Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti O. K., zastoupené advokátem JUDr. T. H., proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 15 C 100/99, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. 13 Co 208/2000,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 v záhlaví označeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení ve věci vedené pod sp. zn. 9 C 2/93 u Obvodního soudu pro Prahu 1.
V odůvodnění usnesení obvodní soud uvedl, že v původním řízení byl zamítnut restituční nárok stěžovatelky ze dvou důvodů. Prvním důvodem byla skutečnost, že vůbec nedošlo ke znárodnění firmy otce stěžovatelky, jež by zakládalo restituční důvod. Druhým důvodem byl nedostatek pasivní legitimace žalovaného ministerstva (tzn. Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR), neboť prý ministerstva sice mají právní subjektivitu, nicméně ve věcech finanční náhrady musí restituent žalovat Českou republiku.
Dne 10. 5. 1999 vyšel sv. 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, obsahující nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, v němž Ústavní soud konstatoval, že pokud je v zákoně přímo určen orgán, který poskytuje finanční náhradu, není dán důvod pro závěr, že se jedná de facto o povinnost státu, takže lze žalovat i ministerstvo, aniž by byl takový návrh nutně spojen i s označením ČR. Toto rozhodnutí stěžovatelka považovala za rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), jež bez své viny nemohla použít v původním řízení a které pro ni může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
Obvodní soud pro Prahu 1 však uvedl, že v době rozhodování o restitučním nároku byla obecně známa ustálená judikatura Ústavního soudu, podle níž je dána povinnost obecného soudu poučit v restitučních věcech žalobce o tom, kdo je ve sporu pasivně legitimován. Proto se obvodní soud domnívá, že pokud by byla stěžovatelka využila svého práva a podala v této věci ústavní stížnost s tím, že nebyla řádně poučena, byla by zřejmě úspěšná. Tím, že tohoto práva nevyužila, "vyloučila se i z možnosti podat návrh na obnovu řízení".
Městský soud v Praze napadeným usnesením citované usnesení obvodního soudu potvrdil.
V odůvodnění svého rozhodnutí prohlásil, že novým rozhodnutím je ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nejen rozhodnutí jiného soudu nebo dalšího orgánu, jež bylo vydáno v době původního řízení a jehož nemohl účastník bez své viny použít, nýbrž i rozhodnutí, které bylo vydáno po skončení původního řízení. Musí se prý však jednat o rozhodnutí, které se týká téže věci, resp. týchž účastníků o předběžných otázkách, jímž byl soud vázán nebo z něho vycházel (§ 135 odst. 1 a 2 o.s.ř.), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán ji kdykoliv vydaným rozhodnutím posoudil jinak. Předmětný nález Ústavního soudu nepředstavuje rozhodnutí v téže věci a proto jím obecné soudy - podle jeho názoru - nejsou ve smyslu § 226 o.s.ř. vázány. Skutečnost, že se právní názor Ústavního soudu vyvíjí, prý nemá zpětnou účinnost na věci již pravomocně skončené a není ani důvodem pro obnovu řízení. Stejný právní názor ostatně vyjádřil i Nejvyšší soud ČR (usnesení sp. zn. 20 Cdo 322/98, in: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 7/2000, str. 435 a násl.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že napadenými usneseními obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 4 odst. 3 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a v čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka tvrdí, že vedla poměrně dlouhý a dosti složitý restituční spor, přičemž restituce byly v našem právním řádu konstituovány zcela nově a jejich právní výklad se proto v průběhu doby vyvíjel. Žádný jiný právní obor prý proto nebyl tak úzce spjat se sjednocující výkladovou judikaturou soudů vyššího stupně jako právě restituce, "přičemž rozhodování soudů mělo a má v této oblasti zřetelně precedenční charakter". Stěžovatelka se domnívá, že právní názor Ústavního soudu je přímo závazný pro obecné soudy per analogiam podle ustanovení § 226 o.s.ř. a že zároveň judikáty v restitučních věcech "jsou postaveny minimálně na roveň důkazních prostředků či jiných skutečností, které jsou schopny samy o sobě přivodit pro účastníka příznivější výsledek". Stěžovatelka se proto domnívá, že jejímu návrhu na obnovu řízení mělo být vyhověno, neboť novou skutečností bylo citované průlomové rozhodnutí Ústavního soudu a že tedy zákonné předpoklady pro přípustnost povolení obnovy řízení byly dány.
Ústavní soud konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je námitka, že citovaný nález Ústavního soudu měl být důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a protože obecné soudy návrhu stěžovatelky na obnovu řízení nevyhověly, spatřuje v tom porušení svých ústavně zaručených citovaných základních práv.
Jak však Ústavní soud již dříve judikoval (usnesení sp. zn. II. ÚS 111/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, C.H. Beck, str. 316), "změna právního názoru nemůže být podkladem pro obnovu řízení ve věci pravomocně skončené. Je sice pravdou, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby bez výjimky, neboť Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 a 87 Ústavy a jeho nálezy jsou obecně závazné, nicméně právní názor či jeho změna nemůže být novou skutečností, která by měla nebo mohla být důvodem obnovy řízení podle § 228 občanského soudního řádu".
Ani v souzené věci Ústavní soud neshledal důvod se od citovaného právního názoru odchylovat a konstatuje, že uvedená rozhodnutí obecných soudů jsou s tímto usnesením Ústavního soudu konformní. Nález Ústavního soudu tedy nemůže být důvodem pro obnovu řízení ve výše uvedeném smyslu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. 2. 2001
JUDr. Vladimír Paul
předseda senátu
|
|