Ústavní soud
rozhodl dnešního dne v senátu, ve věci ústavní
stížnosti stěžovatelů J. S,, a J. K., proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 28 Co 323/99, a rozsudku
Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. 6
C 361/96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 1999, sp. zn.
28 Co 323/99, a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 24.
4. 1997, sp. zn. 6 C 361/96, se zrušují.
Odůvodnění
I.
Ústavní stížností ze dne 14. 10. 1999 se stěžovatelé domáhali
zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 1999, sp.
zn. 28 Co 323/99, a rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne
24. 4. 1997, sp. zn. 6 C 361/96. Zmíněným rozsudkem rozhodl
Okresní soud v Rakovníku ve věci návrhu stěžovatelů na vyklizení
nemovitosti, že odpůrci - V. a M. F-ovi - jsou povinni vyklidit
a předat stěžovatelům obytnou část zemědělské usedlosti č. p. 75
v P., a to do 15 dnů po přidělení náhradního bytu. Proti tomuto
rozsudku, a to pouze do výroku o bytové náhradě, lhůtě stanovené
k plnění a do výroku o nákladech řízení, podali stěžovatelé
odvolání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 7. 1997, sp.
zn. 28 Co 368/97, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovaní
(odpůrci) jsou povinni předmětnou nemovitost vyklidit do 6 měsíců
od právní moci tohoto rozsudku. Na rozdíl od prvoinstančního soudu
dospěl odvolací soud k závěru, že nemohl vázat povinnost
žalovaných vyklidit nemovitost na zajištění bytové náhrady, neboť
by tímto postupem konstituoval jejich právo na náhradní byt
a stěžovatelům by vznikla povinnost náhradní byt zajistit. Takové
oprávnění však podle názoru odvolacího soudu použité ust. § 3
odst. 1 občanského zákoníku neumožňuje.
Proti tomuto rozsudku podali žalovaní F-ovi dovolání, které
Nejvyšší soud ČR shledal důvodným, rozsudek Krajského soudu
v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění
svého rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1747/97,
Nejvyšší soud vyslovil, že uloží-li soud povinnost vyklidit byt po
zajištění bytové náhrady, nemůže výrok o povinnosti byt vyklidit
nabýt samostatně právní moci. Krajský soud v Praze posléze
rozsudkem ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. 28 Co 323/99, znovu rozhodl
tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když shodně s tímto
soudem dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro použití § 3 odst.
1 občanského zákoníku, aby povinnost vyklidit obytnou část
zemědělské usedlosti byla vázána na poskytnutí náhradního bytu.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že naposled uvedeným rozsudkem
Krajského soudu v Praze, jakož i rozsudkem Okresního soudu
v Rakovníku byla porušena jejich základní práva, zakotvená v čl.
90 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a odst.4 a čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukázali na
skutečnost, že manželé F-ovi v nemovitosti bydlí bez právního
důvodu, což bylo zjištěno v řízení před obecnými soudy. Jestliže
Okresní soud v Rakovníku a posléze i Krajský soud v Praze vázaly
povinnost manželů F-ových vyklidit obytnou část zemědělské
usedlosti na zajištění náhradního bytu, pak to nelze podle
stěžovatelů hodnotit jinak, než jako jim uloženou povinnost
zajistit odpůrcům tento byt, aniž by však pro stěžovatele taková
povinnost vyplývala ze zákonných ustanovení, upravujících
vlastnictví. Co se týče tvrzeného porušení čl. 90 Ústavy a čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, lze se dle názoru
stěžovatelů takového porušení dopustit i nerespektováním závazného
právního názoru dovolacího soudu, čehož se prý Krajský soud
v Praze dopustil. Stěžovatelé se totiž domnívají, že soud nevzal
zřetel na judikaturu, citovanou v uvedeném rozhodnutí Nejvyššího
soudu, jejíž závěry jsou prý jednoznačné v tom směru, že je-li
žalováno na vyklizení nemovitosti, může soud návrh zcela zamítnout
(zjistí-li, že požadavek je v rozporu s dobrými mravy), nebo
návrhu vyhovět bez vázanosti vyklizení na jakékoli zajišťování
bytové náhrady.
Ústavní soud si po přezkoumání formálních náležitostí ústavní
stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejších účastníků
řízení a zaslání spisového materiálu. Za účastníka řízení
- Krajský soud v Praze - se dne 11. 11. 1999 vyjádřila JUDr. E.
D., která úvodem poukázala na zjevnou písařskou chybu, obsaženou
v odůvodnění napadeného rozsudku (záměna § 3 odst. 1 o. s. ř.
s § 3 odst. 1 o. z.), když z textu jednoznačně vyplývá, o které
ustanovení se výrok o poskytnutí náhradního bytu opírá. K meritu
ústavní stížnosti uvedla, že dle stěžovatelů odvolací soud
konstituoval neexistující povinnost vlastníka na základě § 3 odst.
1 obč. zákoníku. V daném případě dospěl Krajský soud v Praze
k závěru, že ochrana práv všech účastníků je na místě, i když
výkon práv stěžovatelů byl pouze omezen. Pokud stěžovatelé uvedli,
že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího
soudu, neodpovídá to dle stanoviska Krajského soudu v Praze obsahu
spisu. Odvolací soud v původním řízení rozhodl tak, že nelze
v této věci konstituovat právo žalovaných na náhradní byt
a Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil, přičemž vyslovil závazný
právní názor, že v řízení byla porušena práva žalovaných, když
odvolací soud věc posoudil tak, že výrok o povinnosti byt vyklidit
nabyl samostatně právní moci. Rozsudek byl proto zrušen se
závazným právním názorem, že odvolací soud musí přezkoumat všechny
výroky napadeného rozsudku, tedy i výrok o vyklizení. Tímto
závazným právním názorem se pak krajský soud řídil. Účastník
řízení uzavřel, že se domnívá, že nedošlo k porušení žádných
ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
Okresní soud v Rakovníku ve svém vyjádření ze dne 18. 11.
1999 pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí tohoto
soudu. Vedlejší účastníci řízení, V. F. a M. F., v obsáhlém
vyjádření ze dne 25. 11. 1999 uvedli, že odvolací soud se plně
řídil právním názorem Nejvyššího soudu ohledně rozsahu odvolacího
přezkumu. Poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 3 Cdon
51/96, kde byl vysloven názor, že prostřednictvím ustanovení § 3
odst. 1 obč. zákoníku stanovením bytové náhrady nedochází ke
konstituování "nového" práva, ale k omezení práva již
existujícího. V řízení bylo podle vedlejších účastníků prokázáno,
že manželé F-ovi měli k nájmu rodinného domu č. p. 75 souhlas
tehdejšího vlastníka J. M. s tím, že J. M. s nimi poté, co v roce
1989 požádal MNV v Pavlíkově o souhlas s ubytováním rodiny
F-ových, uzavřel nájemní smlouvu. MNV v Pavlíkově, ač souhlasilo
s tím, aby předmětný byt F-ovi užívali, nepostupovalo v souladu
s tehdy platným zákonem o hospodaření s byty a nevydalo rozhodnutí
o přidělení bytu do jejich osobního užívání. Manželé F-ovi však
nevydání příslušného rozhodnutí MNV nezavinili, naopak byli
přesvědčeni, že souhlasem vlastníka nemovitosti a schválením
tohoto souhlasu ze strany MNV jim vzniklo oprávnění byt v domku č.
p. 75 užívat a byli proto v dobré víře, že jim svědčí platný titul
bydlení. V další části svého vyjádření vedlejší účastníci uvádějí
důvody, které vedly k přestěhování rodiny jejich dcery do
nemovitosti v P., které byli v té době spoluvlastníky. Jednalo se
o zdravotní problémy jejich vnuka, které rodina řešila
přestěhováním z Kladna na Rakovnicko a nešlo tedy o žádný
spekulativní postup. Vše se podle tvrzení vedlejších účastníků
událo v době, než bylo panu J. M. oznámeno právním zástupcem
stěžovatelů, že na nemovitost uplatňují restituční nárok. Na
základě uvedených skutečností se vedlejší účastníci domnívají, že
nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv
stěžovatelů. Naopak, výkon práv stěžovatelů bez rozhodnutí
o zajištění bytové náhrady by vedl podle názoru vedlejších
účastníků k rozporu s dobrými mravy.
II.
Po zvážení všech okolností daného případu dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. V první řadě je nutno
připomenout, že Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně
přístupná, dal opakovaně a jednoznačně najevo, že není součástí
soustavy obecných soudů, není jim nadřízen a nepřísluší mu
zpravidla přehodnocovat důkazy jimi provedené. Z judikatury
Ústavního soudu však také vyplývá, že nevylučuje situaci, kdy
výklad právních předpisů obecnými soudy bude natolik extenzivní,
že dojde k porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod, který ukládá šetřit podstatu a smysl základních práv
a svobod.
Ústavní soud po přezkoumání spisového materiálu zjistil tento
skutkový děj: v roce 1990 V. P., dcera manželů F-ových, přenechala
družstevní byt v Kladně svému známému a přestěhovala se
s poukazem na lepší zdravotní prostředí pro dítě do domu č. 84
v P., který patří manželům F-ovým. Ti si sjednali s J. M.
pronajmutí jiného domu (č. 75, na který je uplatněn restituční
nárok), a po adaptaci domu se do něj v srpnu 1991 nastěhovali.
Kromě toho jsou spoluvlastníky též domu č. 48, který je veden jako
sedlářská dílna a je nezpůsobilý k bydlení.
Ze spisu Okresního soudu v Rakovníku, sp. zn. 6 C 361/96,
Ústavní soud zjistil, že ač se obecné soudy věcí pečlivě zabývaly,
došlo v ústavní stížností napadeném rozsudku Okresního soudu
v Rakovníku k výše zmíněným pochybením, na která reagoval Krajský
soud a v rozsudku Krajského soudu k pochybením, na něž reagoval
Nejvyšší soud. V soudním řízení před obecnými soudy bylo
prokázáno, že vedlejší účastníci užívají obytnou část zemědělské
usedlosti v domě č. p. 75 v P. bez právního důvodu, neboť nebylo
prokázáno vydání rozhodnutí MNV o přidělení bytu v tomto domě.
Proto jim byla stanovena povinnost obytnou část zemědělské
usedlosti vyklidit a vyklizenou stěžovatelům odevzdat podle § 126
odst. 1 občanského zákoníku. Dále se soudy, jak výše uvedeno,
zabývaly tím, zda lze v tomto případě použít ustanovení § 3 odst.
1 občanského zákoníku a přiznat vedlejším účastníkům právo na
poskytnutí bytové náhrady.
Ústavní soud připomíná, že tuto poslední problematiku
posuzoval již ve věci sp. zn. II. ÚS 190/94, publikované ve Sbírce
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 87, na což
stěžovatelé ostatně poukázali. Ústavní soud zde konstatoval, že na
základě ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož
výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nelze aktem
aplikace práva konstituovat dosud neexistující povinnosti
vlastníků. Dispoziční právo vlastnické lze sice výjimečně omezovat
zákonem, ovšem za předpokladu, že takové omezení respektuje
zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný
zákonný obsah a ochranu. V § 711 a § 712 občanský zákoník
jednoznačně stanoví, v jakých případech je přípustné omezení
vlastnického práva ve vztahu k existujícímu nájmu bytu, což je
v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Nezbývá než
zopakovat, že úvaha soudu musí být vždy podložena konkrétními
zjištěními, dovolujícími závěr, že výkon práva je v rozporu
s dobrými mravy. Nelze do budoucna předpokládat, že vlastník své
právo bude realizovat v rozporu s dobrými mravy, a tím ho předem
omezit ve výkonu jeho práv. Nutno zdůraznit, že vyřešení sociální
situace vedlejších účastníků se tím navíc zce la přesunulo na bedra
stěžovatelů, když napadená rozhodnutí ve svých faktických
důsledcích vedla k založení dosud neexistujícího práva chráněného
nájmu bytu. Podle názoru Ústavního soudu nelze pominout ani
skutečnost, že manželé F-ovi nejpozději od října roku 1991 museli
již vědět, že na předmětný byt je vznesen restituční nárok, že jej
patrně budou moci užívat pouze dočasně, a tedy již od této doby
mohli vyvíjet snahu k vyřešení své bytové situace. Specifické
okolnosti daného případu, spočívající m. j. v tom, že manželé
F-ovi jsou spoluvlastníky dalších nemovitostí v téže obci, nevedou
ke zcela jednoznačnému závěru, že by se vyklizením obytné části
předmětné zemědělské usedlosti dostali do neřešitelné sociální
situace. Stěžovatelé, kterým byla nemovitost vrácena v restituci,
se naopak nacházejí v situaci, kdy se svou věcí nemohou zcela
volně disponovat, což je v rozporu s obsahem pojmu vlastnictví,
tvořeného souborem subjektivních vlastnických práv. S ohledem na
okolnosti případu pokládá Ústavní soud za spravedlivé požadovat,
aby vedlejší účastníci v přiměřené lhůtě byt restituentů
vyklidili.
Použitá interpretace § 3 odst. 1 občanského zákoníku obecnými
soudy tak v zásadě eliminovala dispoziční vlastnické právo
stěžovatelů, čímž nešetřila podstatu a smysl jednoho z ústavně
garantovaných základních práv a svobod. Tím došlo k porušení čl.
4. odst. 4, čl. 11 odst. 4 a ve svém důsledku i čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, který zakotvuje právo na soudní
ochranu. Ústavní soud proto stěžovatelům vyhověl a ústavní
stížností napadené rozsudky zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb.].
Poučení:
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 7. února 2001
|
|