I.ÚS 714/16 ze dne 12. 4. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Drahoslavy Hajlichové, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015 č. j. 26 Cdo 650/2015-119, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka také žádá, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka užívá byt v Praze na základě dohody o užívání bytu ze dne 17. 5. 1989. Nájemné je vlastnicí bytu (v řízení před obecnými soudy v postavení žalované) průběžně zvyšováno. Dne 4. 9. 2011 obdržela stěžovatelka tzv. výpočtový list, který měl stanovit nájemné od 1. 1. 2012 ve výši 3.973 Kč. Stěžovatelka na základě této listiny začala zvýšené nájemné skutečně platit. Dne 11. 9. 2012 byla stěžovatelce doručena listina nazvaná nájemní smlouva (která postrádala náležitosti nájemní smlouvy) a k této listině byl přiložen výpočtový list ze dne 4. 9. 2012, který měl stanovit nájemné od 1. 1. 2013 ve výši 7.698 Kč (stejná částka je uvedena i v listině nadepsané jako nájemní smlouva). Žalobou u Okresního soudu v Táboře se stěžovatelka domáhala určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájmu, k němuž mělo dojít uvedeným výpočtovým listem ze dne 4. 9. 2012.

Okresní soud v Táboře žalobu zamítl, neboť podle jeho názoru nepředstavovala zaslaná listina jednostranné zvýšení nájmu. O nákladech řízení rozhodl soud za použití § 150 občanského soudního řádu tak, že úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení v poloviční výši. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře prvostupňové rozhodnutí potvrdil s tím, že předmětná listina zjevně nemá náležitosti jednostranného zvýšení nájemní smlouvy, což potvrzuje i přiložení další listiny, kterou stěžovatelka sama považovala za návrh nové nájemní smlouvy. Pokud by údajně chtěla žalovaná nájemné jednostranně zvýšit, učinila by tak v rámci stávající smlouvy. K otázce nákladů řízení odvolací soud podotkl, že okolnosti případu již byly zohledněny při rozhodování o nákladech prvostupňového řízení. Pokud stěžovatelka navzdory vysvětlení, že se nejednalo o jednostranné zvýšení nájmu, na žalobě trvala a podala posléze i odvolání, není podle krajského soudu důvod, aby nenesla případné následky neúspěchu v odvolacím řízení.

Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl.

Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V jejím petitu sice napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu, přednesená argumentace se však týká výhradně rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Podstatou stěžovatelčiných námitek je tvrzení, že v kontextu s "návrhem nájemní smlouvy" je třeba brát přípis ze dne 4. 9. 2012 jako oznámení o jednostranném zvýšení nájemného na částku 7 698 Kč. Úvaha nalézacího a odvolacího soudu je podle stěžovatelky zjevně formalistická a nelogická. Pokud by žalovaná nechtěla zvyšovat nájemné, nezasílala by podle stěžovatelky obdobu evidenčního listu, který obsahuje oznámení, na jaký účet mají být platby za nájemné a služby zasílány. Tato listina byla podepsána zástupcem žalované, což naopak neplatí o listině nadepsané jako nájemní smlouva, která ani neobsahuje základní náležitosti.

Stěžovatelka uvádí, že smyslem žaloby na neplatnost jednostranného zvýšení nájemného je poskytnout nájemci ochranu před nesprávným či nezákonným jednostranným zvýšením nájemného. Žalobu musí nájemce podat v zákonem stanovené prekluzivní lhůtě, po jejímž uplynutí právo bránit se proti správnosti výpočtu zvýšeného nájemného zaniká. Pokud tedy měla stěžovatelka za to, že zvýšení nájemného je nesprávné či nezákonné, musela žalobu podat, neboť v opačném případě by se proti němu později již nemohla bránit. Stěžovatelka považuje za absurdní, že odvolací soud na jednu stranu uvede, že přípisem ze dne 4. 9. 2011 bylo stěžovatelce zvýšeno nájemné pro rok 2012, avšak v podstatě zcela totožný přípis ze dne 4. 9. 2012 za jednostranné zvýšení nájmu nepovažuje. Podle stěžovatelky pak není podstatné, co žalovaná tvrdila v průběhu soudního řízení, neboť své jednání vykládá účelově a v rozporu s tím, jak k jednostrannému zvýšení nájemného došlo pro rok 2012.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že je především na obecných soudech, aby vykládaly jednotlivá právní jednání, jakož i následky, které těmto jednáním přikládá zákon. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší tuto činnost nahrazovat, a to ani kdyby se s názory soudů neztotožňoval.

V projednávané věci soudy při zohlednění obsahu listin doručených stěžovatelce dne 11. 9. 2012 dovodily, že k jednostrannému zvýšení nájemného vůbec nedošlo, a žalobu zamítly. Soudy své názory řádně odůvodnily a závěr, k němuž došly, nelze dle názoru Ústavního soudu považovat za "extrémní" či "svévolný", což by jako jediné mohlo vést k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Stěžovatelka namítá, že soudy nelogicky uvedly, že pro rok 2012 výpočtový list představoval jednostranné zvýšení nájmu, zatímco pro rok 2013 již nikoli. K tomu lze pouze ve stručnosti uvést, že krajský soud považoval za významný rozdíl skutečnost, že pro rok 2013 byla stěžovatelce zaslána také listina nadepsaná jako nájemní smlouva (přičemž zároveň vysvětlil, proč je tato skutečnost významná).

Stěžovatelce nelze zcela vyčítat, že u ní předmětné písemnosti vzbudily určitou nejistotu, kterou se rozhodla řešit podáním později zamítnuté žaloby (zvláště když pro řešení otázky, zda určitou listinu lze pokládat za oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného z bytu, není rozhodné, že tato listina neobsahovala veškeré zákonem kladené náležitosti; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1648/2011 ze dne 19. 4. 2012). Ostatně i přesto, že žaloba byla zamítnuta, stěžovatelka v podstatě dosáhla svého, jelikož bylo v řízení postaveno najisto, že se nájemné v daném bytě nezvyšuje. Jediný faktický dopad do stěžovatelčiny sféry tak spočívá ve skutečnosti, že je nucena uhradit žalované náhradu nákladů řízení. Právě v tom lze patrně spatřovat skutečný důvod, pro který stěžovatelka podala dovolání i ústavní stížnost.

Podle názoru Ústavního soudu by přitom skutečně za určitých okolností bylo přiznání plné náhrady nákladů žalované nespravedlivé, neboť jak již bylo řečeno, povaha zaslaných listin mohla vzbuzovat u stěžovatelky obavy, že bez podání žaloby ke zvýšení nájemného opravdu dojde. Na druhou stranu ovšem nelze přehlížet, že již v průběhu nalézacího řízení nebylo pochyb, že zaslané listiny vůbec jednostranné zvýšení nájmu nepředstavovaly a představovat neměly. Stěžovatelka měla v tu chvíli možnost vzít žalobu zpět, a zejména pak mohla přistoupit na navrhovaný smír, v jehož rámci byla žalovaná podle odvolacího soudu ochotna se práva na náhradu nákladů řízení vzdát. Stěžovatelka této možnosti nevyužila, a Ústavní soud tak ani stanovení povinnosti uhradit úspěšné žalované část nákladů řízení nepovažuje za nespravedlivé.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud neshledal důvod ani k přiznání náhrady nákladů řízení, k němuž přistupuje jen ve zcela výjimečných případech.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu