I.ÚS 4006/14 ze dne 15. 9. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové soudce a Tomáše Lichovníka o návrhu stěžovatele Město Volary, IČ: 002 50 830, se sídlem Náměstí 25, Volary, zastoupeného Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem se sídlem Zahradní 314/8, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2014 č. j. 28 Cdo 1008/2014-88, spojeným s návrhem na zrušení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Vojenských lesů a statků ČR, s. p., IČ: 000 00 205, se sídlem Pod Juliskou 5, Praha, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Dále navrhl zrušení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů.

2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, kterého se stěžovatel účastnil jako žalobce.

3. Žalobou podanou dne 2. 4. 2013 u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "soud prvního stupně") proti vedlejšímu účastníkovi se stěžovatel domáhal určení vlastnického práva k nemovitým věcem s tím, že toto vlastnické právo nabyl ke dni 1. 7. 2000 podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. 8. 2013 č. j. 5 C 76/2013-40 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Tento rozsudek byl dále potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") ze dne 27. 11. 2013 č. j. 7 Co 2428/2013-65. Soudy obou stupňů v odůvodnění uvedly, že podle § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. byla obec povinna podat žalobu o určení vlastnického práva nejpozději do 31. 3. 2013, kdy byla rovněž stanovena právní fikce přechodu vlastnického práva na stát ke dni 1. 4. 2013. Odvolací soud v odůvodnění rovněž uvedl, že tato lhůta je lhůtou speciální, na níž nedopadá obecné pravidlo o počítání vyplývající z ustanovení § 122 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013. Současně vyjádřil názor, že uvedená lhůta je hmotněprávní a propadná.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání s tvrzením, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") vyřešena. Konkrétně nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že lhůta stanovená v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je lhůtou speciální.

5. Usnesením dovolacího soudu ze dne 15. 10. 2014 č. j. 28 Cdo 1008/2014-88 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost. Dovolací soud v odůvodnění zejména uvedl, že odvolací soud vyřešil stěžovatelem vymezenou právní otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí. Dále zdůraznil, že pravidla o počítání lhůt vymezená v § 122 odst. 3 občanského zákoníku se aplikují pouze tehdy, nestanoví-li konkrétní právní předpis jinak.

II.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s rozhodnutími jak soudu prvního stupně a soudu odvolacího, tak i soudu dovolacího, petit ústavní stížnosti však směřuje pouze proti usnesení dovolacího soudu.

7. Stěžovatel označuje ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. za nesouladné s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 11 odst. 1 Listiny. Tvrdí, že jakýkoliv zásah zákonodárce do základních lidských práv by měl být vždy odůvodněn potřebou společnosti jako celku nebo ochranou práv třetích osob. Současně je podle stěžovatele nutné, aby při takovém zásahu byla ctěna zásada rovného postavení subjektů. Ani jedna z těchto premis však podle stěžovatele nebyla dodržena.

8. Stěžovatel dále uvádí, že pro případ pozbytí vlastnického práva mu dle zákona č. 172/1991 Sb. nebyla poskytnuta žádná náhrada. Současně vyjádřil přesvědčení, že mu nebyl dán ani dostatečný časový prostor pro zachování vlastnického práva, neboť zákonná fikce převodu vlastnického práva nastala po devíti měsících ode dne nabytí účinnosti zákona.

9. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu byl nesprávně vykládán způsob počítání běhu lhůt. Podle jeho přesvědčení byla žaloba podána ve lhůtě, neboť podání odeslal již 29. 3. 2013.

10. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl zrušení napadeného usnesení dovolacího soudu. Ze stejných důvodů rovněž navrhl zrušení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů.

III.

11. Ústavní soud v rámci přípravy vyzval účastníka k vyjádření.

12. Dovolací soud ve svém vyjádření uvedl, že ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. sleduje legitimní účel spočívající v definitivním ukončení procesu restituce obecního majetku. Vymezení konce lhůty pro podání určovací žaloby je podle dovolacího soudu třeba vykládat jako speciální úpravu vylučující aplikaci obecných pravidel pro počítání času, jež byla zakotvena např. v § 122 občanského zákoníku. S přihlédnutím k výkladovému principu racionálního zákonodárce nelze podle dovolacího soudu než předpokládat, že udává-li zákon coby poslední den předmětné lhůty výslovně určitý den, o němž bylo bez nejmenších pochybností zřejmé, že se jedná o neděli, došlo tím k vytěsnění pravidla, jehož použití by bez dalšího přivodilo posun konce lhůty na den pozdější.

13. Stěžovatel v rámci repliky s tímto názorem dovolacího soudu nesouhlasil, naopak uvedl, že právě jeho názor o zachování lhůty má oporu v právní praxi i principech ustáleného evropského právního myšlení.

IV.

14. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaným spisem, vyjádřením účastníka, replikou stěžovatele a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

15. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

16. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.

17. Podstatou ústavní stížnosti byla jediná otázka, a to zda právní úprava lhůty k podání určovací žaloby podle § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, stanovuje speciální pravidla k obecné právní úpravě počítání času a určení konce lhůt podle § 122 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013.

18. Usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 1690/15 došlo k postoupení věci vedené pod touto sp. zn. a rovněž věcí projednávaných v řízeních pod sp. zn. I. ÚS 4008/14, I. ÚS 4006/14, II. ÚS 2649/14 a IV. ÚS 1672/15 k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu.

19. Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/16 dospěl k závěru, že výklad obecných soudů, podle nichž lhůta stanovená v ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 29. 6. 2012, je speciální lhůtou, na jejíž počítání se nevztahuje ustanovení § 122 odst. 3 občanského zákoníku, je ústavně konformní. Z odůvodnění vyplývá, že zákonodárce stanovil konec lhůty k uplatnění vlastnických práv na konkrétní datum a pevným datem určil i den přechodu vlastnictví na stát, pokud obce své vlastnické právo neuplatní. Právě pevně stanovená data a zejména datum přechodu vlastnictví na stát vylučují použití obecných pravidel běhu lhůt. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž uvedl, že nemůže přisvědčit stěžovatelům ani v tom, že se v tomto případě jedná o zbavení vlastnického práva bez náhrady. Ke dni 1. 4. 2013 a ostatně ani k dnešnímu dni není jisté, zda předmětné pozemky na stěžovatele podle zákona č. 172/1991 Sb. vůbec přešly. V katastru nemovitostí byl jako vlastník uveden stát a stěžovatelé po více než dvacet let neučinili potřebné kroky k nápravě. Datum 31. 3. 2013 má tak spíše charakter "restituční tečky", do kdy je nutno uplatnit sporná práva. Navíc k přechodu historického majetku zpět na obce došlo rozhodnutím zákonodárce (tedy samotného státu) zákonem č. 172/1991 Sb. Jeho novelou provedenou zákonem č. 173/2012 Sb. bylo stanoveno, že teprve marným uplynutím lhůty přechází majetek obcí do vlastnictví státu. Takovéto oprávnění přitom bylo plně v dispozici zákonodárce, který vážil na jedné straně eventuální vlastnická práva obcí a na straně druhé se snažil ukončit období nejistoty ohledně vlastnických práv k pozemkům dotčených restitucemi. Uvedený nález se závěrem soustředí i na námitku krátkosti předmětné lhůty (29. 6. 2012 až 31. 3. 2013). Tato námitka podle Ústavního soudu nemůže obstát. Za prvé jí předcházela více než dvacetiletá doba k zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí. Již původní ustanovení § 8 zákona č. 172/1991 Sb. účinné od 24. 5. 1991 ukládalo obcím povinnost do jednoho roku po nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh příslušnému středisku geodézie na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí. Nově stanovená povinnost uplatnit své vlastnické právo do 31. 3. 2013 nebyla nijak překvapivá. A za druhé, stěžovatelé tuto svou novou povinnost téměř splnili. Žalobu ve lhůtě vypracovali a odeslali. Jen ji neodeslali tak, aby byla soudu doručena do 31. 3. 2013. Stěžovatelé i jejich právní zástupce mají ze zákona zřízenou datovou schránku. Nejsou sice povinni ji používat k odesílání dokumentů státu, ale nic jim v tom nebrání. Stěžovatelé i jejich právní zástupce tak mohli předmětnou žalobu odeslat prostřednictvím datové schránky i po celý den 31. 3. 2013 a žaloba by byla podána včas. Postačilo by i pouhé odeslání elektronickou poštou, buď se zaručeným podpisem, nebo i bez něj, se současným odesláním žaloby v listinné podobě.

20. Na základě uvedeného nálezu je nutné i v nyní projednávané věci učinit závěr, že dovolací soud rozhodl ústavně konformním způsobem a nezasáhl do základních práv stěžovatele. Stejný osud sdílí ústavní stížnost rovněž v části navrhující zrušení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

21. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu