Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky HE3DA Technologies s.r.o., se sídlem Beranových 130, Praha 9 - Letňany, zastoupené JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem, se sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 7. 2016 č. j. 15 Nc 503/2016-25 a proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016 č. j. 12 Co 399/2016-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků soudních rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. 7. 2016 č. j. 15 Nc 503/2016-25 bylo nařízeno předběžné opatření, kterým soud stěžovatelce zakázal jakékoliv dispozice se stanoveným bankovním účtem, směřujícím ke snížení finančních prostředků na tomto účtu pod částku odpovídající částce 5.000.000 EUR. Příslušné bance uložil, aby tyto dispozice neumožnila (výrok I.). Současně rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalobci (CDC GERMANY INVESTMENT GmbH) na náhradě nákladů řízení částku 240.708,80 Kč (výrok II.). Napadeným usnesením Městského soudu v Praze jako odvolacího soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 12 Co 399/2016-109 byl výrok I. usnesení soudu prvního stupně potvrzen a výrok II. usnesení soudu prvního stupně zrušen. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odůvodněno tím, že žalobce osvědčil, že poskytl na základě Memoranda o porozumění uzavřeného dne 10. 2. 2016 se společností HE3DA s.r.o. (dále jen "Memorandum") stěžovatelce, jejíž prostřednictvím mělo být prováděno společné podnikání v oblasti výzkumu a vývoje, navrhování, výroby, marketingu a prodeje lithiových baterií, částku 5.000.000 EUR jakožto nevratný poplatek za závazek exkluzivity společnosti HE3DA s.r.o. Podle soudu prvního stupně žalobce dále osvědčil neplnění podmínek stanovených v Memorandu o porozumění z důvodů sjednaných v čl. 3.1 Memoranda, a proto je žalobce v souladu s čl. 3.1 Memoranda oprávněn požadovat vrácení poskytnuté částky. Soud prvního stupně rovněž přihlédl ke skutečnosti, že žalobce od Memoranda o porozumění odstoupil a marně vyzval společnost HE3DA s.r.o. a stěžovatelku k vrácení poskytnutých finančních prostředků. Soud prvního stupně vzal současně za prokázané, že je dána obava z ohrožení výkonu rozhodnutí, a to s ohledem na výši žalobcem investované částky a neuspokojivé výsledky finanční prověrky ze strany žalobce u stěžovatelky ve spojení s neuspokojivým informováním žalobce společností HE3DA s.r.o. či stěžovatelkou o platbách provedených z investice a s přihlédnutím k propojení společnosti HE3DA s.r.o. se stěžovatelkou.
3. Odvolací soud v napadeném usnesení k námitce stěžovatelky o nepříslušnosti soudu prvního stupně uvedl, že o stěžovatelčině návrhu rozhodl věcně a místně příslušný soud I. stupně. V tomto ohledu je totiž třeba poukázat na skutečnost, že smluvními stranami Memoranda byly žalobce a společnost HE3DA s.r.o., nikoli stěžovatelka. Z tohoto důvodu veškeré námitky stěžovatelky, které odvozovala od Memoranda a od rozhodčí doložky v něm obsažené odvolací soud neshledal důvodnými. Současně vzal odvolací soud za rozhodné, že žalobce svůj návrh podaný vůči stěžovatelce zdůvodnil požadavkem na vrácení finančních prostředků složených stěžovatelce na účet na základě smlouvy (Memoranda), od které odstoupil, a že se tak na straně stěžovatelky jedná o bezdůvodné obohacení, proto nelze dovodit věcnou příslušnost městského soudu. K námitce předčasnosti návrhu s poukazem na ustanovení Memoranda, podle kterého se strany zavázaly řešit situaci v rámci vzájemných konzultací a k námitce nepřezkoumatelnosti a překvapivost rozhodnutí soudu I. stupně odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce osvědčil rozhodné skutečnosti a současně prokázal, že je třeba zatímně upravit poměry účastníků a odkázal na důkazy předložené žalobcem, a to na Protokol z První inspekce konané dne 25. 4. 2016, e-mailovou korespondenci ze dne 5. 7. 2016 a 6. 7. 2016, Protokol z jednání ze dne 1. 7. 2016 a výpisy z účtů žalovaného ze dne 11. 5. 2016 a 2. 6. 2016, ke kterým již při svém rozhodování přihlédl soud prvního stupně.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na to, že musí být respektována základní lidská práva a svobody toho, vůči komu předběžné opatření směřuje, což zahrnuje i právo na nezávislost a nestrannost soudu, které zde do jisté míry kompenzuje narušenou procesní rovnost. Stěžovatelka se dne 28. 7. 2016 dozvěděla o podaném návrhu na vydání předběžného opatření k soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka tento návrh pokládala a i nadále pokládá za šikanozní, považovala za nezbytné se k návrhu kvalifikovaně vyjádřit procesní cestou. Soud prvního stupně jí podle ní neposkytl dostatečnou součinnost a nereagoval ani na její písemné námitky. Řádné podaný návrh na nařízení předběžného opatření musí obsahovat výčet právně relevantních skutečností, při jejichž osvědčení by měl soud vydat rozhodnutí s výrokem o nařízení předběžného opatření, jehož se jeho navrhovatel domáhá. Má-li být nakonec řízení o předběžném opatřeno skončeno usnesením o nařízení předběžného opatření, je zapotřebí, aby soud v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí osvětlil zjištěny skutkový stav, který musí být postaven na dílčích skutkových zjištěních, jež ve svém souhrnu vytvářejí materiální základ pro tvorbu závěru o skutkovém stavu věci. Jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je tak i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Soud prvního stupně podle stěžovatelky vůbec neodůvodnil své usnesení, ale toliko doslovně opsal návrh na nařízení předběžného opatření podaný vedlejším účastníkem. Nijak nevysvětlil, v čem je spatřována obava směřující k tvrzené nemožnosti budoucí vymoženosti pohledávky a nevypořádal všechny námitky stěžovatelky. Stěžovatelka též upozornila, že je nutné dostatečně zvážit, zdali je nařízení předběžného opatření v konkrétním případě odůvodnitelné a nezbytné, neboť při vydání předběžného opatření může dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod účastníka, zejména práva vlastnického, omezuje-li se ta jeho složka, které spočívá v dispozicích s majetkem.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že samotné posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda v konkrétním případě byly podmínky vůbec dány (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171), nález sp. zn. IV. ÚS 189/01 ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) a nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 87/27 SbNU 33). Již ze samotné povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že obecné soudy vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemohou provádět dokazování a zohlednění argumentace druhé strany, ale vychází pouze ze skutečností, jež jsou v době podání návrhu osvědčeny. Předběžné opatření má přitom povahu opatření dočasného, nejedná se o konečný výsledek sporu, avšak zajišťuje se jím, aby konečné rozhodnutí mohlo mít vůbec reálný význam. Obecné soudy při svém rozhodování vycházely z osvědčených skutečností a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Ústavní soud shledává, že do práva na spravedlivý proces stěžovatelky nebylo zasaženo, obecné soudy se nedopustily žádného excesivního a neodůvodněného postupu, nedošlo tedy ani k neústavnímu zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. Ostatně případné pochybení soudů v této fázi řízení může být ještě napraveno v meritorním řízení a zákon počítá i s odpovědnostními důsledky nesprávně nařízeného předběžného opatření.
8. V posuzovaném případě tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r. p
předsedkyně senátu
|
|