Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudkyně Kateřiny Ronovské ve věci ústavní stížností stěžovatelů J. S., zastoupeného JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem, se sídlem Pod Beránkou 2679/1, Praha 6 – Dejvice, V. K. a X, obou zastoupených Mgr. Radkem Jilgem, advokátem, se sídlem Ladova 2044/3, Praha 2 – Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 8 Tdo 985/2023-844, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023 č. j. 44 To 150/2023-682 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. března 2023 č. j. 24 T 107/2022-607, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud obdržel ústavní stížnosti tří shora uvedených stěžovatelů, jimiž se domáhali každý sám za sebe zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými obecné soudy uznaly první dva stěžovatele vinnými přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 trestního zákoníku a třetího stěžovatele přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, a uložily jim podmíněný trest.
2. Trestná činnost stěžovatelů spočívala podle soudů v tom, že na veřejné internetové síti ve vzájemné shodě a podpoře opakovaně veřejně odmítali, relativizovali a zlehčovali výlučnou odpovědnost komunistického Sovětského svazu za tzv. katyňský masakr, jeho samotnou podstatu, rozsah a průběh včetně označení skutečného pachatele, způsob spáchání masakru, určení a počet obětí uváděním nepravdivých, neúplných a zkreslených skutečností mimo jiné s účelovými odkazy na údajné závěry a důkazy, které vytvořil a již použil Sovětský svaz a jiné subjekty a osoby v jeho zájmu k zatajování skutečné viny, povahy a rozsahu událostí před přiznáním odpovědnosti na nejvyšší politické úrovni Sovětským svazem a nástupnickou Ruskou federací v letech 1990, 1992 a 2010.
3. Za to byli rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 3. 2023 sp. zn. 24 T 107/2022 pod bodem I. výroku o vině uznáni vinnými obvinění J. S. a V. K. přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 tr. zákoníku a pod bodem II. byla uznána vinnou obviněná právnická osoba X přečinem popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, a podle § 405 tr. zákoníku. Za tento přečin byli první dva obvinění shodně odsouzeni podle § 405 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Právnická osoba X byla podle § 405 tr. zákoníku a § 23 zákona č. 418/2011 Sb. odsouzena k trestu uveřejnění rozsudku v rozsahu výrokové části s velikostí a typem písma odpovídajícími písemnému vyhotovení rozsudku prostřednictvím veřejné internetové sítě na adrese internetového rádia XX ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku na dobu nejméně 90 dnů.
4. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění odvoláními směřujícími proti výroku o vině i trestu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. července 2023 sp. zn. 44 To 150/2023, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu u prvních dvou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tyto obviněné při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 405 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (výrok I.) a podle § 256 tr. ř. soud zamítl odvolání obviněné právnické osoby X (výrok II.) Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 24. ledna 2024 č. j. 8 Tdo 985/2023-844 odmítl i dovolání stěžovatelů v dané věci.
5. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 o.s.ř. může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. Jelikož stěžovatelé ústavními stížnostmi napadají stejná rozhodnutí obecných soudů a i argumentačně spolu ústavní stížnosti souvisejí, a dva ze stěžovatelů mají i téhož právního zástupce, Ústavní soud spojil usnesením ze dne 26. června 2024 věci ke společnému řízení.
6. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatele J. S., je zejména uvedeno, že “je profesionálním vědcem, historikem, bývalým místopředsedou Ústředního výboru Komunistické strany Čech a Moravy a až do úniku ze svého trestního spisu zvažovaným občanským kandidátem na prezidenta České republiky”. Proces vedoucí k odsouzení nepovažuje za spravedlivý. Nebylo mu prý umožněno klást otázky expertům, jejichž posudky soud prováděl, případně na které odkazoval. Argumenty stěžovatele nebyly vyhodnocovány s náležitou péčí, a ačkoliv stěžovatel sice měl možnost navrhnout důkazy vlastní, nemohl je již nechat provést. Vytváření notoriet je přitom v trestním řízení nepřípustné. Dovolací soud se prý nevypořádal s řadou judikátů Evropského soudu pro lidská uváděných v dovolání. Soudy dokonce bránily kontrole svého rozhodování omezováním účasti veřejnosti na soudním jednání neracionálním výběrem malých soudních síní. Odsouzení stěžovatele je navíc podle něj v rozporu s formální logikou, když samotný katyňský masakr nezpochybnil, a jen informoval o konkrétních pochybnostech o jeho pachateli. Stěžovatel prý nic neodmítal, nic nerelativizoval a nic nezlehčoval. Pouze zpochybňoval tvrzenou výlučnou odpovědnost komunistického Sovětského svazu za tzv. katyňský masakr. Nepopíral, že k popravám ze strany NKVD anebo jiných sovětských složek docházelo, ale argumentoval, že způsob jejich realizace byl odlišný od tohoto masakru. V trestním řízení, ale stejně tak i ve vědecké práci, je nepřípustné vytvářet pravdy dané jednou pro vždy; stěžovatel proto upozornil při veřejném zasedání, že důkazy Giordana Bruna také nebyly zohledněny, což vedlo dokonce k tomu, že tento byl za své tvrzení, odpovídající vědecké pravdě, popraven. Poukazem na klasickou mechaniku I. Newtona, která byla po staletí považována za základní princip fyziky, stěžovatel upozornil, že to, co se dnes jeví jako chybné, může být v budoucnosti prokázáno jako správné. Dle českých soudů ale pohled na katyňský masakr hlásaný českými historiky je jediný správný a nemusí zohledňovat nové důkazy.
7. Stěžovatel proto zastává názor, že mu je jako historikovi v České republice z politických důvodů bráněno zkoumat historické skutečnosti a uvádět svá zjištění. Poukázal na údajné úniky z jeho trestního spisu, a to v časové koexistenci s jeho předpokládanou kandidaturou na funkci prezidenta České republiky a schvalováním kandidátky KSČM do Evropského parlamentu. Považuje tento proces za proces sloužící ke skandalizaci a likvidaci komunistů v politickém prostředí podobně, jako se o to snažili nacisté, když zahájili proces s Georgi Dimitrovem, Blagoiem Popovem a Vasilem Tanevem. Uvedl, že "tak jako oni necouvli a bojovali za pravdu i přes riziko odsouzení a mimořádného trestu, když spoluobžalovaný Van der Lubbe, který se přiznal, byl popraven, tak ani stěžovatel nepřestane bojovat bez ohledu na hrozící následky za pravdu a za svoji vlast". Závěrem stěžovatel položil otázku, jak se zachovají české státní orgány, pokud narůstající počet důkazů o možném zfalšování podkladů pro rozhodnutí Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace v roce 2010, zpochybňujících odpovědnost za katyňský masakr tak, jak je nyní uváděná, nakonec povede k tomu, že Státní duma zruší své usnesení z roku 2010 a prohlásí, že došlo k podvodu s cílem poškodit Ruskou federaci.
8. Stěžovatel V. K. ve své stížnosti uvedl, že je místopředsedou a jednatelem X, stejně jako moderátorem rádia XX. Na této platformě vykonává svou mediální činnost prostřednictvím veřejné internetové sítě. Pořad Y je založen na principech polemiky, diskuze a akademické debaty. Její hlavní snahou je poskytovat prostor pro různé – i ty menšinové – názory a umožnit konstruktivní výměnu myšlenek mezi účastníky i posluchači. Tento formát pořadu v žádném případě neslouží k propagaci nebo podněcování k jakékoli trestné činnosti. Stěžovatel prý respektuje existenci legálních omezení svobody projevu, ale odmítá, že by svým jednáním tyto limity překročil. V souladu s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva v případu Perinçek proti Švýcarsku (rozsudek ze dne 17. prosince 2013 ve věci č. 27510/08), kterým Evropský soud pro lidská práva došel k závěru, že uložení peněžitého trestu za veřejné popírání arménské genocidy nebylo s ohledem na okolnosti případu nezbytné v demokratické společnosti, poukázal na to, že je vždy nutné posuzovat kontext jednotlivých výroků. Porušení práva na spravedlivý proces shledává stěžovatel v tom, že soud nevyslechl doc. PhDr. Jiřího Vykoukala, CSc., historika se specializací na středovýchodní Evropu, jenž k tíži obžalovaných uvedl, že zřejmým záměrem diskuze bylo popřít sovětskou odpovědnost za katyňské vraždy. Podobně byla zamítnuta žádost o vyslechnutí doc. PhDr. Jiřího Friedla, Ph.D., DSc., historika působícího v AV ČR, který se specializuje na dějiny Polska. Za znepokojující považuje stěžovatel také argumentaci prvostupňového soudu, která je uvedena v bodě 2 na straně 7 rozhodnutí, kde soud tvrdí: „Projednání obžaloby by poskytlo pachateli bez sebereflexe pouze další prostor k pokračování v páchání trestné činnosti, a to navíc veřejně za případné mediální pozornosti, za přítomnosti a nuceného zapojení stran a soudu do nemístných (potenciálně trestných) diskusí nebo polemik.“ Dále stěžovatel zdůraznil, že veřejně přístupný diskuzní pořad není jeho osobním projevem, ale platformou pro různorodé myšlenky a pohledy, které mohou být prezentovány akademicky. Jeho role spočívá v moderování této debaty, přičemž je vždy na divácích, zda se rozhodnou zapojit a sdělit svůj pohled na diskutované téma. Z výše uvedeného tak lze podle něj učinit závěr o tom, že jeho jednáním nedošlo k naplnění objektivní stránky jakožto obligatorního znaku skutkově podstaty trestného činu.
9. V odůvodnění ústavní stížnosti X je uvedeno, že narušení svého práva na řádný proces spatřuje stěžovatel v tom, že soud nevyslechl doc. PhDr. Jiřího Vykoukala, CSc., historika se specializací na středovýchodní Evropu, a podobně byla zamítnuta žádost o vyslechnutí doc. PhDr. Jiřího Friedla, Ph.D., DSc. Stejně jako stěžovatel V. K. pak ohledně objektivní stránky trestného činu dle ust. § 405 trestního zákoníku konstatuje, že samotné zpochybňování vedlejších okolností činu by nemělo být trestné, neboť zákon má za cíl trestat hrubé popírání či zpochybňování historicky prokázaných zločinů. Schvalování zahrnuje veřejné vyjádření souhlasu s těmito zločiny a ospravedlňování může zahrnovat argumentaci ohledně historické situace, poukázání na podobné činy nebo dokonce snahu o relativizaci událostí tím, že byly páchány zločiny ještě horší. Trestní právo zde tedy nesměřuje k trestání zpochybňování nebo popírání vedlejších aspektů, ale zaměřuje se na závažné formy zpochybňování nebo popírání stěžejních historických událostí, které jsou již potvrzeny. Ohledně subjektivní stránky trestného činu dle § 405 trestního zákoníku je dle stěžovatele důležité si uvědomit, že se jedná o úmyslný trestný čin. Popírat lze pouze skutečnosti, jejichž historická pravdivost byla prokázána. K úmyslnému popírání by muselo dojít v případě, že pachatel vědomě tvrdí něco, o čem ví, že je nepravdivé, nebo má alespoň implicitní povědomí o možné nepravdivosti svého tvrzení. Popírání z neznalosti nebo nepochopení nestačí k naplnění skutkové podstaty trestného činu.
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Jak v trestním řízení vyšlo najevo, stěžovatelé veřejně šířili své názory o neodpovědnosti komunistického Sovětského svazu za katyňský masakr. Ačkoliv se stavěli do role zvláště znalých odborníků na historii tohoto zločinu, místo vědecké diskuse ignorovali dějinná fakta prokázaná seriózním výzkumem a záměrně relativizovali vinu jednoznačného pachatele, se zřejmým cílem jej před veřejností rehabilitovat. Používali proto mimo jiné vyvrácené důkazy, které v období studené války zneužívala propaganda Sovětského svazu a jeho satelitů s cílem zatajit skutečného viníka. Přitom sám Sovětský svaz se prostřednictvím svých orgánů k masakru nakonec přiznal, a byly zveřejněny utajované dokumenty, které ho dokládaly, prověřené následně řadou odborných expertiz. Roku 2010 pak ruská Státní duma schválila rezoluci uznávající, že katyňský masakr byl zločin provedený na přímý rozkaz Stalina a dalších vysokých představitelů SSSR.
12. O pachateli tohoto masakru neměl žádné pochybnosti také Evropský soud pro lidská práva, jenž v rozsudku velkého senátu ze dne 21. 10. 2013 ve věci Janowiec a ostatní proti Rusku, č. 55508/07 a č. 29520/09, poukázal na průběh vyšetřování a konstatoval známé skutkové okolnosti této historické události, kterou označil za válečný zločin; vinu sovětské strany pak za historický fakt. Katyňský masakr tak lze bez jakýchkoli pochybností považovat za historickou událost dostatečně zdokumentovanou, mezinárodně uznanou a prověřenou.
13. Proto se v dané věci odvolací soud (stejně jako poté Nejvyšší soud) ztotožnil s postupem nalézacího soudu, přičemž zdůraznil, že předmětem trestního řízení nebylo prokázat, jak ke katyňskému masakru došlo a kdo jej spáchal, ale to, že obvinění veřejně rozhlašovali tvrzení, která odporují jednoznačným historickým zjištěním. Stěžovatelé sice připouštěli, že k masakru došlo, zpochybňovali však, že se ho dopustil jeho zjištěný pachatel a dehonestovali jeho oběti. V takové situaci, jak bylo soudy konstatováno, se již skutečně jedná o vědomé rozšiřování nepravd, a nikoliv o snahu nalézt objektivní pravdu, jak tvrdili stěžovatelé. Návrhy na doplnění dokazování výslechy výše citovaných historiků by ve věci nic nového nemohly přinést, a jen by vedly k pokračující exhibici stěžovatelů ve veřejném mediálním prostoru.
14. Námitky stěžovatelů, dovolávající se zejména svobody slova v demokratické společnosti, jsou rovněž liché. Právo na svobodu projevu není v evropských podmínkách absolutní. V České republice jsou zásahy do něj jsou přípustné za předpokladu, že splní požadavky uvedené v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Omezení nebo dokonce trestní postih je pak v demokratické společnosti nutný tehdy, pokud projevy obsahují výroky popírající, zpochybňující, schvalující nebo ospravedlňující nacistické nebo komunistické zločiny proti lidskosti. Přitom mezi komunistickými a nacistickými zločiny se nečiní žádného rozdílu v úrovni teroru a utrpení obětí. Práva na svobodu projevu se také nelze dovolávat v případech, týkajících se popírání válečných zločinů. Zneužívání práva na svobodu projevu je v nesouladu s demokracií a lidskými právy a zasahuje do práv ostatních (srov. např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 11. 2004 ve věci Norwood proti Spojenému království).
15. Stejně tak je nepřípadný poukaz stěžovatelů na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. prosince 2013 ve věci č. 27510/08 Perinçek proti Švýcarsku. Klíčové okolnosti této věci byly jiné. Stručně vyjádřeno stěžovatel tehdy nepopíral samotnou existenci masakrů a nuceného přesídlování arménské populace v rozhodné době, ani kdo je spáchal, ale nesouhlasil s právní kvalifikací příslušných činů jako genocidy. Soud přitom nedospěl k přesvědčení o obecném konsenzu ve vztahu k této otázce, jakou byla právní kvalifikace genocidy v souvislosti s činy spáchanými vůči Arménům a projednávanou problematiku přitom odlišil od případů týkajících se holokaustu. Nyní zkoumaná věc je naopak bližší případům, týkajících se zneužití práva přiznaného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod ve smyslu jejího článku 17. Soud takto prohlásil za neslučitelné ratione materiae s Úmluvou např. námitky porušení svobody projevu v souvislosti s odsouzením autora díla popírajícího zločiny proti lidskosti spáchané nacisty vůči židům (srov. Orban a ostatní proti Francii, č. 20985/05, rozsudek ze dne 15. ledna 2009), a v souvislosti s islamofobními (srov. již citovaný Norwood proti Spojenému království, č. 23131/03, rozhodnutí ze dne 16. listopadu 2004) či antisemitskými výroky (srov. Ivanov proti Rusku, č. 35222/04, rozhodnutí ze dne 20. února 2007).
16. Za těchto okolností lze konstatovat, že soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout. Nelze přehlédnout, že argumentace stěžovatelů je v zásadě jen opakováním jejich obhajoby. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily.
17. K dalším námitkám stěžovatelů možno uvést, že trestní odpovědnost je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění - tedy, že bez zavinění nemůže jít o trestný čin (nullum crimen sine culpa) Naplnění skutkové podstaty trestného činu musí být vždy důsledkem zaviněného jednání, a to nejméně ve formě nevědomé nedbalosti, která nastane v případě, kdy pachatel nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. To v případě stěžovatelů, jak je z výše popsaných okolností věci patrné, ostatně ani nepřipadá v úvahu.
18. Ústavní soud se stejně jako Nejvyšší soud zcela ztotožňuje se závěrem, že nalézací soud v daném případě správně zdůraznil záměrně manipulativní charakter a směřování inkriminovaného pořadu s jednoznačnými závěry popírajícími obecně známou historickou realitu, využití internetu k co největšímu šíření jejich sdělení, ale i skutečnost, že historické téma bylo obviněnými využito k pokusu o rehabilitování komunistického režimu a jeho zločinů v době stalinismu, případně pro získání příznivců pro tyto tendence, které zcela zřejmě směřují proti základním zásadám demokratického právního státu. Ústavní soud v tomto smyslu jen připomíná konstitucionalistickou koncepci tzv. "obranyschopné demokracie" ("Wehrhafte Demokratie"), demokracie schopné a povinné se takovým tendencím bránit, ultima ratio i trestními prostředky.
19. Stěžovatelé ve zkoumaném případě zcela v duchu komunistické propagandistické doktríny podřídili pravdu ideologickým účelům, a to s cílem šíření sympatií k bývalému Sovětskému svazu, přičemž popírání dokázaných událostí maskovali "vědeckým názorem" a ukrýváním se za údajnou absolutní svobodou projevu. Ve výsledku tak podporovali ekvivalent teorií podobných té, že "země je placatá", přičemž jeden z nich se paradoxně (a nepříliš vkusně) přirovnal k Giordano Brunovi či G. Dimitrovovi. Zcela absurdní jsou pak názory tohoto stěžovatele, že je mu "jako historikovi v České republice z politických důvodů bráněno zkoumat historické skutečnosti", poukazy na údajné úniky z jeho trestního spisu "v časové koexistenci s jeho předpokládanou kandidaturou na funkci prezidenta České republiky" a že "svůj proces považuje za proces sloužící ke skandalizaci a likvidaci komunistů v politickém prostředí". K tomu není podle Ústavního soudu třeba nic dalšího uvádět, než co již bylo vysloveno v odůvodněních rozhodujících soudů. Pokud se stěžovatel S. dotazuje "co se stane, když Státní duma zruší své usnesení z roku 2010 a prohlásí, že došlo k podvodu s cílem poškodit Ruskou federaci", možno jen stručně uvést, že hlasováním žádného orgánu se nerozhoduje o tom, co se stalo v minulosti.
20. Naopak je třeba opakovaně zdůrazňovat, že o jednoznačně prokázané historické pravdě se nepolemizuje a nevyjednává, ani když se "diskutéři" zahalují vznešeným pláštěm svobody slova. Demokratický právní stát oprávněně trestá záměrné falšování historie, vycházející navíc z nízkých pohnutek, dotýkající se cti obětí a citu pozůstalých. V souladu s právem a v zájmu minulosti, současnosti i budoucnosti.
21. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu
|
|