II.ÚS 1126/16 ze dne 2. 5. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Ing. Karlem Anderle, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 557/2015-I.-146 ze dne 14. října 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. dubna 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 4 T 11/2011 ze dne 2. 4. 2014 uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zák., a byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Stejným rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu dalších šesti obviněných. O odvolání stěžovatele a spoluobviněných rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 3 To 28/2014 ze dne 26. 9. 2014 tak, že z podnětu odvolání všech obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že uznal všechny obviněné vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zák. a uložil jim stejné tresty jako ve zrušeném rozsudku soudu prvního stupně s tou výjimkou u stěžovatele, že ho zařadil pro výkon trestu podle § 56 odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Stěžovatel a další tři obvinění napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, opřeným u stěžovatele o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. z podnětu stěžovatelova dovolání zrušil rozsudek odvolacího soudu v části týkající se stěžovatele a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část citovaného rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (výrok I.). Výroky II. a III. dovolání dalších třech obviněných odmítl.

Stěžovatel napadl kasační rozhodnutí dovolacího soudu Ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 624/16 ze dne 29. 2. 2016 odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako nepřípustný návrh, neboť napadeným rozhodnutím byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí a ústavní stížnost je proto předčasná.

V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud vydal usnesení za situace, kdy doposud nezačala běžet lhůta pro podání dovolání, neboť rozsudek odvolacího soudu nebyl doručen obhájci stěžovatele, ačkoliv se jednalo o případ nutné obhajoby. Řádně byl doručen toliko stěžovateli, a pokud byl zaslán obhájci, který měl pozastavený výkon advokacie, nešlo o řádné doručení.

Za situace, kdy ústavní stížnost brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v části, jíž byl rozsudek odvolacího soudu ohledně stěžovatele v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí, se Ústavní soud zabýval tím, zda jsou splněny podmínky projednání takové ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky dané jeho ustanovením § 75 odst. 1, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Dospěl přitom ke stejnému závěru jako v usnesení sp. zn. IV. ÚS 624/16, kterým byla předchozí ústavní stížnost stěžovatele podaná proti stejnému rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako nepřípustná.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita, která se projevuje po formální stránce v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Musí tedy nastat situace, kdy se stěžovatel již nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost sice může být zcela výjimečně připuštěna proti rozhodnutím, která uzavírají určitou část řízení (např. vazební rozhodnutí v trestním řízení) nebo která řeší dílčí procesní otázku, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. v konkurzním řízení), to však pouze za předpokladu, že taková rozhodnutí jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele a námitka jejich porušení by nemohla být již v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.

Požadavek "vyčerpání všech procesních prostředků" ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích je zahájeno. Zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které obecně skýtá dosud probíhající řízení, resp. řízení, které má být posléze vedeno na základě kasačního rozhodnutí o opravném prostředku. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že ústavní stížnost lze projednat až poté, co toto (další) stadium řízení bude skončeno. Ústavní stížnost ostatně nemůže pominout rozhodnutí o posledním opravném prostředku a zásadně proti němu musí (též) směřovat. V řízení, jež dosud probíhá, je splnění tohoto požadavku přirozeně nemožné. Na tom nic nemění ani okolnost, že nadále bude vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v napadeném rozhodnutí vyslovil dovolací soud.

Úkolem ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Každý jiný postup by nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku z něj činil další soudní instanci, mimořádnou též tím, že by byla způsobilá zasáhnout do řízení, jež dosud probíhá [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. II. ÚS 381/14 ze dne 7. 3. 2014, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí (srov. např. I. ÚS 1438/14 ze dne 5. 5. 2014).

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatele dosud pravomocně ukončena, neboť soudní řízení dále pokračuje před Vrchním soudem v Praze, kterému byla věc ohledně stěžovatele vrácena k dalšímu řízení. Rozhodnutí dovolacího soudu tak není v řízení rozhodnutím konečným, proti němuž by bylo možno podat ústavní stížnost. Teprve v okamžiku pravomocně skončeného řízení, pokud by konečné rozhodnutí ve věci zasáhlo do stěžovatelova základního ústavně zaručeného práva, se stěžovatel může domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.

Pokud stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavních práv v okolnosti, že Nejvyšší soud vydal kasační rozhodnutí za situace, kdy byl rozsudek odvolacího soudu doručen pouze stěžovateli a obhájci, který nebyl oprávněn vykonávat advokacii, pak Ústavnímu soudu není zřejmé, v čem konkrétně mělo být právo na spravedlivý proces porušeno. Nejvyšší soud totiž přistoupil ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu právě z důvodu, že stěžovatel neměl v odvolacím řízení fakticky obhájce, byť ho z důvodu nutné obhajoby mít měl, čímž plně přisvědčil dovolací námitce stěžovatele, opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2016


Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj