I.ÚS 698/15 ze dne 18. 5. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Jaroslava Čiháka, zastoupeného JUDr. Janem Urbancem, advokátem se sídlem v Novém Bydžově, Prasek 155, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 25 Cdo 4710/2014-44, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. března 2014 č. j. 17 Co 5/2014-32 a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 18. června 2013 č. j. 17 C 304/2013-14, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 6. března 2015 a doručené Ústavnímu soudu dne 9. března 2015, stěžovatel podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 17 C 304/2013 se podává, že stěžovatel se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 18. března 2013 domáhá proti žalované ČEZ Distribuce, a. s., zaplacení náhrady škody ve výši 880 000 000 Kč za zmařenou investici. Usnesením ze dne 18. června 2013 č. j. 17 C 304/2013-14 okresní soud nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků, neboť soudu sice zaslal příslušné prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, ale svá tvrzení nedoložil žádnými přílohami.

3. Stěžovatel proti rozhodnutí okresního soudu podal odvolání a doplnil přílohy k prohlášení. Krajský soud v Ústí nad Labem stěžovatele vyzval přípisem ze dne 3. března 2014, nechť věrohodně doloží, z čeho hradí, s ohledem na své vykazované nízké příjmy, své výdaje a výdaje domácnosti, a to ve lhůtě 14 dnů od doručení výzvy. Výzva byla právnímu zástupci stěžovatele doručena dne 5. března 2014. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve stanovené lhůtě své příjmy nedoložil, odvolací soud usnesením ze dne 26. března 2014 č. j. 17 Co 5/2014-32 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

4. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, k němuž přiložil prozatímní propouštěcí zprávu Fakultní nemocnice Hradec Králové, podle níž byl právní zástupce stěžovatele hospitalizován od 14. března 2014 do 31. března 2014. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 25 Cdo 4710/2014-44 dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť z obsahového hlediska dovolání nesplňovalo požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti, která postrádala podrobnější ústavněprávní argumentaci, vyjádřil nesouhlas se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy. Podle svého přesvědčení byl postupem soudů všech tří stupňů zbaven možnosti domoci se u soudu svého práva. K tomu stěžovatel v ústavní stížnosti připustil, že k výzvě odvolacího soudu nevysvětlil, z čeho hradí své životní náklady.

6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně připomíná, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení ze dne 2. prosince 2004 sp. zn. II. ÚS 249/03, ze dne 14. října 2004 sp. zn. III. ÚS 404/04, ze dne 22. srpna 2006 sp. zn. IV. ÚS 109/06 a ze dne 15. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 2043/15). Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo.

8. Osvobození od soudních poplatků podle § 138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za předpokladu, že takové opatření odůvodňují jeho poměry a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti, a tedy naplnění uvedených kritérií, je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (např. usnesení ze dne 10. ledna 2013 sp. zn. III. ÚS 4876/12 a ze dne 28. ledna 2014 sp. zn. I. ÚS 4029/13).

9. Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že tyto soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a objasnily, z jakého důvodu žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků nevyhověly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

10. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

11. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu