Ústavní soud ČR
rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti B.
W. bytem Ch., zastoupené JUDr. J. V., Advokátní kancelář, proti
rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 14. 4. 1995, sp. zn. 18
Co 228/95, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3, ze
dne 15. 9. 1994, sp. zn. 9 C 313/92, za účasti Městského soudu
v Praze, jako účastníka řízení, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1995, sp. zn.
18 Co 228/95, se z r u š u j e.
O d ů v o d n ě n í:
Včas podanou ústavní stížností se navrhovatelka domáhala
zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 1995, sp.
zn. 18 Co 228/95, potvrzujícího rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
3 ze dne 15. 9. 1994, sp. zn. 9 C 313/92, kterými byl zamítnut
návrh dle § 3 odst. 2 písm. c) a e) zák. č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen zák. č. 87/1991 Sb.), na uložení
povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, domu v k. ú.
P.-Ž., se stavební parcelou, jež byly odňaty původním vlastníkům,
z nichž každému patřila ideální 1/3, a to jejímu dědečkovi MUDr.
J. B. st., jejímu otci MUDr. J. B. ml. a jejímu strýci MUDr. H.
B., na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,
přestože pro aplikaci tohoto dekretu nebyly splněny zákonné
podmínky.
Soud prvního stupně žalobu zamítl, s odůvodněním, že
navrhovatelka jednak podala výzvu k vydání pouze 1/6 nemovitostí,
jejímž vlastníkem byl její otec, a jednak z důvodu, že k odnětí
nemovitostí došlo podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945
Sb., tj. mimo rozhodné období, vymezené zák. č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, s tím,
že byl dostatečným způsobem zjištěn a správně po právní stránce
vyhodnocen skutkový stav, neboť vzhledem k tomu, že žalobkyně
řádně v prekluzivní lhůtě uplatnila nárok pouze na spoluvlastnický
podíl na nemovitostech svého otce, nebylo pro soudní řízení
rozhodné, jakým způsobem přešly na stát spoluvlastnické podíly
jejího dědečka a strýce. Přitom spoluvlastnický podíl na
nemovitostech, patřící jejímu otci, byl konfiskován dekretem č.
108/1945 Sb., tedy přímo ze zákona dnem jeho účinnosti, tj. 30.
10. 1945. Výměr správního orgánu měl jen deklaratorní charakter,
který vymezoval osobu vlastníka a konkrétní majetek podléhající
konfiskaci. Tímto výměrem byl soud ve smyslu § 135 odst.
2 o. s. ř. vázán a jeho správnost není proto oprávněn
přezkoumávat.
V ústavní stížnosti navrhovatelka namítala, že rozhodnutím
soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, neboť v řízení podle zák. č. 87/1991 Sb. měl soud
zkoumat zákonnost rozhodnutí správních orgánů o konfiskaci
nemovitostí, protože se zcela jasně jednalo o akty politické
perzekuce. Konkrétně stěžovatelka uvedla, že původní vlastníci
nemovitostí byli za války pronásledováni pro svůj židovský původ
a postoj k nacismu. Dědeček, otec i strýc stěžovatelky byli
vězněni, jejímu otci nebyl povolen sňatek s její matkou, která
byla árijského původu, a byla mu odepřena promoce. Proto, přestože
její předci byli německé národnosti, nebyli po válce odsunuti, což
také příslušným orgánům prokázali, a správní orgány tento stav
respektovaly. Teprve poté, co byli její otec a strýc rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1948, sp. zn. Tk VI
2348/48, odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody za pomoc
k přechodu státních hranic, byla dodatečně vyslovena konfiskace
celého majetku dle § 1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb.,
neboť jiným způsobem nebylo možné v trestním řízení konfiskaci
majetku zajistit. Dále navrhovatelka uvedla, že protože její
dědeček nebyl trestním rozsudkem odsouzen, došlo ke zrušení
konfiskace, týkající se jeho podílu. Konečně namítala, že
rozhodnutí o konfiskaci, pokud jde o bratra jejího otce, nebylo
řádně doručeno, ačkoliv byl jeho pobyt správnímu orgánu znám,
protože si v té době odpykával trest odnětí svobody.
Městský soud se ve vyjádření k ústavní stížnosti odvolal na
odůvodnění rozsudku, který v této věci vydal, s tím, že na svých
právních závěrech trvá a navrhuje pro případ, že stížnost nebude
odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, její zamítnutí.
Bytový podnik v P. přípisem ze dne 22. 8. 1995 sdělil, že se
vzdává svého postavení vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není
běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není
vrcholem soustavy obecných soudů, a ani není ve vztahu k těmto
soudům soudem nadřízeným, a za předpokladu, že tyto soudy
postupovaly v souladu s principy, stanovenými v hlavě páté Listiny
základních práv a svobod (dále jen Listina), není oprávněn do
jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Vzhledem k tomu, že
navrhovatelka uplatnila námitky, spočívající právě v porušení
ustanovení hlavy páté Listiny, nezbylo než se věcí zabývat.
V této souvislosti Ústavní soud z připojeného spisu Obvodního
soudu pro Prahu 3, sp. zn. 9 C 313/92, zjistil, že v řízení před
obecnými soudy bylo vzato za prokázáno, že navrhovatelka není
osobou oprávněnou k vydání věcí dle zák. č. 87/1991 Sb., neboť
k odnětí nemovitostí došlo mimo rozhodné období, na základě
dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., tj. přímo ze zákona
dnem jeho účinnosti k 30. 10. 1945, na čemž nic nemění, že
rozhodnutí správních orgánů - výměry byly vydány v rozhodném
období, protože měly jen deklaratorní charakter, kterým se
vymezovaly osoby vlastníků a majetek podléhající konfiskaci, navíc
je jimi soud dle § 135 odst. 2 o.s.ř. vázán. Kromě toho soudy
dovodily, že vzhledem ke včas podané výzvě pouze ohledně majetku
po zemřelém otci navrhovatelky, je na místě se zabývat důvodem
přechodu na stát z hlediska § 6 zák. č. 87/1991 Sb. právě u tohoto
majetku, a nikoliv u majetku po dědečkovi a strýci, kterého se
domáhala v žalobě.
Také Ústavní soud se především musel vypořádat s otázkou, zda
navrhovatelka uplatnila včas výzvu k vydání věci dle § 5 odst. 1,
2 zák. č. 87/1991 Sb. v poměru ke všem bývalým podílovým
spoluvlastníkům, tj. ke všem třem třetinám, či nikoliv, neboť
věcí, která má být vydána dle zák. č. 87/1991 Sb., je
i spoluvlastnický podíl na věci [srov. Stanovisko občanskoprávního
kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (ročník
1993, str. 252), jakož i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne
23. 3. 1994, sp. zn. 3 Cdo 62/93, a konečně i Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 1991, sp. zn. 6 Co 167/91,
uveřejněné taktéž ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
(ročník 1992 pod číslem 36)]. V tomto směru pak z dokladů,
předložených navrhovatelkou, týkajících se korespondence s osobou
povinnou, Ústavní soud zjistil a vzal za prokázáno, že
navrhovatelka v prekluzivní lhůtě, upravené v § 5 odst. 2, ve
spojení s § 35, zák. č. 87/1991 Sb., tj. do 30. 9. 1991, uplatnila
výzvou, došlou povinné osobě na podatelnu dne 15. 4. 1991, nárok
pouze na podíl po svém otci MUDr. J. B., a to rovnající se 1/6
domu v P.na . Další přípis, kterým si již nárokuje navrhovatelka
2/3 téhož domu, je však až ze dne 4. 11. 1991, tj. po uplynutí
zákonné prekluzivní lhůty, a totéž platí ohledně přípisu ze dne
1. 12. 1991, v němž se domáhá vydání celého domu. Lze tedy
konstatovat, že nárok byl uplatněn včas, pouze pokud jde o podíl
ve smyslu samostatné věci, rovnající se 1/6 nemovitostí po otci
navrhovatelky MUDr. J. B., a to mimo uvedené, proto, že výzva je
nejenom podmínkou vzniku nároku, ale současně i jeho konkretizací,
a dokonce i podkladem jeho vlastní realizace dle § 5 odst. 3 a 4
zák. č. 87/1991 Sb.
Z důvodů shora uvedených se proto Ústavní soud
v dalším zkoumání ústavní stížnosti navrhovatelky proti napadeným
rozhodnutím zabýval pouze nárokem navrhovatelky na 1/6
nemovitostí, týkající se podílu jejího otce, a dospěl k závěru, že
nemůže obstát názor Městského soudu v Praze, v němž dovozuje, že
navrhovatelka není osobou oprávněnou dle zák. č. 87/1991 Sb.,
neboť k odnětí nemovitostí došlo mimo rozhodné období, na základě
dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., ke dni jeho
účinnosti, tj. ke dni 30. 10. 1945, jestliže splnění podmínek
ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.
může soud posuzovat právě tehdy, když správní orgán rozhodoval až
po 25. 2. 1948, o tom, jsou-li splněny podmínky podle dekretu č.
108/1945 Sb., jak již bylo ostatně judikováno nejen Ústavním
soudem ČR v nálezech ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 56/94; ze
dne 21. 8. 1995, sp. zn. IV. ÚS 193/95; nebo ze dne 12. 10. 1995,
sp. zn. III. ÚS 39/95; ale i Vrchním soudem v rozsudku ze dne 30.
12. 1994, sp. zn. 4 Cdo 174/94. Protože v dané věci byl majetek po
otci navrhovatelky konfiskován výměrem ÚNV hl. m. Prahy ze dne
25. 6. 1948, čj. 42-275-NS-48, který nabyl právní moci dne 31. 5.
1951, a protože navrhovatelka právě tvrdí, že její otec nesplňoval
hmotněprávní podmínky § 1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb.,
neboť byl za války persekuová n odmítnutím být na německé
univerzitě promován titulem MUDr., neumožněním sňatku s osobou
árijského původu, a dokonce i vězněním, takže se na něj vztahovala
výjimka z konfiskace, a v dalším má z těchto důvodů za to, že šlo
v případě výměru o akt politické perzekuce vyvolaný skutečností,
že se její otec podílel na tehdy trestné činnosti poskytnutím
pomoci k přechodu státních hranic, za což byl také rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1948, sp. zn. Tk VI
2348/48, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, bude
nutno se věcí znovu zabývat, eventuelně s tím, že zjištěná
nezákonnost správních aktů, spočívající v tom, že se na otce
navrhovatelky měla vztahovat výjimka dle § 1 odst. 1 bod 2 dekretu
č. 108/1945 Sb., musí být následně vyhodnocena v tom smyslu, zda
založila či nikoliv politickou perzekuci ve smyslu § 6 odst. 2
a § 2 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Pokud se tedy soudy věcí v tomto
smyslu nezabývaly, má Ústavní soud za to, že v řízení, která
napadeným rozhodnutím předcházela, nebyla právům navrhovatelky
poskytnuta dostatečná ochrana, v tom smyslu, že by bylo
realizováno právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny
a splněna povinnost soudů postupovat stanoveným způsobem dle čl.
90 Ústavy. Z těchto důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než napadená
rozhodnutí zrušit dle § 82 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. a)
zák. č. 182/1993 Sb.
Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst.
2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, s tím, že za situace,
kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov.
hlava čtvrtá, čl. 83, čl. 87 Ústavy), jsou obecné soudy per
analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu taktéž dle § 226
o.s.ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. 2. 1996
|
|