I.ÚS 338/97 ze dne 21. 4. 1999
N 55/14 SbNU 17
K nesprávnému označení účastníka řízení - organizační složka obchodní společnosti
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci
stěžovatelky E. H.,, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí
Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 25 C 269/96, ze dne 26. 2.
1997, proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, č. j. 36 Co
51/97-46, ze dne 23. 6. 1997, a proti rozhodnutí Nejvyššího soudu
České republiky, č. j. 2 Cdon 1742/97-62, ze dne 20. 5. 1998,
takto:

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky, č. j. 2 Cdon
1742/97-62, ze dne 20. 5. 1998, usnesení Městského soudu v Praze,
č. j. 36 Co 51/97-46, ze dne 23. 6. 1997, a usnesení Obvodního
soudu pro Prahu 4, sp. zn. 25 C 269/96, ze dne 26. 2. 1997, se
zrušují.


Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka svým návrhem
domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 36 Co
51/97-46, ze dne 23. 6. 1997, kterým bylo potvrzeno usnesení
Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 25 C 269/96, ze dne 26. 2.
1997, o zastavení řízení ve věci žaloby na neplatnost výpovědi
z pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka podala proti
citovanému usnesení odvolacího soudu dovolání, o němž dne 20. 5.
1998 rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením, č. j. 2 Cdon 1742/97-62,
tak, že se dovolání odmítá pro jeho nepřípustnost, byla ústavní
stížnost ze dne 10. 9. 1997 doplněna podáním ze dne 23. 6. 1998,
v němž je navrhováno také zrušení tohoto usnesení Nejvyššího soudu
ČR. Podáním ze dne 8. 7. 1998, které bylo Ústavnímu soudu doručeno
dne 12. 10. 1998, doplnila poté stěžovatelka petit ústavní
stížnosti tak, že navrhuje také zrušení usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 4, sp. zn. 25 C 269/96, ze dne 26. 2. 1997.

Stěžovatelka se žalobou ze dne 15. 7. 1996 domáhala určení
neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou jí dal odpůrce,
v žalobě nesprávně uvedený jako W. H. organizační složka, 141 00
Praha 4, Hlavní 60, jenž je ve skutečnosti pouze organizační
složkou zakladatele uvedeného v obchodním rejstříku pod obchodním
jménem W. H se sídlem Rödingsmarkt 39, "Rödinsgshof", 2000
Hamburg, SRN. Obvodní soud pro Prahu 4 řízení zastavil a žalobkyni
vrátil jednu polovinu soudního poplatku. Své rozhodnutí odůvodnil
tím, že je nepochybné, že žalovanou stranou je organizační složka
zahraniční právnické osoby ve smyslu § 7 a § 21 obchodního
zákoníku, z čehož vyplývá, že žalovanou je organizační složka,
tedy subjekt, který nemá hmotně-právní ani procesně-právní
subjektivitu a nemůže proto vůbec vystupovat před soudem ve smyslu
§ 20 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Nedostatek
hmotně-právní, respektive procesně-právní subjektivity, je
neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle § 104 odst. 1
věty prvé o. s. ř. a za této situace nezbylo soudu nic jiného,
nežli řízení zastavit. Dále soud vyslovil názor, že se v tomto
případě nejedná o vadu v označení účastníka řízení, kterou lze
odstranit postupem podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř., neboť
poučovací povinnost soudu podle § 5 o. s. ř. se týká pouze práv
procesních.



Proti rozhodnutí soudu I. stupně podala stěžovatelka dne 19.
5. 1997 odvolání. Odvolací soud, kterým byl Městský soud v Praze,
usnesením ze dne 23. 6. 1997 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil
a současně uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady odvolacího
řízení. V odůvodnění rozhodnutí soud uvedl, že podaná žaloba
směřuje proti žalovanému, který nemá způsobilost být účastníkem
řízení. Povinností soudu je kdykoliv za řízení přihlížet k tomu,
zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat (§ 103 o. s. ř.),
a nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho
zahájení je nesporně takovým nedostatkem řízení, který nelze
odstranit, když již od počátku řízení chybí nezbytná procesní
podmínka.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka
dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který usnesením, č. j. 2 Cdon
1742/97-62, ze dne 20. 5. 1998, dovolání odmítl s tím, že dovolání
v dané věci není přípustné. Dále pak Nejvyšší soud ČR široce
v odůvodnění cit. rozhodnutí argumentuje tak, že dovolání není
přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť v tom,
že soudy rozhodly o zastavení řízení, nelze spatřovat vadu podle
cit. ustanovení o. s. ř., protože nešlo o "v průběhu řízení
nesprávný postup soudu".

Ústavní stížnost, která směřuje jak proti rozhodnutí
Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze jako soudu
odvolacího, tak po doplnění také proti usnesení Nejvyššího soudu
ČR, je odůvodněna tvrzením, že se v případě nesprávného označení
žalovaného jednalo o odstranitelnou vadu návrhu a soud tím, že
žalobkyni nevyzval k odstranění vad, a tím, že řízení bez dalšího
zastavil, odňal stěžovatelce svým postupem možnost jednání před
soudem. Postupem soudů byla porušena základní práva a svobody
stěžovatelky, jak vyplývá z čl. 90 Ústavy České republiky a čl.
36 Listiny základních práv a svobod, neboť jí bylo znemožněno
domáhat se ochrany svých práv před soudem.

Na výzvu Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti
vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud ČR a dále Obvodní soud
pro Prahu 4 a Městský soud v Praze. Nejvyšší soud ČR ve svém
vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a dále uvedl, že
vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu [§ 237 odst. 1 písm.
f) o. s. ř.] a k tomu, že šlo o přezkum usnesení odvolacího soudu,
jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, mohl se
dovolací soud zabývat pouze otázkou přípustnosti dovolání z toho
hlediska, zda postupem soudu byla v průběhu řízení účastníku
odňata možnost jednat před soudem. V závěru svého vyjádření
navrhuje, aby byla ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího
soudu ČR usnesením odmítnuta, neboť je zjevně neopodstatněná.

Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření plně odkázal na
odůvodnění svého rozhodnutí.
Městský soud v Praze ve svém písemném vyjádření sdělil, že
v řízení nebyla porušena práva žalobkyně zaručená jí Listinou
základních práv a svobod. Právní závěry soudů jsou vyjádřeny
v odůvodnění jejich rozhodnutí, v řízení soud postupoval v souladu
s platnými předpisy. O závěru soudu, že žalovaná strana není
způsobilá být účastníkem řízení, věděla stěžovatelka již
z rozhodnutí soudu I. stupně a přes nyní tvrzené výhrady se
nepokusila, byť zastoupena advokátem, ani v odvolání tuto vadu
odstranit. Městský soud v Praze proto navrhuje, aby ústavní
stížnost byla zamítnuta.

Vedlejší účastník řízení W. H., se sídlem Rödingsmarkt 39,
"Rödinsgshof", 2000 Hamburg, SRN, organizační složka Praha, se
sídlem Jesenice u Prahy, právně zastoupený advokátem JUDr. S. M.,
ve svém obsáhlém vyjádření především uvedl, že stěžovatelka ve své
žalobě uvedla jako žalovaného neexistující subjekt a soud I.
stupně neměl jinou možnost než konstatovat, že žalovanou je
organizační složka, tedy subjekt, který nemá hmotně-právní a tím
ani procesně-právní subjektivitu a nemůže proto vůbec vystupovat
před soudem. Vedlejší účastník zastává názor, že stěžovatelka
mohla v řízení postupovat např. tak, že po rozhodnutí soudu I.
stupně mohla vzít žalobu zpět, řízení by bylo zastaveno a poté
mohla podat žalobu novou, tentokrát proti svému skutečnému
zaměstnavateli, hmotně-právně i procesně-právně legitimovanému.
Její zvolený postup potom považuje vedlejší účastník za zneužívání
procesních možností a soudní soustavy ČR. Pokud se stěžovatelka ve
své ústavní stížnosti opírá o ustálenou judikaturu Ústavního
soudu, konkrétně o nález, sp. zn. III. ÚS 127/96, zastává vedlejší
účastník řízení názor, že se nejedná o žádný precedens pro tento
případ. Jde totiž o zcela jiný právní vztah a zcela jiné skutkové
okolnosti, jakož i o jiný postup a o jiná rozhodnutí obecných
soudů. Poučení ze strany soudu, kterého se stěžovatelka dodatečně
domáhá, se v tomto případě týká poučení o hmotném právu, kterým je
otázka legitimace účastníků. Z výše uvedených důvodů navrhuje
vedlejší účastník, aby byla ústavní stížnost zcela zamítnuta.

Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti vycházel
z obsahu spisu předloženého Obvodním soudem pro Prahu 4 a dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina") se každý může domáhat stanoveným postupem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech
u jiného orgánu. Obecné soudy v dané věci dospěly k závěru, že
stěžovatelka (v postavení žalobkyně) jako žalovaného chybně
označila organizační složku podniku, která neměla způsobilost být
účastníkem řízení, takže byly dány podmínky pro zastavení řízení
podle ustanovení § 104 o. s. ř. Ústavní soud však již dříve
judikoval, že "Z hlediska ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. má
žaloba mít (i s poučením soudu, je-li toho třeba) takové
náležitosti, aby mohla být podkladem pro jednání ve věci samé.
Jistěže není věcí soudu, aby poučoval žalobce o hmotném právu
a tedy ani v otázce věcné legitimace. Soud však má žalobce poučit
ve věci správného označení účastníků, a to i tehdy, je-li žalován
někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení.. Takové poučení
soudem tam, kde je možno věc posoudit spíše jako omyl žalobce,
který má na mysli jeden a týž subjekt . je plně na místě" (nález
sp. zn. III. ÚS 74/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,
sv. 3, Praha C. H. Beck, 1995, str. 298 a 299).

Ústavní soud v projednávané věci respektoval, že není
součástí soustavy obecných soudů a může tudíž vykonávat přezkumné
pravomoci za předpokladu, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno
základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle č. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že
stěžovatelka uplatnila námitky spočívající právě v porušení
základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu než napadená
rozhodnutí a řízení jim předcházející přezkoumat. Předmětem řízení
před Ústavním soudem bylo tedy ve vztahu k čl. 36 odst. 1 Listiny
a čl. 90 Ústavy ČR především posouzení správnosti právního názoru,
týkajícího se poučovací povinnosti soudu a jemu pak odpovídajícího
zvoleného postupu odvolacího soudu.

Závěr o tom, kdy je a kdy není poučení na místě, je třeba
podle názoru Ústavního soudu činit v každém jednotlivém případě
podle konkrétně existujících okolností, zejména s přihlédnutím
k tomu, koho žalobce zamýšlel žalovat a zda je možno nesprávné
označení žalovaného posoudit spíše jako omyl žalobce.



K této otázce Ústavní soud z příslušného spisu zjistil, že
podle listinných důkazů stěžovatelka byla u odpůrce zaměstnána ve
funkci technické sekretářky na základě pracovní smlouvy ze dne 1.
2. 1994, uzavřené a to s v záhlaví smlouvy uvedeným W. H.,
organizační složka, 141 00 Praha 4, Hlavní 60. Za zaměstnavatele
byla pracovní smlouva podepsána zástupcem organizační složky
v Norimberku, na razítku označeným jako W. H. (GmbH Co.),
Zweigniederlassung, Raudtener Str. 7-9, 90475 Nürnberg, Postfach
2232, 90009 Nürnberg. Ze žaloby, podané stěžovatelkou bez pomoci
právního zástupce dne 22. 7. 1996, vyplývá, že žalovaný byl
označen tak, jak byl označen zaměstnavatel v pracovní smlouvě.
Způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou, kterou
soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vede
k zastavení řízení. Zkoumat ji však musí pouze s dáním možnosti
žalobci věc napravit, samozřejmě bez poukazu na to, kdo má být
jako žalovaný uveden. Takové poučení soudem tam, kde je možné věc
posoudit spíše jako omyl žalobce, když má na mysli jeden a týž
subjekt, ale namísto právnické osoby uvede její nižší organizační
složku, je plně na místě. Ústavní soud zjistil, že správné
označení žalované strany stěžovatelka uvedla již v odvolacím a pak
i v dovolacím řízení. Tím nelze uznat námitku, že se stěžovatelka
nepokusila odstranit vadu v označení žalovaného.



Je třeba uvést, že Obvodní soud pro Prahu 4 v tomto případě
neměl bez dalšího řízení v projednávané věci podle § 104 odst. 1
věta prvá o. s. ř. řízení zastavit. Naopak měl postupovat
v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 a § 104 odst. 2 o. s. ř.
a učinit tak vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku
návrhu, který spočíval v nesprávném označení žalovaného. Ústavní
soud sice sdílí názory obecných soudů, že není věcí soudu, aby
žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné
legitimace, to však neznamená, že by soud neměl žalobce poučit ve
věci správného označení účastníků, tj. i tehdy, je-li žalován
někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Tento názor
zastává Ústavní soud proto, že způsobilost být účastníkem řízení
je procesní podmínkou řízení, kterou soud zkoumá z úřední
povinnosti, a jejíž nedostatek vede k zastavení řízení. Soud by
tedy měl, dříve než řízení zastaví, dát žalobci možnost věc
napravit. Tento názor Ústavní soud již několikrát vyslovil ve
svých nálezech a ani v tomto případě nemá proč se od své ustálené
judikatury odchylovat. V daném konkrétním případě šlo o to, zda
lze nesplnění poučovací povinnosti soudu kvalifikovat jako
nesprávný postup soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
K tomuto názoru se Ústavní soud přiklonil. Protože dospěl
k závěru, že nesplněním poučovací povinnosti soudu byla v průběhu
řízení účastníkům odňata další možnost jednat ve věci samé před
soudem, byly tím z hlediska materiálního právního státu splněny
podmínky pro přípustnost dovolání.

S ohledem na uvedené lze mít za to, že v dané věci došlo
k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, zaručující právo každého na
spravedlivý proces, jakož i čl. 90 Ústavy ČR, který ukládá soudům,
aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům. Z uvedených
důvodů proto Ústavní soud stížnosti stěžovatelky vyhověl a podle
ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadená
rozhodnutí Obvodního soudu v Praze 4, Městského soudu v Praze
a Nejvyššího soudu ČR zrušil.


Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 21. dubna 1999