II.ÚS 104/96 ze dne 3. 12. 1997
N 148/9 SbNU 305
K zajištění bezpečnosti svědka nebo utajení jeho totožnosti v trestním řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátě složeném z předsedkyně a soudců
ve věci podané ústavní stížnosti navrhovatele P. R., t.č. ve
výkonu trestu v ÚVT Kuřim, zastoupeného JUDr. J. A., za účasti
účastníka řízení Krajského soudu v Brně a vedlejších účastníků
řízení 1) Okresního státního zastupitelství v P., 2) M. S.,
zastoupeného JUDr. M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 26.2. 1996, sp. zn. 5 To 41/96, t a k t o :

Ústavní stížnost se z a m í t á.

O d ů v o d n ě n í :

Dne 10.4. 1996 obdržel Ústavní soud stížnost navrhovatele
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.2. 1996, sp.zn.
5 To 41/96 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 28.11.
1995, sp. zn. 2 T 16/95.

Navrhovatel uvedl, že napadeným rozsudkem Krajského soudu
v Brně ve spojení s rozsudkem I. stupně byl uznán vinným spácháním
několika trestných činů, a to trestného činu vydírání ( podle §
235 odst.1 tr. zák.), ublížení na zdraví (§ 221 odst.1 tr. zák.),
křivého obvinění (§ 174 odst.1 tr. zák), omezování osobní svobody
(§ 238 odst.1,3) a vydírání ( § 235 odst.1,2 písm.b), za což mu
byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 38 měsíců, pro
jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen
výrok o trestu, který byl navrhovateli uložen dřívějšími
rozhodnutími Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu
v Brně.

Navrhovatel v odůvodnění svého podání uvedl, že v průběhu
skončeného trestního řízení došlo ze strany obou soudů k porušení
čl.8 odst.2, čl. 36 odst.1 a čl.38 odst.2 Listiny základních práv
a svobod, (dále jen "Listina").

Pokud se týká údajného porušení čl.8 odst.2 Listiny, tvrdí
stěžovatel, že soudy obou stupňů porušily zásady trestního řádu,
konkrétně zásadu presumpce neviny, objektivní pravdy a zásadu
vyhledávací.
Na podporu této argumentace uvádí navrhovatel v podstatě
stejné skutečnosti, které byly předmětem odvolacího řízení před
Krajským soudem v Brně.

Navrhovatel zdůrazňuje tu okolnost, že oba soudy hodnotily
jako důkaz výpověď svědka P. J., učiněnou mimo hlavní líčení dne
27.4. 1995, a posléze i napadá samotné provedení výslechu tohoto
svědka v nepřítomnosti obžalovaných a jejich právních zástupců. Ke
čtení jeho svědecké výpovědi před soudem I. instance odmítli dát
souhlas všichni spoluobžalovaní, včetně jejich právních zástupců.
Svědecká výpověď však nebyla předsedou senátu ani doslovně
přečtena, pouze byla reprodukována jeho vlastními slovy s občasným
nahlédnutím do protokolace.

Z tohoto důvodu navrhuje stěžovatel zrušení obou rozsudků
obecných soudů a rozhodnutí na ně navazující.

Po písemné výzvě se k podané ústavní stížnosti vyjádřil
Krajský soud v Brně, který jako účastník řízení uvedl, že
přezkoumal řízení před soudem I. stupně a neshledal v něm vady dle
§ 258 odst.1 písm.a) tr. ř.

Pokud se týká tvrzeného porušení tr.ř. v případě výslechu
svědka P. J., pak uvádí, že v tomto bodě není podaná stížnost
rovněž pravdivá. Tento svědek byl soudem I. stupně slyšen v řízení
dvakrát. Poprvé v přípravném řízení a podruhé v hlavním líčení dne
25.4. 1995 (č.listu spisu 315-317), kdy oproti přípravnému řízení
výpověď změnil. Sám se pak dostavil k Okresnímu soudu v Prostějově
dne 27.9. 1995, aby příslušnému předsedovi senátu vysvětlil změnu
svého postoje. O této návštěvě svědka byl sepsán protokol. Po této
okolnosti byl svědek znovu vyslechnut soudem I. stupně v hlavním
líčení dne 31.10. 1995. Při této výpovědi měly strany trestního
řízení možnost klást mu otázky a byly rovněž seznámeny s obsahem
protokolu ze dne 27.9. 1995, ze kterého je jasně patrné, že tohoto
dne svědek k žalované věci nevypovídal.

Motivem změny výpovědi svědka oproti přípravnému řízení byl
strach z obžalovaných. Proto byl svědek vyslýchán v dalším hlavním
líčení bez přítomnosti obžalovaných. Ti byli s jeho výpovědí
seznámeni a mohli se k ní vyjádřit.

Krajský soud neshledal, že by v průběhu řízení před soudem I.
stupně byla porušena ustanovení trestního řádu uváděná ve
stížnosti nebo, že by byla krácena některá ze stran řízení ve
svých procesních právech.

Pokud není v trestním spise protokolováno, že v hlavním
líčení před soudem I. instance dne 31.10. 1995 okresní soud
postupoval podle ustanovení § 209 odst.1, věty druhé a třetí
tr.ř., je třeba poukázat na část protokolu č.listu spisu 421,
z něhož vyplývá, že s výpovědí tohoto svědka byli obžalovaní
seznámeni. Okolnost, že obžalovaní opustili na výzvu soudu jednací
síň, pak podle názoru odvolacího soudu neměla vliv na procesní
kvalitu tohoto důkazu. V tomto smyslu i jejich práva, chráněná
ustanovením § 214 tr.ř. byla poté, co byli s výpovědí svědka
seznámeni, dodržena. Tvrzení stěžovatele, že nebylo umožněno jeho
obhájci položit otázku ke svědecké výpovědi P. J., nelze ze
spisového materiálu doložit, ale ani tato okolnost nemohla mít
vliv na konečné rozhodnutí odvolacího soudu.

K podané ústavní stížnosti se ve smyslu ustanovení § 76
odst.2 zák.č. 182/1993 Sb. vyjádřilo Okresní státní zastupitelství
v Prostějově, které jako vedlejší účastník řízení uvedlo, že proti
rozsudku prvostupňového soudu podal okresní státní zástupce
odvolání, ale jen do výroku o trestu. Odvoláním vedlejšího
účastníka tedy nebyl napaden výrok o vině stěžovatele. Podaným
odvoláním státní zastupitelství sledovalo možnost napravit
pochybení prvoinstančního soudu v tom, že ačkoli mu nebyl uložen
souhrnný trest, nebyla rovněž doceněna závažnost stíhaného jednání
a jeho dopady vůči poškozeným.

Krajský soud v Brně vyhověl ve svém rozsudku odvolání
okresního státního zástupce a zrušil napadený rozsudek pouze ve
výroku o trestu ohledně obžalovaného (stěžovatele). Vedlejší
účastník zdůraznil, že v trestní věci stěžovatele nezjistil žádný
důvod pro podání podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ani pro
podání návrhu na obnovu řízení.

K namítaným porušením článků Listiny pak první vedlejší
účastník zdůraznil, že oba obecné soudy vycházely při rozhodování
z řádně zjištěného skutkového stavu a přihlédly pouze k těm
důkazům, které byly provedeny v hlavním líčení. Z rozsudků obou
soudů nelze dojít k závěru, že výpověď svědka P. J., která měla
být učiněna mimo hlavní líčení, ovlivnila rozhodování těchto
soudů.
K návrhu stěžovatele se vyjádřil jako druhý vedlejší účastník
i spoluodsouzený M. S., který uvedl, že se připojuje k podané
ústavní stížnosti s tím, že se zcela ztotožňuje s důvody, o které
se tato stížnost opírá. Postupem obou obecných soudů bylo podle
jeho názoru obžalovaným odňato právo na spravedlivý proces, když
zároveň došlo i k porušení předpisů tr.ř. (§2 odst.13, § 209 a §
215 odst.1,2).

V této souvislosti opakuje výhrady stěžovatele proti
neveřejnému výslechu svědka P. J. Uvádí, že při jeho výslechu dne
31.10. 1995 bylo soudem I. stupně postupováno v přímém rozporu
s ustanovením § 215 odst.1,2 tr.ř.


Navrhuje proto, aby podané ústavní stížnosti bylo zcela
vyhověno.

Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26.2.
1996, sp. zn. 5 To 41/96 se podává, že odvolací soud projednal
odvolání státního zástupce a obžalovaných M. S., P. R. a J. L.
proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově a rozhodl tak, že
podle ustanovení § 258 odst.1 písm.d), odst.2 tr. ř. se napadený
rozsudek zrušuje ve výroku o trestu ohledně stěžovatele a za
splnění podmínek § 259 odst.3 tr. ř. mu byl uložen podle
ustanovení § 235 odst.2 tr.zák. za použití § 35 odst.2 tr. zák.
souhrnný trest odnětí svobody v trvání 38 měsíců, pro jehož výkon
byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou a současně s tím byl
zrušen výrok o trestu stěžovatele, který mu byl uložen
předcházejícími rozhodnutími a dalšími rozhodnutími na tento výrok
obsahově navazujícími.

Odvolání obžalovaných bylo zamítnuto, když jinak zůstal
napadený rozsudek nezměněn. Odvolací soud konstatoval, že
stěžovatel v odvolání proti rozsudku soudu I. stolice napadá
všechny výroky o vině, v podané ústavní stížnosti však zpochybňuje
pouze výpověď svědka P. J. a její hodnocení obecnými soudy, která
se vztahuje k bodu 2 rozsudku, jimž byl stěžovatel uznán vinným
trestnými činy porušování domovní svobody podle ustanovení § 238
odst.1, 3 tr.zák., vydírání podle § 235 odst.1,2 písm.b) tr. zák.
Podle odůvodnění tohoto rozsudku stěžovatel dne 4.9. 1994 kolem
22 hod. v Prostějově násilím a proti vůli uživatele bytu vnikl
společně s dalšími dvěma pachateli do bytu S. M. v domě na ulici
Z. , kde poté jmenovaného bitím a vyhrožováním nutili, aby jim
vydal dekret od bytu, a aby tento byt prodal a z výtěžku prodeje
uhradil dluh svého syna P. M., který tento měl vůči J. Ch..
Fyzickým násilím způsobili vedl. účastník č.2 a další pachatel
poškozenému M. zhmoždění nosu se zlomením nosních kůstek, řeznou
ránu na dolním rtu, pohmoždění hrudníku a krevní podlitiny
v oblasti temene hlavy a v oblasti hýždí, za kteréžto zranění byl
od 5.9. do 30.9. 1994 v pracovní neschopnosti.



Odvolací soud konstatoval, že stěžovatel v odvolání napadá
výroky o vině a tvrdí že se žádné trestné činnosti nedopustil.
Domnívám se, uvádí stěžovatel ve svém odvolání proti rozsudku I.
stupně, že tento soud při hodnocení důkazů se neřídil základními
zásadami trestního řízení a porušil tak ustanovení § 2
odst.2,5,12 tr.ř.

Odvolací soud však zdůraznil, že napadený rozsudek vzešel
z řízení, v němž bylo postupováno ve shodě s trestním řádem,
nedošlo v něm k vadám, které by mohly mít vliv na objasnění věci
a na možnost uplatnění práva obhajoby. Prvoinstanční soud vycházel
při hodnocení důkazů ze skutkových okolností případu a věrohodných
výpovědí jak poškozených, tak i jejich rodinných příslušníků
a svědecké výpovědi P. J. a tří policistů, kteří byli přítomni
v bytě poškozeného. V bodech 3 až 4 obžaloby pak soud I. instance
dostatečně prokázal vinu obžalovaných jak výpověďmi policistů, tak
i dalších náhodných svědků, o jejichž pravdivosti nemohou být
žádné pochybnosti, zejména také z toho důvodu, že k jednání
uvedenému pod bodem 4 rozsudku se stěžovatel a další obvinění
doznali. Navíc pak nelze pochybovat ani o závěrech lékařské
zprávy, podané soudním znalcem, která s provedenými důkazy
koresponduje.

Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Prostějově spis,
sp. zn. 2 T 16/95, ze kterého zjistil, že soud I. stolice ve svém
rozsudku proti stěžovateli pod bodem 1 rozhodl mimo jiné o vině
stěžovatele a dalších dvou spoluobžalovaných, když je uznal
vinnými trestným činem omezování osobní svobody podle § 231
odst.1 tr. zák., pod bodem 2 písm.a) trestným činem porušování
domovní svobody podle § 238 odst.1.3 tr. zák. a písm. b) trestným
činem vydírání podle § 235 odst.1, odst.2 písm.b) tr. zák., pod
bodem 3 rozsudku písm.a) byl stěžovatel společně s dalším
obžalovaným M. S. uznán vinným trestným činem vydírání podle §
235 odst.1 tr. zák. a pod bodem b) trestným činem ublížení na
zdraví podle § 221 odst.1 tr. zák. a pod bodem 4 rozsudku trestným
činem křivého obvinění podle § 174 odst.4 tr. zák.

Předmětem podané ústavní stížnosti je zejména okolnost
údajného nepřípustného postupu soudu I. stupně v případě výslechu
a protokolace svědecké výpovědi svědka P. J. V odůvodnění rozsudku
soudu I. stupně se uvádí, že tento svědek v přípravném řízení
usvědčoval svou výpovědí stěžovatele a ostatní spoluobžalované ze
skutků kladených jim za vinu pod bodem 2 obžaloby.

U hlavního líčení tento svědek svoji výpověď částečně změnil,
mluvil vyhýbavě a nepotvrzoval v celém rozsahu svoji výpověď
z přípravného řízení. Po provedeném hlavním líčení se však bez
předvolání dne 27.4. 1995 mimo hlavní líčení dostavil k soudu
a prohlásil, že se bál proti obžalovaným u hlavního líčení
vypovídat.

Při dalším výslechu, ke kterému byl již předvolán, opakoval
v přítomnosti obžalovaných prohlášení, které učinil do protokolu
dne 27.4. 1995 včetně konstatování, že jeho výpověď z předchozího
hlavního líčení byla ovlivněna strachem z obžalovaných.

Stěžovatel tedy napadá protokol ze dne 27.4. 1995 sepsaný
u Okresního soudu v Prostějově za účasti předsedy senátu
a zapisovatelky. Uvedený protokol byl založen na č. listu 318
spisu okresního soudu a není z něj patrné nic, co by bylo
v rozporu s ustanovením § 55 tr.ř.

V protokole sepsaném u hlavního líčení před Okresním soudem
v Prostějově dne 31.10. 1995 (č. listu 419-421) se uvádí, že bylo
přistoupeno po poučení k výslechu svědka P. J., který žádal soud,
tak jak mu bylo nabídnuto, aby výslech byl prováděn
v nepřítomnosti obžalovaných. Svědek uvedl, že si je vědom, že ve
věci vypovídal opatrně, stejně tak si je vědom rozporů ve svých
výpovědích. Byl mu poté přečten protokol č. listu 318 spisu
sepsaný dne 27.4. 1995 k jehož obsahu uvedl, že potvrzuje
správnost tohoto protokolu, tímto chtěl napravit výpověď
u hlavního líčení ze dne 25.4. 1995. Jediným důvodem změny
výpovědi byl strach z obžalovaných. Nemohl však potvrdit, že by mu
byl některý z obžalovaných vyhrožoval. Shodně s obsahem protokolu
ze dne 27.4. 1995 pak uvedl, že k telefonátu může uvést jen to, že
mu neznámý muž telefonoval domů, vystupoval anonymně a řekl mu
pouze to, že pokud změní výpověď, mohlo by z toho něco být, jinak
že skončí. Z důvodu určitých obav opustil místo trvalého bydliště
a již půl roku se zdržuje na okrese Zlín. Poté bylo prohlášeno
usnesení, když podle § 211 odst.1 písm.b) tr.ř. [zde měl soud
zřejmě na mysli odst.2 písm.b) tr.ř.] soud přečetl výpověď tohoto
svědka z č. listu 315-317 a svědek byl vyslýchán jak obhájci, tak
i samosoudcem za přítomnosti obžalovaných a ostatních stran
trestního řízení.

Stěžovatel tvrdí, že obecný soud mimo jiné porušil ustanovení
§ 209 tr.ř., neboť svědek byl vyslýchán v nepřítomnosti
obžalovaných dne 27.4. 1995 a dne 31.10. 1995 a jejich právních
zástupců. Tomuto tvrzení z dokladované protokolace nelze
přisvědčit, neboť je zřejmé, že v průběhu výslechu tohoto svědka
měly všechny strany trestního řízení rovné postavení a nebyla tedy
porušena práva stěžovatele na řádnou obhajobu. K této námitce je
třeba podotknout, že předseda senátu ( příp. samosoudce) má podle
novely tr.ř., provedenou zák.č. 152/1995 Sb. s účinností od 1.9.
1995, v rámci svých oprávnění k řízení hlavního líčení (§ 203
odst.1 tr.ř.) po jeho zahájení možnost učinit opatření na ochranu
svědka. Otázku nutnosti ochrany svědka u hlavního líčení řeší soud
samostatně, podle konkrétních okolností projednávaného případu,
přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti
obžalovaného nevypoví pravdu. Z obsahu protokolace ze dne 31.10.
1995 Ústavní soud zjistil, že soudem I. instance byl v průběhu
hlavního líčení rovněž dodržen postup podle ustanovení § 214
tr.ř., kdy byli všichni obžalovaní, včetně jejich právních
zástupců po výslechu svědka P. J. dotázáni, zda se k výpovědi
svědka chtějí vyjádřit a všichni shodně uvedli, že k jeho výpovědi
nemají připomínek.

Ze soudního protokolu není rovněž zřejmé, že by obžalovaní
a jejich právní zástupci žádali o umožnění provedení výslechu
svědka ve smyslu § 215 odst.2 tr.ř., neboť takováto žádost
o provedení výslechu svědka se zaznamenává do protokolu o hlavním
líčení ( § 53 odst.1 písm c), a to i s uvedením o vyhovění či
nevyhovění této žádosti.

Ústavní soud s ohledem na všechna shora uvedená zjištění
i obsah spisu Okresního soudu v Prostějově neshledal porušení čl.
38 odst.2 a čl.8 odst.2 jakož i čl.36 odst.1 Listiny. Pokud se
týká namítaného porušení zásad tr.ř, zakotvených v ustanovení
§ 2 odst.2,5 a 12, není z předložených listinných dokladů rovněž
zřejmé, že by došlo k porušení citovaných zásad tr.ř.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Ústavní soud podanou
ústavní stížnost zcela zamítl.



P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3.12. 1997