Ústavní soud ČR
rozhodl dnešního dne v senátu, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 4 T 211/2000, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 5 To 406/2001, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 5 To 406/2001, se zrušuje pro rozpor se základním právem stěžovatele podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 4 T 211/2000, se odmítá.
Odůvodnění Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu ČR doručena dne 17. 12. 2001, se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 4 T 211/2000, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 11. 2001, čj. 5 To 406/2001 - 62, neboť se cítí výše uvedenými rozhodnutími dotčen na svých základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). Ústavní soud shledal, že podaná ústavní stížnost byla podána včas a splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 4 T 211/2000, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků. Trestného činu se dle výroku rozsudku dopustil zejména tím, že Finančnímu úřadu v Děčíně nepodal daňové přiznání k dani z převodu nemovitostí, přestože byl tímto úřadem několikrát k zaplacení vyzván. Tímto zkrátil daň z převodu nemovitostí ve výši 55 490,-- Kč ke škodě České republiky, tedy ve větším rozsahu zkrátil daň.
V odůvodnění rozsudku Okresní soud v Děčíně zejména uvedl, že poté, co stěžovatel prodal na základě řádné kupní smlouvy svou nemovitost za částku 900 000,-- Kč, nepodal finančnímu úřadu přiznání k dani z převodu nemovitostí, toto pak neučinil ani po dvou výzvách, které převzal dne 3. 2. 1998 a 12. 5. 1999, a příslušnou daň, vyměřenou správcem daně, pak neuhradil ani na základě platebního výměru, který osobně převzal dne 10. 6. 1999. Stěžovatel skutkový děj v plném rozsahu doznal a na svoji obhajobu uvedl, že v uvedené době neměl finanční částku na zaplacení daně. Poté, co obdržel platební výměr, sháněl peníze a 14. záři 1999 sepsal na finančním úřadu s p. M. z úseku vymáhacího oddělení FÚ Děčín protokol o ústním jednání, kdy se vzájemně dohodli na splátkách ve výši 5 000,-- Kč měsíčně. Obvinění bylo stěžovateli sděleno dne 25. 4. 2000, poté, co Finanční úřad v Děčíně podal dne 7. 3. 2000 trestní oznámení na stěžovatele. Okresní soud dále uvedl, že stěžovatel ve větším rozsahu zkrátil daň, čímž po objektivní i subjektivní stránce naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák., když splácení dohodnutých splátek je dle názoru soudu v daném případě formou úhrady škody a z trestní odpovědnosti stěžovatele jej nemůže vyvinit, a to zejména i s ohledem na absenci ustanovení o účinné lítosti k tomuto trestnému činu se vztahující.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 5 To 406/2001, uvedl, že řízení netrpí vadami, které by mohly mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Jak vyplynulo z vyžádaného spisu, přestože v odvolacím řízení i státní zástupkyně navrhovala zrušení výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Děčíně a zproštění viny stěžovatele, odvolací soud neshledal žádné pochybení v řízení před soudem prvního stupně a odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Shora citovaná rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 8 odst. 2 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že se trestného činu dle § 148 odst. 1 tr. zákona nedopustil. Jak uvádí, trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl se musí vztahovat i na to, že daň je zkracována. Zkrácením daně však není její pouhé neodvedení. Navíc byla-li daň správně vyměřena a daňovým poplatníkem zaplacena, nelze ve vztahu k takové dani spáchat trestný čin podle § 148 tr. zákona. Podle jeho názoru spočívá jeho jednání v opomenutí podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitosti a dále ve včasném nezaplacení daně po obdržení platebního výměru. Toto jednání však podle něj nesměřovalo k tomu, aby nebyla daň vyměřena vůbec, resp. aby byla vyměřena v nižší míře, než stanoví zákon. Proto stěžovatel navrhl, aby byla napadená rozhodnutí zrušena.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem, který ji považuje za nedůvodnou a odkázal na své usnesení v dané věci ze dne 6. 11. 2001, čj. 5 To 406/2001 - 72.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ustanovení § 148 odst. 1 tr. zákona zní: "Kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem."
Soudy v daném případě aplikovaly skutkovou podstatu formalisticky. Ustanovení § 148 odst. 1 tr. zákona chrání jako právní statek zájem státu na správném vyměření daně, poplatku a jiné povinné platby. Zkrácením daně nebo jiné povinné platby však není její pouhé neodvedení, byla-li příslušná platba správně vypočtena, přiznána nebo vyměřena, pokud nebyla zatajena skutečnost, odůvodňující vznik daňové aj. povinnosti. Zkrácením rovněž není pouhé nezaplacení daně včas, pokud její výše nebyla zkrácena úmyslným jednáním či opomenutím obviněného.
Oba soudy dále zcela ignorovaly, resp. popřely, že trestnost činu trestného podle § 148 tr. zákona zaniká účinnou lítostí podle § 66 tr. zákona. Podmínkou účinné lítosti je dobrovolné jednání pachatele, nezáleží na jeho pohnutce. V konkrétním případě nemusí být vyloučeno, aby byla dobrovolnost jednání pachatele shledána i v dodatečném zaplacení zkrácené daně na základě platebního výměru vydaného správcem daně. V tomto případě ale ani nejde o zkrácení daně, nýbrž o neodvedení, neboť nečinnost, jak již bylo výše uvedeno, nezakládá sama o sobě skutkovou podstatu trestného činu podle § 148. Soud tedy nesprávně zhodnotil jednání stěžovatele, který ještě v době, kdy mu trestní stíhání nehrozilo, začal příslušnému správci daně splácet svůj nedoplatek.
Ústavní soud ČR není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti těchto soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním. Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností shledal, že ze strany obou soudů byl porušen čl. 8 odst. 2 Listiny, podle kterého, mimo jiné, nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. V daném případě byl stěžovatel trestně stíhán a odsouzen pro čin, jehož trestnost však zákon nepředvídá, a v tom spatřuje Ústavní soud zásah do jeho základního práva chráněného čl. 8 odst. 2 Listiny. Ústavní soud ČR, motivován principem minimalizace zásahů do rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci, včetně soudů, zrušil pouze usnesení odvolacího soudu, neboť je zjevné, že tento soud v dalším řízení může sám napravit pochybení, kterého se dopustil soud nalézací. Požadavek minimalizace zásahů Ústavního soudu vyplývá z § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byl návrh na zrušení rozsudku soudu prvního stupně odmítnut podle § 43 odst. 1 písm. e), ve spojení s § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
V Brně dne 12. června 2002
|
|