I.ÚS 2885/16 ze dne 21. 9. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, se sídlem Dlouhá 13, Praha 1, zastoupeného JUDr. Petrem Polednem, advokátem, se sídlem Maiselova 38/15, Praha 1, proti rozhodnutí předsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 8. 2015 sp. zn. Spr 948/2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí předsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 1, a to pro porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Před Obvodním soudem pro Prahu 1 je vedeno řízení o zrušení rozhodčího nálezu vydaného stěžovatelem, v němž stěžovatel vystupuje jako vedlejší účastník na straně žalovaného. V tomto řízení požádal obvodní soud stěžovatele o předložení příslušného rozhodčího spisu, načež stěžovatel ve smyslu § 6 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení") nejprve požádal strany rozhodčího řízení o zproštění mlčenlivosti, na čemž se ovšem strany neshodly, a tak se následně obrátil na předsedkyni obvodního soudu se žádostí o zproštění mlčenlivosti z vážných důvodů.

3. Předsedkyně obvodního soudu napadeným rozhodnutím žádost stěžovatele odmítla jako nedůvodnou s tím, že v dané situaci - jedná-li se o zapůjčení rozhodčího spisu soudu - není namístě aplikovat § 6 zákona o rozhodčím řízení a ochranu mlčenlivosti rozhodce. Na rozhodčí soud, jako instituci zastřešující rozhodovací činnost konkrétních rozhodců, se totiž nevztahuje státem uznaná povinnost mlčenlivosti, která se týká jen právě konkrétních rozhodců. Stěžovatel má v daném případě naopak ediční povinnost podle § 128 občanského soudního řádu. Naproti tomu u rozhodčích nálezů vydaných rozhodci ad hoc takový problém jako zde nevyvstává, neboť jejich spisy se po právní moci rozhodčího nálezu předávají do úschovy okresním soudům. Závěrem předsedkyně obvodního soudu stěžovatele poučila o tom, že odvolání proti jejímu rozhodnutí není přípustné.

4. Stěžovatel s napadeným rozhodnutím nesouhlasí. K přípustnosti ústavní stížnosti poukazuje na neexistenci výslovné právní úpravy stanovící možnost podat proti rozhodnutí předsedy okresního soudu dle § 6 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení opravný prostředek. Nehledě na to se stěžovatel sám domnívá, že rozhodování předsedy okresního soudu podle citovaného ustanovení je výkonem státní správy, regulovaným správním řádem, pročež stěžovatel proti napadenému rozhodnutí podal též odvolání, o němž v době podání ústavní stížnosti nebylo rozhodnuto. Ústavní stížnost však podává pro případ, že Ústavní soud dospěje k závěru, že zákon neupravuje žádný procesní prostředek k ochraně proti napadenému rozhodnutí.

5. Toto rozhodnutí přitom stěžovatel považuje za protiústavní, neboť představuje odepření spravedlnosti. Stěžovatel má za to, že byly splněny všechny podmínky pro to, aby předsedkyně obvodního soudu ve věci vydala meritorní rozhodnutí. Dále nesouhlasí s jejím názorem o neaplikovatelnosti zákonné povinnosti mlčenlivosti na něj jako stálý rozhodčí soud, kterýžto názor pokládá i za rozporný s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1647/13.

6. Později stěžovatel informoval Ústavní soud o tom, že již bylo vyřízeno jeho odvolání proti napadenému rozhodnutí, a to rozhodnutím předsedy Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2016 sp. zn. Spr 2076/2016, kterým bylo odvolací řízení zastaveno, poněvadž předseda městského soudu není oprávněn rozhodnout o předmětném odvolání. Podle předsedy městského soudu je pravomoc předsedy okresního soudu k rozhodnutí o zproštění povinnosti mlčenlivost rozhodce pravomocí sui generis, a na toto rozhodování nelze vztáhnout ani občanský soudní řád, ani správní řád. Naopak se jedná o výlučnou pravomoc předsedy okresního soudu, jehož rozhodnutí je poté konečné a nepodléhá přezkumu jiného orgánu či osoby (srov. komentář A. J. Bělohlávka k zákonu o rozhodčím řízení z roku 2012).

7. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i předložená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

9. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal v rozhodnutí předsedkyně obvodního soudu nic protiústavního; respektive v předložené věci vůbec neshledal ústavní rozměr. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že za protiústavní podle něj nelze považovat už závěr jak předsedkyně obvodního soudu, tak předsedy městského soudu, že rozhodování předsedy okresního soudu dle § 6 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení představuje pravomoc sui generis a nedopadá na něj ani občanský soudní řád, ani správní řád. Proto také Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost posoudil jako přípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

11. Pokud se pak jedná o klíčovou otázku spornou mezi stěžovatelem a předsedkyní obvodního soudu, totiž zda se v soudním řízení o zrušení rozhodčího nálezu v souvislosti s předložením rozhodčího spisu soudu použije § 6 zákona o rozhodčím řízení, konstatuje Ústavní soud, že toto je výsostná otázka podústavního práva, k jehož interpretaci a aplikaci ovšem Ústavní soud není primárně povolán. V tomto ohledu tedy postačí uvést, že napadené rozhodnutí předsedkyně obvodního soudu obsahuje z ústavněprávního pohledu dostatečné odůvodnění, jež s ohledem na právě uvedené Ústavní soud není oprávněn dále přezkoumávat. Ústavní soud zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí není ani rozporné s jeho dřívější judikaturou, především nálezem sp. zn. I. ÚS 1647/13 ze dne 24. 6. 2014 (N 130/73 SbNU 949) a nálezem sp. zn. III. ÚS 2588/13 ze dne 27. 1. 2015 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz). V citovaných nálezech totiž Ústavní soud zejména uzavřel, že povinnost mlčenlivosti rozhodce se neuplatní v exekučním řízení při posuzování předpokladů pro nařízení exekuce (vykonatelnosti titulu) v konkrétním případě; byť v obou nálezech bylo nakonec stěžovateli vyhověno, to však z důvodu nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí (nevypořádání argumentace stěžovatele).

12. Toliko obiter dictum lze nicméně poznamenat, že s ohledem na zachování reálné možnosti soudního přezkumu (kontroly) rozhodčího nálezu, byť v omezené míře, respektive možnosti reálného vedení řízení o zrušení rozhodčího nálezu se jeví jako smysluplný závěr, že v souvislosti s předložením rozhodčího spisu pro účely tohoto řízení se vůbec neuplatní povinnost mlčenlivosti rozhodce dle § 6 zákona o rozhodčím řízení. Znalost obsahu rozhodčího spisu totiž může být pro projednání a rozhodnutí takového sporu velmi podstatná, a tak nemůže záviset na ochotě či neochotě účastníků samotného rozhodčího řízení (z nichž zpravidla všichni nebudou mít zájem na zrušení rozhodčího nálezu soudem) či třetí osoby (orgánu).

13. Konečně Ústavní soud podotýká, že rovněž nemohl přehlédnout, že v daném případě vůbec není dotčeno žádné substantivní základní právo stěžovatele, což podtrhuje zjevnou neopodstatněnost podané ústavní stížnosti. O jeho práva nejde ani v samotném řízení před obecnými soudy o zrušení jeho rozhodčího nálezu, ani zde, tj. v souvislosti s řízením o zrušení rozhodčího nálezu, nelze hovořit konkrétně o jeho právu být zproštěn mlčenlivosti, čehož se domáhal u předsedkyně obvodního soudu. I z toho je pak zřejmé, že napadeným rozhodnutím nemohlo dojít k odepření spravedlnosti coby odepření posouzení a rozhodnutí v jeho věci.

14. Ústavní soud tedy shrnuje, že podaná ústavní stížnost nedosahuje ústavněprávní relevance a napadeným rozhodnutím nebylo dotčeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatele. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu