Nález
Ústavního soudu
(I. senátu) ze dne 29. srpna 2000 sp. zn. I.
ÚS 653/99 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K. proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze 14.9.1999 sp. zn. 38 Ca 701/98
a rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďár nad Sázavou, okresního
pozemkového úřadu, z 23.10.1998 č. j. PÚ 549/91-13 o nevydání
části parcel.
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14.9.1999 č. j. 38 Ca
701/98 - 34 a rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou,
okresního pozemkového úřadu, ze dne 23.10.1998 č. j. PÚ 549/91-13
se zrušují.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 27.12.1999 napadá stěžovatel
rozhodnutí Městského soudu v Praze ze 14.9.1999 sp. zn. 38 Ca
701/98, vydané v rámci soudního přezkumu správního rozhodnutí, a
rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, okresního
pozemkového úřadu, z 23.10.1998 č. j. PÚ 549/91-13, navrhuje
jejich zrušení a poukazuje na to, že jimi došlo k porušení jeho
základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem a mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky, a to zejména článku
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Konkrétně nesouhlasí s rozhodnutím správního orgánu, kterým došlo
k zamítnutí vydání části parcel podle KN p. č. 2144/1 - ostatní
plocha o výměře 6998 m2 a p. č. 2147/3 - ostatní plocha o výměře
3985 m2, které Městský soud v Praze v rámci soudního přezkumu
správního svým rozsudkem potvrdil.
Stěžovatel poukazuje na to, že obě rozhodnutí se opírají
především o vyjádření stavebního úřadu - Městského úřadu ve Žďáru
nad Sázavou, aniž by se o jejich věrohodnosti rozhodovací orgány
přesvědčily i jiným důkazem. Údaje, týkající se nevydání parcely
č. 2144/1 v k. ú. město Žďár nad Sázavou z důvodů, že na této
parcele je situováno hřiště pro 5. základní školu, a že tato
stavba byla započata, dle stavebního deníku, když byly provedeny
hrubé terénní úpravy, stěžovatel označuje za nepravdivé, když
podle nějž nebyly během deseti let provedeny žádné stavební práce,
které by zahajovaly stavbu hřiště. Pozemek leží ladem, není v
terénu zaměřen, zčásti je používán pouze jako skládka zeminy z
okolních staveb. K dnešnímu dni stav na tomto pozemku je stejný,
jako byl v roce 1990, i když podle posledního stavebního
rozhodnutí z roku 1998 stavba 5. základní školy včetně sporného
hřiště nebyla zahájena, pozbylo platnosti do dvou let ode dne
nabytí právní moci, tj. 12.12.1992. Stěžovatel je přesvědčen, že i
když stavby 5. základní školy byly z důvodu zjednodušení
stavebního řízení povoleny jedním stavebním povolením, tak nejsou
jednou stavbou, každý objekt je stavbou samostatnou na svém
pozemku, o čemž svědčí jednotlivá kolaudační rozhodnutí, týkající
se ostatních staveb areálu 5. základní školy. Stěžovatel odmítá
tvrzení soudu, že pozemek p. č. 2144/1 souvisí s jinými stavbami
5. základní školy a je nutný pro jejich provoz. Také v případě
pozemku p. č. 2147/3 v k. ú. města Žďár nad Sázavou dle
stěžovatele bylo postupováno rozhodujícími orgány obdobně, když za
podklad bylo vzato jen účelové vyjádření stavebního odboru
Městského úřadu ve Žďáru nad Sázavou, a to bez místního šetření za
účasti stěžovatele. Okresní pozemkový úřad ve svém rozhodnutí jen
uvedl, že na této parcele jsou komunikace, chodníky, pískoviště.
Městský soud v Praze jako soud odvolací pak dovodil, že předmětný
pozemek nemůže sloužit zemědělskému nebo lesnímu využití, aniž
však uvedl, z jakých důkazů vycházel.
Stěžovatel má za to, že pozemky na parcelách č. 2144/1 o
výměře 6998 m2 a č. 2147/3 o výměře 3985 m2 nejsou zastavěny
trvalou stavbou, která by měla povahu nemovitosti a která by měla
za následek trvalou změnu užívání pozemku. Není tedy podle něj
důvodné použití § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o půdě"), podle
kterého předmětné pozemky nelze vydat. Domnívá se, že jak okresním
pozemkovým úřadem, tak i Městským soudem v Praze byl zkrácen ve
svých právech na spravedlivý a zákonný proces podle čl. 36 odst. 1
a 2 Listiny.
Městský soud v Praze v rámci přezkoumávání napadeného
rozhodnutí Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, okresního
pozemkového úřadu, dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že správní
orgán z provedeného dokazování vyvodil správná a úplná skutková
zjištění, která v souladu se zákonem posoudil i po právní stránce,
pokud jím bylo rozhodnuto, že Ing. M. K. není vlastníkem pozemků
dle katastru nemovitostí pro obec Žďár nad Sázavou a katastrální
území město Žďár nad Sázavou parc. č. 2144/1 - ostatní plocha o
výměře 6998 m2 a parc. č. 2147/3 - ostatní plocha o výměře 3985
m2. Přezkoumané rozhodnutí podle § 250q odst. 2 občanského
soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil,
když v ostatním pak zůstalo rozhodnutí správního orgánu nedotčeno.
Obecný soud pak ve svém rozhodování vyšel z toho, že stavební
povolení odboru výstavby Městského národního výboru ve Žďáru nad
Sázavou ze dne 19.11.1990 č. j. Výst. 3851/902DR/Rá, kterým byla
povolena stavba 5. základní školy ve Žďáru nad Sázavou "Před
nádražím", se vztahuje i na výstavbu hřiště na pozemku p. č.
2144/1, které sdílí se stavbou školy totožný osud. Podle § 11
odst. 1 věty druhé a třetí zákona o půdě tento pozemek je podle
něho nutno považovat za zastavěný a námitka oprávněné osoby, že
hřiště jako stavba neobstojí, tedy není důvodná, zvláště když
lhůta k dokončení stavby hřiště byla naposledy prodloužena podle
§ 68 odst. 1 stavebního zákona [zákon č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon)] do 4.8.1999. Městský
soud v Praze neshledal důvodnou ani námitku oprávněné osoby,
týkající se neplatnosti stavebního povolení pro stavbu hřiště.
Pokud jde o pozemek parc. č. 2147/3 - ostatní plocha - vyšel
obecný soud při svém rozhodování ze stanovisek stavebního odboru
Městského úřadu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 27.5.1998 a ze dne
2.9.1998, z nichž vyplývá, že tento pozemek je situován v obytné
zástavbě, je na něm přístupová komunikace k obytným blokům a
občanská vybavenost, bezprostředně souvisí se stavbami a je
nezbytně nutný k provozu obytných staveb. I tento pozemek je podle
něj nutno považovat za zastavěný podle § 11 odst. 1 písm. c) věty
druhé zákona o půdě, který nelze vydat, neboť nelze si představit,
jak uvádí Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí, že by tento
pozemek v obytné zástavbě mohl sloužit k zemědělskému nebo lesnímu
využití.
Jak již Ústavní soud uvedl v řadě svých rozhodnutí, není
soudem nadřízeným obecným soudům a neposuzuje zákonnost
jednotlivých rozhodnutí, případně nenahrazuje hodnocení důkazů
svým vlastním hodnocením. Ústavnímu soudu však nepochybně přísluší
posoudit, zda řízení ve své komplexnosti bylo spravedlivé a zda v
něm byly respektovány principy uvedené v článcích hlavy páté
Listiny, zejména čl. 36, a v čl. 6 Úmluvy o ochraně základních
práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření k ústavní stížnosti od
účastníků i vedlejších účastníků.
Okresní úřad ve Žďáru nad Sázavou, okresní pozemkový úřad, ve
svém přípisu ze dne 11.5.2000 č. j. PÚ 549/91 konstatoval, že "o
vlastnictví bylo rozhodováno již třikrát a v posledním rozhodnutí
ze dne 23.10.1998 č. j. PÚ 549/91 - 13 byl pozemkový úřad vázán
právním názorem Městského soudu v Praze, uvedeným v rozsudku ze
dne 14.9.1999 č. j. 38 Ca 701/98 - 34. Kromě toho popřel tvrzení
stěžovatele, že údaj o terénních pracích ve stavebním deníku je
nepravdivý a účelový."
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 17.5.2000
odkázal na odůvodnění svého rozsudku a má za to, že nebylo
porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36
odst. 1 Listiny.
Městský úřad ve Žďáru nad Sázavou, stavební odbor, ve svém
přípise ze dne 11.5.2000 zdůrazňuje, že podmínka ukončení
platnosti stavebního povolení nebyla nikdy naplněna, neboť lhůta
marného uplynutí dvou let nebyla překročena. Od platnosti
stavebního povolení nutno odlišit lhůtu pro dokončení stavby,
která je lhůtou pořádkovou.
Město Žďár nad Sázavou přípisem starosty města ze dne
16.5.2000 navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Rekapituluje průběh výstavby na předmětných pozemcích, odvolává se
na § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a uvádí, že je třeba
považovat za zastavěnou část pozemku je skutečně zahájenou stavbou
před 24.6.1991 do dvou let od vydání stavebního povolení, a tuto
podmínku splňovaly terénní úpravy i výstavba. Dále upozorňuje, že
zákonem č. 10/1993 Sb., částí čtrnáctou, byl doplněn zákon ČNR č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky
do vlastnictví obcí, ve znění zákona ČNR č. 485/1991 Sb. V souladu
s tímto zákonem přešly za stanovených podmínek do vlastnictví
obcí, na jejichž území se nacházejí, objekty komplexní bytové
výstavby rozestavěné ke dni 31.12.1992 a pozemky tvořící s nimi
jeden funkční celek, včetně práv a povinností s nimi
souvisejících.
Ústavní soud v rámci projednávání ústavní stížnosti, po
seznámení se s obsahem spisu Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou,
okresního pozemkového úřadu, a spisy Městského soudu v Praze
dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Jak z předchozího řízení před správním orgánem a obecným
soudem vyplynulo, navrhovatel-stěžovatel se domáhal restitučního
nároku podle zákona č. 229/1991 Sb.
Jde tedy v prvé řadě o případ restituce majetku podle zákona
č. 229/1991 Sb., v němž však jak správní orgán, tak odvolací soud
postupovaly v rozporu s právními předpisy, a dospěly k závěrům,
které z hlediska ochrany lidských práv a základních svobod nejsou
udržitelné.
Již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 21.12.1992 sp.
zn. I. ÚS 597/92 (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR,
rozhodnutí č. 16) dovodil, že restitučními zákony se demokratická
společnost snaží alespoň zmírnit následky minulých majetkových a
jiných křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných
lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou
tedy povinny postupovat v řízení podle restitučního zákona v
souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech
a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. To platí pro
všechny restituční zákony, které jako leges speciales mají své
výrazné postavení i úkoly v českém právním řádu.
Zákon č. 229/1991 Sb. je takovým speciálním zákonem. Jde o
právní předpis, který má zcela specifickou povahu, která je dána
úkolem, který tento předpis sleduje. Tohoto účelu by nemohlo být
dosaženo, pokud by nezměnil úpravu některých typických
občanskoprávních institutů, jako dědění, vydržení či tíseň, kdy
při výkladu těchto institutů předpokládá překročení jejich
občanskoprávního rámce. Této tendenci, usnadnit cestu ke zmírnění
následků křivd, odpovídá ovšem i zjevná tendence vymezit pro
uplatnění restitučních nároků určitý časový, osobní i věcný rámec,
bez něhož by restituce nebyly vůbec realizovatelné. Zákonodárce i
výslovně podotkl, že si je vědom, že tyto křivdy, stejně jako jiné
nespravedlnosti z období ještě vzdálenějších, nelze nikdy plně
napravit, ale že chce potvrdit svou vůli, aby k podobným křivdám
již nikdy nedocházelo.
Již z prvního pohledu do spisu lze zjistit z rozhodnutí
Městského soudu v Praze několik skutečností. Z knihovní vložky č.
1832 pozemkové knihy pro katastrální území Žďár nad Sázavou ze dne
7.5.1992 vyplývá, že původním vlastníkem předmětných pozemků byl
Z. V. Z rozsudku Krajského soudu v Jihlavě ze dne 10.9.1959 č. j.
1 To 12/59 - 64 je patrno, že Z. V. byl tímto rozsudkem uznán
vinným trestným činem podvracení republiky podle § 79a odst. 1
trestního zákona z roku 1950 a odsouzen k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v trvání čtyř let a k propadnutí veškerého jmění
ve prospěch státu.
Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14.3.1969 sp. zn. 1
Tr 99/68 vyplývá, že tímto usnesením byl podle § 15 odst. 1 písm.
e) zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen rozsudek
bývalého Krajského soudu v Jihlavě ze dne 10.9.1959 č. j. 1 To
12/59 - 64 a trestní stíhání Z. V. bylo zastaveno podle § 17 odst.
2 zákona č. 82/1968 Sb. a podle § 11 odst. 1 písm. a) trestního
řádu.
Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18.7.1991 sp. zn. 2
Rt 287/91 je patrno, že tímto rozsudkem byl Z. V. zproštěn
obžaloby pro trestný čin podvracení republiky podle § 79a odst. 1
tr. zákona z roku 1950, za který byl odsouzen rozsudkem Krajského
soudu v Jihlavě ze dne 10.9.1959 č. j. 1 To 12/59 - 64. Tento
rozsudek se opíral o zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Neoprávněný trestní postih původního vlastníka Z. V. z roku
1959, jakož i veškeré jmění, které propadlo státu, bylo
neopominutelným znamením, že bylo třeba přezkoušet všechny údaje
potřebné pro projednání restituce, jako jsou právní nástupce
oprávněné osoby, přechod vlastnictví nemovitosti na stát a důvody
pro vydání majetku oprávněné osobě. Již zákon č. 119/1990 Sb.
stanoví v § 23, že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování
nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí
majetku, způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Takovým zákonem je
právě zákon č. 229/1991 Sb.
Ze spisu vyplývá, že majetek původního vlastníka přešel v
roce 1962 na jeho sestru A. K. a po její smrti v roce 1992 na
stěžovatele Ing. M. K. a že nárok na vydání uplatnila jeho matka
dne 18.9.1991 a on sám dne 11.12.1992 podle uvedeného zákona o
půdě.
Městský soud v Praze sice řádně konstatoval, že je dán
restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě ve
prospěch stěžovatele, avšak bez dalšího akceptoval jako povinnou
osobu město Žďár nad Sázavou, ač z uplatnění nároku v roce 1991 je
zřejmé, že vlastníkem v trestním řízení propadlého majetku se stal
stát (rozsudek ze dne 10.9.1959), a stal se tak i povinnou osobou
podle § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a jako takový jí zůstává
až do vydání oprávněné osobě. Ode dne účinnosti zákona č. 229/1991
Sb. nemohl tyto nemovitosti převést do vlastnictví jiného pod
sankcí neplatnosti. Z tohoto hlediska byl převod ze státu do
vlastnictví obce město Žďár nad Sázavou uskutečněn, podle výpisu z
katastru nemovitostí např. 1.10.1998, v rozporu se zákonem, a
podle jeho výslovného znění je neplatným právním úkonem. Městský
soud v Praze se tedy nejen nevyrovnal se skutečností, že jde o
případ restituce majetku oprávněné osobě, kde zejména soudům
připadá povinnost poskytovat jim pomoc a podporu, aby mohly získat
zpět majetek, který přešel neoprávněně do majetku státu, a byly
tak realizovány záměry restitučních zákonů, které byly vydávány.
Městský soud v Praze se však ani nezabýval v zásadě závažnou
námitkou stěžovatele, že město Žďár nad Sázavou nemělo být
vlastníkem určitého pozemku, neboť vlastnictví nemělo přejít ze
státu na obec. Na pozemek byl uplatněn restituční nárok a na
převod pozemku ze státu na obec platil zákon č. 172/1991 Sb. a
soud zřejmě přijal za svůj názor přednesený v průběhu řízení, že
tento zákon se nevztahuje na zákon č. 229/1991 Sb., který nebyl v
té době ještě účinný, a dále se námitce nevěnoval. Městský soud v
Praze zcela pominul, že jde o výklad zcela nesprávný. Zákon ČNR
č. 172/1991 Sb. v § 4 odst. 2 výslovně stanoví: "Do vlastnictví
obcí nepřecházejí rovněž věci z vlastnictví České republiky, k
jejichž vydání uplatní nárok oprávněná osoba podle zvláštního
předpisu." Jde o ustanovení obecně platné, vztahující se nejen na
zvláštní předpisy již vydané, ale bez omezení též na předpisy
následné. Pokud některý z účastníků měl na mysli vysvětlivky
uvedené k tomuto ustanovení v uvedeném zákoně pod čarou, odkazuje
Ústavní soud na svá rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 22/99 a II. ÚS 485/98
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 14;
svazek 16, nález č. 173), kde je uvedeno jeho rozhodnutí k právní
povaze poznámek uváděných v některých zákonech. Kromě toho jsou
vysvětlivky v tomto konkrétním případě uváděny jen příkladmo, jak
je v jejich textu výslovně uvedeno.
Zjištění, na které pozemky se uvedené závěry vztahují, bude
úkolem pozemkového úřadu, přičemž bude nutno vycházet ze všech
nemovitostí, jichž se restituce dotýká; v posouzení podle
restitučního zákona bude třeba výslovně odlišit ty, na něž se bude
vztahovat povinnost je vydat, a ty, které ze zákonných důvodů
vydat nelze a za něž přísluší oprávněné osobě náhrada podle
zákona.
Za další pochybení je třeba považovat i skutečnost, že byla
narušena i rovnost v postavení obou stran. Námitky stěžovatele
byly posuzovány orgány města, tj. druhé strany ve sporu, která
měla na výsledku zájem, ať již šlo o otázky stavebního povolení,
kolaudačního řízení apod. Námitky města byly přijímány jako
směrodatné a soud o nich rozhodoval bez znalosti skutečných
podmínek, protože k tak závažným otázkám, jako je rozestavěnost,
zahájení stavby apod. si nevyžádal ani znalecký posudek a přejímal
zřejmě údaje z odborných útvarů města Žďáru nad Sázavou. Byl tak
porušen čl. 37 odst. 3 Listiny, týkající se rovnosti všech před
soudem.
Ústavní soud s přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem
dospěl k závěru, že jednáním Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou,
okresního pozemkového úřadu, a rozhodnutím Městského soudu v
Praze, jak jsou uvedeny v záhlaví tohoto nálezu, byl kromě již
zmíněného čl. 37 odst. 3 Listiny porušen i čl. 36 odst. 1 a 2
Listiny a právo stěžovatele na spravedlivý proces. Proto Ústavní
soud zcela vyhověl ústavní stížnosti a napadená rozhodnutí
Okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou, okresního pozemkového úřadu,
a Městského soudu v Praze zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Při novém rozhodování v této věci
musí pozemkový úřad navíc dbát na to, aby z katastru nemovitostí
byly odstraněny zápisy, které byly zaneseny v důsledku neplatných
právních úkonů při přechodu některých pozemků z majetku České
republiky do vlastnictví obcí.
|
|