Ústavní soud České republiky
rozhodl v senátě ve věci ústavní
stížnosti O., a.s., zastoupeného JUDr. D. S., účastníků řízení
Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 1995, sp. zn.
16 Co 422/95, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Ostravě ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. 40 C 96/95, t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení
v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 40
C 96/95-11, z 20. 6. 1995, a to z důvodu porušení stěžovatelových
ústavně zaručených práv a svobod, především v čl. 2 odst. 3
a v čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ing. P. S. se u okresního a krajského soudu domáhal vydání
rozhodnutí, aby mu stěžovatel, O., a.s., zaplatil částku 75.000 Kč
s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodňoval tím, že mezi ním
a stěžovatelem byla dne 30. 12. 1992 uzavřena pracovní smlouva na
dobu neurčitou s dnem nástupu do práce k 4. 1. 1993. Dne 1. 1.
1993 došlo mezi stěžovatelem a ing. P. S. k uzavření smlouvy pod
názvem "Zástavní smlouva - kauce". Na základě této smlouvy byla
téhož dne dohodnutá kauce (75.000 Kč) předána stěžovateli. Tato
kauce byla podle části II. bod 1 "Zástavní smlouvy - kauce"
podmínkou pro uzavření pracovní smlouvy, přičemž ke ztrátě nároku
ing. P. S. na kauci mělo podle této smlouvy dojít v případě, kdy
by ze strany pracovníka (ing. P. S.) nebyla závažným způsobem
dodržena sjednaná ustanovení, uvedená v pracovní smlouvě. Kauce
měla být vrácena pouze v případech uplynutí sjednané doby
pracovního poměru uvedené v pracovní smlouvě; po skončení
pracovního poměru dohodou a splnění všech ustanovení (podmínek)
pracovní smlouvy; při skončení pracovního poměru ve zkušební době;
při skončení pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele,
pokud by nešlo o výpověď pro porušení kázně nebo z důvodů, pro
které lze pracovní poměr zrušit okamžitě, či pokud by
zaměstnavatel porušil zvlášť hrubým způsobem povinnosti,
vyplývající pro něj z pracovní smlouvy a pracovník by proto
okamžitě zrušil pracovní poměr.
Sjednaný pracovní poměr byl ukončen ze strany ing. P. S.
výpovědí dne 31. 5. 1993. Titulem pro zaplacení částky 75.000 Kč
bylo - podle rozhodnutí obecných soudů - vydání neoprávněného
majetkového prospěchu podle § 243 zákoníku práce. (Pozn.: Ode dne
účinnosti zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník
práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, se podle článku I. bodu 8 tohoto zákona ve všech
ustanoveních zákoníku práce slova "neoprávněný majetkový prospěch"
nahrazují slovy "bezdůvodné obohacení".)
Oba obecné soudy žalobě vyhověly a uložily stěžovateli, aby
ing. P. S. zaplatil částku 75.000 Kč a náklady řízení. Soudy
dovodily neplatnost "Zástavní smlouvy - kauce" a poukázaly na to,
že toto ujednání nemělo oporu v platném znění zákoníku práce,
takže se jednalo o právní úkon, který se svým účelem i obsahem
příčil zákoníku práce (§ 242 odst. 1). Rozhodnutí obou soudů
vycházela z názoru, že sjednaná zástavní smlouva svou povahou
spadala nikoliv do oblasti občanskoprávní, ale pracovněprávní a že
pro normy pracovního práva je příznačná jejich kogentní povaha. To
- mimo jiné - znamená, že účastníci pracovněprávních vztahů mohou
smlouvu či dohodu uzavřít jen v rámci těch typů smluv, které jsou
předvídány pracovněprávními předpisy a že jejich smluvní volnost
se uplatní pouze tam, kde to tyto předpisy umožňují. Proto oba
soudy dospěly k závěru, že stěžovatel získal na úkor žalobce ing.
P. S. neoprávněný majetkový prospěch, takže je v souladu s ust.
§ 243 odst. 1 zákoníku práce povinen jej žalobci ing. S. vydat.
Stěžovatel v prvé řadě vyjádřil nesouhlas s právním
posouzením "Zástavní smlouvy - kauce" jako ujednáním ze zákona
neplatným. Podle jeho názoru má každý zaměstnavatel právo určovat
kritéria pro přijetí do pracovního poměru, pouze nesmí narušit
rovnost rasy, náboženství, barvy pleti, pohlaví a politického
přesvědčení. Jiná kritéria, jako např. věk uchazeče, jeho
kvalifikace, pracovní zkušenosti a pracovní motivace, jsou
přípustná. Rovněž uchazeč o zaměstnání si vybírá zaměstnavatele
podle určitých kritérií (např. plat, vzdálenost od místa bydliště,
možnost umístění dítěte do školky, služební automobil)
a stěžovatel proto údajně jednal stejně nebo obdobně jako tisíce
jiných organizací tím, že stanovil pro uchazeče o zaměstnání
vlastní kritéria (věk, kvalifikaci, zkušenosti a pracovní
motivaci). Smyslem "Zástavní smlouvy - kauce" podle stěžovatele
bylo ověřit, zda uchazeč o zaměstnání je ochoten pro jeho získání
něco obětovat, resp. zda je ochoten nést i určitá rizika. Pokud by
byla rizika ve smlouvě pro budoucího zaměstnance nepřijatelná, prý
by zřejmě upustil od jejího podpisu a do zaměstnání by nebyl
přijat.
Podle názoru stěžovatele je nutno "Zástavní smlouvu - kauci"
posuzovat jako závazek občanskoprávní, nikoliv pracovněprávní.
Poukázal na to, že mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem může
vzniknout celá řada občanskoprávních závazků (např. smlouva
o půjčce), mezi něž lze zařadit i zástavní smlouvu.
Stěžovatel apeloval i na nedostatečnou ochranu organizace
před excesním jednáním pracovníka, kterou poskytuje zákoník práce.
Vzhledem k tomu, že prý stávající právní systém neposkytuje
potřebnou ochranu a trestněprávní ochranu považuje stěžovatel za
velmi problematickou, pořídil si stěžovatel vlastní ochranu
individuální, formou smlouvy. Přitom obdobný individuální způsob
ochrany organizace není podle stěžovatele právním řádem zakázán.
Stěžovatel konečně uvedl, že kauce je prý "všeobecně
rozšířeným a dlouhodobě užívaným prostředkem pro zkoumání
a udržování loajality zaměstnance vůči zaměstnavatelské
organizaci" a lze ji přirovnat k jiným prostředkům pojištění
loajality zaměstnanců (např. soudcovský slib, slib příslušníka
ozbrojených sil, naturální plnění atd.) Uzavření "Zástavní smlouvy
- kauce" bylo svobodnou volbou mezi občany, které proběhlo před
vznikem pracovního poměru a kde technické provedení smluv nehrálo
roli.
Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost
splňuje zákonné formální náležitosti a přistoupil proto
k vlastnímu projednání věci.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský
soud v Ostravě a Okresní soud v Ostravě, a vedlejší účastník, ing.
P. S.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření sdělil, že
stěžovatel neuvedl konkrétní argumenty pro názor, že "Zástavní
smlouva - kauce" je závazkem občanskoprávním. Jím uváděná kritéria
pro přijetí možných zaměstnanců jsou svou podstatou pohnutkou
(motivem) a nemají právní relevanci. Pokud stěžovatel namítá, že
zákoník práce nedává zaměstnavateli dostatečnou ochranu před
excesním jednáním zaměstnance, pak takový názor může být podkladem
pro úvahy de lege ferenda, avšak nikoliv pro obcházení platné
právní úpravy představující zákonné omezení autonomie vůle
smluvních stran - smluvní svobody, která ostatně v žádném právním
odvětví není absolutní. Ust. § 244 odst. 1 zákoníku práce,
vyjadřující kogenci pracovněprávních úkonů, není v rozporu s čl.
4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jestliže
v pracovněprávních vztazích připouští sjednání pouze určitých,
zákonem předvídaných smluvních typů. Proto krajský soud navrhl,
aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že setrvává na svém
právním názoru, obsaženém v příslušném rozhodnutí. V jeho
odůvodnění zejména zdůraznil, že právní úkon "Zástavní smlouva
- kauce" je podle ust. § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce
neplatným, protože se svým obsahem zákonu výslovně příčí. Zákoník
práce žádné skládání kauce jako podmínku pro uzavření pracovního
poměru neupravuje a ani výslovně nepřipouští. Námitky, že takový
postup zákon nezakazuje a že ing. P. S. na tuto podmínku nemusel
přistupovat, stejně tak jako nemusel uzavírat pracovní poměr, jsou
právně bezvýznamné. Podle § 243 odst. 1 a 2 zákoníku práce pak
neoprávněný majetkový prospěch, získaný na úkor organizace nebo
pracovníka musí být vydán. Neoprávněným majetkovým prospěchem je
prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním
z neplatného právního úkonu.
Ing. P. S. jako vedlejší účastník nejdříve uvedl, že částku
75.000 Kč, kterou musel stěžovateli uhradit jako kauci, mu
stěžovatel zapůjčil, přičemž mezi ing. S. a stěžovatelem nikdy
k odevzdání peněz nedošlo. Podle názoru ing. S. představovala
smlouva o kauci pokus zaměstnavatele změnit podmínky pracovní
smlouvy, přičemž tato "kauční smlouva" byla sjednána v rozporu se
zákoníkem práce. Dodatečně ing. S. Ústavnímu soudu oznámil, že se
postavení vedlejšího účastníka vzdává.
Ústavní stížnost není důvodná.
Úkolem Ústavního soudu je bdít nad dodržováním ústavně
zaručených základních práv a svobod fyzických a právnických osob.
Je proto povinen zkoumat, zda napadené rozhodnutí neporušuje
základní práva nebo svobody stěžovatele, zaručená ústavním zákonem
nebo mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních
svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy.
První otázkou, kterou se zabývaly obecné soudy a k níž
přihlížel i Ústavní soud, byla otázka, zda předmětná kauce spadá
do oblasti občanskoprávní nebo pracovněprávní, respektive zda je
rozlišování na občanskoprávní a pracovněprávní vztahy v tomto
případě z ústavněprávního hlediska relevantní.
Obecné soudy vycházely ze skutečnosti, že mezi občanským
a pracovním právem existuje celá řada společných znaků a obecně
vzato se jedná o dvě velmi blízká právní odvětví. Zároveň však
nelze přehlédnout, že nicméně dosud jde o dvě právní odvětví
samostatná, která vykazují celou řadu odlišností. Současná platná
právní úprava vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči
právu občanskému a občanský zákoník nelze na pracovněprávní vztahy
používat ani subsidiárně. Přitom platí, že také právní úprava
obecných ustanovení, obsažená v zákoníku práce, není vždy shodná
nebo obdobná s úpravou v občanském zákoníku. Z hlediska
aplikačního má proto stěžejní význam, zda se na konkrétní vztah
vztahují ustanovení zákoníku práce nebo občanského zákoníku (srov.
např. M. Součková, Zákoník práce - komentář, C.H. Beck 1995, str.
2 a násl.). V tomto směru stěžovatel dovozuje, že předmětná
"Zástavní smlouva - kauce" je závazkem občanskoprávním a nikoliv
pracovněprávním, a poukazuje na existenci mnoha právních vztahů,
vznikajících mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, které mají
občanskoprávní, nikoliv pracovněprávní povahu. "Zástavní smlouvu
- kauci" považuje stěžovatel za jednu z nich.
V souzené věci se lze opřít zejména o ustanovení § 1 zákoníku
práce, z něhož plyne, že mezi zaměstnanci a zaměstnavateli
vznikají pracovněprávní vztahy, a pokud zákoník práce nebo jiný
právní předpis nestanoví jinak, vznikají tyto vztahy nejdříve od
uzavření pracovní smlouvy, dohody o provedení práce nebo dohody
o pracovní činnosti, a zakládá-li se pracovní poměr zaměstnance
volbou nebo jmenováním, nejdříve od jeho zvolení nebo jmenování.
Přitom je nesporné a stěžovatel to uvedl i v ústavní stížnosti, že
pracovní smlouva mezi ing. P. S. a stěžovatelem byla uzavřena dne
30. 12. 1992 a že k uzavření smlouvy pod názvem "Zástavní smlouva
- kauce" došlo dne 1. 1. 1993, tedy v době už po uzavření pracovní
smlouvy. Je proto zřejmé, že v době uzavření "Zástavní smlouvy
- kauce" existoval mezi stěžovatelem a ing. P. S. pracovněprávní
vztah.
Stěžovatel se proto v ústavní stížnosti dopouští omylu, když
tvrdí, že "uzavření Smlouvy kauční ... proběhlo před vznikem
pracovního poměru, kde technické provedení smluv v souvislosti
s přelomem roků 91/92 (zřejmě míněn 92/93) nehraje roli."
O pracovněprávní povaze "Zástavní smlouvy - kauce" svědčí
rovněž skutečnost, že uzavření této smlouvy bylo podmínkou
uzavření pracovní smlouvy. To uvádí sám stěžovatel v ústavní
stížnosti, pokud tvrdí, že "tato kauce byla dle části II. bod 1
"Zástavní smlouvy - kauce" podmínkou pro uzavření pracovní
smlouvy." Pro pracovněprávní povahu předmětné kauce tedy svědčí
i věcná a formální propojenost mezi uzavřením pracovního poměru
a uzavřením kauční smlouvy. Tuto propojenost přiznal i stěžovatel,
když v ústavní stížnosti uvedl, že "kauce je všeobecně rozšířeným
a dlouhodobě užívaným prostředkem pro zkoumání a udržování
loajality zaměstnance vůči zaměstnavatelské organizaci."
Také skutečnost, vyplývající ze soudního spisu 40 C 96/95, že
předmětnou částku 75.000 Kč za účelem zaplacení kauce měl ing. P.
S. dostat od stěžovatele na základě smlouvy o poskytnutí půjčky
(která byla navíc bezúročná), nasvědčuje tomu, že "Zástavní
smlouva - kauce" patří svou podstatou do oblasti pracovněprávní.
Ing. P. S. totiž částkou 75.000 Kč sám nedisponoval a bez
poskytnuté bezúročné půjčky od stěžovatele by nebyl schopen
podmínky smlouvy o kauci akceptovat, čímž by nemohla být ani
naplněna smlouva pracovní. Skutečné důvody poskytnuté půjčky,
které spočívaly v možnosti uhrazení sjednané kauce, a tím i vzniku
pracovního poměru, jsou obzvlášť zřetelné vzhledem k bezúročnosti
této půjčky. Názor, že "Zástavní smlouva - kauce" má povahu
pracovněprávní, lze nepřímo podepřít i tím, že obdobné smlouvy
stěžovatel se svými zaměstnanci uzavírá běžně. Na základě
uvedených skutečností proto Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy
usuzuje, že "Zástavní smlouvu - kauci" je nutno posuzovat jako
pracovněprávní vztah, na který se plně vztahují předpisy z oblasti
pracovního práva. Pro tento dílčí závěr svědčí samotný smysl této
smlouvy, její obsah a také časový a formální vztah k uzavřené
pracovní smlouvě.
Další otázkou, jíž se zabývaly obecné soudy, byla otázka,
zda příslušnou "zástavní smlouvou" byl porušen zákoník práce,
respektive zda je přípustné uzavírat i takové smlouvy, se kterými
zákoník práce výslovně nepočítá.
Ustálená teorie i praxe dosud stále vycházejí z myšlenky, že
zákoník práce má zásadně kogentní povahu. To - mimo jiné
- znamená, že účastníci pracovněprávních vztahů mohou uzavřít jen
ty smlouvy, které jsou typově upraveny (nebo alespoň předvídány)
pracovněprávními předpisy, a že jejich smluvní volnost se uplatní
jen tam, kde to pracovněprávní předpisy umožňují (srov. M.
Součková, Zákoník práce - komentář, C.H. Beck 1995, str. 446).
Kogentní povaha zákoníku práce vyplývá i z jeho ust. § 244 odst.
1, podle něhož je smlouva (dohoda) sjednaná podle příslušných
ustanovení pracovněprávních předpisů uzavřena, jakmile se
účastníci shodli na jejím obsahu. Zákoník práce tedy předpokládá
uzavření smluv (dohod) "podle příslušných ustanovení
pracovněprávních předpisů" a neobsahuje takové ustanovení jako
např. občanský zákoník v § 51 (nepojmenované smlouvy). Právě
v zásadně kogentní povaze pracovněprávních předpisů lze spatřovat
jeden z podstatných rozdílů mezi nimi a předpisy občanskoprávními.
V případě, že pracovněprávní předpisy účastníkům pracovněprávních
vztahů neumožňují odchylnou úpravu vzájemných práv a povinností,
je třeba to, co těmto předpisům nevyhovuje, považovat za zakázáno.
Tato kogentnost má své místo i v současné době, neboť - i při
rovnosti obou účastníků pracovněprávního vztahu před zákonem
- zaměstnavatel je a bude i nadále pars potentior, takže ochrana
zaměstnanců i touto formou má své opodstatnění. To je ostatně
promítnuto i do jiných institutů pracovního práva.
Za případ nepřípustné úpravy vzájemných práv a povinností
mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obecné soudy v souzené věci
právem považovaly i "Zástavní smlouvu - kauci". V podmínkách této
smlouvy bylo zakotveno, že "závažné nedodržení sjednaných
ustanovení (podmínek) uvedených v pracovní smlouvě má za následek
ztrátu nároku na kauci v celkové výši 75.000 Kč". Zákoník práce se
na několika místech výslovně zabývá otázkou zajištění práv
a povinností z pracovněprávních vztahů (zejména v §§ 246 - 248),
avšak nikde nepředpokládá obdobu kauční smlouvy. Navíc lze dodat,
že např. výše náhrady škody způsobené z nedbalosti zaměstnancem,
nesmí přesáhnout částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho
průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým
způsobil škodu (§ 179 odst. 2 zákoníku práce). Je zřejmé, že
i vzhledem k výši odměny, sjednané v pracovní smlouvě (10.000 Kč)
a vzhledem k podmínkám "Zástavní smlouvy - kauce", která
předpokládá propadnutí celé částky ve výši 75.000 Kč v případě
závažného nedodržení sjednaných podmínek, se zmíněná zástavní
smlouva vymyká z právního rámce, vymezeného zákoníkem práce.
Podle ust. § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce je neplatný
právní úkon, který se svým obsahem nebo účelem příčí zákonu nebo
jej obchází nebo se jinak příčí zájmům společnosti. Na základě
výše zmíněné kogentní povahy pracovněprávních předpisů je tedy
zřejmé, že obecné soudy právem kvalifikovaly "Zástavní smlouvu
- kauci" ze dne 1. 1. 1993 jako neplatný právní úkon, neboť se
svým obsahem příčí zákonu a obchází jej.
Tento názor potvrzují (kromě důvodů již zmíněných) zejména
podmínky, za kterých pouze mohla být kauce pracovníkovi vrácena.
V úvahu nepřipadalo uplynutí sjednané pracovní doby (pracovní
poměr byl uzavřen na dobu neurčitou) nebo skončení pracovního
poměru ve zkušební době. Kauce proto mohla být vrácena, pouze
pokud by pracovní poměr skončil dohodou, výpovědí ze strany
zaměstnavatele nebo porušil-li by zaměstnavatel zvlášť hrubým
způsobem povinnosti, vyplývající pro něj z pracovní smlouvy
a pracovník by proto okamžitě zrušil pracovní poměr.
Pokud by tedy zástavní smlouva představovala platný právní
úkon, ocitl by se zaměstnanec v situaci, kdy bylo závažným
způsobem omezeno jeho právo ukončit pracovní poměr výpovědí (§ 51
zákoníku práce). Dalším důvodem neplatnosti zástavní smlouvy je
proto skutečnost, že se na jejím základě zaměstnanec předem vzdává
svých práv (§ 242 odst. 1 písm. c) zákoníku práce).
Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že "Zástavní smlouvu
- kauci" lze srovnat s takovými kritérii pro přijetí do pracovního
poměru, jako jsou např. věk, kvalifikace, pracovní zkušenosti
a pracovní motivace. Rovněž nelze souhlasit se stěžovatelovým
přirovnáním kauční smlouvy např. k soudcovskému slibu nebo ke
slibu příslušníka ozbrojených sil, kdy smyslem všech zmíněných
prostředků je prý "zajištění loajality zaměstnanců".
Stěžovatel opomíjí, že jím uváděná kritéria pro přijetí do
pracovního poměru jsou dána převážně příslušnou zákonnou úpravou
(srov. čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a částečně
vycházejí ze samotné povahy určitých profesí, na něž se
bezprostředně váží. S těmito kritérii lze stěží "Zástavní smlouvu
- kauci" porovnávat. Stěžovatel rovněž zcela ignoruje skutečnost,
že zástavní smlouva ve svém důsledku nepůsobí jako důkaz motivace
uchazeče o zaměstnání, ale jako překážka v ukončení pracovního
poměru ze strany zaměstnance.
Obecné soudy rovněž právem nesouhlasily s názorem
stěžovatele, že "ten možný uchazeč, který se bojí smlouvy
kauční...nutně již v mysli své s vlastní možností jednati excesním
způsobem počítá a není tedy vhodným pro přijetí do služeb vyšších,
když loajalita vůči zaměstnavateli je nezbytnou podmínkou
úspěšného vykonávání zaměstnání a všeobecně podnikatelského
úspěchu zaměstnavatele." Jde o názor spekulativní, neboť důvodem,
proč uchazeč o zaměstnání není ochoten přistoupit na uzavření
"zástavní smlouvy - kauce" nemusí být pouze úmysl směřující
k budoucímu excesnímu jednání, ale celá řada důvodů jiných,
zpravidla osobního či finančního rázu.
Rovněž stěžovatelovo tvrzení, že "zákoník práce nedává
dostatečnou ochranu organizaci před excesním jednáním pracovníka"
může být pouze podkladem pro úvahy de lege ferenda, avšak nikoliv
důvodem pro obcházení platné právní úpravy, jak správně
konstatoval ve svém vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud.
Ani tehdy, pokud stěžovatel považuje stávající právní úpravu za
nevhodnou a nedostatečnou, neopravňuje ho to k nerespektování
platných právních předpisů. Tato skutečnost je zvýrazněna zmíněnou
kogentní povahou zákoníku práce.
Stěžovatel namítal, že napadeným rozhodnutím byla porušena
jeho základní práva, obsažená v čl. 2 odst. 3 a v čl. 3 odst. 3
Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 2 odst. 3 každý může
činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co
zákon neukládá. Podle čl. 3 odst. 3 nikomu nesmí být způsobena
újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Podle názoru Ústavního soudu však v souzené věci k porušení
základního práva stěžovatele podle uvedených ustanovení nedošlo.
Jak už bylo uvedeno, spadá předmětná "Zástavní smlouva - kauce" do
oblasti pracovněprávních vztahů. Ústavní soud přitom neshledává
protiústavnost v názoru obecných soudů, pokud jde o odlišování
oblastí občanskoprávní a pracovněprávní regulace ve stávajícím
právním řádu. Právní úprava oblasti pracovněprávních vztahů se
vyznačuje některými specifickými rysy. Zejména je pro oblast
pracovního práva typická kogentnost právních norem, která (mimo
jiné) znamená, že se smluvní volnost může uplatnit pouze v těch
případech, kde to pracovněprávní předpisy umožňují. V oblasti
pracovního práva proto platí, že to, co pracovněprávní normy
výslovně nepředpokládají, je nutné považovat za zákonem zakázáno.
Napadeným rozhodnutím proto nemohl být porušen čl. 2 odst. 3
Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co
není zákonem zakázáno, neboť stěžovatel svým jednáním zákon
porušil. Zcela bezpředmětnou se pak jeví stížnost ohledně údajného
porušení čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle
něhož nesmí být nikomu způsobena újma na právech pro uplatňování
jeho základních práv a svobod. Pod pojmem "uplatňování základních
práv a svobod" totiž nelze chápat jednání protizákonné. Ostatně,
tvrzené porušení tohoto obecného ustanovení stěžovatel ani blíže
nezdůvodnil.
Ústavní soud již dříve judikoval, že čl. 2 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy nacházejí své
uplatnění i v oblasti pracovněprávních vztahů, neboť
v demokratické společnosti představuje velmi významnou záruku
svobody a současně i pojistku proti totalitarizaci společnosti
(nález II. ÚS 192/95). Od tohoto právního názoru se však Ústavní
soud v souzené věci neodchyluje, neboť stěžovatel jednal v rozporu
se zákonem a napadenými rozsudky - jak již bylo uvedeno
- k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl.
2 odst. 4 Ústavy České republiky nedošlo. Ostatně, v citovaném
nálezu sp. zn. II. ÚS 192/95 šlo skutkově i právně v řadě aspektů
o problematiku odlišnou od této souzené věci.
Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že napadeným usnesením
k porušení základních práv stěžovatele, obsažených v čl. 2 odst.
3 a v čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nedošlo. Ani
porušení jiných ústavních zákonů nebo mezinárodních smluv ve
smyslu čl. 10 Ústavy Ústavní soud neshledal.
Proto byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. července 1996
|
|