Ústavní soud rozhodl v senátu z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Drahuše Anny Lukešové, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem, sídlem Na Perštýně 362/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2235/2024-431 ze dne 18. 3. 2025, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 159/2023-297 ze dne 26. 9. 2023 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 36 C 480/2021-93 ze dne 8. 12. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a PhDr. Michala Lukeše, Ph.D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily její základní práva zaručená v čl. 11, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka dále navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
2. Stěžovatelka a vedlejší účastník ("bývalí manželé") byli manželé od roku 2007. Ještě před uzavřením manželství v roce 2006 spolu uzavřeli smlouvu o poskytnutí hypotéčního úvěru ve výši 1 396 534 Kč za účelem koupě nemovitosti (bytu). V roce 2012 vedlejší účastník mimořádnou splátkou ve výši 1 208 400 Kč uhradil zbylou část dluhu. V roce 2021 se bývalí manželé rozvedli. Vedlejší účastník se následně proti stěžovatelce u civilních soudů domáhal zaplacení 604 200 Kč s příslušenstvím s tím, že mimořádnou splátku uhradil ze svých výlučných prostředků, a že mu proti stěžovatelce vznikl regresní nárok.
3. Okresní soud Praha-východ ("nalézací soud") stěžovatelce uložil povinnost zaplatit stěžovateli 600 000 Kč s příslušenstvím; ve zbytku žalobu zamítl. Krajský soud v Praze ("odvolací soud") prvostupňové rozhodnutí nalézacího soudu věcně potvrdil. Soudy dospěly k závěru, že závazek bývalých manželů vůči úvěrové bance netvořil součást jejich společného jmění manželů ("SJM"), byť byl splácen převážně v době trvání jejich manželství. Bývalí manželé byli vůči úvěrující bance v postavení solidárních dlužníků. Vedlejšímu účastníkovi vznikl regresní nárok vůči stěžovatelce, protože mimořádnou splátku zaplatil ze svých výlučných prostředků (1 200 000 Kč), které získal z prodeje jiné nemovitosti v jeho výlučném vlastnictví. Pro posouzení nároku nebylo podle soudů rozhodné, zda vedlejší účastník mimořádnou splátku zaplatil bez předběžné dohody se stěžovatelkou (viz ústavní stížností napadené rozsudky).
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
5. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně:
Stěžovatelka namítá, že soudy protiústavně rozhodly o údajném regresním nároku vedlejšího účastníka. Zaprvé, nalézací soud postupoval protiústavně překvapivě, neboť stěžovatelku nepoučil podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu o jiném právním posouzení žalovaného nároku, který vedlejší účastník původně v žalobě uplatnil z titulu bezdůvodného obohacení, nikoliv z titulu regresu.
Zadruhé, soudy se podle stěžovatelky nevypořádaly s rozporem jednání vedlejšího účastníka s dobrými mravy (který stěžovatelka aktivně namítala kupříkladu v doplnění odvolání). Bývalí manželé nabyli do SJM nemovitost, na kterou si společně před manželstvím vzali hypoteční úvěr, který z počátku hradili ze společných peněz. Vedlejší účastník následně z vlastní iniciativy hypoteční úvěr ze značné části uhradil a stěžovatelce sdělil, že "jsou čistí", čímž navodil dojem, že úvěr byl splacen z jejich společných peněz, a tedy že mezi nimi nevzniká žádný závazek. Stěžovatelka nevěděla, že vedlejší účastník v rozporu s § 511 odst. 2 "starého" občanského zákoníku zaplatil mimořádnou splátku z jeho výlučných prostředků, naopak celé roky měla za to, že šlo o prostředky ze SJM; v opačném případě by s mimořádnou splátkou úvěru nesouhlasila. Vedlejší účastník tak bez vědomí stěžovatelky obešel režim SJM, v rámci kterého by měla být pohledávka vypořádána.
Vedlejší účastník nyní pohledávku šíkanózním způsobem uplatňuje proti stěžovatelce, čímž ji vystavil bezprostřední hrozbě výkonu rozhodnutí, což ohrožuje i děti bývalých manželů, které má stěžovatelka ve výlučné péči. Stěžovatelka detailně popisuje exekuční řízení, které k návrhu vedlejšího účastníka probíhá: její mzda a bankovní účty (na které mimo jiné chodí výživné dětí) byly postiženy; bezprostředně hrozí veřejná dražba domu, ve kterém s dětmi bydlí. Vedení exekuce způsobilo v rodině kolaps k újmě dcer. Vedlejší účastník je přitom veřejně známou osobou s vysokými příjmy; o způsobených problémech musel vědět (stěžovatelka dále detailně popisuje další negativní chování vedlejšího účastníka). Jednání vedlejšího účastníka je lstivé a představuje zneužití práva. Vedlejší účastník vymáháním pohledávky útočí na právo stěžovatelky pečovat o děti: rodina nyní nemá finanční prostředky obstarávání běžných potřeb. Řízení mělo být v souladu s požadavkem dobrých mravů alespoň přerušeno do doby vypořádání SJM.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, na základě které by Ústavní soud shledal důvod výjimečně zasáhnout do činnosti civilních soudů, které v napadených rozhodnutích stěžovatelce přesvědčivě vysvětlily, proč sporná pohledávka nebyla součástí SJM a že nebylo rozhodné, že vedlejší účastník stěžovatelku o mimořádné splátce předem neinformoval. Nalézací soud přitom uvedl, že stěžovatelka v nalézacím řízení netvrdila nic ohledně případné dohody bývalých manželů ohledně solidárního dluhu či konkrétních finančních prostředků, ze kterých byly hrazeny dřívější splátky během manželství (viz bod 19 napadeného rozsudku nalézacího soudu).
9. Zjevně neopodstatněná je rovněž stěžovatelčina námitka absence poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř.. V tomto ohledu lze pouze uvést, že nalézací soud stěžovatelce již při jednání vysvětlil, že v průběhu nalézacího řízení nebylo od počátku sporu o tom, že vedlejší účastník uplatňuje spornou pohledávku jako regresní nárok vůči solidární dlužnici (viz str. 2 kopie protokolu z jednání, kterou stěžovatelka k návrhu přiložila). Stěžovatelka přitom proti rozhodnutí nalézacího soudu brojila odvoláním a ani v ústavní stížnosti konkrétně neuvedla, jaká skutková tvrzení či důkazy nemohla před civilními soudy uplatnit. Napadená rozhodnutí pro ni protiústavně překvapivá proto nejsou.
10. Popisuje-li nyní stěžovatelka v ústavní stížnosti nemravnost postupu stěžovatele stran exekučního vymáhání jeho nároku, nemění to nic na ústavnosti napadených rozhodnutí ve věci samé.
11. Lze uzavřít, že jelikož Ústavní soud na základě argumentace stěžovatelky nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavní práva, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu
|
|