Ústavní soud
rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudců ve
věci ústavní stížnosti T. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 6. března 1996, sp. zn. 11 To 29/94, t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti se navrhovatel domáhá
zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.3. 1996, sp. zn.
11 To 29/94.
Stěžovatel tvrdí, že po celou dobu zahájeného trestního
stíhání opakovaně poukazoval na hrubé porušování procesních
předpisů, v jehož důsledku byl výrazně krácen na svém právu na
obhajobu.
Konkrétní porušení svých práv spatřuje stěžovatel
v nedodržování zásad trestního řízení, zejména ustanovení § 2
odst.1, 4, 5, 11, 12 a 13 tr.ř., jejichž důsledkem je údajné
porušení čl.8 odst.2 Listiny základních práv a svobod ( dále jen
"Listina"), § 254 tr.ř. a čl.6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen
"Úmluva").
Ke konkrétním důvodům, které měly za následek porušení
citovaného článku Listiny a ustanovení tr.ř. uvedl, že průběh
trestního řízení vykazoval vady, zejména v počátcích vyšetřování
docházelo k neodůvodněně zaujatému postoji vyšetřovatele
a ostatních policejních orgánů k jeho osobě. Tento nezákonný
postup se projevoval v odmítání vyšetřovatele povolit obhájci
i stěžovateli nahlédnout do spisů, ve formulaci jednotlivých
usnesení o vznesení obvinění proti stěžovateli, která byla údajně
často zcela nekonkrétní a vadně formulovaná a teprve na základě
stížností navrhovatele došlo k jejich opravám. Nepřátelský postoj
vyšetřovatele, respektive policejních orgánů ke stěžovateli se
projevoval dále "v cíleně poskytovaných informacích tisku", ve
kterých docházelo údajně ke zveličování trestné činnosti
stěžovatele s tím, že poskytované informace byly tisku předány bez
souhlasu dozorového prokurátora. Podle názoru stěžovatele toto
mediální ovlivňování veřejnosti ovlivnilo výpovědi některých
svědků v jeho neprospěch.
Tato část činnosti orgánů činných v trestním řízení byla
podrobena šetření Inspekce ministerstva vnitra z důvodu podezření
ze spáchání trestného činu podle ustanovení § 158 odst.1, písm.a)
tr. z. příslušníky Policie ČR, Správy hl.m. Prahy.
Podnět byl nakonec usnesením Obvodního státního
zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 23.6. 1995, sp. zn. OPN 296/91,
odložen z důvodu promlčení. Shora popsané skutečnosti vedly
městského prokurátora k tomu, že usnesením ze dne 7.10. 1991,
č.j. Kv 174/91, odňal trestní věc podle § 174 odst.2 písm.g)
tr.ř. dosavadnímu vyšetřovateli z důvodu jeho podjatosti
a nerespektování pokynů dozorujícího prokurátora. V této době byla
však podjatým vyšetřovatelem provedena většina výslechů
nejdůležitějších svědků a zajištěny i ostatní důkazy. Hodnota
těchto důkazů byla, jak uvádí stěžovatel, z toho důvodu značně
problematická, přesto však k provedení jejich opakování nedošlo.
Stěžovatel v další části svého podání dovozuje, že sice
procesní úprava platná v době vyšetřování i hlavního líčení před
soudem I. stupně nečinila úkony provedené podjatým orgánem
neplatnými, avšak v době projednávání odvolání před Vrchním soudem
v Praze již platila novela ustanovení § 30 tr.ř. (provedená
zák.č. 292/1993 Sb.), která v odst.1 citovaného ustanovení uvádí,
že úkony učiněné vyloučenými osobami nemohou být podkladem pro
rozhodnutí v trestním řízení.
K této změně právní úpravy však podle názoru stěžovatele
Vrchní soud v Praze nepřihlédl, když věc znovu projednal, původní
rozsudek soudu I. stupně prakticky v celém rozsahu zrušil, avšak
sám rozhodl ve věci právě na podkladě většiny takovýchto
neobjektivních důkazů.
Pokud Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku
poukázal na znění § 31 odst.1 tr.ř. před novelou provedenou
zák.č. 292/1993 Sb. a konstatoval, že citovaná námitka stěžovatele
je neoprávněná, neboť u většiny namítaných procesních úkonů byl
přítomen obhájce stěžovatele, pak odvolací soud nepřihlédl k tomu,
že úkony provedené vyloučenými osobami jsou procesně neúčinné
a nemohou se stát podle ustanovení § 30 odst.1 tr.ř. podkladem pro
jeho rozhodnutí. Na této skutečnosti podle tvrzení stěžovatele
nemůže nic změnit ani fakt, že některé z těchto svědeckých
výpovědí byly přímo provedeny soudem I. stupně, když z protokolace
hlavního líčení vyplývá, že všichni svědkové odkazovali především
na své výpovědi z přípravného řízení.
Další porušení procesních předpisů spatřuje navrhovatel ve
způsobu výslechu jím označených svědků v přípravném řízení,
o kterém tvrdí, že byl proveden v rozporu s ustanovením § 99 tr.ř.
Za stěžejní část své ústavní stížnosti navrhovatel považuje
nesprávné prezentování svědeckých výpovědí svědků M. P. a S. Š.,
které byly u hlavního líčení přečteny v rozporu s ustanovením §
211 odst.2 písm.a) tr.ř., a to přesto, že jak státní zástupce, tak
i stěžovatel trvali na jejich osobních výsleších.
Za porušení svých práv na obhajobu považuje stěžovatel rovněž
neposkytnutí přiměřené lhůty k seznámení s výsledky vyšetřování.
Závěrem svého podání stěžovatel konstatuje, že oba rozsudky
obecných soudů byly vyneseny v rozporu s právem stěžovatele na
řádný a spravedlivý proces a jejich vydáním došlo k porušení
procesních předpisů v oblasti dokazování.
Ústavní soud konstatoval, že nejsou dány důvody pro odmítnutí
stížnosti podle ustanovení § 43 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a stížnost splňuje náležitosti uvedené
v ustanovení § 34 ve vztahu k ustanovení § 72 zák.č. 182/1993 Sb.
Za této situace si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp. zn.
2 T 10/92, včetně připojených vyšetřovacích spisů a požádal Vrchní
soud v Praze a Vrchní státní zastupitelství v Praze o písemné
vyjádření k ústavní stížnosti.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřil jako účastník řízení
Vrchní soud v Praze, který ve svém písemném vyjádření doručeném
Ústavnímu soudu dne 21.1. 1998 odkázal na výrok napadeného
rozsudku a shrnul námitky stěžovatele v tom smyslu, že obsah
ústavní stížnosti je v podstatě rozvedením výhrad navrhovatele,
kterými se Vrchní soud v Praze zabýval v důsledku podaných
odvolání proti rozsudku soudu I. instance. Vrchní soud v Praze
odkázal na skutkové i právní závěry prezentované jím v napadeném
rozsudku a považuje za potřebné dodat, že nezpochybňuje a ani ve
svém rozsudku ze dne 6.3. 1996, sp. zn. 11 To 29/94, nijak
neskrýval, že postupem orgánů činných v trestním řízení, včetně
postupu soudu I. stupně, došlo k porušení práva stěžovatele na
projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě. Z porušení
uvedeného práva Vrchní soud v Praze vyvodil závěry jak ve vztahu
k výroku o vině, tak i ve vztahu k výroku o trestu. Tuto okolnost,
kterou hodnotí jako jeden ze stěžejních momentů které zvažoval,
při respektování zásady spravedlivého projednání věci, uzavřel
tak, že nebyly-li v hlavním líčení před Městským soudem v Praze
přečteny v souladu se zákonem protokoly o výpovědích svědků S. Š.
a M. P., došlo k porušení ustanovení § 211 tr.ř. Vrchní soud však
trvá na svém závěru, že důsledné objasnění věci výslechy zmíněných
svědků by bylo potřebné jen v tom případě, že by odvolací soud
chtěl rozhodnout v neprospěch stěžovatele. Vrchní soud v Praze
zvolil sice z tohoto důvodu nestandardní postup, ten však ale
neodporuje zásadám uvedeným v ustanovení § 2 tr.ř., především pak
ustanovení § 2 odst.5 tr.ř., když pod body 1)-9) napadeného
rozsudku byl zjištěn skutkový stav věci tak, že o něm nejsou
důvodné pochybnosti a navíc v rozsahu, který je nezbytný pro řádné
rozhodnutí soudu.
Závěrem svého vyjádření vrchní soud zdůrazňuje, že ani
případné výpovědi svědků Š. a P. by nic nemohly změnit na
zjištěných skutkových i právních závěrech soudů, když stěžovatel
nebyl uznán vinným těmi dílčími útoky, k jejichž objasnění mohli
přispět svými výpověďmi shora jmenovaní svědkové. Vrchní soud
v Praze je proto přesvědčen, že jím zvolený postup směřoval ve
svých důsledcích ve prospěch stěžovatele a byl použit v souladu
s ustanovením § 1 odst.1 tr.ř., neodporuje zásadám trestního
řízení vymezením v ustanovení § 2 tr.ř. a ani čl.8 Listiny či
čl.6 odst.1 Úmluvy.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřilo i Vrchní
státní zastupitelství v Praze, které ve svém podání doručeném dne
19.1. 1998 uvedlo, že se ve smyslu § 28 odst.2 zák.č. 182/1993 Sb.
vzdává svého postavení vedlejšího účastníka.
Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6.3.
1996, sp. zn. 11 To 29/94, se podává, že vrchní soud projednal,
z podnětu podaných odvolání jak stěžovatele, tak i městského
státního zástupce v Praze, ve veřejném zasedání konaném dne 6.3.
1996 trestní věc vedenou proti stěžovateli a napadený rozsudek
Městského soudu v Praze, sp. zn. 11 To 29/94, podle ustanovení §
258 odst.1 písm.b), d), odst.2 tr.ř. zrušil ve výroku o vině
trestným činem podvodu, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve
stádiu pokusu podle § 250 odst.1, odst.4 tr.z., § 8 odst.1, § 250
odst.1, odst.4 tr. z. pod body1)-7), 9), trestným činem padělání
a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst.1 tr. z. pod body
8), 10), trestným činem zkrácení daně podle § 148 odst.1 tr. zák.
pod bodem 11) a v celém výroku o trestu.
Podle § 259 odst.3 tr.ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že
stěžovatel byl uznán vinným pod bodem 1)-7) trestným činem podvodu
dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ve stádiu pokusu trestného
činu podvodu podle § 250 odst.1, odst.4 tr. z., § 8 odst.1, § 250
odst.1 odst.4 tr.z. ve znění zák.č. 290/1993 Sb., pod bodem 8) byl
stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování
veřejné listiny podle § 176 odst.1 a linea první tr. zák. pod
bodem 9) trestným činem zkrácení daně podle § 148 odst.1 tr.zák.
Stěžovatel byl za tyto trestné činy a za trestný čin nedovoleného
ozbrojování podle § 185 odst.1 tr. zák., jimž byl uznán vinným pod
bodem 12) rozsudku Městského soudu v Praze odsouzen podle § 250
odst.4 tr. zák., § 35 odst.1 tr.z. k úhrnnému trestu odnětí
svobody na pět let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a
odst.2 písm.c) tr. z. zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 53 odst.1 tr.z. mu byl uložen peněžitý trest v částce
100 000 Kč a podle § 54 odst.3 tr.z. byl pro případ, že by ve
stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní
trest odnětí svobody na dva měsíce.
Stěžovatel byl uznán vinným tím, že v březnu 1990 pod
záminkou zajištění soudního znalce z oboru odhadu nemovitostí
vylákal částku 4 500 Kčs na Z. C., ve stejném měsíci roku 1990,
v souvislosti se slibem zprostředkování koupě rodinného domu
v Praze od téhož občana, vylákal částku 125 260 Kčs. V dubnu 1990
pak pod záminkou obstarání leteckého zájezdu do Řecka vylákal od
stejné osoby částku 25 000 Kčs. V srpnu 1990 pod záminkou
zajištění navrácení nemovitosti v Teplicích pro občana SRN vylákal
od D. C. částku 4 000 Kčs. Ve všech shora uvedených případech
takto získaných peněz užil stěžovatel pro svoji potřebu.
V listopadu 1990 se pokusil na témže občanovi vylákat částku 9
000 DM ( asi 144 270 Kčs ) pod záminkou zakoupení letenek do
Afriky. V červnu 1990 požádal u německé letecké společnosti
o rezervaci letenek pro sebe a D. C. v celkové hodnotě 22 573 DM
( asi 361 845,20 Kčs) a jako doklad o zaplacení předložil
fotokopii bankovního dokladu Komerční banky, který padělal. Na
tento doklad mu letenky nebyly vydány.
V lednu 1991 vyhotovil kupní smlouvu mezi neexistujícím
Zemským řádem svatého Tomáše Aventinského v Praze a manžely D.
o koupi domu v Praze 1 na Malé Straně č. 363, kterou opatřil
razítkem C. K. Zemského spolku s podpisem neexistujícího
provinciála církevního řádu, jakožto statutárního zástupce
církevní organizace a smlouvu opatřil neplatnou registrací
Státního notářství v Praze 2, k tomu zneužil razítka uvedeného
notářství a na podkladě této smlouvy vylákal po L. D. částku 560
000 Kčs.
V době od ledna 1990 do března 1990 padělal rozhodnutí
Okresního národního výboru Praha-východ, pod sp. zn.
OOS-19087/89-Pet označené jako "povolení k poskytování právní
pomoci občanům v hlavním zaměstnání", vystavené podle ustanovení
§ 1 odst.2 nařízení vlády ČSR č.1/1988 Sb. a § 46 zák.č. 71/1967
Sb. na jméno JUDr. T. D., přičemž předmětné rozhodnutí si vystavil
na blanketu s hlavičkou uvedeného ONV, opatřil je kulatým razítkem
se státním znakem a podpisem neexistujícího vedoucího odboru
obchodu a služeb, v úmyslu tuto listinu užívat jako pravou.
V listopadu 1990 v Praze převzal od S. Š. jako odměnu za
zprostředkování prodeje obytného domu v Praze 9 a.s. Elimpex
částku 250 000 Kčs. V návaznosti na tuto transakci nepodal
přiznání k dani z příjmu obyvatelstva u správce této daně, ani
nepodal u správce daně žádost o prodloužení lhůty pro podání
přiznání a zkrátil tak daň o částku 63 150 Kčs.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku shrnul, že odvolání
městského státního zástupce směřovalo výlučně do výroku o trestu,
který považuje za nepřiměřeně nízký, když státní zástupce
poukazuje současně na to, že stěžovatel se dopouštěl trestné
činnosti vzápětí poté, co byl pro obdobnou trestnou činnost
propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, této trestné činnosti se
dopouštěl delší dobu a páchal ji kvalifikovaným způsobem.
Vrchní soud přezkoumal podle ustanovení § 254 odst.1 tr.ř.
zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, i správnost
postupu řízení, které napadenému rozsudku městského soudu
předcházelo a přihlížel i k těm vadám, které nebyly odvoláním
vytýkány. Dospěl přitom k závěru, že předcházející řízení
provedené prvoinstančním soudem nelze označit za bezchybné, přesto
však zjištěné vady řízení, s ohledem na možnost případného vlivu
na uplatnění práva obhajoby nebo na zabezpečení řádného objasnění
věci, nelze považovat za vady podstatné. Městský soud v Praze
podle svých možností a za situace vzniklé v průběhu řízení
v souladu s ustanovením § 2 odst.5 tr.ř. postupoval tak, aby byl
zjištěn skutkový stav věci, o níž nejsou důvodné pochybnosti
a konstatoval, že : "V hlavním líčení provedl Městský soud v Praze
téměř všechny dostupné důkazy nezbytné pro jeho rozhodnutí".
K výhradám stěžovatele vrchní soud uvedl, že je nutno za této
situace vzít v úvahu znění § 220 odst.2 tr.ř., podle něhož soud
může při svém rozhodování přihlížet jen k těm skutečnostem, které
byly probrány v hlavním líčení a opírat se o důkazy, které byly
v hlavním líčení provedeny. Upozornil zároveň, že citované
ustanovení bude pro něj zásadním interpretačním východiskem pro
zvážení významnosti a dosahu jednotlivých námitek obžalovaného.
V další části odůvodnění se vrchní soud zabýval jednotlivými
námitkami stěžovatele, případně výhradami k procesním postupům
a konstatoval, že nelze souhlasit s námitkami stěžovatele, které
směřují proti omezování možnosti obhajoby z toho důvodu, že
obhájci stěžovatele bylo umožněno pořídit si kopii celého
vyšetřovacího spisu a o pečlivém prostudování veškerých spisů
stěžovatelem svědčí obsah jeho námitek, obsažených v protokole
o seznámení s výsledky vyšetřování.
Pokud se týká výhrady stěžovatele k nerelevantnosti důkazů,
opatřených v přípravném řízení vyšetřovatelem, jemuž byla věc
podle ustanovení § 174 odst.2 písm.g) tr.ř. odňata, odvolací soud
poznamenal, že důvodem odnětí byla nejenom tvrzená podjatost
vyšetřovatele, která je navíc v odůvodnění usnesení městské
prokurátorky v Praze ze dne 7.10. 1991, sp. zn. Kv 174/91, ještě
nepřesvědčivě odůvodněna, ale i nerespektování pokynů dozorující
prokurátorky. K neplatnosti úkonů provedených vyloučeným
vyšetřovatelem vrchní soud dovodil, že ze znění ustanovení § 31
odst.1 tr.ř. účinného do 1.1. 1994 je zřejmé, že vyloučení
takových úkonů z trestního řízení nelze vykonat zpětně a nelze
tedy namítat absolutní neplatnost všech úkonů učiněných vyloučenou
osobou. V této záležitosti, jak uvádí Vrchní soud v Praze, bylo
postupováno tak, že většina svědeckých výpovědí byla zopakována za
účasti obhájce stěžovatele a před novým vyšetřovatelem.
Částečně dal odvolací soud za pravdu stěžovateli v případě
jeho námitky, že nebyly splněny podmínky pro přečtení protokolu
o výpovědích svědků M. P. a S. Š. podle § 211 odst.1 písm.b)
tr.ř., když Městský soud v Praze ve svém rozsudku v rozporu
s protokolem o hlavním líčení uvádí, že protokol o výpovědi svědka
M. P. byl čten podle § 211 odst.2 písm.a) tr.ř.
Odvolací soud souhlasil rovněž s názorem stěžovatele, že
právě svědecké výpovědi obou shora jmenovaných svědků jsou
podstatné pro objasnění skutkového stavu projednávané věci
a jestliže shledal, že nebylo v objektivních možnostech
prvoinstančního soudu provést osobní výslech svědka S. Š., pak se
vrchnímu soudu jevilo jako problematické odůvodnění soudu I.
instance ohledně podmínek pro přečtení svědecké výpovědi M. P.
podle ustanovení § 211 odst.1 písm.b) tr.ř., když v tom případě by
bylo na místě spíše znění § 211 odst.2 písm.a) tr.ř. (platného
v době provedení tohoto procesního úkonu). Současně vrchní soud
vytkl soudu I. instance procesně-formální pochybení ve způsobu
provedení důkazů v hlavním líčení, když protokol o konfrontaci
mezi svědkem M. P. a stěžovatelem byl přečten jako listinný důkaz
podle § 213 odst.1 tr.ř., a nikoli jak mělo být správně uvedeno za
podmínek § 207 odst.2 tr.ř. a § 211 tr.ř.
Ze zaslaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 10/92
a připojených vyšetřovacích spisů Ústavní soud zjistil, že téměř
veškerá rozhodnutí vyšetřovatele od počátku zahájení trestního
stíhání byla stěžovatelem napadána a byla předmětem šetření
nadřízených složek Policie ČR a dozorující městské prokurátorky.
V průběhu dubna 1991 odmítl stěžovatel vypovídat za přítomnosti
vyšetřovatele a poukazoval na to, že proti osobě vyšetřovatele
vznesl námitku podjatosti, o které nebylo dosud rozhodnuto.
Z dalších listinných dokladů vyplývá, že stěžovatel podával rovněž
řadu žádostí o prošetření postupu vyšetřovatele ve své trestní
věci, neboť se domníval, že postup vyšetřovatele vykazuje formální
i procesní vady.
Ve vyšetřovacím spise označeném I. sp. zn. VV-45/91 na č.
listu 53 je založeno usnesení Městské prokuratury Praze ze dne
7.10. 1991, čj. Kv 174/91, jímž byla dosavadnímu vyšetřovateli
odňata věc, vedená proti stěžovateli podle ustanovení § 174
odst.2 písm.g) tr.ř., z důvodu podjatosti a nerespektování pokynů
dozorujícího prokurátora a současně byla trestní věc přikázána
jinému vyšetřovateli Policie ČR, Úřadu vyšetřování hl.m. Prahy.
Z odůvodnění tohoto usnesení vyplývá, že již od začátku
vyšetřování stěžovatel a jeho obhájce namítali neodůvodněný postup
vyšetřovatele, když zamítl žádost o nahlédnutí do vyšetřovacího
spisu. Toto pochybení bylo vyšetřovateli vytknuto. Dalšího
pochybení se vyšetřovatel dopustil tím, že povolil návštěvu
stěžovatele redaktory Reflexu v NVÚ v Litoměřicích a umožněním
jeho fotografování při převozu stěžovatele do budovy Policie ČR
kameramanem Reflexu. Tyto důvody vedly městského prokurátora
k závěru, že vyšetřovatel je osobou podjatou, aniž v usnesení
uvedl, o jakou formu podjatosti se jedná.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, a konstatoval to i Vrchní soud
v Praze ve svém vyjádření, že stěžovatel opakuje námitky obsažené
v odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, se kterými se
již vrchní soud v odvolacím řízení vypořádal tím způsobem, že
výrok v rozsudku soudu I. instance pro předchozí pochybení zrušil,
zohlednil nově vytvořenou situaci (mimo jiné i z důvodu novelizace
ustanovení § 30 a 31 tr.ř.) a znovu rozhodl tak, jak již bylo
shora uvedeno. Stěžovatel se snaží v řízení před Ústavním soudem
dosáhnout v podstatě revize celého pravomocně skončeného trestního
řízení a vznáší stejné námitky, které byly rozsudkem Vrchního
soudu v Praze již vyvráceny.
Ústavní soud několikrát judikoval, že není vrcholným orgánem
soustavy obecných soudů ČR a nemá proto nad jejich činností
přezkumnou pravomoc.
Ústavnímu soudu však ani nepřísluší znovu "přehodnocovat"
výsledky dokazování či celkovou zákonnost a správnost rozhodnutí
obecných soudů.
Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda napadeným rozsudkem
došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatele,
garantovaných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.
10 Ústavy.
Stěžovatel napadá stížností jak průběh vyšetřování, tak
i způsob a výsledky dokazování v řízení před Městským soudem
v Praze i soudem odvolacím a tvrdí, že byl tímto postupem obecných
soudů zkrácen na svém právu na řádnou obhajobu (nemožnost
nahlédnout do vyšetřovacího spisu) a rovněž tím, že odvolací soud
vzal za prokázané ty skutečnosti, které byly jako důkazy provedeny
a získány podjatým vyšetřovatelem v průběhu vyšetřování, když
navíc výpovědi svědků Š. a P. nebyly zopakovány v hlavním líčení
vůbec.
Z předložených spisů je zřejmé, že v průběhu trestního řízení
docházelo k určitým průtahům, (např. odročování hlavního líčení
před soudem I. instance z důvodů nepřítomnosti svědků na základě
špatně provedeného obeslání), které ve svém důsledku znamenají
porušení práva stěžovatele na projednání věci soudem bez průtahů
a v přiměřené lhůtě.
Z listinných dokladů, zejména z protokolace hlavního líčení
před Městským soudem v Praze se však zjišťuje, že rovněž
stěžovatel a jeho právní zástupce se podíleli na vzniklých
průtazích obstrukčním jednáním (nemoc, stížnost pro podjatost
senátu, údajná nepřipravenost k jednání). Porušení tohoto práva
však neznamená, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je
možno celý hodnotit ve vztahu k těmto aspektům jako porušující
lidská práva a svobody, když porušení práva na přiměřené
projednání neznamená žádnou satisfakci pro stěžovatele, neboť tím
nezaniká trestnost a trestní odpovědnost za činy spáchané
stěžovatelem.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze je patrné, že odvolací soud
podrobil důkladnému přezkumu nejen všechny výroky rozsudku
Městského soudu Praze z hlediska možných skutkových a právních
vad, ale i průběh předchozího řízení.
Tento revizní princip, který ovládá odvolací řízení ex offo
ve smyslu ustanovení § 254 tr.ř. znamená, že odvolací soud se
v konečném výroku musel vypořádat se všemi námitkami stěžovatele,
uplatněnými v odvolání stěžovatele a rovněž zohlednil nedůsledný
a vadný postup městského soudu i v případě svědeckých výpovědí Š.
a P. tak, že zjištěné procesní nedostatky rozhodně nepřitížily
stěžovateli. Odvolací soud není povinen důsledně provádět veškeré
důkazy navrhované obžalovaným, ale je pouze povinen ze zjištěných
skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení. V tomto
směru Ústavní soud konstatuje, že rozsudek vrchního soudu odpovídá
výsledkům jak provedeného dokazování, tak i zjištěným procesním
nedostatkům v předchozím řízení.
Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že rozsudkem Vrchního
soudu v Praze byla porušena jeho práva na obhajobu a že došlo
i k porušení citovaných článků Listiny a Úmluvy ve smyslu
stížnosti. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů stížnost podle
ustanovení § 82 odst.1 zák.č. 182/1993 Sb. zcela zamítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. března 1998
|
|