. zák. umožňuje žalobcům domáhat
se na žalovaném, aby jim nabídl pozemek ke koupi, neboť předkupní
právo působí i vůči třetím osobám. Proto okresní soud žalobě
vyhověl.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 1998, č.j. 23 Co
157/98-63, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Krajský soud
konstatoval, že smlouvou o budoucí smlouvě ze dne 5. 12. 1994 bylo
mezi JUDr. B. a žalobci dohodnuto smluvní předkupní právo, a to
písemnou formou jako právo závazkové, které nevyžadovalo vklad do
katastru nemovitostí. JUDr. B. jako povinný porušil sjednané
předkupní právo, když ve lhůtě 3 měsíců po oddělení části pozemku
č. 61/2 o výměře 160 m2 geometrickým plánem tuto část pozemku
prodal žalovanému. Z těchto důvodů se žalobci proti žalovanému
(nabyvateli předmětného pozemku) právem domáhají povinnosti
k uzavření kupní smlouvy, a to nahrazením projevu vůle podle ust.
§ 161 odst. 3 občanského soudního řádu v souladu s ust. § 603
odst. 3 obč. zák.
Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu
vyjádřenými v odůvodnění napadeného rozsudku. Popírá, že by bylo
ve smlouvě o smlouvě budoucí ze dne 5. 12. 1994 zakotveno
předkupní právo. Zejména nesouhlasí s tím, že by šlo o smluvní
předkupní právo jako právo závazkové, které nevyžadovalo vklad do
katastru nemovitostí a že Z. J. a L. J. mohli žalovat na určení
povinnosti stěžovatele uzavřít s nimi kupní smlouvu. Tyto závěry
neodpovídají ust. § 603 obč. zák. Komentář k tomuto zákonnému
ustanovení jednoznačně uvádí, že není-li předkupní právo smluveno
jako právo věcné, je porušení tohoto závazku v podstatě
sankcionováno toliko odpovědností za event. škodu. Vzhledem
k tomu, že Krajský soud v Praze nesprávně interpretoval ust. §
603 obč. zák., došlo k porušení stěžovatelova základního práva
zaručeného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Proto stěžovatel navrhl, aby byl napadený rozsudek
Krajského soudu v Praze zrušen.
Krajský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti pouze uvedl, že odkazuje na odůvodnění
napadeného rozsudku a prohlásil, že netrvá na ústním jednání před
Ústavním soudem.
Okresní soud v Příbrami se k ústavní stížnosti nevyjádřil
a toliko odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 29. 10. 1997, č.j.
8 C 45/97-44. Okresní soud souhlasil s upuštěním od ústního
jednání.
Vedlejší účastníci Z. J. a L. J. (oba zastoupení JUDr. P. Č.)
namítli, že navrhovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné
argumenty, které by neuplatnil již v řízení před obecnými soudy.
Jeho veškerými námitkami se Krajský soud v Praze v odvolacím
řízení zabýval a správně je zhodnotil. V řadě nálezů Ústavního
soudu je pak výslovně uvedeno, že pokud ústavní stížnost spočívá
v polemice s právními závěry obecných soudů, která je zcela shodná
s argumenty uplatněnými v odvolání proti rozhodnutí soudu prvého
stupně, nemůže Ústavní soud takové stížnosti vyhovět, neboť by se
dostal do pozice třetího stupně v systému obecného soudnictví (viz
např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 294/95, I.
ÚS 146/94, I. ÚS 87/95). Po věcné stránce vedlejší účastníci
namítli, že navrhovatel chybně interpretuje § 603 obč. zákoníku,
neboť odstavec 3 cit. ustanovení se vztahuje i k věcnému
i k závazkovému předkupnímu právu. Vedlejší účastníci navrhli
odmítnutí ústavní stížnosti podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák.
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a souhlasili
s upuštěním od ústního jednání v této věci.
Rovněž stěžovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí
(včetně řízení, které mu předcházelo) dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 8 C 45/97,
vyplývá, že soudy prvého a druhého stupně rozhodovaly na základě
zjištění, že žalobci jako budoucí kupující uzavřeli dne 5. 12.
1994 s JUDr. J. B. jako budoucím prodávajícím smlouvu o uzavření
budoucí smlouvy. Podle této smlouvy se účastníci zavázali uzavřít
kupní smlouvu o prodeji části pozemku o výměře 2160 m2, který
vznikne oddělením od pozemku č. parc. 61/2 o celkové výměře 437
m2, kat. úz. D., a to do 3 měsíců ode dne geometrického rozdělení
p.p. 61/2 v k. ú. D. (Geometrickým plánem č. p. 1049-100-95
vyhotoveném dne 4. 9. 1995 byla oddělena pozemková parcela č.
61/3 - ostatní plocha o výměře 168 m2, kterou kupní smlouvou ze
dne 7. 9. 1945 prodal JUDr. J. B. manželům L. a Z. J. Současně
tímto geometrickým plánem byla oddělena další pozemková parcela č.
261/2 - ostatní plocha o výměře 160 m2.) Dále bylo mezi účastníky
v čl. XI. smlouvy ze dne 5. 12. 1994 sjednáno, že pokud bude JUDr.
B. prodávat další část pozemku č.p. 61/2, zavazuje se ji
přednostně nabídnout k prodeji žalobcům.
Krajský soud v Praze považoval za prokázáno, že smlouvou
o smlouvě budoucí ze dne 5. 12. 1994 bylo mezi JUDr. B. a žalobci
dohodnuto smluvní předkupní právo písemnou formou a to jako právo
závazkové, které nevyžadovalo vklad do katastru nemovitostí.
JUDr. B. prý jako povinný porušil sjednané předkupní právo, když
ve lhůtě 3 měsíců po oddělení části pozemku p.č. 61/2 o výměře
160 m2 tuto geometrickým plánem oddělenou část pozemku prodal
žalovanému. Jestliže se žalobci domáhají proti nabyvateli
předmětného pozemku povinnosti uzavřít kupní smlouvu, a to
nahrazením projevu vůle podle ust. § 161 odst. 3 občanského
soudního řádu v souladu s ust. § 603 odst. 3 obč. zákoníku, muselo
být - podle názoru krajského soudu - jejich návrhu vyhověno.
Krajský soud v Praze se při posuzování věci odvolal na ust. §
603 odst. 3 občanského zákoníku, byť sám - jak je uvedeno výše
- považoval za prokázáno, že smlouvou ze dne 5. 12. 1994 došlo
mezi JUDr. B. a žalobci ke vzniku smluvního předkupního práva jako
práva závazkového, které nevyžadovalo vklad do katastru
nemovitostí. V souzeném případě by však - i kdyby existovalo
předkupní právo pro určitý případ zcizení a zavázaná osoba takto
smluvně převzatou povinnost nerespektovala, tj. zcizila by věc
třetí osobě způsobem, pro které bylo předkupní právo sjednáno
- předkupní právo závazkové povahy rovněž zaniklo, neboť vůči
třetí osobě nepůsobí. Osoba oprávněná z předkupního práva by mohla
vůči zavázané osobě uplatňovat nárok na náhradu škody za podmínek
ust. § 420 obč. zák. Vzhledem k pouhé závazkové (osobní) povaze
předkupního práva se však oprávněná osoba nemůže na nabyvateli
zcizené věci s úspěchem domáhat toho, aby jí nabyvatel koupenou
věc nabídl ke koupi (srov. obecně uznávanou literaturu, např.
Komentář k občanskému zákoníku, Jehlička/Švestka a kolektiv, 5.
vydání, 1999, str. 648; dále Právní rozhledy 5/1994, str. 165,
Jehlička, Švestka - Nad předkupním právem). Výklad ustanovení §
603 občanského zákoníku, který podávají vedlejší účastníci, tedy
Ústavní soud z ústavněprávního hlediska neakceptuje.
Je pravda, že Ústavnímu soudu v důsledku zásady nezávislosti
obecných soudů upravené v čl. 82 Ústavy zpravidla nepřísluší
"hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud nicméně
dospěl k závěru, že v souzené věci došlo jednak nesprávným
hodnocením obsahu čl. XI. smlouvy ze dne 5. 12. 1994, jednak
pochybením při výkladu ust. § 603 odst. 3 obč. zák. k extrémnímu
rozporu mezi hodnocením věci a zjištěným skutkovým stavem. Na
základě toho Ústavní soud - v souladu se svou ustálenou
judikaturou - dospívá k závěru, že Krajský soud v Praze napadeným
rozhodnutím neposkytl stanoveným způsobem ochranu práv
stěžovateli, čímž porušil čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nesprávnou interpretací ust. § 603 odst. 3 obč. zák. dále nebyla
poskytnuta náležitá ochrana vlastnických práv stěžovatele ve
smyslu ust. čl. 11 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému právo
vlastnit majetek.
Proto Ústavní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze
zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 19. 10. 1999
|
|