Ústavní soud
rozhodl dnešního dne v senátu ve věci
stěžovatele P., a. s., zastoupeného JUDr. F. Č., advokátem,
o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn.
1 Cmo 340/96, ze dne 2. 7. 1997, ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Hradci Králové, sp. zn. 36 Cm 62/96, ze dne 18. 7. 1996,
takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení
rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 1 Cmo 340/96, ze dne 2.
7. 1997, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 36
Cm 62/96, ze dne 18. 7. 1996.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že on jako zájemce
a společnost I., s. r. o., jako zprostředkovatel uzavřeli dne 28.
6. 1995 smlouvu o zprostředkování, jejímž předmětem byl závazek
zprostředkovatele "vyhledat třetí osobu nebo osoby, které jsou
schopny a zaváží se uvolnit finanční prostředky dle článku III.
této smlouvy k financování projektu dle článku IV. Smlouvy,
a umožnit zájemci s těmito osobami uzavřít smlouvu o financování
tohoto projektu". Zájemce se zavázal poskytnout zprostředkovateli
provizi v souladu s čl. VIII. smlouvy. Článek III. smlouvy
definoval finanční prostředky, požadované zájemcem, tj.
stěžovatelem takto: 3.1. "Celkový objem finančních prostředků pro
P., a. s., činí 305 - 373 milionů Kč pro celé období,
předpokládaná úroková sazba ca. 8 %, úvěr s jednoletou odloženou
splatností, dobou splácení 8 let, pololetními splátkami. Ručení
směnkou P., a. s." 3.2. "Celkový objem finančních prostředků pro
P. T., a. s., činí 220 milionů Kč pro celé období, předpokládaná
úroková sazba ca. 8 %, úvěr s jednoletou odloženou splatností,
dobou splácení 8 let, pololetními splátkami, s garancí P. Ručení
směnkou P., a. s." V souladu s čl. VIII. smlouvy měla být
zprostředkovateli zaplacena provize ve výši 0,225 % ze sjednaného
a realizovaného objemu finančních prostředků za každý rok po dobu
trvání úvěru.
Vznik nároku na tuto provizi byl vázán na podepsání úvěrové
smlouvy se třetí osobou, přičemž tato smlouva měla splňovat
podmínky zájemcem vymíněné ve smlouvě o zprostředkování, a dále na
zahájení financování zájemcova projektu. Pro případ, že "zájemce
z jakéhokoliv důvodu odmítne podepsat zprostředkovanou smlouvu, ač
k tomu byl zprostředkovatelem písemně vyzván a ač splňuje podmínky
zájemce v této smlouvě vymíněné", bylo dohodnuto v čl. VIII. odst.
8.6. smlouvy, že "nárok na provizi nezaniká". Ve své ústavní
stížnosti namítá stěžovatel zejména, že zprostředkovatel nesplnil
ani podmínku financování v české měně (bod III. 2 stížnosti), ani
podmínku fixní úrokové sazby 8% (III. 2c stížnosti), jak je
stanoveno ve smlouvě.
Dne 16. 2. 1996 podala společnost I., s. r. o., ke Krajskému
soudu v Hradci Králové návrh na vydání platebního rozkazu, kterým
by byla společnosti P. uložena povinnost zaplatit této společnosti
částku 8 191 080,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 122
866,20 Kč a dále ve výši 0,1 % ode dne podání žaloby do zaplacení.
Svůj návrh odůvodnil žalobce tím, že dne 14. 8. 1995 doporučeným
dopisem oznámil žalovanému, že je pro něj zajištěn úvěr v souladu
s podmínkami uvedenými v čl. III. odst. 3.1. smlouvy
o zprostředkování. Tímto oznámením podle jeho názoru vzniklo
výhradní zastoupení žalovaného žalobcem za účelem zabezpečení
úvěru a současně v té době již v souladu s čl. X. odst. 10.1.
smlouvy nebylo možno od smlouvy odstoupit. Dne 4. 10. 1995 byl
žalovaný (společnost P.) znovu vyzván, aby se dostavil k podpisu
úvěrové smlouvy. Žalovaný však této možnosti nevyužil a k jejímu
podpisu se nedostavil. Nárok na smluvenou provizi žalobci tedy
vznikl v souladu s čl. VIII. odst. 8.6. a čl. X odst. 10.6.
smlouvy. Na základě této skutečnosti byla vystavena faktura č. 04
- 01 - 0196, a to na částku 8 191 080,- Kč. Protože tato faktura
nebyla žalovaným uhrazena, domáhal se svým návrhem žalobce svého
nároku u soudu.
Krajský soud v Hradci Králové žalobě vyhověl a dne 19. 3.
1996 vydal platební rozkaz, č. j. 36 Cm 62/96-30, v němž stanovil
pro žalovaného (P.) povinnost zaplatit žalobci částku 8 313
946,20 Kč a právnímu zástupci náklady řízení ve výši 332 560,- Kč
za soudní poplatek a dále částku 20 940,- Kč za právní zastoupení.
Proti platebnímu rozkazu podal stěžovatel v zákonem stanovené
lhůtě odpor. Krajský soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne
18. 7. 1996, sp. zn. 36 Cm 62/96, uložil stěžovateli povinnost
zaplatit společnosti I., s. r. o., částku 8 313 946,20 Kč a dále
částku 332 560,- Kč na náhradu soudního poplatku a částku 57
457,- Kč na náhradu nákladů právního zastoupení žalobce. Rozsudek
soud I. stupně odůvodnil tím, že žalobě vyhověl, protože bylo
v řízení prokázáno jak listinnými důkazy, tak výpověďmi zástupců
účastníků, že žalobci vůči žalovanému podle ustanovení čl. VIII.
smlouvy o zprostředkování vznikl nárok na provizi v sazbě
dohodnuté bodem 8.1. smlouvy, proti jejíž výši žalovaný nevznesl
námitky a její správnost žalobce prokázal. Proti rozhodnutí soudu
I. stupně podala společnost P. odvolání, jemuž Vrchní soud v Praze
rozsudkem, č. j. Cmo 340/96-87, ze dne 2. 7. 1997, nevyhověl
a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové potvrdil. Ve velmi
podrobném odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud mimo jiné
uvedl, že hlavním rysem závazku zprostředkovatele je obstarat
příležitost k uzavření smlouvy. Nemůže se tedy jednat např.
o povinnost zprostředkovatele předložit zájemci přímo návrh
smlouvy, signovaný třetí osobou a vykazující stanovené
náležitosti. Nic jiného nevyplývá ani ze smlouvy o zprostředkování
ze dne 28. 6. 1995. Tuto příležitost v rozsahu odpovídajícím
vymáhané provizi žalobce obstaral. Shodně s příslušným závěrem,
učiněným již soudem I. stupně, je třeba konstatovat, že se tak
stalo doručením nabídky ze dne 9. 8. 1995. Pro tento závěr podle
odvolacího soudu svědčí důkazy před soudem provedené. Odvolací
soud rovněž shodně se soudem I. stupně interpretuje obsah odst.
8.6. smlouvy. Pro případ, že nedojde k uzavření zprostředkovávané
smlouvy, navíc nárok na zaplacení provize zakládá i čl. X. odst.
10.6. smlouvy, který je v podstatě obsahově shodný se zněním čl.
VIII. odst. 8.6., ale z hlediska použité formulace je ještě
jednoznačnější.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, který nabyl právní
moci dne 23. 7. 1997, podal stěžovatel včas ústavní stížnost.
V ústavní stížnosti tvrdí, že postupem obecných soudů byla
porušena jeho práva zaručená Ústavou ČR a Listinou základních práv
a svobod (dále jen "Listina"), a to právo na soudní ochranu
a spravedlivý proces, zakotvené v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36
Listiny, právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny) a právo
na podnikání (čl. 26. odst. 1 Listiny). Na podporu svých tvrzení
stěžovatel konkrétně uvádí následující.
Součástí práva na spravedlivý proces je v souladu s nálezem
Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 166/95, nezbytná návaznost mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně
jedné a právními závěry na straně druhé. Podle názoru stěžovatele
v průběhu soudního řízení byly oběma stranami sporu soudu
předloženy důkazy, z nichž vyplývá, že nebyly splněny podmínky
vzniku nároku zprostředkovatele na provizi. Přesto byla provize
soudem I. i II. stupně zprostředkovateli přiznána. Tím došlo
k porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces,
neboť soudy porušily svou povinnost rozhodovat na základě
zjištěného skutkového stavu, který musí vycházet z předložených
a provedených důkazů.
Tím, že rozsudky obecných soudů bylo v rozporu s ústavními
a běžnými zákony uloženo stěžovateli zaplatit zprostředkovateli
částku 8 313 946, 20 Kč, aniž by k tomu byl povinen na základě
hmotného práva, došlo údajně k výraznému zásahu do vlastnického
práva stěžovatele. Pokud by stěžovatel zaplatil uvedenou částku
včetně příslušenství, došlo by ke značnému snížení finančních
rezerv stěžovatele a tato skutečnost by negativně zasáhla do jeho
hospodářského života. Dle stěžovatele rozsudky omezují jeho právo
nakládat se svým vlastnictvím podle své vůle tím, že ukládají
stěžovateli převést zmíněnou částku do vlastnictví
zprostředkovatele, aniž by k tomu byl povinen podle smlouvy
o zprostředkování a aniž by povinnost k takovému převodu vyplývala
z právního řádu České republiky.
Rozsudky obou soudů omezují podle názoru stěžovatele také
jeho právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, jehož
součástí je i uzavírat příslušné smlouvy s jinými subjekty
a přebírat práva a brát na sebe závazky v souladu s právním řádem.
Podle čl. 3 odst. 3 Listiny "každý může činit, co není zákonem
zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá". Pokud
určitá povinnost nevyplývá ze zákona a stěžovatel se k jejímu
splnění ani smluvně nezavázal v souladu s právními normami, nemůže
být splnění takovéto povinnosti na stěžovateli vynucováno ani
soudním rozhodnutím.
Na žádost Ústavního soudu se k obsahu ústavní stížnosti
písemně vyjádřili účastníci řízení, kterými jsou Vrchní soud
v Praze a Krajský soud v Hradci Králové. Vrchní soud v Praze
uvedl, že stěžovatel tvrzené porušení základních práv a svobod
dovozuje pouze z toho, že v řízení v prvním stupni ani v řízení
odvolacím neuspěl. Ústavní stížnost zcela opomíjí doplnění důkazů,
které byly provedeny odvolacím soudem. V tomto směru mají zásadní
význam listiny, specifikované pod bodem 4) odůvodnění rozsudku
z 2. 7. 1997. Zásah soudu do majetkových práv stěžovatele nelze
pokládat za neoprávněnou ingerenci a napadené rozsudky také
nikterak nebrání žalované společnosti v jejím podnikání.
V ostatním odkazuje Vrchní soud v Praze na odůvodnění svého
rozsudku.
Krajský soud v Hradci Králové v písemném vyjádření sdělil, že
obchodní vztah mezi stěžovatelem jako zájemcem a žalobcem jako
zprostředkovatelem byl založen podle zjištění soudu v souladu
s ustanovením § 642 a násl. obchodního zákoníku platně uzavřenou
smlouvou o zprostředkování. V rozsudku tohoto soudu je
konstatováno, že listiny soudu předložené prokazují, že
zprostředkovatel svému závazku ze smlouvy dostál a vyúčtoval proto
stěžovateli provizi ve smluvené sazbě. Ten však se zaplacením
provize prodlel v míře opodstatňující právo i na smluvenou sankci
za takové prodlení. K argumentům stěžovatele uvedeným v ústavní
stížnosti soud uvedl, že žalobce (zprostředkovatel) splnil
podmínky smlouvy, když nabízená úroková sazba 6M FIBOR + 3 % p. a.
odpovídá cca. 7,5 % p. a. a je tedy nižší než smluvená. Smlouva
neobsahovala žádné ustanovení o tom, že jedna nabídka musí být
úplná, co se týče objemu finančních prostředků, o nějž měl
stěžovatel zájem, proto byl stěžovatel povinen na základě § 329
obchodního zákoníku přijmout i částečné plnění. Ani další
argument, totiž že stěžovatel od smlouvy odstoupil, v řízení před
soudem neobstál, neboť platné odstoupení od smlouvy písemným aktem
v průběhu řízení neprokázal. Ve smyslu ustanovení § 650 obchodního
zákoníku by ostatně zánik smlouvy nebyl pro existenci práva na
provizi právně relevantní, a to vzhledem ke smluvním ujednáním
obsaženým v odst. 8.6. a 10.6. smlouvy. Pokud jde o hmotné právo,
má soud za to, že se otázkou práva na provizi zabýval dostatečně
a měl-li stěžovatel na tuto otázku jiný právní názor, mohl se
dovolat k Nejvyššímu soudu ČR, což však neučinil. Tolik Krajský
soud v Hradci Králové.
Vedlejší účastník řízení, kterým je společnost I., s. r. o.,
prostřednictvím právního zástupce Ústavnímu soudu sdělil, že celý
spor byl veden velmi zevrubně a bylo provedeno rozsáhlé důkazní
řízení, a to jak před soudem prvého stupně, tak před soudem
odvolacím. Oba soudy poté rozhodovaly na základě důkladně
zjištěného skutkového stavu a zcela v souladu se zákonnými
ustanoveními vztahujícími se k projednávané věci.
Ústavní soud obdržel dne 4. 6. 1998 sdělení vedlejšího
účastníka řízení, že byla podepsána smlouva mezi ním a společností
B., a. s., o postoupení pohledávky u společnosti P., a. s. Na
dožádání Ústavního soudu mu byla dne 22. 12. 1998 doručena kopie
této smlouvy, z níž jednoznačně vyplývá, že B., a. s., označená
jako postupník se stala vlastníkem pohledávky v celkové výši 8
808 463,20 Kč a nastoupila tak na místo dosavadního vedlejšího
účastníka řízení. K obsahu ústavní stížnosti se však ve stanovené
lhůtě nevyjádřila.
II.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda stěžovatel
vyčerpal všechny opravné prostředky, jestliže v souzené věci
nepodal dovolání. Ze spisu však nelze dovodit, že by byly dány
podmínky přípustnosti dovolání, jak tvrdí Vrchní soud v Praze.
Proto Ústavní soud považuje ústavní stížnost za přípustnou.
Po věcné stránce dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní
stížnost není důvodná.
Především je nutné předeslat, že podstata stěžovatelovy
ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků
obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud
do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která
mu nepřísluší. Stejně tak skutečnost, že soudy vyslovily právní
názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě
důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je především
zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla
porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená
v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10
Ústavy ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou
polemikou se stanoviskem obecných soudů, aniž by však tvrzení
o porušení ústavně zaručených základních práv bylo konkrétním
způsobem odůvodněno. Tvrzené porušení ústavně zaručených práv vidí
stěžovatel v nesprávném hodnocení důkazů obecnými soudy
a v nesprávném názoru obecných soudů na interpretaci jednotlivých
ustanovení uzavřené smlouvy o zprostředkování.
Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy
ČR vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je
expressis verbis vyjádřena v § 132 občanského soudního řádu
a odůvodňuje postup soudu předvídaný v § 120 odst. 1 věta druhá
občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Proto obecný soud
je povinen a současně také oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení
které důkazy je potřeba provést, zda a nakolik je potřeba
dosavadní stav dokazování doplnit provedené důkazy potom soud
hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich
vzájemné souvislosti.
Ústavní soud se ztotožňuje se závěry jak soudu I. stupně, tak
soudu odvolacího, týkajících se úplnosti skutkových zjištění
a hodnocení důkazů před těmito soudy provedenými. Námitky uvedené
v ústavní stížnosti neobstojí. Z uzavřené zprostředkovatelské
smlouvy vyplývá sice, že celková hodnota poskytovaných finančních
prostředků je uváděna v korunách, nikoli však, že by tyto finanční
prostředky měly být poskytnuty pouze v české měně, o čemž svědčí
i článek IX. bod 9.2, kterým byl zmocněn zprostředkovatel jednat
též se zahraničními ústavy a bankami. Ve smlouvě se též nikde
neuvádí, že úroková sazba musí být fixní a nesmí být variabilní.
Smlouvou předpokládaná úroková sazba měla činit cca 8% (na jiném
místě se uvádí maximálně 8%), aniž byla blíže určena povaha této
sazby. Ze spisu krajského soudu i z jeho vyjádření k ústavní
stížnosti vyplývá, že činila cca 7,5%, tedy nepřekročila hranici
požadovanou stěžovatelem.
Vzhledem k tomu nepovažuje na tomto místě Ústavní soud za
potřebné opakovat argumenty svědčící pro závěr, že
zprostředkovateli, tj. vedlejšímu účastníkovi řízení, vznikl
z platně uzavřené smlouvy nárok na smluvenou provizi. Jak správně
uvedl Vrchní soud v Praze, hlavním rysem závazku zprostředkovatele
je obstarat příležitost k uzavření smlouvy (§ 642 obchodního
zákoníku), a proto se nemůže jednat např. o povinnost
zprostředkovatele předložit přímo zájemci návrh smlouvy signovaný
třetí osobou a vykazující stanovené náležitosti. Totéž vyplývá
také z čl. II odst. 2.1 smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi
stěžovatelem jako zájemcem a zprostředkovatelem. Soudy shodně
dospěly k závěru, že tuto příležitost pro stěžovatele
zprostředkovatel obstaral, a to doručením nabídky ze dne 9. 8.
1995. Obecné soudy, zvláště pak soud odvolací, se vypořádaly také
s námitkou, že tato nabídka neodpovídala svým obsahem (a rozsahem)
ujednání v čl. III. smlouvy, což také ve svých rozhodnutích
náležitě zdůvodnily. Také na interpretaci čl. III. odst. 8.6.
smlouvy, který stanoví nárok na provizi i za podmínek, kdy nedojde
k uzavření smlouvy, se obecné soudy shodly a Ústavní soud nemá
důvodu na jejich odůvodněném závěru něco měnit.
Vzhledem k již výše uvedené omezené možnosti Ústavního soudu
přezkoumávat správnost rozsudků obecných soudů se proto Ústavní
soud zaměřil především na zkoumání, zda napadenými rozsudky nebylo
porušeno některé ze základních práv stěžovatele, uvedených v jeho
ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého práva na
soudní ochranu a spravedlivý soudní proces podle čl. 90 Ústavy ČR
a čl. 36 Listiny. Čl. 90 Ústavy ČR s ohledem na jeho systematické
zařazení v Ústavě v podstatě garantuje především zásadní principy
činnosti soudní moci ("ochranu práv zákonem stanoveným způsobem").
K namítanému porušení čl. 36 Listiny je třeba uvést, že neúspěch
v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného
ustanovení. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu Krajským soudem
v Hradci Králové vyplývá, že obecné soudy postupovaly při řešení
sporu zcela v souladu s procesními pravidly, stěžovateli nebyl
přístup k soudu odepřen, v soudním sporu bylo zachováno rovné
postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného, obě strany sporu
mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly soudem
provedeny, a konečně skutková zjištění nejsou s provedeným
hodnocením důkazů v rozporu.
Stěžovatel dále namítá porušení svého práva vlastnit majetek
podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení tohoto práva opět dovozuje
pouze z nesprávných právních závěrů soudů, učiněných na základě
provedených důkazů. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý právo
vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má
stejný zákonný obsah a ochranu. V této části ústavní stížnosti jde
o účelovou argumentaci stěžovatele, když závazek ze smlouvy,
podepřený pravomocným rozhodnutím soudu, považuje za zásah do jeho
vlastnického práva na dlužnou částku. Základní právo vlastnit
majetek nelze zaměňovat s "právem" na úspěch v soudním řízení,
které náš právní řád nezná. Tvrzení stěžovatele ohledně údajného
porušení čl. 11 odst. 1 Listiny je proto neopodstatněné.
V závěru ústavní stížnosti konečně stěžovatel namítá porušení
práva na podnikání, zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny. Podle
citovaného článku má každý právo na svobodnou volbu povolání
a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou
hospodářskou činnost. Argumentace stěžovatele, že "pokud soud svým
rozhodnutím uloží stěžovateli povinnost k plnění, ke kterému se
stěžovatel nezavázal a která ani nevyplývá z právního řádu,
porušuje tím právo stěžovatele svobodně podnikat a svobodně se
rozhodovat o svých právech a povinnostech" je ryze účelová. Z obou
napadených rozsudků ani z řízení, které jim předcházelo, nelze
usuzovat na porušení uvedeného ústavně zaručeného práva. Každý
podnikatelský subjekt, který vstupuje do smluvních vztahů
s jinými, si musí být vědom toho, že "smlouvy se mají plnit", a to
i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran
nevýhodné. Napadenými rozsudky nebylo omezeno ani jinak porušeno
právo stěžovatele podnikat. Je pouze věcí stěžovatele, jaké
smlouvy a s kým uzavře, jaké závazky na sebe smluvně převezme.
V každém podnikání je však vždy spojena možnost podnikatelského
zisku s podnikatelským rizikem.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozsudkem Vrchního
soudu v Praze jakož i rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové
byla porušena stěžovatelova práva nebo svobody zaručená ústavními
zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle
ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů, zcela zamítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 9. června 1999
|
|