I.ÚS 63/96 ze dne 25. 6. 1997
N 82/8 SbNU 267
K poučovací povinnosti soudu stran procesních práv a povinností (nikoliv hmotných)
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl ve věci ústavní stížnosti E. K. a M. B.,
proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 29. 11. 1995, sp. zn. 5 Co 1650/95, jímž byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 6. 6. 1995, sp. zn.
4 C 793/93, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatelek na určení
neplatnosti smluv o převodu nemovitostí, t a k t o :

Ústavní stížnost s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

I.
E. K. a M. B. podaly dne 27. 2. 1996 k Ústavnímu soudu
ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích, jímž tento soud potvrdil rozsudek
Okresního soudu v Pelhřimově. Rozsudkem okresního soudu byla
zamítnuta žaloba navrhovatelek na určení, že kupní smlouva
uzavřená mezi správcem firmy V. S., pletárna a pila v P., V. H.
a Lidovým družstvem dřevozpracujícím v P., ze dne 5. 4. 1954,
kterou byly převedeny předmětné nemovitosti v kat. úz. P., je
neplatná od samého počátku a že tato skutečnost bude zapsána po
právní moci rozhodnutí v příslušném katastru nemovitostí. Zároveň
zamítl i návrh na určení, že hospodářská smlouva z 31. 12. 1964,
kterou byly dále převedeny nemovitosti na Kožedělný a gumárenský
podnik Tábor, a hospodářská smlouva z 1. 10. 1972, kterou byly
získány některé předmětné nemovitosti Institutem moderního
průmyslu Praha, jsou neplatné. Rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích byl pak odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu
v Pelhřimově potvrzen, když byl zároveň zamítnut návrh na
připuštění rozšíření žalobního petitu o eventuální určení
existence vlastnického práva.

Pokud jde o majetkové nároky samé, podaly stěžovatelky
stížnost k Ústavnímu soudu již dříve, 4. 1. 1994 (sp. zn. I. ÚS
3/94), proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích
a Okresního soudu v Pelhřimově, kterými byl v roce 1993 zamítnut
návrh stěžovatelek na určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání
pily i pletárny v P. Ústavní soud tehdy v závěrech i v procesním
postupu obecných soudů z hlediska Ústavy a Listiny základních práv
a svobod pochybení nezjistil.

Novou ústavní stížností z 27. 2. 1996 se stěžovatelky
obracejí proti novému rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově (sp.
zn. 4 C 793/93) ze 6. 6. 1995 a Krajského soudu v Českých
Budějovicích z 29. 11. 1995. Ústavní stížnost upřesnily v podání
ze 6. 5. 1996 v tom smyslu, že jsou napadány výlučně procesní
chyby, kterými došlo ze strany soudů obou stupňů k porušení
ústavních práv stěžovatelek.

Stěžovatelky podaly svoji stížnost na základě ustanovení §
72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle
něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl.
87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným
rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její
základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.

Navrhovatelky v ústavní stížnosti uvedly, že rozsudkem soudu
I. stupně byla zamítnuta jejich žaloba na určení neplatnosti
smluv, které uzavřel národní správce ohledně nemovitostí
v k. ú. P. i na určení neplatnosti navazujících hospodářských
smluv ohledně těchto nemovitostí uzavíraných dalšími právními
subjekty. Žaloba byla údajně zamítnuta z formálních procesních
důvodů, aniž by soud posuzoval meritum věci. Dle názoru soudu bylo
lze žalovat na určení samotného práva, stěžovatelky však namítají,
že v rozsudku nebylo uvedeno jakého práva, a tím odůvodnění
zůstalo v obecné rovině. Soud II. stupně pak rozsudek soudu I.
stupně potvrdil a navíc zamítl návrh na připuštění rozšíření
žalobního petitu o určení existence vlastnického práva původních
vlastníků s tím, že dosavadní výsledky řízení neposkytují podklad
pro řízení o změněném návrhu a nadto eventuální petit je v rámci
určovací žaloby nepřípustný.

Uvedeným postupem obou soudů došlo - dle názoru stěžovatelek
- k porušení jejich základních práv, a to konkrétně práva každého
domáhat se stanoveným postupem svého práva podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a současně došlo i k porušení čl.
90 Ústavy ČR, který soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům. Soudy dle názoru navrhovatelek
porušily ustanovení § 5 o. s. ř. tím, že jim neposkytly poučení
o jejich procesních právech a povinnostech.

Navrhovatelky jsou přesvědčeny, že zkoumání podmínek pro
uplatnění určovací žaloby ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř je
posuzováním procesní stránky věci, což plyne i ze zařazení
citovaného ustanovení do předpisu práva procesního, nikoli
hmotného. Soud I. stupně navrhovatelky nepoučil v průběhu řízení
o nepřípustnosti žalobního petitu a ani řádně a konkrétně
nezdůvodnil svoje rozhodnutí ve věci. V zájmu přezkoumatelnosti
rozsudku mělo být v odůvodnění uvedeno, určení jakého práva se
měly navrhovatelky žalobou domáhat.

Ještě závažnější porušení svých práv vidí navrhovatelky
v postupu odvolacího soudu, který nejenže neodstranil nedostatek
poučení okresního soudu, ale sám jim opomenul poskytnout poučení
ve vztahu k právnímu názoru na nepřípustnost eventuálního petitu,
uvedenému v odůvodnění rozsudku. Dle názoru navrhovatelek pro
posouzení otázky platnosti smluv i pro posouzení otázky
vlastnictví k předmětným nemovitostem je třeba provést naprosto
stejné důkazy, které byly navrženy a částečně i provedeny před
soudem I. stupně. Na tom nic nemění skutečnost namítaná odvolacím
soudem, že v odvolání změněný petit žaloby požaduje určení zcela
jiného právního vztahu, než žaloba původní.

Závěrem navrhovatelky uvedly, že pokud by se jim dostalo
řádného poučení soudem I. stupně, žalobu by změnily již v tomto
stadiu řízení, případně pokud by byl rozsudek I. stupně řádně
odůvodněn, změnily by žalobu na jeho základě a nedomáhaly se
rozšíření žaloby o eventuální petit. Všechna uvedená poučení jsou
dle názoru navrhovatelek výhradně v rámci procesní poučovací
povinnosti, kterou oba soudy porušily.

Z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze 6. 6. 1995
vyplývá, že tímto rozsudkem byl zamítnut návrh na určení
neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi správcem firmy V. S. V. H.
a Lidovým družstvem dřevozpracujícím v P., ze dne 5. 4. 1954,
kterou byly převedeny předmětné pozemky, a dále byl zamítnut
i návrh na určení neplatnosti hospodářských smluv, kterými byly
dále převedeny předmětné nemovitosti na Kožedělný a gumárenský
podnik Tábor a Institut moderního průmyslu Praha. Navrhovatelky se
domáhaly určení neplatnosti kupní smlouvy a hospodářských smluv
z toho důvodu, že v roce 1954 byly předmětné nemovitosti, které
vlastnili jejich rodiče a na něž byla uvalena národní správa,
prodány tímto správcem. K převedení došlo, i když národní správce
k tomu nebyl oprávněn a souhlas vlastníků nebyl dán, a proto jsou
tyto převody vlastnictví nezákonné.

Soud I. stupně v odůvodnění uvedl, že vzhledem k ustanovení
§ 5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. o lhůtách k uplatnění restitučních
nároků k nemovitostem u soudu dospěl k závěru, že z hlediska
restitučních nároků je lhůta pro vydání předmětných nemovitostí
již skončena. Proto při posuzování návrhu vycházel z obecného
občanského práva. Podle § 80 písm. c) o. s. ř. návrhem na zahájení
řízení se lze domáhat určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, pouze tehdy, je-li prokázán naléhavý právní zájem. Vzhledem
k tomu, že se navrhovatelky domáhaly určení neplatnosti kupní
smlouvy a hospodářských smluv, musel soud zkoumat, zda mají
naléhavý právní zájem na podání takové žaloby.

Okresní soud uvedl, že tam, kde právní otázka, o níž má být
rozhodnuto žalobou na určení - v daném případě platnost smluv - má
povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není
naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li
přímo žalovat na určení samotného práva. Naléhavý právní zájem je
dle okresního soudu třeba zkoumat se zřetelem ke konečnému smyslu
rozhodnutí, jehož vydání se navrhovatelky domáhaly, tedy
k přechodu vlastnického práva. Podle názoru okresního soudu by
navrhovatelky nemohly dosáhnout zápisu vlastnického práva ke
sporným nemovitostem do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí
soudu o neplatnosti smluv, o něž v návrhu žádají.

Pokud jde o poučovací povinnost dle § 5 o. s. ř., soudy
poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech
a povinnostech, tedy tak, aby návrh měl náležitosti podle § 79
odst. 1 o. s. ř. Poučovací povinnost o znění žalobního návrhu je
však poučením o hmotném právu a k této otázce okresnímu soudu
nepříslušelo se vyjadřovat dříve než v rozhodnutí o uplatnění
nároku.

Vzhledem k tomu, že nebyl dán naléhavý právní zájem, nemusel
se okresní soud podrobněji zabývat otázkou vydržení.

Odvolací soud uvedený rozsudek soudu I. stupně potvrdil
a zároveň nepřipustil změnu návrhu ve smyslu jeho rozšíření
o eventuální petit pro případ, že primární petit bude shledán
nepřípustným. Nepřipustil tedy změnu petitu v návrhu na určení, že
posledním známým vlastníkem předmětných nemovitostí zapsaným
v pozemkové knize pro k. ú. P., převedených kupní smlouvou na
Lidové družstvo dřevozpracující, byla zemřelá M. S.

Odvolací soud nepřipustil změnu návrhu s odůvodněním, že dle
§ 95 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. soud nepřipustí
změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být
podkladem pro řízení o změněném návrhu. Právě tak je tomu
v předmětné věci, kde okresní soud vedl dosavadní důkazní řízení
k prokazování existence naléhavého právního zájmu na podané žalobě
o neplatnost tří smluv o převodech nemovitosti. V odvolání změněný
petit žaloby požaduje určení zcela jiného právního vztahu než
žaloba původní, navíc je žalován jako petit eventuální, který
v rámci určovací žaloby nemá místo. Lze jej připustit pouze
u žalob vlastnických znějících na plnění, jestliže nelze věc vydat
pro její neexistenci. Za řádný eventuální petit nelze však
považovat uplatnění jiného žalobního petitu na určení pro případ,
že první žalovaný petit bude shledán nepřípustným.

Pokud jde o závěry okresního soudu, že navrhovatelky
neprokázaly naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv ve
smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., krajský soud se zcela ztotožnil
s právními závěry soudu I. stupně. Opětovně zdůraznil, že naléhavý
právní zájem navrhovatelek na podané určovací žalobě je nutno
zkoumat se zřetelem k účelu, který navrhovatelky podáním žaloby
sledují, a ten je, aby se po dodatečném dědickém řízení po své
matce M. S. staly vlastnicemi nemovitostí, které byly předmětem
smluv, jejichž neplatnost žalují. Podkladem pro záznam
vlastnického práva do katastru nemovitostí však může být pouze
listina osvědčující vlastnictví zemřelých zůstavitelů doprovázená
rozhodnutím soudu v dědickém řízení. Samotné rozhodnutí
o neplatnosti sporných smluv nemůže však listinu osvědčující
vlastnictví zemřelých zůstavitelů nahradit. Z toho plyne absence
naléhavého právního zájmu navrhovatelek.

Na žádost Ústavního soudu se účastníci k ústavní stížnosti
písemně vyjádřili. Okresní soud v Pelhřimově se ve svém vyjádření
plně odvolal na odůvodnění svého rozsudku.



Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření uvedl,
že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Uvedl své stanovisko
k poučovací povinnosti soudu I. stupně, podle něhož soud neměl
důvod poučovat o nepřípustnosti uplatněného žalobního petitu, když
bylo žalováno na neplatnost smluv, neboť žaloba na určení
neplatnosti smlouvy je dle § 80 písm. c) přípustná. Její důvodnost
ovšem záleží na prokázání naléhavého právního zájmu, což je
uvedeno přímo v citovaném ustanovení. Navíc navrhovatelky samy
tvrdily okolnosti, v nichž naléhavý právní zájem spatřovaly, bylo
tedy zřejmé, že věděly o nutnosti jej prokázat. Skutečnost, že
soud I. stupně v okolnostech uváděných navrhovatelkami naléhavý
právní zájem nespatřoval, nebyla důvodem k poučování
navrhovatelek. Rozsudek okresního soudu byl náležitě
a srozumitelně odůvodněn.

K poučovací povinnosti odvolací soud pak uvedl, že eventuální
petit je obecně přípustný, avšak v konkrétní věci jeho připuštění
v rámci změny žalobního petitu v odvolacím řízení by odporovalo
ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř., jak je odůvodněno v rozsudku.
Odvolací soud by v případě připuštění změny žaloby spočívající
v rozšíření petitu o eventuální petit rozhodoval o jiném petitu
než soud okresní, tedy v rozporu se zásadou dvojinstančnosti
občanského soudního řízení. Ke zrušení rozsudku okresního soudu
pak nebyl důvod, když takovým důvodem není navržená změna
žalobního petitu.
Právní zástupce Kožedělného a gumárenského podniku Tábor, s.
p. v likvidaci,jako zástupce vedlejšího účastníka, uvedl, že soud
I. stupně postupoval dle § 5 o. s. ř. a že nebylo vinou soudu I.
stupně, že návrh nebyl formulován na určení vlastnictví. Soudy
obou stupňů správně konstatovaly, že se nelze domáhat určení
neplatnosti kupních smluv, když lze žalovat na určení vlastnictví.
Z obsahu rozsudku pak jednoznačně vyplynulo, že pro odvolací
řízení je nutná změna návrhu na zahájení řízení, nikoli však
eventuálním petitem.

Právní zástupce Institutu moderního průmyslu Praha, JUDr. O.
Ch., ve vyjádření vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti uvedl,
že se se závěry obou soudů plně ztotožňuje. Ve svém vyjádření
poukazuje zejména na to, že změna návrhu ve smyslu jeho rozšíření
o eventuální petit je nepřípustná, neboť tento lze připustit pouze
u žalob vlastnických znějících na plnění, a to pro případ, že
nelze věc vydat pro její neexistenci či v případě, že ji žalovaný
nemá ve své dispozici. Dále poukázal na to, že navrhovatelky
neprokázaly naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv. Dle
jeho názoru nedošlo k porušení základního práva navrhovatelek dle
čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Soudy neporušily svým
postupem § 5 o. s. ř., neboť ve vztahu k návrhu na zahájení řízení
má soud pouze povinnost poučovat a odstraňovat vady návrhu tak,
aby návrh měl náležitosti dle § 79 odst. 1 o. s. ř. a o poučovací
povinnosti obecně platí, že soudy poskytují účastníkům poučení
pouze o jejich procesních právech a povinnostech. Zcela se
ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě změna
návrhu ve smyslu jeho rozšíření o eventuální petit je nepřípustná.

II.
Navrhovatelky v ústavní stížnosti namítají porušení jejich
práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že soudy
nesplnily svoji poučovací povinnost dle § 5 o. s. ř. Uvádějí, že
kdyby soudy splnily svoji poučovací povinnost, poučení soudu by
respektovaly a podaly řádnou žalobu. Právní hodnocení žaloby
o určení neplatnosti smluv oběma soudy navrhovatelky nenapadly.

Ústavní soud po přezkoumání rozsudků obou soudů i řízení,
které jim předcházelo, dospěl k závěru, že poučovací povinnost
soudy neporušily a ztotožnil se se závěry obou soudů.

Podle ustanovení § 5 o. s. ř soudy poskytují účastníkům
poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Dle názoru
soudu ustanovení § 5 o. s. ř. je nutno vyložit tak, že soud je
povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké
povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní
úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních
úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Cílem
poučovací povinnosti je informace účastníka o tom, jaká má
v procesu práva a povinnosti, aby jím provedené procesní úkony
mohly vyvolat zamýšlené účinky a aby mohl splnit své procesní
povinnosti. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by
účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, ale jen pomoc
k tomu, aby mohl zákonem stanoveným způsobem dát najevo, co hodlá
v řízení učinit.



Někdy vznikají pochybnosti o rozsahu poučovací povinnosti
soudu tam, kde má procesní právo i hmotněprávní aspekt. Do uvedené
skupiny spadají případy, kdy nedostatky, které by vedly
k zamítnutí žaloby, lze odstranit procesními úkony, avšak nutnost
provedení těchto procesních úkonů nevyplývá z procesněprávních
předpisů, ale z hmotného práva.

Uvedené platí i o žalobním petitu. V žalobním návrhu je
vyjádřen závěr, jaký si žalobce vytvořil o svém hmotněprávním
postavení v souvislosti s právní normou, která upravuje předmětný
právní vztah. Závěr o tom, zda soud může návrhu vyhovět či ne,
není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale hmotněprávních
norem. Je nutno si uvědomit, že většina ustanovení hmotného práva
má své důsledky i v oblasti procesní. Hmotněprávní ustanovení by
bylo zbytečné, pokud by se nemohlo v procesu uplatnit, avšak
poučení o hmotném právu, i když má důsledky v procesní oblasti, je
stále poučením o hmotném právu a takové poučení ustanovení § 5
nepřipouští.

Na základě výše uvedeného lze tedy učinit závěr, že v daném
případě pokud by soud I. stupně navrhovatelky poučoval o tom, že
žalobní petit na neplatnost smluv tak, jak jej uplatnily, je
nepřípustný, jednalo by se o poučování o hmotném právu. Poučovací
povinnost soudu zde nepadala v úvahu, neboť žaloba na určení
neplatnosti smlouvy jako taková podle § 80 písm. c) o. s. ř. je
přípustná. Skutečnost, že soud I. stupně ve skutkovém základu
žaloby naléhavý právní důvod nespatřoval, nebyla důvodem
k poučování navrhovatelek.

Další námitka navrhovatelek se týkala příliš obecného
a nekonkrétního odůvodnění rozsudku, v němž soud neuvedl, jakého
práva se měly navrhovatelky žalobou domáhat. Ústavní soud je toho
názoru, že formulaci odůvodnění rozsudku okresního soudu nelze nic
vytknout. Je natolik konkrétní a srozumitelná, že zvláště pro
právního zástupce navrhovatelek nemohly vzniknout pochybnosti
o správném znění žalobního petitu.

Ani v odvolacím řízení Ústavní soud nezjistil porušení
poučovací povinnosti odvolacího soudu. Zde vyvstala obdobná
situace jako u soudu I. stupně. Obecně lze změnu návrhu
(eventuální petit) dle § 95 odst. 1 o. s. ř. připustit, proto zde
nelze uvažovat o poučovací povinnosti soudu, neboť ta by se opět
musela týkat konkrétního znění návrhu, tedy poučení o hmotném
právu, jak bylo uvedeno výše. V předmětné věci však odvolací soud
dospěl k závěru, v souladu s ustanovením § 95 odst. 2, že změnu
žalobního petitu připustit nelze a svoje stanovisko řádně
v rozsudku odůvodnil. Pokud navrhovatelky ve stížnosti tvrdí, že
soud měl dostatek důkazů k tomu, aby mohl rozhodnout i o změněném
návrhu, pak je nutno zdůraznit, že toto posouzení přísluší pouze
soudu v rámci provádění a volného hodnocení důkazů. V souvislosti
s namítaným porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod se Ústavní soud zabýval i celkovým průběhem soudního
řízení z hlediska dodržování procesních předpisů a dospěl
k závěru, že oba soudy poskytly navrhovatelkám náležitou ochranu
v řízení, umožnily jim v plném rozsahu se řízení účastnit,
vyjadřovat se a podávat návrhy, výroky obou rozsudků byly náležitě
a srozumitelně odůvodněny.

Vzhledem k výše uvedenému posouzení ústavní stížnosti Ústavní
soud nezjistil, že postupem soudů došlo k porušení základního
práva navrhovatelek na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod v návaznosti na čl. 90 Ústavy ČR, a proto
ústavní stížnost navrhovatelek zamítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 25. června 1997