I.ÚS 870/15 ze dne 6. 9. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Z. P. K., zastoupené Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem Brno, Orlí 542/36, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2014 č. j. 15 Co 195/2014-526 a výrokům I, IV a V rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. února 2014 č. j. 23 Nc 110/2011-433, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a L. P. a nezletilého Š. M. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. března 2015 a doplněna podáními doručenými dne 18. května 2015 a 14. října 2015, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, 8 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 2014 č. j. 15 Co 195/2014-526 byl ve výrocích I, IV a V potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. února 2014 č. j. 23 Nc 110/2011-433 ve věci výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilému Š. M. P., synovi stěžovatelky a vedlejšího účastníka, a o výživném pro dobu do i po rozvodu. Konkrétně jím bylo stanoveno, že se nezletilý svěřuje do střídavé péče, a za tímto účelem byla podrobně vymezena období v kalendářním roce, kdy bude svěřen do péče matky a kdy do péče otce. Otci byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 5 000 Kč měsíčně, splatnou ve stanovený den k rukám matky. Matce zas byla uložena stejná povinnost v částce 1 800 Kč, splatné ve stanovený den k rukám otce (výrok I). Dále bylo rozhodnuto o tom, že matka i otec jsou povinni zaplatit státu na nákladech řízení částku 5 400 Kč (výrok IV) a že žádný z nich nemá nárok na náhradu řízení (výrok V). Zbylými výroky byl zamítnut návrh otce na uložení výchovného opatření u nezletilého (výrok II) a zastaveno řízení o výkonu rodičovské odpovědnosti a o výživném pro dobu po rozvodu k druhému nezletilému dítěti stěžovatelky (výrok III).

3. Stěžovatelka spatřuje v rozhodnutí o střídavé péči porušení svého práva na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života. Skutečnost, že se otec se synem často stýká a zajímá se o jeho výsledky ve škole, nikterak nezakládá stejný podíl na výkonu rodičovské zodpovědnosti, když veškeré povinnosti spojené jak s duševním, inteligenčním, mravním a sociálním rozvojem nezletilého, jakož i související náklady, plní právě ona. Komunikace mezi rodiči je podle jejího názoru narušena natolik významným způsobem, že realizace střídavé výchovy bude vést pouze k eskalujícím konfliktům mezi rodiči s negativním dopadem na dítě samé, což se projevuje již dnes. Podstatným faktorem pro vznik konfliktů je zejména diametrálně odlišný postoj zaujímaný rodiči k mnoha výchovným aspektům, který se otec nezletilého snaží bagatelizovat a prezentovat jako výhodu z hlediska rozmanitosti názorů a výchovných prostředí. Sám je však ve své výchově velice nedůsledný.

4. Obecné soudy se podle stěžovatelky nevypořádaly se všemi jejími tvrzeními a důkazními návrhy, které učinila v průběhu řízení, čímž jí znemožnily hájit její práva a porušily její právo na spravedlivý proces. Již v řízení před obecnými soudy namítala, že otec v období od 31. srpna 2007 do 1. ledna 2012 neplnil svou vyživovací povinnost vůči nezletilému, a to ani finančně, ani naturálně. V tomto období se s nezletilým nestýkal téměř vůbec nebo toliko nahodile v rámci jednotek dní v kalendářním měsíci, rozhodně se však nejednalo o střídavou výchovu. Byla to stěžovatelka, kdo místo něj hradil prakticky veškeré náklady nezletilého z vlastních prostředků. K prokázání těchto svých tvrzení navrhla provést jednak důkaz daňovými přiznáními otce, jež by prokázala jeho schopnost hradit výživné na nezletilého v jí navrhované výši, jednak výslech několika svědků. Obecné soudy tyto důkazy nicméně odmítly provést s poukazem na jejich nadbytečnost, kterou ve svých rozhodnutích nijak blíže nezdůvodnily. Naopak vzaly za prokázané některá tvrzení otce, aniž byly tyto podpořeny jinými důkazy. O návrhu na zpětné přiznání výživného dokonce ani nerozhodly ve výroku svých rozsudků.

5. Pochybení se měly obecné soudy dále dopustit tím, že v rozporu se zákonem posuzovaly majetkové poměry obou rodičů nezletilého ve spojitosti s majetkovými poměry jejich partnerů. Hmotně právní úprava přitom jasně uvádí, že na výživě nezletilého se podílí rodiče podle svých možností a schopností. Bez jakéhokoliv odůvodnění je pak i závěrečná zmínka odvolacího soudu, že má důvodné pochybnosti o správnosti údajů ve stěžovatelkou předloženém sdělení advokátní kanceláře, se kterou spolupracuje, týkající se příjmů za rok 2013.

II.
Vlastní posouzení

6. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou, splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání; je však zjevně neopodstatněná.

II/a.
K námitkám směřujícím proti svěření nezletilého do střídavé péče

7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

8. Ústavní soud se v rámci posouzení důvodnosti ústavní stížnosti zabýval nejdříve těmi námitkami, jež směřovaly proti rozhodnutí o svěření nezletilého do střídavé péče. Právě od něj se totiž přirozeně odvíjelo i navazující rozhodnutí o výživném. V této souvislosti Ústavní soud již v minulosti zdůraznil, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů, tykajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, pak je třeba - v souladu s výše uvedenými východisky jeho ústavněprávního přezkumu - vzít v úvahu, že příslušnou zákonnou úpravou je realizována a konkretizována úprava ústavní (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jeho úkolem je proto posoudit, zda obecné soudy příslušné normy podústavního práva, zde konkrétně ty, které jsou obsaženy v § 888, § 891 odst. 1 a § 908 ve spojení s § 907 občanského zákoníku, interpretovaly a aplikovaly ústavně konformním způsobem, tj. zda respektovaly (náležitě zohlednily) základní práva stěžovatelky na rodinný život a na péči o děti, která jsou zaručena čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny. Pokud však jde o samotný rozsah styku a jeho modalit, jejich stanovení je věcí obecných soudů.

9. Dále je třeba uvést, že řízení před obecnými soudy má být konáno a přijatá opatření mají být činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.). Ústavní soud vymezil základní (ústavněprávní) kritéria, na základě nichž by měl být "nejlepší zájem dítěte" zjišťován a posuzován [viz např. nález ze dne 26. května 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 18 a násl.; všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně přístupná na http://nalus.usoud.cz]. V případě, kdy obecné soudy rozhodují o úpravě styku, nutno vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů. Jestliže je rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z nich, pak by tomuto dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Takové uspořádání je zpravidla vždy v "nejlepším zájmu dítěte", přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu. Konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány [viz nález ze dne 25. září 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo nález ze dne 13. března 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645), bod 29].

10. Svěření dítěte do střídavé péče nicméně není automatické řešení při rozchodu rodičů. Ústavní požadavek na takovéto řešení, jenž lze dovodit z čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy ve spojení s čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, se uplatní pouze za předpokladu, je-li dán o střídavou péči skutečný a upřímný zájem ze strany obou rodičů (subjektivní kritérium) a je-li takovéto svěření v nejlepším zájmu dítěte (objektivní kritérium). Mezi kritéria, která musí obecné soudy zohlednit z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte, patří zejména (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a (4) přání dítěte. Dále mezi ně mohou patřit i případná další kritéria vyplývající ze specifických okolností konkrétního případu, nelze za něj však považovat nesouhlas jednoho z rodičů (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 nebo nález sp. zn. I. ÚS 3216/13).

11. Jsou-li všechny tyto podmínky splněny, uplatní se presumpce ve prospěch střídavé péče, jež ovšem může být vyvrácena za předpokladu, že k tomu existují pádné důvody. Střídavá péče by například nebyla v nejlepším zájmu dítěte, jestliže by pro něj vzhledem k jeho specifickému či psychickému stavu představovala nepřiměřenou zátěž (např. usnesení ze dne 15. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 2441/13), nebo když rodiče, kteří jinak naplňují relevantní kritéria zhruba ve stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte [např. nález ze dne 5. září 2012 sp. zn. II. ÚS 1835/12 (N 152/66 SbNU 289), usnesení ze dne 23. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2587/14 nebo nález sp. zn. I. ÚS 3216/13].

12. Ve zcela výjimečných případech může být důvodem bránícím svěření do střídavé péče i nevhodná komunikace mezi rodiči (kterou je třeba odlišit od nesouhlasu jednoho z rodičů se střídavou péčí, jenž přípustným důvodem naopak není). Absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita nemůže vést k vyloučení střídavé péče, neboť v takovém případě by se jednalo v podstatě o ústupek vzájemné rivalitě rodičů, která sleduje jen "boj o dítě", případně trýznění druhého rodiče prostřednictvím dítěte. Vyloučením střídavé péče pouze na základě nevhodné komunikace by se tak otevíral prostor ke zneužití postavení rodiče, který měl doposud dítě svěřeno do péče. Soudy mají v takovém případě primárně povinnost zkoumat, z jakých důvodů je komunikace mezi rodiči nevhodná, a následně se pokusit pomocí vhodných opatření komunikaci mezi rodiči zlepšit, například ve formě nařízení mediace či alespoň minimální písemné komunikace týkající se dítěte. Již samotná střídavá péče totiž může být impulsem ke zlepšení komunikace a lepší spolupráci rodičů [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) nebo nález ze dne 2. listopadu 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10 (N 219/59 SbNU 167)].

13. Obecně platí, že rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak hledět především na jeho zájem být v péči obou z nich a hledat nejvhodnější způsob, jak mu vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat. Je však nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči může mít negativní dopad na osobnostní rozvoj dítěte. Proto ve výjimečných případech, kdy ani pokusy o nápravu ze strany soudů nevedly ke zlepšení komunikace, mohou soudy střídavou péči vyloučit. Musí přitom zjistit, na straně kterého z rodičů leží příčina nevhodné komunikace, a zohlednit toto zjištění při jeho svěřování do péče pouze jednoho z nich. Dítě by pak mělo být svěřeno právě do péče toho z rodičů, který je ochotný s druhým z rodičů komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem (nález ze dne 30. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14, bod 32).

14. Ve vztahu ke kritériu přání dítěte Ústavní soud připomíná, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." K tomu je ale třeba dodat, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [např. nález ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213)]. Při zohlednění přání dítěte musí obecné soudy vzít v úvahu jeho věk a rozumovou a emocionální vyspělost a posoudit míru objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. nález ze dne 26. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503) nebo nález sp. zn. I. ÚS 2661/10]. Zároveň musí zvážit způsob jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již z hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. I v tomto ohledu je rozhodná rozumová a emocionální vyspělost nezletilého dítěte (nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).

15. Ústavní soud má za to, že všechny výše uvedené požadavky, které opodstatňují svěření dítěte do střídavé péče, byly ze strany obecných soudů řádně zohledněny. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, v tomto ohledu se náležitě a přesvědčivě vypořádaly s argumentací stěžovatelky stran existence konfliktů mezi rodiči, jejich nedostatečné komunikace, odlišností ve výchovných postojích i možného negativního dopadu na dítě samé; zároveň adekvátně zohlednily stanovisko nezletilého. Jejich podrobné závěry, podle nichž některá tvrzení buď nebyla prokázána nebo nemohou převážit nad jinými skutečnostmi svědčícími ve prospěch střídavé péče, respektují nejlepší zájem dítěte a nepochybně obstojí z ústavněprávního hlediska, aniž by k nim Ústavní soud musel cokoliv dodávat.

II/b.
K námitkám směřujícím proti rozhodnutí o výživném

16. Pokud jde o určení výše výživného, v obecné rovině platí, že oba rodiče jsou povinni přispívat na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo podílet se na jejich životní úrovni (srov. ustanovení § 913 až 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti musí obecný soud přihlížet k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů brát ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého nebo nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález ze dne 16. března 2006 sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593)]. Při rozhodování o určení výživného je pak povinen obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výše výživného a z moci úřední objasnit skutkový stav (shromáždit důkazy podle § 120 občanského soudního řádu). Určení výživného je sice věcí volné úvahy obecného soudu závislé na posouzení možnosti a schopnosti osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, z jeho rozhodnutí však musí vždy jasným a přezkoumatelným způsobem vyplynout rámec, v němž se tato jeho úvaha pohybovala [např. nález ze dne 12. září 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297)].

17. Tak jako v případě rozhodování o střídavé péči lze podle Ústavního soudu i zde konstatovat, že napadené rozsudky dostály ústavněprávním požadavkům. Obecné soudy v nich podrobně zdůvodnily, z jakého důvodu rozhodly o povinnosti platit výživné teprve do budoucna a jaké skutečnosti považovaly za významné z hlediska určení jeho konkrétní výše, když v tomto ohledu přihlédly k majetkovým poměrům a životní úrovni každého z rodičů. V kontextu tohoto jejich hodnocení přitom obstojí i závěr o nadbytečnosti některých stěžovatelkou navrhovaných důkazů. Výjimku představuje pouze odvolacím soudem vyslovená pochybnost ohledně správnosti údajů předložených ve sdělení advokátní kanceláře, která nebyla nijak vysvětlena. Toto pochybení se nicméně nepromítá do celkového posouzení věci. Nadále platí, že relevantní skutková zjištění i na ně navazující právní závěry ohledně výživného mají oporu v provedeném dokazování a nelze mezi nimi spatřovat extrémní rozpor či jiný kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval vyhovění ústavní stížnosti. V podrobnostech - a to ve vztahu k oběma okruhům námitek - postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozsudků.

18. Pakliže stěžovatelka namítá, že soud prvního stupně nerozhodl výrokem o jejím návrhu na zpětné přiznání výživného, měla postupovat podle § 166 odst. 1 občanského soudního řádu (srov. usnesení ze dne 20. října 2008 sp. zn. III. ÚS 2247/08). Podle tohoto ustanovení nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do 15 dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Z ústavní stížnosti, ani z rozsudku odvolacího soudu neplyne, že by stěžovatelka takovýto návrh podala. Předmětnou námitkou by se Ústavní soud mohl - v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti [srov. např. nález ze dne 13. července 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] - zabývat pouze v případě, pokud by ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno uvedenému návrhu.

19. Pro úplnost se dodává, že ačkoliv stížnostní žádání bylo formulováno ve vztahu k napadeným rozsudkům jako celku, stěžovatelka v ústavní stížnosti upřesnila, že brojí jen proti jejich výrokům I (což implicitně zahrnuje i výroky o náhradě nákladů řízení), s čímž koresponduje i obsah její argumentace. Výroky II a III rozsudku soudu prvního stupně proto Ústavní soud nepovažoval za předmět tohoto řízení, pročež je ani nepodrobil dalšímu posouzení.

III.
Závěr

20. Vzhledem k tomu, že napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky, zejména její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodl o jejím odmítnutí jako zjevně neopodstatněné.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu