II.ÚS 1358/15 ze dne 24. 5. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Matějovského, MBA, zastoupeného Mgr. Michaelou Zelinkovou, advokátkou, sídlem Nádražní 24, Semily, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015 č. j. 3 Co 16/2014-63, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, a společnosti EMBA TRADE, s.r.o., sídlem Dvorská 232/2, Hradec Králové - Svobodné Dvory, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 5. 2015, stěžovatel napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 14. 1. 2015 č. j. 3 Co 16/2014-63, kterým bylo k odvolání vedlejšího účastníka (žalovaného) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 26. září 2013 č. j. Nc 2/2013-27 (jímž bylo podle § 74 odst. 1 občanského soudního řádu nařízeno předběžné opatření ukládající žalované ve vztahu k v tomto usnesení vyobrazenému ložnímu povlečení zdržet se nabízení zboží nesoucího takovéto vyobrazení, zdržet se dalšího užívání takovéhoto vyobrazení, zdržet se jakéhokoliv nakládání se zbožím, nesoucím takovéto vyobrazení, a stáhnout z oběhu veškeré reklamní materiály, v nichž je umístěno), změněno tak, že předběžné opatření se nenařizuje.

2. Napadené usnesení vrchní soud odůvodnil tím způsobem, že nepokládá za spravedlivé, aby žalovanému byla předběžným opatřením uložena práva a povinnosti k předmětu, který není dostatečně identifikován: "Z vyobrazení různých druhů povlečení tak, jak jsou v návrhu na nařízení předběžného opatření soudu prezentovány, nelze seznat, zda povlečení, které údajně neoprávněně nabízí k prodeji žalovaný, je identické s povlečením, k jehož nabízení na trhu měl oprávnění toliko žalobce. Nelze tedy uzavřít, že žalovaný zasáhl do práv žalobce k výhradnímu prodeji na českém trhu, nelze dovodit, že je namístě předběžným opatřením podle § 75c odst. 1 písm. c) zatímně upravit poměry účastníků, nebo samotný předmět, o kterém má být předběžným opatřením rozhodováno, není dostatečně identifikován."

3. Stěžovatel je však přesvědčen, že jeho návrh, podaný elektronicky, obsahoval jasnou identifikaci předmětu sporu v podobě barevného grafického vyobrazení jeho výrobků a výrobků žalovaného. Předmětné vyobrazení ložního povlečení vykazuje všechny znaky autorského díla ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon, když je uměleckým dílem, jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora, je vyjádřeno v objektivně vnímatelné podobě, a tudíž se na něj vztahuje ochrana dle autorského zákona. Soud prvého stupně ostatně tento návrh akceptoval a návrhu na předběžné opatření vyhověl. Je přitom otázkou, zda se odvolací soud vůbec seznámil s podaným návrhem v původní elektronické podobě.

4. Dále se stěžovatel cítí být poškozen tím, že ve věci nebylo nařízeno ústní jednání. Takový postup sice občanský soudní řád ve svém § 214 odst. 2 písm. c) připouští, nicméně v dané věci by bylo dle stěžovatelova názoru ústní jednání vhodné, když neměl žádnou možnost se k názoru vrchního soudu vyjádřit.

5. Vrchní soud kromě toho nerozhodoval v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, kdy řízení bylo před odvolacím soudem zahájeno dne 27. 1. 2014, věc byla rozhodnuta dne 14. 1. 2015, a vydané rozhodnutí bylo doručeno navrhovateli až dne 10. 3. 2015.

6. Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.
7. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Za účelem opatření podkladů pro rozhodnutí podle § 48 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval k vyjádření i krajský soud.

8. Krajský soud a vrchní soud bez bližší argumentace toliko odkázaly na obsah spisu.

9. Vedlejší účastník argumenty v podané ústavní stížnosti odmítl. Skutečnost, že vrchní soud nebyl schopen seznat, že vyobrazené ložní povlečení stěžovatele je identické s vyobrazeným ložním povlečením vedlejšího účastníka, nebyla způsobena tím, že se eventuálně neseznámil s elektronickým originálem návrhu, nýbrž nutno konstatovat, že vyobrazené ložní povlečení vedlejšího účastníka není s vyobrazeným povlečením stěžovatele totožné (respektive nebylo, vedlejší účastník již nemá dané ložní povlečení k dispozici). Nutno přitom upozornit, že návrh na vydání předběžného opatření je neurčitý, když stěžovatel v uvedeném návrhu řádně nepopsal, které charakteristické znaky ložního povlečení vedlejšího účastníka považuje za podobné charakteristickým znakům svého ložního povlečení. Návrh na vydání předběžného opatření neobsahuje žádný popis a omezuje se pouze na přiložení fotografií, aniž by bylo uvedeno, či alespoň na fotografiích vyznačeno, které znaky ložního povlečení jsou dle názoru stěžovatele vzájemně podobné. Návrh by přitom měl obsahovat přesnou specifikaci uvedeného, neboť nařízením předběžného opatření zpravidla dojde k závažnému zásahu do práv účastníka řízení. Další pochybení vedlejší účastník spatřuje ve velikosti fotografií obsažených v návrhu, kdy stěžovatel přiložil pouze velmi malé fotografie, ze kterých není objektivně poznatelné, zda se vyobrazená ložní povlečení v charakteristických znacích shodují či jsou si vzájemně podobná. Porušení práv stěžovatele pak nelze spatřovat ani v nenařízení ústního jednání k rozhodnutí o odvolání, když vzhledem k právě uvedeným nedostatkům návrhu by ústní jednání nemohlo mít na výsledek řízení vliv. Vedlejší účastník proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.

10. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.

II.
11. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

III.
12. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského osudu předmětný spis sp. zn. 1 Nc 2/2013 (dále jen "spis krajského soudu") a elektronický originál návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření. Po jejich prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

13. Ústavní soud úvodem připomíná, že jde-li o předběžná opatření, jejich přezkum zcela nevylučuje, byť mají prozatímní povahu a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, když za určitých okolností mohou zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. V rámci naznačeného přezkumu nicméně Ústavní soud zásadně neposuzuje splnění podmínek pro (ne)nařízení předběžného opatření, neboť to se jeho přezkumné pravomoci vymyká, ale to, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, navíc limitovaného tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud tak toliko zkoumá, zda rozhodnutí má zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. V projednávané věci není pochyb o tom, že soudy rozhodovaly na základě zákona jako orgány k tomu příslušné. Rovněž pak Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí vykazovalo znaky libovůle.

14. Nutno zdůraznit, že posouzení dostatečnosti identifikace předmětného zboží v podaném návrhu bylo věcí obecných soudů. Pokud vrchní soud v tomto směru shledal podaný návrh nevyhovujícím, konstatoval to v pozici orgánu, který je k hodnocení takovýchto otázek oprávněn, a jehož závěry Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat. Možno zároveň přisvědčit argumentaci vedlejšího účastníka, že návrh na vydání předběžného opatření neobsahuje žádný slovní popis či rozbor a omezuje se pouze na přiložení fotografií, aniž by bylo uvedeno, či alespoň na fotografiích vyznačeno, které znaky ložního povlečení jsou dle názoru stěžovatele vzájemně podobné, přičemž přiložené fotografie jsou spíše menší velikosti. To platí i o elektronické verzi podaného návrhu, se kterou se Ústavní soud seznámil.

15. Vzhledem k povaze napadeného rozhodnutí pak Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových práv ani v tom, že ve věci nebylo vrchním soudem nařízeno ústní jednání. Jak sám stěžovatel přiznává, daný postup zákonná úprava připouští, kdy dle § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu jednání není třeba nařizovat, "jestliže odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření". Tato právní úprava přitom odpovídá charakteru řízení o předběžném opatření, když zásada ústnosti, veřejnosti a další obdobné zásady, se v různých fázích řízení logicky uplatňují v různé míře.

16. Pokud jde o otázku průtahů, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Proto se může věnovat jen takovým námitkám, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z těchto důvodů se Ústavní soud tvrzenými průtahy nezabýval, neboť stěžovatel se v této souvislosti v mezích § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal.

17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu