I.ÚS 761/16 ze dne 19. 4. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Petry Fukové, zastoupené Mgr. Václavem Zelenkou, advokátem se sídlem Seifertova 455/17, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 427/2015-426 ze dne 11. 12. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 152/2014-356 ze dne 10. 7. 2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 15 C 18/2008-296 ze dne 29. 5. 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dopisem ze dne 24. 10. 2007 zaměstnavatel, v původním řízení žalovaný, sdělil stěžovatelce, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce, neboť "na základě rozhodnutí zaměstnavatele o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce" došlo "ke zrušení jejího pracovního místa", a stěžovatelka se stala nadbytečnou. Stěžovatelka se následně žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že výpověď z pracovního poměru ze dne 24. 10. 2007 je v rozporu s dobrými mravy a přestavuje diskriminaci stěžovatelky "jako svobodné matky dvou dětí pro uplatňování svých práv vůči žalované, resp. světonázor a její pohlaví".

Obvodní soud pro Prahu 4 po několikerém zrušení jeho předchozích rozhodnutí rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem, jímž žalobu jako nedůvodnou zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutí nalézacího soudu co do meritu věci vpředu uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem dle § 243d písm. a) občanského soudního řádu zamítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že celé řízení je stiženo zbytečnými průtahy, k nimž svým chováním nikterak nepřispěla. Stěžovatelka dále namítla, že soudy ve stejných případech rozhodovaly naprosto odlišně, když Obvodní soud pro Prahu 1 v minulosti již posuzoval dvě okamžitá zrušení, jež stěžovatelka obdržela od téhož zaměstnavatele. Tato okamžitá zrušení však byla soudem shledána jako neplatná a na rozdíl od nyní posuzované věci jmenovaný soud konstatoval, že pracovní poměr platně vznikl. Stěžovatelka dále namítá, že se Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal s námitkami, uvedenými v dovolání. Stěžovatelka dále namítla, že rozhodnutí soudu odporuje zákonu, neboť trvá na tom, že konkludentně vznikl pracovní poměr. Dokonce i poté, co stěžovatelka na tuto variantu upozornila, přidržely se prý soudy formálního a restriktivního výkladu a setrvaly na svém a při interpretaci obsahu dohod mezi účastníky postupovaly příliš formalisticky. Není dle jejího mínění pravdou, že by byl tzv. faktický pracovní poměr vztahem bezformálním, neboť i tento musí vzniknout platným způsobem. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud nepokládá rozhodnutí obecných soudů za ústavně nekonformní, když z jejich odůvodnění naprosto zřetelně vyplývá, z jakých skutečností vycházely i jak se vypořádaly s námitkami stěžovatelky. Ústavní soud je rovněž nucen konstatovat, že ústavní stížnost je převážně toliko opakováním argumentů, resp. polemikou se obecnými soudy, s níž se především odvolací soud již ústavně konformním způsobem a v dostatečném rozsahu vypořádal.

Pokud jde o námitku týkající se nepřiměřené délky řízení (coby "jiného zásahu" ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu), nemohl se jí Ústavní soud věcně zabývat, poněvadž stěžovatelka zde nedoložila vyčerpání všech procesních prostředků, které jí právní řád nabízí k ochraně jejího práva. Jedná se především o stížnost na průtahy řízení dle § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn.

Pokud jde o výhrady směřující proti rozdílnému právnímu posouzení téhož pracovního poměru různými soudy, zabýval se jimi městský soud a patřičně je také vypořádal (srov. str. 6 - 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud přitom závěry plynoucí z odvolacím soudem citované judikatury Nejvyššího soudu o vázanosti soudu jiným soudním rozhodnutím již ve své rozhodovací praxi jako ústavně konformní aproboval (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2490/12 ze dne 16. 8. 2012, dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz).

Pokud pak jde o výtky stran nedostatečného odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, sluší se připomenout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž obecný soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09). Tomu je ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští. Těmto kritériím nyní napadený rozsudek Nejvyššího soudu dostojí, dovolání otevřel (připustil) pro řešení otázky, za jakých předpokladů může dojít mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem ke konkludentnímu uzavření pracovní smlouvy, což také v odůvodnění rozsudku rozvedl a vyložil. Skutečnost, že se s tímto výkladem stěžovatelka neztotožňuje, ještě nečiní napadená soudní rozhodnutí ústavně nekonformními. Ústavní soud přitom výklad o vzniku faktického pracovního poměru, zejména tak, jak jej provedl odvolací soud (viz str. 7 - 8), nepovažuje za exces, pro který by bylo třeba přistoupit ke kasaci stěžovatelkou rozporovaných rozsudků.

Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. dubna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu