Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města České Budějovice, nám. Přemysla Otakara II. 1, České Budějovice, zastoupeného primátorem Doc. RNDr. M. T., CSc., právně zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2001, čj. 10 Ca 61/2001 - 31,
takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v návrhu napadá konečné rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání několika obdobných rozhodnutí finančních orgánů (správce daně) ve věci vyměření daně z převodu nemovitosti. Dovozuje, že uvedeným soudním rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavní právo podle čl. 11 odst. 5, čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. V petitu pak navrhuje zrušení napadeného soudního rozsudku.
Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Ve věci je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
V odůvodnění návrhu stěžovatel toliko polemizuje s právními názory obecného soudu a vesměs opakuje argumentaci - a to zvláště vlastní výklady daňových předpisů - kterou již uplatnil v průběhu soudního řízení. Do autonomie interpretace jednoduchého práva - jak uvedeno výše - ovšem Ústavní soud obvykle nezasahuje, neboť výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jsou samostatnou záležitostí obecných soudů (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95, publikované pod č. 22, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6). Ústavní soud zastává ustálený názor, že skutečnost, že obecný soud své rozhodnutí opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3).
Stěžovatel v dané věci především obecnému soudu vytýká, že zaujal nesprávný právní názor, pokud jde o metodu, které mělo být správcem daně použito při výpočtu ceny převáděných objektů, tj. zda metody kombinované či toliko nákladové. Ústavnímu soudu by příslušelo se zabývat takovou otázkou pouze tehdy, dospěl-li by k závěru, že soud své rozhodnutí, resp. svůj názor, řádně neodůvodnil. Jak nicméně vyplývá z odůvodnění napadeného soudního rozhodnutí, Krajský soud v Českých Budějovicích zcela přesvědčivě a logicky odůvodnil, proč akceptuje postupy správce daně a nikoliv námitky stěžovatele - tehdy žalobce. Ve svém rozsudku uvedl: "Současně s převodem vlastnického práva zanikla povinnost spoluvlastníků platit nájemné, a proto s výnosy domu nelze do budoucna uvažovat. To se ostatně promítá též ve znaleckých posudcích o ceně nemovitosti, v nichž se výslovně uvádí, že výnosy obytných domů se rovnají nule. Proto soud uzavřel, že k datu nabytí majetku obytné domy ztratily charakter domů nájemních. Od doby vzniku vlastnického práva, tedy k datu nabytí majetku, byly spoluvlastníky domů užívány z titulu práva vlastnického. Jestliže nejméně 80% podlahových ploch domů nebylo k rozhodnému datu pronajato, pak nebylo možno cenu převáděné nemovitosti stanovit kombinací nákladového a výnosového způsobu ocenění, ale výlučně metodou nákladovou, tím spíš za situace, kdy domy žádný výnos nenesly. Z toho plyne, že základem pro stanovení daně z převodu nemovitosti byla cena zjištěná nákladovým způsobem. Soud nesdílí názor, že by napadená rozhodnutí byla v rozporu s principem legality, protože jednak se o zákon opírají a jednak je konstrukce stanovení ceny, a tedy základu daně, logická. Bere zřetel právě k hodnotě nemovitého majetku k okamžiku převodu, kdy u domu užívaného vlastníkem či spoluvlastníky žádný výnos nepřichází v úvahu, kdežto u pronajímaného domu se pravidelný příjem pronajímatele předpokládá."
Pro úplnost pokládá Ústavní soud za nutné konstatovat, že co se týče namítaného porušení práva podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, pokud tato norma stanoví, že daně mohou být ukládány na základě zákona, znamená to, že i způsob jejich výpočtu, vybírání atp. upravuje zákon. Jestliže je tedy příslušná daň (hmotná stránka) i způsob jejího vyměření a vybírání (procesní stránka) stanoven zákonem, jde o úpravu provedenou způsobem ústavním (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95, publikovaný pod č. 130/1996 Sb., resp. pod č. 33, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5). Listina pro zákonodárce v tomto směru nestanoví žádná další omezení a Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného základního práva.
Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, které tvoří součást komplexu práv na tzv. spravedlivý (řádný) proces (čl. 36 - čl. 38), k tomu je třeba ze širšího pohledu konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek (srov. nález
sp. zn. IV. ÚS 16/93, publikovaný pod č. 51, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2). Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaných článků Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a také z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé právní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ustanovení čl. 90 Ústavy ČR je pak především kompetenční normou, která vymezuje úkoly soudní moci. Ústavně zaručené subjektivní právo z tohoto ustanovení bezprostředně dovodit nelze. Takové ustanovení samo o sobě je jen reflexem, nikoli zakotvením, subjektivního veřejného ústavního práva. Je jeho institucionální zárukou ve formě existence soudní moci (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 17/2000, publikované pod č. 25, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19). Citovaná ustanovení, stejně jako čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR tedy přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují toliko principy činnosti soudů - přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí (čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR) - nicméně významně souvisejí s tzv. právem na spravedlivý proces (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 16/97, publikovaný pod č. 52, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8).
Jelikož Ústavní soud v daném případě, jak již bylo konstatováno, nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2002 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu
|
|