Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) doc. ThLic. Jaroslava Brože, Th.D., S.S.L., a 2) doc. PhDr. Aleše Prázného, Ph.D., obou zastoupených Mgr. Janem Matějíčkem, advokátem, sídlem Římská 1222/33, Praha 2, proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. j. MSMT-23490/2024-5 ze dne 25. 9. 2025, za účasti Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, jako účastníka řízení, a Univerzity Karlovy, sídlem Ovocný trh 5, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 13. 10. 2025 Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelů proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. j. MSMT-23490/2024-5 ze dne 25. 9. 2025. Tímto rozhodnutím, vydaným v řízení zahájeném z moci úřední, jehož jediným účastníkem byla Univerzita Karlova, ministerstvo přijalo opatření podle § 38 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách). S účinností od počátku dne následujícího po dni doručení tohoto rozhodnutí ministerstvo odňalo na blíže nespecifikovanou dobu výkon působnosti děkana Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Současně ministerstvo vyloučilo odkladný účinek rozkladu proti tomuto rozhodnutí.
2. V odůvodnění tohoto rozhodnutí ministerstvo rekapitulovalo situaci na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy (dále jen "KTF"), která se vyznačuje spory o odvolání stěžovatele 1) z pozice děkana. Stěžovatel 2) působil na KTF jako jediný proděkan s generálním zástupčím oprávněním, ale podle informace doručené ministerstvu dne 23. 9. 2025 byl stěžovatel 2) z této pozice rektorkou Univerzity Karlovy odvolán. Na tomto základě ministerstvo dospělo k názoru, že funkce děkana KTF není obsazena. Současně ministerstvo usoudilo, že Univerzita Karlova si je tohoto nedostatku vědoma, není však v jejích možnostech zjednat v dohledné době nápravu, a to i kvůli předběžným opatřením nařízeným správním soudem v řízení o platnosti odvolání stěžovatele 1). Proto přistoupilo k vydání opatření, jehož následkem působnost děkana KTF přešla na rektorku.
3. Stěžovatelé namítají, že uvedené rozhodnutí porušilo jejich právo na rovný přístup k veřejným funkcím (čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), a to v aspektu záruk nerušeného vykonávání veřejné funkce. Dále se dovolávají svého práva na soudní ochranu, respektive práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V případě stěžovatele 2) porušení spatřují v tom, že mu napadené rozhodnutí brání vykonávat funkci proděkana zastupujícího děkana. Tvrdí, že rozhodnutí o odvolání nebylo stěžovateli 2) dosud doručeno. V případě stěžovatele 1) potom má porušení spočívat v tom, že mu znemožňuje činění dalších kroků v řízení, v němž se brání proti svému dvojímu odvolání z funkce děkana, a zasahuje do pravomoci správního soudu v tomto řízení rozhodnout. Tvrdí, že i pokud by byly žaloby podané stěžovatelem 1) úspěšné, bránilo by rozhodnutí stěžovateli 1) ve výkonu funkce děkana.
4. Ministerstvo podle stěžovatelů napadené rozhodnutí vydalo, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky. Jednalo podle jejich názoru ultra vires a v rozporu se zákazem libovůle. Ohrazují se proti úvaze, že zastupování proděkanem by vedlo k narušení rovnováhy sil mezi orgány KTF.
5. Stěžovatelé současně žádají o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, což v ústavní stížnosti podrobně odůvodňují.
6. Před samotným věcným posouzením ústavní stížnosti se Ústavní soud musí vždy zabývat splněním procesních předpokladů řízení.
7. V daném případě tak musel ověřit přípustnost ústavní stížnosti. Ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména v rámci obecné justice (čl. 4 Ústavy). Ochrana základním právům jednotlivce poskytnutá Ústavním soudem nastupuje až jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
8. To v daném případě znamená zabývat se otázkou vyčerpání jiných prostředků ochrany, a to v rámci správního řízení, potažmo následně v rámci správního soudnictví. K využití opravných prostředků proti napadenému správnímu rozhodnutí se stěžovatelé v ústavní stížnosti nijak nevyjadřují. Ponechávají bez vyjádření i otázku přípustnosti své ústavní stížnosti.
9. Napadené rozhodnutí představuje rozhodnutí vydané ve správním řízení, jehož účastníkem podle § 27 odst. 1 písm. b) správního řádu byla Univerzita Karlova. Proti tomuto rozhodnutí bylo možné podat rozklad, což se odráží v poučení, jež je součástí napadeného rozhodnutí.
10. Se stěžovateli nebylo jednáno jako s účastníky řízení před ministerstvem. Stěžovatelé však tvrdí, že napadené správní rozhodnutí zasáhlo ? a porušilo ? jejich veřejná subjektivní práva. K ochraně veřejných subjektivních práv dotčených rozhodnutím správního orgánu jsou povolány v první řadě správní soudy postupy podle soudního řádu správního.
11. Vzhledem k tvrzení stěžovatelů tak Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínkou přípustnosti jejich ústavní stížnosti bylo, že se pokusili vyčerpat prostředky ochrany před správním orgánem a správními soudy. O tom však nic v jimi podané ústavní stížnosti nesvědčí. Ústavnímu soudu současně nepřísluší předjímat, k jakému výsledku by uplatnění jiných prostředků ochrany vedlo, tudíž mu nepřísluší předjímat ani to, že by nevedly k poskytnutí právní ochrany stěžovatelům.
12. Nevyčerpali-li stěžovatelé jiné prostředky ochrany, které měli (mohli mít) k dispozici, není jejich ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
13. Přijetí ústavní stížnosti navzdory nesplnění podmínek pro přípustnost podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé nedomáhají. Ani Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, které by pro tento mimořádný postup svědčily.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou o odmítnutí ústavní stížnosti, jelikož jde o návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
15. Vzhledem k tomu, že o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v nejkratším možném čase, nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2025
Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka
|
|