II.ÚS 118/2000 ze dne 3. 1. 2001
N 2/21 SbNU 5
Odúmrť v souvislosti s členskými právy a povinnostmi spojenými s členstvím v bytovém družstvu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Z.
F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.listopadu
1999, č.j. 23 Co 393/99-135, včetně opravného usnesení ze dne
3.února 2000, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne
6.dubna 1999, č.j. 12 C 114/94-120, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10.listopadu 1999, č.j.
23 Co 393/99-135, včetně opravného usnesení ze dne 3.února 2000,
a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6.dubna 1999,
č.j. 12 C 114/94-120, jimiž nebylo vyhověno jeho návrhu na vydání
dědictví dle § 485 obč. zákoníku. Stěžovatel v ústavní stížnosti
namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena, mimo jiné, jeho
práva na soudní ochranu, na spravedlivý proces, na rovnoprávné
postavení před soudem a na dědění, zaručená články 11, 36, 37
a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a články 4, 90, 95 a 96 Ústavy. Protiústavnost napadených
rozhodnutí spatřuje především v tom, že

a) soud I. stupně potřeboval tři rozhodnutí a tři odvolání
stěžovatele na to, aby nakonec správně rozhodl o povinnosti
státu vydat alespoň část dědictví stěžovateli, a to až
rozhodnutím ze 6. dubna 1999, přičemž žaloba byla podána
v dubnu 1994 (čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2
Listiny),

b) soud I. stupně na jedné straně správně rozhodl, že stěžovatel
je univerzálním dědicem ze závěti po zůstavitelce a že státu
jako nepravému dědici připadl zůstavitelčin majetek včetně
členského podílu, na druhé straně však bez jakéhokoliv výkladu
zákona konstatoval, že na stát nepřešlo ani členství ani právo
nájmu bytu v družstvu, ačkoliv zákon tak stanoví, a současně,
že družstvo nabylo byt od státu, a to v dobré víře, takže
požívá ochrany podle ustanovení § 486 obč. zákoníku, přičemž
soud II. stupně tyto závěry bez dalšího potvrdil (čl. 90 a 95
Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1,2 Listiny),

c) soudy obou stupňů ignorovaly v celém průběhu řízení
stěžovatelem opětovně vznášené námitky ohledně naprostého
nedodržení, resp. porušení úředního postupu při správě
a nakládání majetkem z odúmrti ve smyslu vyhlášky č. 61/1988
Sb. v platném znění (pozn. správně má být uvedena vyhl. č.
61/1986 Sb.) ze strany obou žalovaných účastníků a ohledně
svévolného nakládání tímto majetkem a příslušnými právy ze
strany družstva dávno před právní mocí rozhodnutí o dědictví,
takže oba soudy nedospěly k závěru o jednoznačné nepřípustnosti
a neplatnosti takového zacházení s majetkem státu ani
o neexistenci jakéhokoliv dokladu o vypořádání mezi žalovanými
účastníky předepsaným způsobem, ačkoliv předložení takového
dokladu o vypořádání mezi žalovanými opětovně písemně i ústně
požadoval stěžovatel, a procesním opatřením z 25.2.1997 jim to
bez úspěchu uložil i soud I. stupně; přitom jedině existence
takového platného dokladu mohla založit nabytí dědictví nebo
jeho části družstvem i jeho dobrou víru a tím i aplikaci
ustanovení § 486 obč. zákoníku (čl. 90, 95 odst. 1 a 96 odst.
1 Ústavy a čl. 36 odst. 1,2 a čl. 37 odst. 3 Listiny),

d) soud I. stupně od počátku evidentně nechtěl stěžovateli,
kterého sám určil univerzálním závětním dědicem, a tedy pravým
dědicem, kterého měl chránit podle ustanovení § 485-487 obč.
zákoníku, přiznat z dědictví po zůstavitelce nic a jeho
rozhodnutími získali oba žalovaní bezdůvodné obohacení na úkor
stěžovatele, ačkoliv soudu bylo známo, že stěžovatel předmětný
družstevní byt zůstavitelce opatřil, poskytl jí na zaplacení
vkladu půjčku a byt jí z 80% na vlastní náklady vybavil; soud
II. stupně přitom negativně vyřídil stěžovatelovu námitku
podjatosti rozhodující soudkyně (čl. 90, 95 odst. 1 a 96 odst.
1 ústavy ČR a čl. 36 odst. 1,2, 37 odst. 3 a 38 odst. 1
Listiny).


Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti
uvedl, že nedošlo v průběhu celého řízení a zejména v odvolacím
řízení a ani rozhodnutími samotnými k zásahu do práv stěžovatele
chráněných Ústavou ČR a Listinou z hledisek, která jsou obsažena
v ústavní stížnosti. Konkrétně soud zdůraznil, že o námitce
podjatosti proti soudkyni prvního stupně rozhodl nadřízený soud
(č.l. 71), podotkl, že v průběhu řízení stěžovatel celkem 11x
upravoval žalobu, resp. žalobní petit, v odvolacím řízení
stěžovatel neměl již žádné další návrhy ani přednesy, a proto si
nelze představit, jak měl podle představ stěžovatele postupovat,
při jednání byl přítomen jak žalobce, tak i jeho právní zástupce,
bylo jim umožněno mít přednesy i návrhy, a konstatoval, že ani
písemným vyhotovením rozsudku majícího náležitosti podle § 157
obč. soudního řádu nemohlo dojít k zásahu do práv stěžovatele.
Protože práva stěžovatele v řízení v žádném ohledu zkrácena
nebyla, naopak mu bylo umožněno a bylo i akceptováno, několikrát
měnit označení účastníků řízení, žalobní návrh, byl vyslechnut
jako účastník, mohl se vyjadřovat k celému průběhu řízení, soud
pokládá jeho stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby jí nebylo
vyhověno.

Obvodní soud pro Prahu 8 k žádosti o vyjádření k ústavní
stížnosti pouze odkázal na písemné vyhotovení a odůvodnění
rozsudku ze dne 6.4.1999 (vyjádření je součástí spisu tohoto soudu
sp. zn. 12 C 114/94).

Obvodní úřad v Praze 8, jednající v řízení před obecnými
soudy jako prozatímní správce majetku ve vlastnictví státu, se
v řízení před Ústavním soudem vzdal postavení vedlejšího
účastníka.

Stavební bytové družstvo Praha 8, zastoupené JUDr. Z. H.,
advokátkou, především zdůraznilo, že tvrzení stěžovatele, jakkoli
mohou být pravdivá, jsou z hlediska vydání dědictví oprávněnému
dědici zcela irelevantní, protože stát nabyl dědictví odúmrtí.
Dále poukázal na povahu členství v bytovém družstvu, které nemohlo
přejít na stát, jakož i na předpoklady přechodu nájmu bytu,
a proto nemůže nepravý dědic na oprávněného dědice převést
členství v SBD, ani nájem k předmětnému bytu. Vedlejší účastník
konečně též tvrdí, že ve sporu nebyl pasivně legitimován, neboť ve
vztahu k žalobci (tj. stěžovateli) je pouze tím, kdo je vlastníkem
bytu, nikoliv tím, kdo by měl neprávem nabyté dědictví.

Ústavní soud nejprve zkoumal formální náležitosti ústavní
stížnosti. V této záležitosti zjistil, že ústavní stížnost byla
podána včas, stěžovatel oprávněn k jejímu podání byl řádně
zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně
jeho práv poskytuje. Proto byla shledána ústavní stížnost
přípustnou. Následně byla věc posouzena Ústavním soudem z hlediska
její opodstatněnosti. Přitom je třeba připomenout, že
opodstatněností ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem se
rozumí okolnost, že napadené rozhodnutí porušilo základní práva
a svobody stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených
listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření
účastníka a vedlejších účastníků a ze spisu Obvodního soudu pro
Prahu 8 sp. zn. 12 C 114/94 učinil Ústavní soud následující
zjištění: Stěžovatel se od roku 1994 domáhá vydání dědictví po
zemřelé V. L., která v jeho prospěch pořídila závěť. Protože
v dědickém řízení existence závěti nebyla zjištěna, připadlo
dědictví, jako odúmrť, státu. Stěžovatel se původně domáhal změny
rozhodnutí o připadnutí dědictví státu, po poučení soudem upravil
žalobní návrh tak, že se domáhal vůči státu vydání věcí z dědictví
nebo zaplacení jejich obecné ceny, jakož i zaplacení
specifikovaných peněžních částek, a vůči bytovému družstvu vydání
dokladů potvrzujících jeho členství v družstvu a předání bytu do
nájmu. V průběhu řízení stěžovatel opakovaně zpřesňoval
a upravoval žalobní návrh, ke změnám docházelo též v označení
žalovaných subjektů. Ve věci vícekrát rozhodoval soud I. stupně
i soud II. stupně, až stěžovatel dosáhl toho, že soud uložil státu
povinnost zaplatit mu nejprve částku 1 802,- Kč (rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26.5.1998, č.j. 12
C 114/94-78) představující výnos z prodeje připadnutých věcí
a posléze částku 11 172,10 Kč (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
8 ze dne 6.4.1999, č.j. 12 C 114/94-120) tvořenou zůstatkovou
hodnotou členského podílu a zbytkem hotovosti nalezené v bytě
zůstavitelky. V další části (ohledně povinnosti žalovaných
vystavit a vydat mu doklady potvrzující, že se stal členem
bytového družstva a povinnosti předat mu do nájmu byt) byl jeho
žalobní návrh pravomocně zamítnutý (rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 8 ze dne 6.4.1999, č.j. 12 C 114/94/120, ve spojení
s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10.11.1999, č.j. 23 Co
393/99-135, včetně opravného usnesení ze dne 3.2.2000, č.j.23 Co
393/99-141).

Ústavní soud se ztotožňuje s hodnocením vyjádřeném
v odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, že v posuzované
věci bylo nezbytné vypořádat se s problematikou konstrukce
právního postavení tzv. nepravého dědice, včetně pozice státu,
kterému připadlo dědictví jako odúmrť, ač pro připadnutí dědictví
nebyl dán právní důvod (tj. úprava dle § 485-487 obč. zákoníku),
včetně konstatování, že tato problematika nebyla žalobci jasná při
podání žaloby (k čemuž Ústavní soud dodává, že mu není jasná,
resp. jeho právnímu zástupci ani v době řízení o ústavní
stížnosti). V odůvodnění napadeného rozsudku (str. 4, odst. 3
a 4) odvolací soud přesvědčivě (v koncentrované podobě, které
nelze vytýkat stručnost) vysvětlil základní omyly stěžovatele.
Stěžovatel, byť sám bez právnického vzdělání, avšak téměř po celou
dobu průběhu řízení před obecnými soudy zastoupen kvalifikovaným
právním zástupcem, se nemůže domáhat v řízení před Ústavním soudem
nápravy svého postupu, když k ochraně svých subjektivní práv
a právem chráněných zájmů neučinil adekvátní žalobní návrhy (např.
ohledně nápravy újmy způsobené nesprávným úředním postupem).
Navíc, je patrné, že na nesprávných představách setrvává i nadále,
např. když tvrdí, v době úmrtí zůstavitelky neexistovalo žádné
ustanovení právního řádu naší republiky, které by stát omezovalo
v zákonném nabytí členských práv a práva nájmu družstevního bytu
v rámci odúmrti podle ustanovení § 179 odst. 2 obč. zákoníku (ve
znění účinném do 31.12.1991). Podle citovaného ustanovení
přecházelo smrtí uživatele jeho členství v družstvu a právo užívat
byt na dědice, kterému připadl členský podíl. Je proto třeba
odlišit dědickou posloupnost v nabytí členského podílu a zvláštní
zákonný přechod členských práv a povinností, včetně práva užívat
byt. Posléze zmíněný přechod členských práv a povinností je možný
pouze na dědice, nikoliv na osobu, které připadlo dědictví jiným
způsobem než děděním. Nebyl-li stát dědicem, nemohl se stát ani
nositelem členských práv a povinností (a to i kdyby jeho členství
v bytovém družstvu právní úprava, včetně stanov konkrétního
družstva, připouštěla). Kromě toho, možnost státu nabýt užívací
právo k bytu byla pojmově vyloučena tehdejší povahou užívacích
vztahů (šlo o osobní užívání bytu, jehož subjektem mohl být pouze
občan - fyzická osoba). K jednotlivým okruhům námitek stěžovatele
Ústavní soud dodává:
ad a) Stěžovateli bylo rozhodnutími obecných soudů vyhověno jeho
návrhu postupně, a to částečně již druhým rozhodnutím
prvostupňového soudu (bez ingerence odvolacího soudu) a dále
třetím rozhodnutím soudu I. stupně (taktéž bez následného
odvolacího řízení). Nepříznivé majetkové důsledky odvozené
od délky trvání soudního řízení mohl stěžovatel odvrátit
požadavkem na přísudek příslušenství pohledávky.

ad b) V napadeném rozsudku Obvodní soud pro Prahu 8 uvedl,
s odkazem na příslušná ustanovení obč. zákoníku, důvody,
které státu bránily v nabytí členství v bytovém družstvu
a práva užívat byt. Současně konstatoval, že státu nezbylo
než předmětný byt předat vlastníku (rozsudek 12 C 114/94,
str. 7 dole). Nejde tedy o nabytí bytu družstvem od státu,
protože byt byl součástí budovy ve vlastnictví družstva.
I když soud I. stupně v předchozí větě poukazuje na § 486
obč. zákoníku, k jeho aplikaci nemohlo dojít (nadbytečný
odkaz na toto ustanovení nelze považovat za porušení
základních práv nebo svobod).

ad c) Případné následky tvrzeného nesprávného úředního postupu
lze reparovat podle příslušného právního předpisu, kterého
se však stěžovatel před obecnými soudy nedovolával. Dále,
jeho tvrzení o procesním opatření z 25.2.1997 není podloženo
žádnou listinou. V tento den proběhlo ústní jednání
u Obvodního soudu pro Prahu 8, které bylo odročeno za účelem
předložení odpůrcova vyjádření a prostudování předložené
složky žalovaným. Z důvodů formulovaných v předchozím
odstavci, je stěžovatelův poukaz na § 486 obč. zákoníku
nepřípadný.

ad d) Skutečnost, že stěžovatel zůstavitelce byt opatřil,
poskytl jí půjčku a z větší části vybavil zařízením, je pro
předmětný spor naprosto irelevantní, protože šlo o právní
vztah mezi jinými subjekty než účastníky řízení. Pouhé
tvrzení o negativním vyřízení stěžovatelovy námitky
podjatosti rozhodující soudkyně nezakládá porušení jeho
základních práv a svobod, když v konečném výsledku byl
stěžovatel úspěšný. Samotný neúspěch v té části, kde jeho
nárok nebyl důvodný, nelze pokládat za důsledek nevyřízení
jeho námitky podjatosti.

Na základě výše uvedených skutečností, kdy nebylo shledáno
žádné porušení stěžovatelových základních práv a svobod, Ústavní
soud podle § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost zcela zamítl.



Poučení:

Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat..



V Brně 3. ledna 2001