II.ÚS 1095/16 ze dne 23. 8. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LDT Panorama CZ a.s., se sídlem v Karlových Varech, Moravská 36/1028, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem Kardinála Berana 8, Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2015, č. j. 1 Cmo 127/2013-307, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 23 Cdo 2765/2015-348, za účasti Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 5. 4. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku vrchního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrno, že stěžovatelka svojí argumentací napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou konstantní judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu též usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.

3. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, se podává, že Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 1. 2013, č. j. 42 Cm 145/2010-205, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaném (MISTR KV s.r.o.) zaplacení částky 741.316,40 Kč s příslušenstvím (výrok I). O nákladech řízení krajský soud rozhodl tak, že neúspěšné stěžovatelce uložil zaplatit žalovanému částku 78.035 Kč (výrok II). Uložil také stěžovatelce zaplatit státu na znalečném částku 3.780 Kč (výrok III).

4. V nyní projednávané věci stěžovatelka na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 19. 3. 2009 převedla s účinností ke dni 1. 4. 2009 na žalovaného část svého podniku, konkrétně hotel "Ambiente SPA hotel Karlovy Vary". S ohledem na prvozápis žalovaného do obchodního rejstříku a z toho plynoucí existenci povolení k poskytování lázeňské péče, směnárny atp. až do července roku 2009 stěžovatelka tvrdila, že na své účty přijímala platby vztahující se k převáděné části podniku a za žalovaného naopak hradila závazky s touto částí podniku spojené. Stěžovatelka tak za žalovaného uhradila jeho závazky provozního a pracovněprávního charakteru - celkem ve výši 1.477.373,70 Kč. Oproti tomu na svůj účet inkasovala platby vztahující se k této části podniku převedeného na žalovaného ve výši 736.057,30 Kč. Po odečtení vzájemných pohledávek tedy dluh žalovaného podle stěžovatelky dosahoval částky 741.316,40 Kč.

5. Krajský soud nicméně po provedeném dokazování uzavřel, že pro absenci vedení odděleného účetnictví hotelu "Ambiente SPA hotel Karlovy Vary" postrádá smlouva uzavřená dne 19. 3. 2009 způsobilý předmět ve smyslu samostatné organizační složky podniku. Stěžovatelka tak v řízení neunesla příslušné důkazní břemeno k učiněnému tvrzení o úplatně uzavřené smlouvě ze dne 19. 3. 2009 o převodu části svého podniku žalovanému. Není-li platný titul (v tomto případě smlouva o převodu části podniku), na základě kterého měly na žalovaného přejít všechna práva a závazky, není možné žalobě, ve které se stěžovatelka domáhá po žalovaném zaplacení částky z titulu bezdůvodného obohacení, vyhovět.

6. K odvolání stěžovatelky rozhodl vrchní soud v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil (výrok I) a s odkazem na okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř.") žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vrchní soud se přitom zcela ztotožnil se závěrem krajského soudu, že není-li platná smlouva o prodeji části podniku na žalovaného, žádné závazky ke třetím osobám ani k zaměstnancům části podniku nepřešly a pokud je stěžovatelka plnila, nečinila tak za jiného ve smyslu jedné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, podle níž se bezdůvodného obohacení dopustí ten, za nějž bylo plněno to, co měl plnit sám. Užití moderačního práva ve smyslu § 150 o. s. ř. vrchní soud odůvodnil tím, že stěžovatelka i žalovaný hrubě porušili prevenční povinnost předcházet škodám.

7. Následné dovolání stěžovatelky směřující proti výroku vrchního soudu ve věci samé (výrok I) a dovolání žalovaného směřující proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícího rozhodnutí o nákladech řízení prvostupňového soudu (výrok II), bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Výrokem III ovšem Nejvyšší soud zrušil výrok II rozsudku vrchního soudu pro jeho nedostatečné odůvodnění a v tomto rozsahu věc vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především vyjadřuje nesouhlas s tím, že smlouva o prodeji části podniku, kterou uzavřela se žalovaným, je neplatná. Dospěl-li nalézací soud k takovému závěru, pak se z jeho strany jednalo o překvapivé rozhodnutí ve smyslu § 118a o. s. ř. a porušil tím svoji poučovací povinnost ve vztahu ke stěžovatelce. Prvostupňový soud navíc odmítl provést stěžovatelkou navrhované důkazy (zejména výslech zaměstnanců stěžovatelky a provedení posudku jí najatého auditora), kterými chtěla jednoznačně prokázat, že k oddělené části podniku (tedy k výše jmenovanému hotelu) se vedlo oddělené účetnictví a smlouva o prodeji hotelu je proto platná.

9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to v rozsahu, je-li ústavní stížností napadán výrok II. v záhlaví citovaného rozsudku vrchního soudu a výrok III. usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost totiž představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po marném vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Pokud tedy v nyní projednávané věci stěžovatelka napadá i ty výrokové části citovaných rozhodnutí soudů, která ještě nejsou konečná, jelikož - jak plyne ze shora uvedeného - výrok II. napadeného rozsudku vrchního soudu byl zrušen právě výrokem III. usnesení Nejvyššího soudu, není v této části ústavní stížnost věcně projednatelná a musela být shledána nepřípustnou.

10. Ústavní soud dále konstatuje, že ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

11. Stěžovatelka totiž do značné míry jen opakuje argumentaci, s níž se jak krajský soud v řízení před ním, tak vrchní soud v rámci odvolacího řízení přesvědčivě a dostatečně podrobně vypořádaly. Jak totiž plyne ze samotného rozsudku krajského soudu (což vrchní soud doplnil o konkrétní odkazy na protokoly z jednání před nalézacím soudem), jmenovaný soud při hodnocení neplatnosti smlouvy o prodeji části podniku vycházel z judikatury Nejvyššího soudu (na niž stěžovatelku v rámci poučovací povinnosti ve smyslu § 118a o. s. ř. opakovaně upozorňoval), podle které účetnictví vedené samostatně, byť na vnitropodnikové úrovni, pro převáděnou část podniku, vymezuje předmět smlouvy o prodeji části podniku a od tohoto účetnictví se odvíjí i případná úprava kupní ceny.

12. Skutečnost, že pro předmětnou část podniku nebylo vedeno samostatné účetnictví, resp. že z účetnictví stěžovatele nebylo možno pomoci účetních nástrojů vykazovat odděleně účetní případy, účetní výkazy, majetek a závazky vztahující se k převáděné části podniku, vyplynula i ze znaleckého posudku, jenž si krajský soud nechal vypracovat. Nalézací soud proto konstatoval, že mnoho položek ve stěžovatelkou předloženém účetnictví (resp. jeho jednotlivých fragmentech) je vedeno pro celé podnikání stěžovatelky (nikoliv tedy pro jednotlivé provozy), když ani zástupce stěžovatelky nebyl schopen tyto položky soudu ve vztahu k jednotlivým provozům vysvětlit. Zmíněný stav účetnictví pak odkazovaný znalecký posudek jen potvrdil. Pokud s těmito závěry stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje, pohybuje se toliko na úrovni podústavního práva, jehož hodnocení však Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.

13. Ústavní soud přitom s ohledem na obsah napadených rozhodnutí neshledal, že by se krajský soud dopustil tvrzené překvapivosti, když je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, že stěžovatelka byla ve smyslu ustanovení § 118a vyzvána také k doplnění svých skutkových tvrzení ohledně vedení samostatného účetnictví převáděné části podniku. Rovněž nelze stěžovatelce přisvědčit ohledně neprovedení některých navržených důkazů. Taková námitka by totiž v řízení o ústavní stížnosti mohla mít svoji relevanci pouze tehdy, jednalo-li by se o případ tzv. opomenutého důkazu, kdy podle setrvalé judikatury zdejšího soudu právu účastníka navrhnout důkaz odpovídá povinnost obecného soudu jej provést anebo vysvětlit, proč se jeho provedení jeví nadbytečným či neúčelným. V nyní projednávané věci ovšem tento ústavní deficit nenastal, neboť jak z rozsudku krajského soudu, tak také z odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu se dostatečně přesvědčivě podává, z jakých důvodů soudy neprovedly všechny stěžovatelem navržené důkazy, když zejména vycházely ze závěrů vyžádaného znaleckého posudku.

14. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky.

15. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu