I.ÚS 367/99 ze dne 6. 2. 2001
N 23/21 SbNU 207
Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu o ústavní
stížnosti stěžovatele P. U., proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě, sp. zn. 13 Co 331/99, ze dne 17. 5. 1999, takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu
v Ostravě, sp. zn. 13 Co 331/99, ze dne 17. 5. 1999, se zrušuje.


Odůvodnění

I.
Stěžovatel se ve svém podání, které bylo Ústavnímu soudu
doručeno dne 26. 7. 1999, domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu
v Ostravě, sp. zn. 13 Co 331/99, ze dne 17. 5. 1999, jímž byl
změněn rozsudek Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 17 C 243/97, ze
dne 16. 12. 1998, ve výroku ve věci samé tak, že se žaloba
o náhradu škody zamítá. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné bylo
totiž vyhověno žalobě stěžovatele proti České republice
- Ministerstvu spravedlnosti ČR, v níž žádal náhradu škody ve výši
11 825 Kč spolu s 21% úrokem podle zákona č. 58/1969 Sb.,
o odpovědnosti za škodu, způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem. Nesprávným rozhodnutím mělo být
sdělení obvinění pro trestný čin ublížení na zdraví a trestný čin
výtržnictví, na základě tohoto obvinění byl stěžovatel rozsudkem
Okresního soudu v Karviné z 26. 11. 1996, sp. zn. 5 T 165/96, pak
uznán vinným z trestného činu ublížení na zdraví a trestného činu
výtržnictví. Následně byl však rozsudkem Krajského soudu
v Ostravě, sp. zn. 5 To 181/97, ze dne 10. 4. 1997, zproštěn
obžaloby v plném rozsahu, neboť žalovaný skutek nebyl trestným
činem. Dle názoru Okresního soudu v Karviné, k němuž se stěžovatel
obrátil s nárokem na náhradu škody, ".tím bylo zrušeno nezákonné
rozhodnutí o jeho obvinění", takže okresní soud následně rozhodl
o náhradě škody stěžovateli.

Odvolací soud však vyhovující rozsudek Okresního soudu
v Karviné změnil s odůvodněním, že vyšetřovatelem sdělené
obvinění, s nímž stěžovatel spojuje odpovědnost státu za škodu
vzniklou v souvislosti s trestním řízením, nemá formu rozhodnutí,
proti němuž je možné podat opravný prostředek. Podle názoru soudu
nemohl navrhovatel se svým požadavkem na náhradu škody uspět
proto, že není splněn nutný předpoklad pro odpovědnost státu za
vznik škody - vydání nezákonného rozhodnutí. Odvolací soud
nesouhlasil se závěry soudu I. stupně, že "vznesení obvinění" je
"rozhodnutí státního orgánu svého druhu", protože formu takového
rozhodnutí předpokládá § 119 odst. 2 trestního řádu, byť se jedná
o rozhodnutí, proti němuž není přípustný opravný prostředek.

Stěžovatel se závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Podle jeho
názoru je záznam o sdělení obvinění určen konkrétní fyzické osobě,
konstituuje určité právní postavení s jistými právy a povinnostmi.
Současně jde o uplatnění zákona - aplikaci trestního řádu.
Stěžovatel proto zastává názor, že záznam o sdělení obvinění je
rozhodnutím, aniž by to výslovně stanovil trestní řád, neboť
rozhodující je obsah aktu, nikoli jeho forma. Nepřiznání náhrady
škody v podobě nákladů obhajoby bylo tedy podle názoru stěžovatele
protiústavní z důvodu porušení práva na spravedlivý proces a práva
na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu
(čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod).
Faktickým důsledkem upření práva na uhrazení nákladů obhajoby
v případě neodůvodněného trestního stíhání je - dle stěžovatele
- protiústavní zásah do práva na právní pomoc, neboť ti, kteří
mají právo na právní pomoc uvažují, zda se jim tyto náklady vrátí
- v daném případě tím, že stát uzná chybu, kterou učinil tím, že
někoho bezdůvodně trestně stíhal. Jestliže ten, kdo má právo na
právní pomoc, nebude mít jistotu, že v případě úspěchu ve věci se
mu náklady na právní pomoc vrátí, může se rozhodnout tak, že si
právní pomoc nesjedná a pod vlivem situace, kterou nastolil stát,
své právo z vlastní vůle nebude realizovat. Nebude se tak
například kvalifikovaně bránit obvinění z trestného činu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud
v Ostravě prostřednictvím předsedy senátu JUDr. J. D., který
uvedl, že setrvává na názoru, že sdělení obvinění, ať už je
publikováno dotčené osobě písemně nebo ústní formou, je svým
obsahem informací o zahájení trestněprávního procesu, jehož
výsledkem má být vydání odsuzujícího nebo zprošťujícího
rozhodnutí. Samo sdělení obvinění není formálním rozhodnutím,
které je možno napadnout opravným prostředkem a zákon pro ně
nepředepisuje žádnou konkrétní formu. Nemůže být tedy tím
nezákonným rozhodnutím, se kterým je podle zákona č. 58/1969 Sb.
spojována odpovědnost k náhradě škody.

Okresní soud v Karviné ve svém vyjádření z 10. 11. 2000
setrval na důvodech, na jejichž základě vyhověl žalobě stěžovatele
o náhradu škody, vzniklé úhradou právního zastoupení.

Vedlejší účastník řízení - Česká republika - Ministerstvo
spravedlnosti ČR - ve svém vyjádření z 25. 8. 2000 vyslovil
přesvědčení, že Krajský soud v Ostravě svým rozhodnutím neporušil
žádná práva stěžovatele. Nárok na náhradu škody stěžovateli
objektivně nevznikl, když zákonné podmínky pro jeho uplatnění
splněny nebyly a ústavní stížností napadený rozsudek nelze proto
považovat za protiústavní, pokud jím náhrada škody nebyla uznána.
Na okraj vedlejší účastník uvedl, že náhradu škody by nebylo možno
přiznat ani z titulu nesprávného úředního postupu pracovníků
státních orgánů. Vyšetřovatel postupoval tak, jak mu ukládá § 160
trestního řádu, když do sdělení obvinění zjištěné skutečnosti
nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin ublížení na zdraví
a trestný čin vydírání. Vyšetřovatel byl přitom povinen nejpozději
na počátku prvního výslechu sdělit stěžovateli, že ho stíhá jako
obviněného. Teprve z následně provedených důkazů, které nebylo
možno před sdělením obvinění realizovat, dospěl soud k závěru, že
skutek, pro který je trestní stíhání vedeno, není trestným činem.
Postup vyšetřovatele při sdělení obvinění byl proto zcela
v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a nelze proto
vedlejšího účastníka činit odpovědným ani ve smyslu ustanovení §
18 zákona č. 58/1969 Sb.

Dne 4. 2. 2001 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění
vyjádření vedlejšího účastníka řízení. Ve svém obsáhlém rozboru se
vyjadřuje k otázkám právního důvodu odpovědnosti za škodu,
k podmínkám vzniku práva na náhradu škody, příčinné souvislosti
a k dalším aspektům posouzení vzniku odpovědnosti státu. Vedlejší
účastník potvrzuje své stanovisko, že podle zákona č. 58/1969 Sb.
nevzniká právo na náhradu škody, způsobené nezákonným rozhodnutím
tam, kde došlo ke skončení trestního stíhání z důvodů uvedených
v § 172 nebo 226 trestního řádu, není-li doloženo, v čem spočívala
konkrétní nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení,
nebo není-li prokázáno, že bylo předmětné sdělení obvinění pro
nezákonnost zrušeno. Podle platného právního řádu neznamená
meritorní rozhodnutí ve prospěch obviněného nezákonnost vedeného
trestního stíhání. V předmětném trestním řízení byly podmínky pro
zahájení trestního stíhání splněny a celé trestní stíhání bylo
zákonné. Podmínkou vzniku nároku na náhradu škody je podání
opravného prostředku účastníkem řízení. Takovým prostředkem je
postup podle § 167 trestního řádu. Vedlejší účastník dále tvrdí,
že stěžovateli vůbec v souvislosti s trestním stíháním škoda
nevznikla. Za škodu nelze univerzálně pokládat vlastní náklady
obviněného vynaložené na toto řízení. Právním důvodem vzniku
nákladů obhajoby, které stěžovatel označuje za škodu, je nikoli
sdělení obvinění, ale smlouva, uzavřená mezi stěžovatelem
a advokátem, jejímž předmětem byla obhajoba v trestním řízení. Již
v době, kdy stěžovatel se rozhodl uzavřít smlouvu o poskytnutí
právní pomoci, věděl, že náklady obhajoby v tomto případě ponese
ze zákona sám. Okolnost, že volbou obhájce realizoval své ústavní
právo na právní pomoc, je irelevantní, neboť zákon č. 58/1969 Sb.
neupravuje náhradu nákladů spojených s realizací práv, byť
zaručených Ústavou.

II.

Po přezkoumání napadeného rozsudku Krajského soudu
v Ostravě, jakož i po zvážení důvodů ústavní stížnosti dospěl
Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Z napadeného rozsudku vyplývá, že Krajský soud v Ostravě
opřel své zamítavé rozhodnutí o názor, že sdělení obvinění podle
§ 160 trestního řádu není tím rozhodnutím, které je podle zákona
č. 58/1969 Sb. předpokladem pro uznání odpovědnosti státu za
škodu.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho
nesprávným úředním postupem stát odpovídá za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení
a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, a dále
v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu,
vydal státní orgán nebo orgán státní organizace. Podle § 1 odst.
2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.

Podle § 2 zákona právo na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím mají ti, kdo jsou účastníky řízení a byli
poškozeni nezákonným rozhodnutím vydaným v tomto řízení. Podle §
3 zákona, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok
na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat, jen
využil-li účastník možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí
odvolání, rozklad, námitky, odpor nebo stížnost. Podle § 4 odst.
1 cit. zákona nárok na náhradu škody nelze uplatnit, dokud
pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro
nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu
je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

Podle § 119 odst. 2 trestního řádu státní zástupce,
vyšetřovatel a policejní orgán rozhodují, jestliže zákon nestanoví
něco jiného, usnesením. Trestní řád uvádí v § 160 odst. 1, že
nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný
čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá
osoba, zahájí vyšetřovatel neprodleně trestní stíhání, pokud není
důvod k postupu podle § 159 odst. 2 a 3 nebo § 159a odst. 1
trestního řádu. Trestní stíhání zahajuje tím, že této osobě
nejpozději na počátku prvního výslechu sdělí, že ji stíhá jako
obviněného, a učiní o tom záznam. Podle § 160 odst. 1 trestního
řádu záznam musí obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být
zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je
v tomto skutku spatřován, a důvody, pro něž je obviněný stíhán.
Opis záznamu vyšetřovatel doručí obviněnému a do 48 hodin jej
zašle státnímu zástupci. Z formy tohoto procesního úkonu
i zachycení úkonu záznamem, je třeba dovodit, že sdělení obvinění
není rozhodnutím, nýbrž opatřením.

Je však skutečností, že zákon č. 58/1969 Sb. byl vydán
v době, kdy podle ustanovení § 160 odst. 1 tehdy platného
trestního řádu se zahajovalo trestní stíhání usnesením, proti
němuž nebyla přípustná stížnost, a také usnesením bylo vznášeno
obvinění podle § 163 odst. 1 tehdy platného trestního řádu. Proti
usnesení o vznesení obvinění byla přípustná stížnost, která však
neměla odkladný účinek. Až po novele trestního řádu provedené
zákonem č. 292/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 1994, se
podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahajuje trestní stíhání
zásadně sdělením obvinění. Dle stanoviska Krajského soudu
v Ostravě je sdělení obvinění "informací o zahájení trestně
právního procesu". Dle názoru Ústavního soudu nelze však toto
sdělení redukovat na pouhou informaci. Když např. státní zástupce
zruší "sdělení obvinění", ruší nikoli "informaci", ale opatření
spojené s navozením určitého právního stavu, z něhož vyplývají
práva a povinnosti obviněného. Sdělení obvinění je přitom
nejdůležitějším procesním úkonem podle trestního řádu v počáteční
fázi vyšetřování.

Podle § 160 odst. 1 trestního řádu význam sdělení obvinění
spočívá zejména v tom, že trestní stíhání se začíná vést proti
určité osobě, proti této osobě lze od okamžiku sdělení obvinění
použít všech prostředků podle trestního řádu, tato osoba může
uplatňovat práva, která dává trestní řád jen obviněnému, mezi něž
patří např. právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů
prováděných orgánem činným v trestním řízení. Sdělení obvinění je
realizací základní zásady trestního řízení uvedené v čl. 8 odst.
2 Listiny základních práv a svobod a v § 2 odst. 1 trestního řádu,
podle níž nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak, než ze
zákonných důvodů a způsobem, který stanoví zákon (zásada stíhání
jen ze zákonných důvodů). Sdělení obvinění má zásadní význam i pro
další průběh trestního řízení.

Jednou z podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím v trestním řízení je podle § 1 odst. 1 a
§ 3 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., nejde-li o případy zvláštního
zřetele hodné, že účastník využil možnosti podat proti
nezákonnému rozhodnutí odvolání nebo stížnost. I když sdělení
obvinění představuje závažný zásah do základních práv a svobod,
není proti němu stížnost přípustná. Sdělení obvinění podléhá pouze
přezkumu státního zástupce v rámci dozoru nad zachováváním
zákonnosti podle § 174 trestního řádu. Neodůvodněné nebo nezákonné
sdělení obvinění je oprávněn státní zástupce zrušit podle § 174
odst. 2 písm. e) trestního řádu a může je nahradit
i vlastním sdělením obvinění. Obviněný však nemá právo - na rozdíl
od předchozí právní úpravy - brojit proti sdělení obvinění
žádným z prostředků, vypočtených v § 3 zákona č. 58/1969 Sb.,
takže zákonná podmínka, uvedená v tomto ustanovení, tj. využití
možnosti podat proti rozhodnutí opravný prostředek, nemůže být
naplněna.

K další podmínce pro uplatnění nároku na náhradu
škody uvedené v § 4 odst. 1 cit. zákona je třeba uvést, že trestní
řád, kromě případu zrušení sdělení obvinění státním zástupcem
podle § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu, nezná institut
zrušení sdělení obvinění pro nezákonnost. Sdělení obvinění není
rozhodnutím ve smyslu § 119 trestního řádu a nenabývá právní moci.
Proto je nelze zrušit ani v řízení o stížnosti pro porušení zákona
podle hlavy sedmnácté trestního řádu. Ani v případě pravomocného
odsuzujícího nebo zprošťujícího rozsudku soud nevydává
žádné rozhodnutí, kterým by rušil opatření o sdělení obvinění
nebo pravomocná rozhodnutí, pro něž bylo sdělení obvinění zákonnou
podmínkou (např. rozhodnutí o vazbě obviněného). Ani v době,
kdy se trestní stíhání zahajovalo usnesením podle § 160 odst. 1
trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1993, nebylo vydáváno
žádné rozhodnutí o zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání
pro nezákonnost v případě, že byl vyhlášen zprošťující rozsudek.

Pokud jde o povahu a dosah sdělení obvinění dle § 160 odst.
1 trestního řádu, zastává Ústavní soud názor shodný s přístupem
Nejvyššího soudu k této problematice ve věci 25 Cdo 1800/98.

Ústavní soud respektoval stanovisko Nejvyššího soudu, podle
něhož sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu
v současném platném znění nelze sice považovat za rozhodnutí
s formálními náležitostmi podle trestního řádu, avšak
s přihlédnutím ke všemu, co bylo výše uvedeno, lze konstatovat, že
nárok na náhradu škody vzniklé sdělením obviněním, se řídí
ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969. Ten, kdo byl
zproštěn obžaloby z důvodu, že skutek, pro který mu bylo po 1. 1.
1994 sděleno obvinění, není trestným činem, by totiž byl vyloučen
z uplatňování nároku na náhradu škody podle zákona č. 58/1969
Sb. jen proto, že v důsledku změny trestněprocesních předpisů mu
bylo obvinění sděleno formou opatření a nikoli formou rozhodnutí
(usnesením o vznesení obvinění). Takový výklad zákona, vycházející
pouze z doslovného znění jeho jednotlivých ustanovení
a nereagující na změnu ustanovení trestního řádu, týkající se
zahájení trestního stíhání určité osoby, by však odporoval smyslu
a účelu zákona č. 58/1969 Sb., jakož i zásadám materiálního
právního státu. Proto i po této změně trestního řádu je třeba
dovodit právo na náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb.
způsobené nezákonným sdělením obvinění, přestože trestní stíhání
nebylo zahájeno rozhodnutím. Ústavní soud v této věci v dalším
odkazuje na publikovaný judikát Nejvyššího soudu ČR, v němž
Nejvyšší soud dospěl ke shodnému právnímu názoru na danou
problematiku (viz rozhodnutí 25 Cdo 1800/98).

Ústředním tématem argumentace vedlejšího účastníka je
interpretace pojmu "sdělení obvinění", i když základem ústavní
stížnosti je spojitost tohoto sdělení s pozdějším odsouzením
a následným zrušením rozsudku odvolacím soudem. Nárok na náhradu
škody odvozuje Ústavní soud právě z této spojitosti, neboť právní
zastoupení, které musel stěžovatel hradit, bylo z hlediska
právního státu přiměřeným a nutným krokem k dosažení
spravedlnosti, a to krokem, vynuceným postupem státu vůči jeho
osobě. Došlo-li k zrušení odsuzujícího rozsudku, je přiměřené, aby
stát chápal nutné náklady na právní zastoupení osoby neprávem
odsouzené jako náklady,vynaložené v zájmu právního státu samého.

Na základě výše uvedeného musí Ústavní soud konstatovat, že
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení ústavně
zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod), a zužujícím výkladem
příslušných ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. rovněž k porušení čl.
36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Je však třeba rovněž
konstatovat, že Ústavní soud se v daném případě zabýval pouze
namítanou nesprávnou interpretací pojmu "nezákonné rozhodnutí" ve
vztahu ke "sdělení obvinění", nikoliv však dalšími skutkovými
okolnostmi případu, jejichž zhodnocení je úkolem obecných soudů.
Restriktivní výklad zákona není také s ohledem na čl. 13 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod na místě, neboť
vytváří sféru státní neodpovědnosti za opatření, jimiž vznikla
občanům újma na jejich právech i újma materiální. Protože Ústavní
soud dospěl k závěru, že Krajský soud v Ostravě při svém
rozhodování použil příliš zužující a tedy ústavně nekonformní
výklad aplikovaného právního předpisu, nezbylo, než ústavní
stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhovět a rozsudek
Krajského soudu v Ostravě, podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona zrušit.



Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 6. února 2001