I.ÚS 89/02 ze dne 21. 5. 2002
N 60/26 SbNU 135
Dovolání podané opožděně v důsledku nesprávného poučení odvolacího soudu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní
stížnosti stěžovatelky V. C., proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 18 Co 88/2001, a proti
usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo
2167/2001, takto:

I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo
2167/2002, se zrušuje.

II. Zbývající část ústavní stížnosti se odmítá.


Odůvodnění
I.
Rozsudkem ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. 12 C 301/97, rozhodl
Okresní soud v Karlových Varech ve věci stěžovatelky (žalobkyně)
proti žalovanému P. P. o vyklizení blíže specifikovaného pozemku
tak, že se žaloba zamítá.

Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem tento
rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech potvrdil.

Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatelky
proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni odmítl.

Důvodem tohoto odmítnutí byla skutečnost, že dovolání mělo
být podáno do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího
soudu (§ 249 odst. 1 o.s.ř. ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 30/2000 Sb.), leč podáno bylo opožděně, jelikož
rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10. 9. 2001
a dovolání bylo podáno u pošty až dne 31. 10. 2001.

II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že Krajský
soud v Plzni ji ve shora označeném rozsudku nesprávně poučil,
neboť v něm uvedl, že lhůta pro podání dovolání je dvouměsíční.
Toto poučení prý sice může být v rozporu se zákonem, nicméně "toto
pochybení krajského soudu nemůže být vykládáno v její neprospěch".
V postupu obecných soudů proto stěžovatelka spatřuje porušení
svých základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR. Protože prý vedlejší účastník P.
P. podal návrh na výkon citovaných pravomocných rozhodnutí
a usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 10. 2001, č.j.
22 E 572/2001-7 (které stěžovatelka napadla odvoláním), byl
nařízen výkon rozhodnutí, žádá stěžovatelka, aby Ústavní soud
"svým výrokem pozdržel výkon rozhodnutí do doby, než bude o této
ústavní stížnosti rozhodnuto".
Stěžovatelka souhlasí s upuštěním od ústního jednání před
Ústavním soudem.

III.
Protože Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje
všechny zákonem stanovené náležitosti a podmínky, konstatoval, že
nic nebrání meritornímu projednání a vyřízení věci.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší
soud ČR a Krajský soud v Plzni a vedlejší účastník řízení - P. P.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že odvolací soud
účastníky nesprávně poučil o možnosti podat dovolání v nové
(dvouměsíční) lhůtě. Možnost nápravy proto údajně lze hledat
toliko v analogickém použití § 204 odst. 2 věty druhé o.s.ř. ve
znění před novelou, nicméně analogie v procesním právu je
nežádoucí. V dané věci prý nelze újmu, která vznikla stěžovatelce,
reparovat v dovolacím řízení, nýbrž toliko v řízení před Ústavním
soudem, případně podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem. Nejvyšší soud souhlasí s upuštěním od
ústního jednání před Ústavním soudem.

Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvádí, že vzhledem
k nejasnostem ohledně přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.
týkajících se lhůt k podání dovolání, ponechává rozhodnutí na
úvaze Ústavního soudu a sděluje, že souhlasí s upuštěním od
ústního jednání před Ústavním soudem.

P. P. zdůrazňuje, že stěžovatelka byla po celou dobu soudního
řízení zastoupena advokátem, takže si musela být vědoma svých
procesních práv a povinností, a to i navzdory nesprávnému poučení
krajským soudem. Přijetí opožděného dovolání Nejvyšším soudem by
prý znamenalo porušení principu právní jistoty ve vztahu
k druhému účastníku sporného řízení. Proto vedlejší účastník
navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta a sdělil, že souhlasí
s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

IV.
Ústavní soud v první řadě zdůrazňuje, že jeho úkolem je podle
čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní
moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy
obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu
zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím
nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod
stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu
správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko
tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních
kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva
a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní
ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého
práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole
(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku
interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti
(např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního
práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud:
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Ústavní soud dále - s odkazem na svoji konstantní judikaturu
- uvádí, že hodnocení ústavnosti napadeného zásahu orgánu veřejné
moci (tedy důvodnosti ústavní stížnosti) se skládá ze tří
komponentů: z posouzení ústavnosti aplikovaného právního předpisu,
z hodnocení ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho
aplikaci a samotné aplikace a dodržení ústavními zákony chráněných
procesních práv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní
soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 260). Přitom je
zřejmé, že Ústavní soud v prvé řadě hodnotí respektování ústavně
garantovaných procesních práv před ústavností aplikace práv
hmotných. Ústavní stížnost totiž představuje toliko subsidiární
prostředek k ochraně práv stěžovatele; Ústavní soud - který je
veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných
orgánů veřejné moci a respektuje princip kasačního rozhodování
- při zjištění protiústavní intenzity porušení procesních práv
stěžovatele napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zruší a tím
vytvoří procesní prostor k vydání rozhodnutí nového, nyní již
konformního s ústavními maximy.

V souzené věci Ústavní soud konstatuje, že podstata
argumentace stěžovatelky brojí proti chybnému poučení o lhůtě
k podání dovolání, obsaženému v napadeném rozsudku krajského
soudu. Ústavní stížnost tedy nezpochybňuje ústavnost aplikovaných
ustanovení jednoduchého práva ani nesměřuje proti aplikaci
předpisů hmotného práva. Za těchto okolností ani Ústavní soud sám
neshledal důvod zabývat se podanou stížností z jiného hlediska než
právě z hlediska dodržení ústavně zaručených procesních práv
stěžovatelky.

V tomto směru Ústavní soud především uvádí, že poučovací
povinnost obecných soudů představuje jeden ze základních
předpokladů práva na spravedlivý proces, zaručeného především
v čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle tohoto ustanovení každý má právo
domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Obecné soudy představují orgány veřejné moci (státní orgány)
a obecný ústavní limit jejich činnosti proto tvoří zásada, že
mohou činit pouze to, co stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny, čl.
2 odst. 3 Ústavy ČR). Jedním ze základních principů jejich
činnosti je proto i její předvídatelnost, neboť je zřejmé, že
účastníci řízení před obecnými soudy mají právo očekávat od
obecných soudů postup, který je vymezen zákonem a který vyplývá
i z okolností konkrétního soudního řízení.

Podle ustanovení § 5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům
poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Povinnost
poučení o opravném prostředku jako jedna ze základních náležitostí
soudního rozhodnutí vyplývá z ustanovení § 157 odst. 1 o.s.ř.,
které se subsidiárně použije též pro řízení u odvolacího soudu (§
211 o.s.ř.). Jestliže tedy v daném případě krajský soud účastníky
řízení v napadeném rozsudku - podle názoru Nejvyššího soudu chybně
- poučil o možnosti "podat dovolání do dvou měsíců od doručení
rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím
Okresního soudu v Karlových Varech" a jestliže tak stěžovatelka
v takové lhůtě učinila, nelze jí přičítat k tíži, že dovolání
podala (v souladu s chybným poučením) opožděně. Přijetí opačného
názoru by totiž ve svých důsledcích představovala denegatio
iustitiae a tedy porušení ústavně zaručeného základního práva
stěžovatelky na spravedlivý proces. Nemůže proto obstát ani
námitka vedlejšího účastníka, že přijetí opožděného dovolání
Nejvyšším soudem by znamenalo porušení principu právní jistoty ve
vztahu k němu. Je totiž zřejmé, že - jak ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti správně uvádí Krajský soud v Plzni - v soudní
praxi docházelo ke značně rozdílným způsobům interpretace
ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. ohledně dovolacích lhůt; porušení
principu právní jistoty tedy nastalo především tím, že dovolací
soud odmítl podané dovolání pro opožděnost, byť zmeškání lhůty
nastalo v prvé řadě chybným poučením odvolacího soudu, nikoliv
případným přijetím opožděného dovolání. V této souvislosti je
totiž nutno vidět, že úkolem i obecných soudů je ochrana
základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy ČR) a že proto doslovné
lpění na splnění procesních podmínek a předpokladů příslušných
úkonů - k němuž došlo v této konkrétní souzené věci - nesmí ve
svém důsledku vést k nadměrnému formalismu a tedy i k vytváření
neústavních překážek, bránících v přístupu k soudům.

Při této úvaze nemohl Ústavní soud odhlédnout ani od
skutečnosti, že po novele o.s.ř., provedené zákonem č. 30/2000
Sb., je již v zákoně výslovně zakotveno, že "lhůta je zachována
také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční
lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu
o dovolání" (§ 240 odst. 3). Je tedy zřejmé, že legislatviní trend
očividně směřuje k posílení ústavního práva účastníků řízení na
spravedlivý proces, pokud jde o důsledky poučovací povinnosti
obecných soudů.

Ze všech uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že
napadené usnesení Nejvyššího soudu je v rozporu s čl. 36 odst. 1
Listiny a proto je jako protiústavní zrušil. Tím Nejvyššímu soudu
vytvořil procesní prostor pro nové rozhodnutí, v němž se bude moci
opětovně zabývat podaným dovoláním, a v němž může být reparována
újma vzniklá stěžovatelce, jak ostatně ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti sám Nejvyšší soud uvedl.

K namítanému porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud pro
úplnost uvádí, že tato námitka není důvodná, jelikož zmíněný
článek nepředstavuje subjektivně veřejné základní právo, kterého
by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, nýbrž - již
z důvodu jeho systematického začlenění - "pouze" organizační
princip činnosti soudů.

V.
Ústavní soud se dále zabýval (blíže neodůvodněným) návrhem na
zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni.
V tomto směru konstatuje - jak uvedl již výše - že jedním ze
základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku
ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její
subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat
pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před jejím podáním
vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva
poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní
stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž
vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných
soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu
čl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů
veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že
v jejich rozhodování shledá porušení některých základních práv
nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své
činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti
ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně
v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti
v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

V daném případě však Ústavní soud konstatuje, že derogací
napadeného usnesení Nejvyššího soudu (viz sub IV.) vytvořil
Ústavní soud - jak již uvedl -procesní prostor pro nové rozhodnutí
Nejvyššího soudu o podaném dovolání, které v souzené věci
stěžovatelka podala z důvodu údajného nesprávného posouzení věci.

Protože Ústavní soud přirozeně nemůže jakkoliv předjímat
výsledek dovolacího řízení, je zjevné, že posouzení existence
tohoto dovolacího důvodu - a tedy přípustnost dovolání - je
v daném případě závislá toliko na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Řízení před obecnými soudy tedy běží dále. Za tohoto stavu lze
usuzovat, že stěžovatelka - objektivně vzato - dosud nevyčerpala
všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva
poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Proto Ústavní soud konstatuje, že ta část ústavní stížnosti,
která směřuje proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni,
je návrhem nepřípustným. Z toho důvodu ji v tomto rozsahu odmítl
§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

VI.
K návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud "svým výrokem
pozdržel výkon rozhodnutí do doby, než bude o této ústavní
stížnosti rozhodnuto", je nutno uvést, že možnost odkladu
vykonatelnosti upravuje ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu. Základní podmínkou postupu podle tohoto ustanovení však je
skutečnost, že se jedná o odklad vykonatelnosti rozhodnutí,
napadeného ústavní stížností. Tato podmínka však v souzené věci
zjevně splněna není, neboť ústavní stížnost brojí proti citovaným
rozhodnutím Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, leč
rozhodnutí, "pozdržení" jehož výkonu se stěžovatelka domáhá, je
rozhodnutím jiným (usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 18.
10. 2001, č.j. 22 E 572/2001-7), jež představuje formálně
samostatné rozhodnutí. Za situace, kdy stěžovatelka uvedené
rozhodnutí ústavní stížností nenapadla, zjevně není oprávněna
k podání návrhu na odklad jeho vykonatelnosti.

Proto Ústavní soud tuto část návrhu odmítl, neboť jej podala
osoba zjevně neoprávněná § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním
soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. května 2002