Ústavní soud České republiky
rozhodl v senátě ve věci
ústavní stížnosti M. M., V. M. a J. S., zastoupených JUDr. J. B.,
a účastníků řízení - Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního
soudu v Havlíčkově Brodě, o ústavní stížnosti proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 10. 1995, č.j. 18 Co
103/94-52, a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodu ze dne
5. 8. 1994, č.j. 5 C 920/92-40, t a k t o :
1. Rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 5. 8.
1994, č.j. 5 C 920/92-40, se ve výroku pod bodem I. a pod
bodem V. z r u š u j e .
2. Ve zbývajících částech se ústavní stížnost proti tomuto
rozsudku z a m í t á .
3. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 10.
1995, č.j. 18 Co 103/94-52, se z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelé podali ústavní stížnost proti v záhlaví uvedeným
rozsudkům, kterými byla zamítnuta jejich žaloba proti žalovaným
subjektům, Silnice, s.p. v likvidaci, H.K., a Lesy České
republiky, s.p., H.K., o náhradu za trvalé porosty podle zákona č.
229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Na obou žalovaných
požadovali náhradu za porosty, které byly vytěženy na pozemcích
v obvodu kamenolomu U., a na druhožalovaném požadovali náhradu za
porosty na parcele č. 67/12, která jim byla vydána pozemkovým
úřadem podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., a za porosty na parcele
č. 67/3, na níž byl ukončen nájem.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 5. 8. 1994,
č.j. 5 C 920/92-40, rozhodl takto:
I. Žaloba, aby žalovaný č. 1 Silnice, státní podnik v likvidaci,
H.K., a žalovaný č. 2 Lesy České republiky, státní podnik, H.
K., byli uznáni povinnými zaplatit žalobcům společně
a nerozdílně částku 47 065,- Kč, se zamítá.
II. V částce 722 935,- Kč se řízení proti prvému a druhému
žalovanému zastavuje.
III. Žaloba, aby druhý žalovaný byl uznán povinným zaplatit
žalobcům částku 10 681,-Kč, se zamítá.
IV. V částce 189 319,- Kč proti druhému žalovanému se řízení
zastavuje.
V. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně prvému
žalovanému náklady tohoto řízení ve výši 16 578,- Kč, a to do
tří dnů od právní moci rozsudku na účet JUDr. D. K.
Žalobci jsou dále povinni zaplatit společně a nerozdílně
druhému žalovanému náklady tohoto řízení ve výši 11 939,-Kč, a to
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet JUDr. Z. J.
Okresní soud zjistil, že žalobci byli oprávněnými osobami
podle zákona č. 87/1991 Sb. a Silnice, s.p., H.K., byly povinnou
osobou dle tohoto zákona k vydání původní parc. č. kat. 67/4
v kat. území U.. Dohodou o vydání nemovitosti byly stěžovatelům
vydány dle zákona č. 87/1991 Sb. pozemky p.č. 67/4, p.č. 67/17,
p.č. 67/11, 67/13, 67/14, 67/15, p.č. 67/9 a p.č. 67/10, vše
v kat. území U. a tato dohoda mezi účastníky byla registrována
Státním notářstvím v Havlíčkově Brodě pod č. Reh 256/91. Dále bylo
zjištěno, že žalobci se stali spoluvlastníky části původní parcely
č. kat. 67/4, dnes vedené v EN jako část p.č. 67/12 o výměře 6
284 m2. Žalobci prokázali, že jsou oprávněnými osobami k vydání
tohoto pozemku a uzavřeli s druhým žalovaným dne 18. 12. 1992
dohodu schválenou pozemkovým úřadem, kterým jim byl vydán pozemek
č. 67/12 - les a pozemek č. 67/3, u něhož byla zrušena nájemní
smlouva.
Pokud se jednalo o žalobu proti prvému a druhému žalovanému
na náhradu trvalých porostů na pozemcích, které byly vydány podle
zákona č. 87/1991 Sb., dospěl okresní soud k závěru, že náhrada za
tyto porosty nepřísluší, neboť podle tohoto zákona nelze nárok na
náhradu za trvalé porosty uplatňovat. Pokud jde o náhradu za
trvalé porosty na parc. č. 67/12 v kat. úz. U., která byla vydána
podle zákona č. 229/1991 Sb., ani zde nebylo možno na druhém
žalovaném požadovat finanční plnění. Podle ustanovení § 16 odst.
4 zákona č. 229/1991 Sb. náhrada totiž spočívá ve věcech, které
povinná osoba k poskytnutí náhrady vlastní nebo k nimž měla právo
hospodaření k 24. 6. 1991, popř. v podílu na jmění této osoby,
a to až do výše hodnoty náhrady za trvalé porosty, pokud se
účastníci nedohodnou jinak.
Rovněž v případě požadované náhrady za trvalé porosty na
parc. č. 67/3 v kat. úz. U., na které byl druhému žalovanému
ukončen nájemní vztah, podle názoru soudu nepřísluší žalobcům
finanční náhrada, neboť náhrada se v těchto případech poskytuje
obdobným způsobem (zřejmě jak je stanoveno v ustanovení § 16 odst.
4 zákona č. 229/1991 Sb.), neboť tento zákon jiný způsob náhrady
nezná. I v tomto případě se žalobci mohli domáhat maximálně
stanovení podílu na majetku druhého žalovaného, případně se mohli
domáhat vydání věcí, které druhý žalovaný měl ve svém vlastnictví
nebo v trvalém užívání, a to ke dni 24. 6. 1991. Náhradní výsadba
porostů dle ustanovení 24 odst. 4 zákona o půdě zde zřejmě
nepřipadá v úvahu s ohledem na to, že se jedná o pozemek pod
elektrovodem.
Pokud se tedy žalobci u pozemků vydaných podle zákona o půdě
domáhali peněžní náhrady za trvalé porosty z těchto pozemků, pak
okresní soud nemohl tuto náhradu přiznat, neboť by to odporovalo
ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.
Proti rozsudku okresního soudu, ve výrocích uvedených pod
body I., III. a V., podali stěžovatelé odvolání, v němž - mimo
jiné - změnili žalobu tak, že žalovaní mohou alternativně kromě
peněžního plnění ve výši 47 065,- Kč poskytnout náhradu ve věcech,
popř. v podílu na jmění, a že kromě peněžního plnění v částce 10
681,- Kč může druhožalovaný poskytnout alternativní náhradu ve
věcech v uvedené výši, popř. v podílu na jmění. Dále navrhli
změnit výrok o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové vydal dne 9. 10. 1995 rozsudek
pod č.j. 18 Co 103/94-52, kterým změnu návrhu nepřipustil,
rozsudek okresního soudu v napadených výrocích pod body I. a III.
potvrdil, a ve výroku pod bodem V. jej potvrdil částečně.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že základ sporu spočíval
v odpovědi na otázku, zda je možné, aby žalobcům byla přiznána
náhrada za trvalé porosty podle zákona č. 229/1991 Sb., když
pozemky, na nichž se porosty nacházely, jim byly vydány podle
zákona č. 87/1991 Sb. Okresní soud na ni odpověděl záporně
a odvolací soud je téhož názoru. Žalobcům je nutno dát za pravdu,
že předmětné pozemky jim neměly být vydány podle zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Šlo o zemědělské
pozemky, jejichž restituci upravil zvláštní zákon č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku
(vyhlášený v úplném znění pod č. 195/1993 Sb.). Zákon č. 87/1991
Sb., a to ani po pozdějších novelizacích zákony č. 267/1992 Sb.
a č. 116/1994 Sb., neměl ustanovení o náhradách za trvalé porosty
obdobná těm, které upravuje zákon č. 229/1991 Sb., a i podle
názoru odvolacího soudu není možné jej jimi jakkoli "doplňovat".
Opačné mínění, zastávané žalobci, prý nelze opřít o žádné
ustanovení platného práva. Neexistuje předpis, který by dnes
umožňoval přezkoumávat rozhodnutí bývalého Státního notářství
v Havlíčkově Brodě ze dne 10. 10. 1991, sp. zn. Reh 256/91, kterým
byla registrována dohoda o vydání nemovitosti ze dne 27. 9. 1991,
jež se kromě kamenolomu týkala i předmětných pozemků a opírala se
výslovně o ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. Odvolací soud dále
uvedl, že vzhledem k tomu, že na věc nelze použít ustanovení
zákona č. 229/1991 Sb., nepřipustil ani změnu žaloby, kterou se
žalobci v odvolacím řízení domáhali alternativního plnění.
Výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro
rozhodnutí o změněné žalobě, která by nakonec stejně nemohla mít
úspěch (mylně uveden § 25, správně jde o ustanovení § 95 a § 211
o.s.ř.).
Stěžovatelé napadli oba uvedené rozsudky ústavní stížností,
v níž uvedli, že žádali o vydání "kamenolomu U." podle zákona č.
87/1991 Sb., tj. pouze staveb a technického vybavení kamenolomu;
podnik Silnice, s.p. v likvidaci, H.K., o své vůli a bez návrhu
stěžovatelů zahrnul do dohody o vydání kamenolomu i původně lesní
pozemky, které byly dotčeny těžbou kamenolomu. Dohoda byla
uzavírána krátce po účinnosti zákona o půdě, takže stěžovatelé
nemohli posoudit dopad tohoto postupu na jimi uplatňované nároky
podle zákona o půdě. Dohoda o vydání věci byla rovněž nesprávně
registrována tehdejším státním notářstvím. Proto při uplatňování
náhrady za trvalé porosty na pozemcích dotčených těžbou vycházeli
stěžovatelé z toho, že předmětné pozemky správně měly být vydány
podle zákona o půdě, neboť v době jejich převzetí státem se
jednalo o půdu, která tvořila lesní půdní fond. Náhrada za trvalý
porost však přitom nenáleží jen v těch případech, kdy pozemek byl
(skutečně) vydán podle zákona o půdě, jak se snažili dovozovat
žalovaní a jak věc posoudily soudy obou stupňů, ale náleží
i tehdy, kdy pozemek podle zákona o půdě být vydán měl (§ 15 odst.
2 zákona o půdě). Z toho stěžovatelé dovozovali, že pokud byl
pozemek vydán nesprávně podle jiného restitučního předpisu než
podle zákona o půdě, přestože se na jeho vydání zákon o půdě
vztahuje, je nárok na náhradu za trvalé porosty podle § 15 odst.
2 zákona o půdě důvodný. S touto námitkou se však obecné soudy
nevypořádaly. Pokud soudy obou stupňů vyšly z toho, že náhrada za
trvalé porosty náleží jen v těch případech, kdy pozemky byly
vydány podle zákona o půdě a nenáleží v těch případech, kdy
k jejich vydání nesprávně došlo podle jiného restitučního
předpisu, bylo tím porušeno základní právo stěžovatelů, zakotvené
v článku 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina),
který stěžovatelům zaručuje rovnost v právech.
Pokud jde o uplatnění náhrad za trvalé porosty na pozemku
parc. č. 67/12 v kat. území U., kde k vydání pozemku došlo podle
zákona o půdě, a na pozemku parc. č. 67/3 v kat. území U., na němž
byl ukončen nájem, je podle názoru stěžovatelů nepochybné, že jim
v těchto případech náhrada za trvalé porosty náleží. Přesto soud
prvého stupně náhradu nepřiznal v podstatě s odůvodněním, že zákon
o půdě neumožňuje požadovat peněžité plnění. Podle § 16 odst. 4
zákona o půdě náhrada spočívá ve věcech, které povinná osoba
k poskytnutí náhrady vlastní nebo k nimž měla právo hospodaření,
popř. v podílu na jmění této osoby. Stěžovatelé s přihlédnutím
k tomuto právnímu názoru soudu prvého stupně v podaném odvolání
změnili žalobu tak, že vedle peněžitého plnění požadovali
alternativně i plnění ve věcech, popř. ve jmění povinné osoby,
a to pokud šlo o náhradu za trvalé porosty na pozemcích parc. č.
67/12 a 67/3 kat. území U., tak i v případech náhrady za trvalé
porosty dotčené těžbou. Krajský soud v Hradci Králové však změnu
žaloby nepřipustil, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí není
zcela zřejmé, proč tak neučinil ve vztahu proti s.p. Lesy České
republiky, H. K., pokud šlo o náhradu za trvalé porosty na
pozemcích parc. č. 67/12 a 67/3 v kat. území U.. Zarážející je
odůvodnění rozsudku krajského soudu o nepřipuštění změny žaloby
tím, že "výsledky dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro
rozhodnutí o změněné žalobě, která by nakonec stejně nemohla mít
úspěch". Podle názoru stěžovatelů došlo i v tomto případě
k porušení jejich základního práva zakotveného v článku 1 Listiny,
které jim zaručuje rovnost v právech.
Stěžovatelé doplnili ústavní stížnost podáním ze dne 24. 1.
1996, podle něhož v případě náhrad za trvalé porosty na pozemcích
parc. č. 67/12 a 67/3 kat. území U. - kdy je nepochybné, že
náhrada za trvalé porosty stěžovatelům náleží - dospěl krajský
soud nesprávně k názoru, že stěžovatelé nemohou uspět se svými
nároky na náhradu za trvalé porosty ani u těchto pozemků, které
jim byly vydány podle zákona o půdě, resp. u nichž byl ukončen
nájem. Krajský soud tak znemožnil stěžovatelům domáhat se jejich
práva u soudu, aniž by zdůvodnil, proč na jejich případ nelze
ustanovení zákona o půdě použít. Tímto postupem došlo k jejich
diskriminaci, neboť byli vyloučeni z poskytnutí náhrady za trvalé
porosty, která jim podle zákona o půdě nepochybně náleží. Tím
došlo k porušení článku 96 Ústavy, podle něhož všichni účastníci
řízení mají před soudem rovná práva. Postupem krajského soudu pak
byl porušen i článek 36 odst. 1 Listiny, podle něhož se každý může
domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu, neboť soud o právu, které stěžovatelům podle
zákona o půdě svědčí, odmítl provést řízení (a v jeho rámci
připustit změnu žaloby) s odůvodněním, že žaloba by nakonec stejně
nemohla mít úspěch. Krajský soud svým rozhodnutím odepřel
stěžovatelům právo na uplatnění náhrady za trvalé porosty na
pozemcích, které jim byly znárodněny bez poskytnutí náhrady. Tím
došlo též k porušení článku 36 odst. 3 Listiny, podle něhož každý
má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím
jiného státního orgánu či orgány veřejné správy, článku 11 odst.
1 Listiny, podle něhož každý má právo vlastnit majetek, a článku
11 odst. 4 Listiny, podle něhož vyvlastnění nebo nucené omezení
vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě
zákona a za náhradu. Stěžovatelům byly vyvlastněny bez náhrady
téměř 4 ha lesa, trvalé porosty na těchto pozemcích byly vytěženy,
aniž by stěžovatelům byla poskytnuta jakákoli náhrada, a nyní je
jim odepíráno právo i na náhradu za trvalé porosty, která jim
přísluší podle zákona o půdě.
Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§ 72 odst. 2 a § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání
ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové nabyl právní moci dne 6. 11. 1995. Ústavní
stížnost je datována dnem 20. 12. 1995 a došla Ústavnímu soudu dne
22. 12. 1995, takže lhůta k jejímu podání podle ustanovení § 72
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla zachována. Ani jiné formální
nedostatky předložené ústavní stížnosti nebyly zjištěny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší
účastníci řízení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě nepovažuje ústavní stížnost
za důvodnou a navrhl, aby byla odmítnuta. Při vydání napadeného
rozsudku se soud řídil platnými právními předpisy, konkrétně na
daný případ aplikoval zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb.
v platném znění. Okresní soud souhlasil s tím, aby bylo upuštěno
od ústního jednání (viz č.l. 25).
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní
stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a uvedl, že
právní názory v něm zaujaté - zejména názor, že nelze přiznat
náhradu za trvalé porosty podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.,
když pozemky, na nichž se porosty nacházely, byly vydány podle
zákona č. 87/1991 Sb. - jsou ve shodě s praxí, kterou tento soud
zastává. K dalším námitkám stěžovatelů, pokud šlo o náhradu za
trvalé porosty na pozemcích parc. č. 67/12 a 67/3 v kat. území U.,
které byly vydány podle zákona č. 229/1991 Sb., resp. u nichž byl
ukončen nájem, se krajský soud nevyjádřil. Dále krajský soud
vyslovil souhlas s tím, aby Ústavní soud podle § 44 odst. 2 zákona
č. 182/1993 Sb. upustil od ústního jednání (viz č.l. 18).
Lesy České republiky, státní podnik, H.K., jako vedlejší
účastník uvedly, že rozhodnutí soudů považují za správná, neboť
k vydání předmětných nemovitostí došlo podle zákona č. 87/1991 Sb.
v platném znění. Ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb. se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly (viz
č.l. 12).
Silnice, s.p. v likvidaci, H. K., jako vedlejší účastník
prohlásily, že ústavní stížnost považují za nedůvodnou. Plně
odkazují na závěry rozsudků obou soudů, s nimiž se ztotožňují,
a zdůrazňují, že se stěžovatelé svou výzvou podanou ve smyslu
zákona č. 87/1991 Sb. domáhali vydání kamenolomu U. jako takového,
nikde nespecifikovali, že by měli zájem na vydání jen některých
pozemkových parcel a jen některého majetku a jiného nikoli. To
znamená, že sami nepožadovali vydání některých pozemků podle
jiného zákona a kamenolom jim byl na základě jejich žádosti vydán
jako celek. Proto jim nelze přiznat náhradu za porosty podle
zákona o půdě. Silnice H. K., s.p. v likvidaci, se současně vzdaly
postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení (č.l. 15).
Stěžovatelé prostřednictvím právní zástupkyně JUDr. J. B.
sdělili, že ve smyslu ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb. trvají na ústním jednání (viz č.l. 27).
V ústavní stížnosti a v jejím doplnění se stěžovatelé
dovolávali níže uvedených článků Ústavy a Listiny základních práv
a svobod:
článek 1 Ústavy - Česká republika je svrchovaný, jednotný
a demokratický právní stát založený na úctě
k právům a svobodám člověka a občana.
článek 96 odst.1 Ústavy - Všichni účastníci řízení mají před
soudem rovná práva.
článek 1 prvá věta Listiny - Lidé jsou svobodní a rovní
v důstojnosti i v právech.
článek 3 odst.1 Listiny - Základní práva a svobody se zaručují
všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy
pleti, jazyka, víry a náboženství,
politického nebo jiného smýšlení,
národního nebo sociálního původu,
příslušnosti k národnostní nebo etnické
menšině, majetku, rodu nebo jiného
postavení.
článek 11 odst.1 Listiny - Každý má právo vlastnit majetek.
článek 11 odst.4 Listiny - Vyvlastnění nebo nucené omezení
vlastnického práva je možné jen ve
veřejném zájmu, a to na základě zákona
a za náhradu.
článek 36 odst.1 Listiny - Každý se může domáhat stanoveným
postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu a ve stanovených
případech u jiného orgánu.
článek 36 odst.3 Listiny - Každý má právo na náhradu škody
způsobené mu nezákonným rozhodnutím
soudu, jiného státního orgánu či orgánu
veřejné správy nebo nesprávným úředním
postupem.
Stěžovatelé se dále dovolávali stanoviska občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu České republiky z 19. 12. 1995, Cpjn
36/95, a to pod bodem 13 - v němž se zejména uvádí:
Pokud jde o náhrady upravené v ustanovení § 14, § 15 a § 16
zákona č. 229/1991 Sb., je třeba mít na zřeteli, že se pozemky
vydávají oprávněným osobám ve stavu v jakém jsou a nevypořádávají
se rozdíly v ceně, výnosnosti, bonitě apod. Výjimku tvoří náhrady
za trvalé porosty, jestliže v době vydání pozemku již na pozemku
nejsou stejné nebo srovnatelné porosty. Trvalými porosty jsou
zejména ovocné stromy, porosty viniční a chmelní, lesní porosty
a okrasné dřeviny. K uplatnění nároku na náhradu podle ustanovení
§ 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. stačí jen uplatnit tento nárok
na náhradu, aniž by bylo třeba zároveň obligatorně uplatňovat
nárok na vydání nemovitosti.
Soud může uložit platební povinnost žalovaného jen ohledně
finanční náhrady za porosty ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1
zákona č. 229/1991 Sb. a nikoli ohledně ostatních náhrad (srov.
§ 16 odst. 2 a 4 téhož zákona). Protože je např. v ustanovení §
16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. stanoveno, v čem náhrada spočívá
(ve věcech nebo v podílu na jmění), nemůže soud přiznat náhradu
jinou, i když byla uplatněna žalobou, pokud se ovšem účastníci
nedohodli jinak. Při uzavření dohody o poskytnutí náhrady je možné
učinit předmětem náhrady bez dalšího hned peněžité plnění;
k tomuto závěru dospěl Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku
sp. zn. 14 Co 167/94, vydaném v právní věci vedené u Okresního
soudu v Chrudimi pod sp. zn. 9 C 44/93.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a napadených rozsudků
a se zřetelem k citovaným článkům Ústavy a Listiny základních práv
a svobod dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je
důvodná jen zčásti.
Ústavní soud se v souzené věci zabýval postupem soudů
v těchto směrech:
a) zamítnutím žaloby o peněžní náhradu za trvalé porosty na
pozemcích, které byly vydány podle zákona č. 87/1991 Sb.,
b) zamítnutím žaloby o peněžní náhradu za trvalé porosty na
pozemku parc. č. 67/12, kat. úz. U., který byl vydán podle
zákona č. 229/1991 Sb., a za trvalé porosty na pozemku parc.č.
67/3, kat. úz. U., na němž byl ukončen nájem (§ 24 odst. 3
zákona č. 229/1991 Sb.), a nepřipuštěním změny žaloby
v odvolacím řízení, pokud stěžovatelé jako žalobci navrhli, že
jim kromě peněžního plnění "mohou žalovaní poskytnout náhradu
za trvalé porosty ve věcech" v hodnotě požadované za trvalé
porosty, popř. v podílu na jmění žalovaných.
Pokud se týká rozhodnutí soudů ve věci sub a) shora, soudy
zamítly žalobu stěžovatelů na náhradu za trvalé porosty jen proto,
že pozemky nebyly vydány podle zákona o půdě, přestože je
nepochybné, jak soudy konstatovaly, že na pozemky, u nichž je
náhrada za trvalé porosty požadována, se zákon o půdě vztahuje.
(Ve všech případech jde o pozemky, které v době přechodu na stát
tvořily lesní půdní fond.) Podle názoru Ústavního soudu však
skutečnost, že k obnovení vlastnictví k pozemkům - jež bylo
v rozhodném období odňato způsobem zakládajícím na straně
oprávněných osob křivdu - nesprávně došlo cestou zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, místo jejich vydání
podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, nelze vykládat k tíži osoby
oprávněné k uplatnění náhrady za trvalé porosty. Cílem restituce
původních lesních pozemků je totiž obnovení vlastnictví
k pozemkům, jejichž vydání nebrání žádná ze zákonných překážek
(např. zastavěnost) a současně poskytnutí náhrady za trvalý
porost, jestliže na pozemku v době jeho vydání není cenově
srovnatelný porost nebo na něm není žádný trvalý porost.
V restitučních věcech je vydávající obvykle (a to i v tomto
případě) pars potentior (zpravidla právnická osoba), u něhož lze
právem předpokládat solidní přehled o skutkové a právní situaci
a tedy i zajištění vydání nemovitostí podle zákona o půdě, jenž
měl být v souzené věci správně použit. Totéž se týká i činnosti
státního notářství, tedy státního orgánu, který registroval dohodu
o vydání nemovitostí nesprávně vydaných podle zákona č. 87/1991
Sb. Krajský soud v odůvodnění rozsudku argumentoval tím, že
neexistuje předpis, který by dnes umožňoval přezkoumávat
rozhodnutí bývalého Státního notářství v Havlíčkově Brodě, jímž
byla registrována dohoda o vydání nemovitostí týkající se kromě
kamenolomu i předmětných pozemků. Tato skutečnost však - se
zřetelem na právní názor Ústavního soudu - není z hlediska ochrany
základních práv a svobod na překážku nového posouzení věci, pokud
jde o uplatnění nároku na náhradu za trvalé porosty.
Je třeba zdůraznit, že restituce (a s nimi související
ochrana oprávněných osob) jsou důležitou formou privatizace
majetku, která je základem transformace české ekonomiky. Ochrana
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku je
ostatně zřejmá i ze speciálních právních předpisů, např. ze zákona
č. 39/1993 Sb., o pokutách a kaucích za nedodržování zákonů
upravujících transformaci zemědělských družstev a nápravu
majetkových křivd v oblasti vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku.
Názor Ústavního soudu lze podepřít i argumenty normativní
povahy. V tomto směru je na místě odkázat zejména na ustanovení
§ 15 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož jestliže na
pozemku nebo jeho části, který má být vydán podle tohoto zákona
(ne tedy který byl skutečně vydán podle zákona č. 229/1991 Sb.),
byl v době jeho převzetí státem nebo jinou právnickou osobou
trvalý porost a jestliže na tomto pozemku není v době jeho vydání
žádný trvalý porost, náleží oprávněné osobě náhrada za trvalý
porost ve výši ceny trvalého porostu, který se na pozemku nacházel
v době jeho převzetí státem nebo jinou právnickou osobou. Bylo by
tedy v rozporu se zákonným právem oprávněného občana na poskytnutí
náhrady, kdyby pro její odepření měla sloužit argumentace, že
neprávem použitý zákon č. 87/1991 Sb. náhradu za trvalé porosty
vylučuje. Koncepce, podle níž skutečnost, že vlastnictví
k předmětným pozemkům bylo obnoveno v režimu zákona č. 87/1991 Sb.
- byť se tak stát nemělo - zbavuje oprávněnou osobu nároků, které
jí přiznávají příslušná ustanovení zákona o půdě, je nepřijatelná
a je pouze důsledkem ústavně nekonformního výkladu toho, že
vlastnictví k předmětným pozemkům bylo nesprávně navráceno podle
zákona č. 87/1991 Sb. Pokud však byl tento výklad uplatněn,
znamená to ve svých důsledcích takový zásah do zákonem zaručených
práv oprávněné osoby (to jest vedle práva na obnovení vlastnictví
k původním lesním pozemkům i do práva získat náhradu za
neexistující lesní porosty), který by bylo možné kvalifikovat jako
porušení principu právní jistoty a principu rovnosti takto
postižené oprávněné osoby v relaci k ostatním oprávněným osobám.
Pro tento názor svědčí i okolnost, že podle ustanovení § 1
odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se tohoto zákona nepoužije na
zmírnění křivd, které jsou předmětem úpravy zvláštního zákona.
Tímto zákonem lze rozumět i zákon č. 229/1991 Sb., byť byl vydán
až později. Oproti tomu zákon č. 229/1991 Sb. nemá žádné výslovné
ustanovení, že jeho použití je vyloučeno na zmírnění těch křivd,
které jsou předmětem úpravy obsažené ve zvláštním zákonu.
Srovnáním těchto dvou zákonných předpisů lze pak dovodit, že zákon
č. 229/1991 Sb. je aplikovatelný i v případech, kdy mylně došlo
k restituci podle jiného zákona, ale zůstaly neuspokojeny ty
nároky restituenta, které jsou výlučně upraveny v zákoně č.
229/1991 Sb., jak je tomu v případě náhrad podle ustanovení § 15
odst. 3 tohoto předpisu. Oba soudy tedy pochybily, když vyloučily
poskytnutí náhrady za trvalé porosty u pozemků nesprávně vydaných
podle zákona č. 87/1991 Sb., ačkoli bylo nepochybně zjištěno, že
šlo o zemědělské pozemky, jejichž restituci upravil zákon č.
229/1991 Sb.
Z těchto důvodů je třeba ohledně otázek uvedených pod bodem
a) na č.l. 12 nálezu zrušit rozsudek soudu prvého stupně v části
sub I., která se týká uplatnění nároků na náhradu za trvalé
porosty na pozemcích, které měly být vydány podle zákona o půdě,
a v části sub V., týkající se nákladů řízení. Pokud jde o body II.
a IV. tohoto rozsudku, bylo řízení okresním soudem zastaveno
(neboť žaloba byla vzata zpět), takže v těchto bodech není zrušení
rozsudku důvodné. Totéž se týká návrhu na zrušení bodu III.
uvedeného rozsudku, neboť jde o nárok na peněžní náhradu za trvalé
porosty u pozemku parc. č. 67/12 v kat. úz. U., kde k vydání
pozemku došlo podle zákona o půdě, a u pozemku parc. č. 67/3
v kat. úz. U., na němž byl ukončen nájem. U těchto pozemků by
přiznání peněžní náhrady bylo v rozporu s ustanovením § 16 odst.
4 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož náhrada spočívá buď ve
věcech nebo v podílu na jmění povinné osoby.
Pokud jde o rozsudek soudu druhého stupně, je třeba jej celý
zrušit (a to z týchž důvodů), pokud odvolací soud ve výroku pod
bodem II. napadeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvého
stupně ve výroku pod bodem I. V ostatních částech je nutno tento
rozsudek zrušit z důvodů, které jsou dále podrobně rozvedeny
k otázkám uvedeným pod bodem b) nálezu na str. 16 a dalších.
Ohledně otázek uvedených pod bodem b) (viz č.l. 12 nálezu)
Ústavní soud konstatuje, že se krajský soud v odůvodnění
rozhodnutí ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry
okresního soudu, na něž odkázal. I když dodatečně nerozlišil
pozemky, které byly vydány podle zákona č. 87/1991 Sb., a pozemky,
které byly vydány podle zákona č. 229/1991 Sb., nicméně uvedl, že
na věc nelze použít ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. Soud
nepřipustil ani změnu žaloby, kterou se žalobci v odvolacím řízení
domáhali alternativního plnění, a prohlásil, že výsledky
dosavadního řízení by nemohly být podkladem pro rozhodnutí
o změněné žalobě, která by nakonec stejně nemohla mít úspěch.
Odvolací soud však toto tvrzení blíže nezdůvodnil; ostatně stěží
lze akceptovat i závěr jeho odůvodnění, pokud jde o nepřipuštění
změny žaloby, v němž se již předem uvádí, že by i změněná žaloba
stejně nemohla mít úspěch. Tato dedukce zřejmě souvisí se základní
koncepcí obou soudů (výše uvedenou), podle níž oprávněný nemůže
úspěšně žalovat o náhradu za trvalé porosty, jestliže byly
příslušné pozemky vydány (byť nesprávně) podle zákona č. 87/1991
Sb. a nikoli podle zákona č. 229/1991 Sb.
K postupu odvolacího soudu po procesní stránce, pokud jde
o návrh žalobců na změnu žaloby podle ustanovení § 95 odst. 1
o.s.ř., zaujal Ústavní soud tento názor: O návrhu na změnu žaloby
byl krajský soud povinen rozhodnout usnesením, proti němuž není
sice odvolání přípustné, avšak jeho písemné vyhotovení musí být
doručeno účastníkům, jestliže to je třeba pro vedení řízení; to
platí i tehdy, jestliže účastníci nebyli přítomni vyhlášení
usnesení (§ 168 odst. 2 o.s.ř.). Tento postup nebyl v souzené věci
zachován. Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem (č.l.
50 spisu č.j. 18 Co 103/94) žalobci ani jejich zástupce se po
písemné omluvě k jednání nedostavili a soud jednal v jejich
nepřítomnosti. Pokud by soud podle ustanovení § 95 odst. 2 o.s.ř.
nepřipustil změnu návrhu, mohl by pokračovat v řízení o původním
návrhu teprve po právní moci usnesení, v němž by uvedl všechny
skutečnosti, z nichž by bylo patrno, proč by výsledky dosavadního
řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.
Ostatně, tento názor vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ČSR
z 31. 10. 1975, sp. zn. 3 Cz 100/75. Místo tohoto postupu
nepřipustil odvolací soud změnu žaloby ve vlastním rozsudku bez
náležitého odůvodnění (srov. bod I rozsudku krajského soudu). Bude
tedy věcí krajského soudu, aby po zrušení napadeného rozsudku
připuštění změny žaloby znovu zvážil, mimo jiné proto, že
nepřipustil změnu žaloby zejména z toho důvodu, "že na věc nelze
použít zákon č. 229/1991 Sb.", ač tento zákon podle právního
názoru Ústavního soudu pro rozhodování o náhradách za trvalé
porosty na pozemcích, které byly v restituci stěžovatelům vráceny,
měl být v souzené věci použit. Mimo to - jak již bylo uvedeno
- stěží lze akceptovat i závěr lakonického odůvodnění
o nepřipuštění změny žaloby, v němž se předem uvádí, že by změněná
žaloba nakonec stejně nemohla mít úspěch.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda určitý "procesní
nedostatek může nalézt ústavní ochranu", i kdyby právu z hlediska
hmotného bylo učiněno zadost. Ústavní soud již ve svém nálezu
vydaném pod sp. zn. I. ÚS 59/95 uvedl, že je povinností Ústavního
soudu, aby náležitě zvážil dodržování procesních principů, neboť
jejich ignorování může vést k porušení základních práv a svobod
občanů zaručených ústavními zákony a mezinárodními smlouvami ve
smyslu článku 10 Ústavy. V této souvislosti pak přihlédl k tomu,
že podle článku 90 Ústavy jsou soudy především povolány k tomu,
aby stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Tímto
stanoveným způsobem je v souzené věci postup podle občanského
soudního řádu. Krajský soud nepostupoval v souladu s tímto
zákonem, jestliže nedodržel postup podle § 95 odst. 2 o.s.ř.
Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda nedodržením stanoveného
postupu došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod
stěžovatelů zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou
podle článku 10 Ústavy, neboť ne každá nezákonnost porušení těchto
práv zakládá a není tedy vždy důvodem k poskytnutí ochrany před
Ústavním soudem (srov. např. věc II. ÚS 45/94). V dané věci je
nutno konstatovat, že šlo o restituční nároky, k nimž je třeba
přistupovat zvláště citlivě, aby v soudním řízení případně nedošlo
k další křivdě. Restituční zákony, např. zákon č. 87/1991 Sb. nebo
zákon č. 229/1991 Sb., mají zajistit, aby demokratická společnost
přistoupila alespoň k částečnému zmírnění následků minulých
majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně
uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho
orgány jsou tedy povinny postupovat zvláště v řízení podle těchto
zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na
základních lidských právech a svobodách má být alespoň částečně
kompenzována. Se zřetelem na to dospěl Ústavní soud k závěru, že
pokud krajský soud nepostupoval v souladu s citovaným ustanovením
§ 95 odst. 2 o.s.ř., porušil tím ustanovení článku 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo každého
domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu, jehož ochrany se stěžovatelé dovolávají.
Ze všech těchto příčin je zřejmé, že důvody zrušení rozsudku
krajského soudu u otázek uvedených pod bodem b) nálezu na str. 12
byly pouze procesního charakteru, takže po věcné stránce nebylo
nutné se v tomto rozsahu uvedeným rozsudkem zabývat.
Za tohoto stavu dospívá Ústavní soud k závěru, že vzhledem
k ústavním principům rovnosti, právní jistoty a ochrany důvěry
občanů v právo (článek 1 Ústavy), k povinnosti obecných soudů ve
smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 90 Ústavy stanoveným
způsobem poskytovat ochranu právům, jakož i k článku 95 odst. 1
Ústavy, podle něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem, je
třeba přisvědčit stěžovatelům v tom, že postupem soudů
v napadených rozsudcích nebyla jejich právům poskytnuta dostatečná
ochrana. Tím došlo k porušení uvedených článků Ústavy ČR a Listiny
základních práv a svobod.
Za této situace se již Ústavní soud nezabýval tvrzením
o porušení dalších článků Ústavy a Listiny, neboť to bylo
nadbytečné.
Vzhledem k výše zjištěným skutečnostem Ústavní soud rozhodl
tak, že:
a) zrušuje se část rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze
dne 5. 8. 1994, č.j. 5 C 920/92-40, uvedená pod bodem I., neboť
i u těchto pozemků vydaných podle zákona č. 87/1991 Sb. (které
měly být správně vydány podle zákona č. 229/1991 Sb.) je dáno
právo na poskytnutí druhé složky restitučního nároku, tj.
nároku na náhradu za trvalé porosty na pozemcích takto
vydaných, a část uvedená pod bodem V., týkající se nákladů
řízení,
b) ve zbývajících částech se ústavní stížnost proti tomuto
rozsudku zamítá,
c) zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9.
10. 1995, č.j. 18 Co 103/94-52.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. listopadu 1996
|
|