II.ÚS 1769/16 ze dne 24. 8. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem QUADRIO Building, Purkyňova 2121/3, 110 00 Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2016, č. j. 21 Co 62/2016-470, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k nerespektování principu vtěleného do čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k porušení jejího práva na soukromý a rodinný život, garantovaného čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z obsahu ústavní stížnosti však, ačkoliv to v ní stěžovatelka neuvádí výslovně, vyplývá, že těžiště jejích námitek se vztahuje k procesnímu postupu soudu, a tedy k potenciálnímu porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právem na rovné zacházení, vyplývajícím z čl. 1 odst. 1 Listiny.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Ústavní stížnost předkládá k posouzení Ústavnímu soudu výše specifikované usnesení Krajského soudu v Brně, jímž bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015, č. j. 84 P 48/2009-352, kterým Městský soud v Brně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit pořádkovou pokutu ve výši 8.000,- Kč za neplnění povinností, plynoucích pro stěžovatelku z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2013, č. j. 84 P 48/2009-72 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2013, č. j. 21 Co 446/2013-140, o úpravě styku otce s nezletilou R. V. v termínech 5. 4. až 6. 4. 2014, 8. 4. 2014, 15. 4. 2014, 19. 4. až 20. 4. 2014, 22. 4. 2014, 29. 4. 2014, 3. 5. až 4. 5. 2014 a 6. 5. 2014.

3. Stěžovatelka je matkou nezletilé R. V., (dále jen "nezletilá"), jejímž otcem je T. V. (dále jen "otec"). Rodiče nezletilé spolu nežijí, jejich vztah je problematický, a proto se předmětem rozhodovací činnosti obecných soudů stala opakovaně péče o nezletilou, úprava styku s ní a otázky související. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2013, č. j. 84 P 48/2009-72, bylo stěžovatelce předběžným opatřením nařízeno odevzdávat nezletilou otci ke styku v každém kalendářním týdnu v roce, vyjma 24. 12. 2013, vždy v úterý na dobu od 15:30 hodin do 18:00 hodin a v každém sudém kalendářním týdnu v roce na dobu od soboty 9:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, přičemž otec ve stanovenou dobu nezletilou ke styku od stěžovatelky měl převzít a ve stanovenou dobu stěžovatelce předat v místě jejího bydliště. Stěžovatelce pak byla stanovena povinnost nezletilou otci ve stanovenou dobu ke styku předat a od otce ve stanovenou dobu po styku převzít v místě svého bydliště a povinnost nezletilou ke styku řádně připravit. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, Krajský soud v Brně jej však dne 24. 10. 2013 svým usnesením s č. j. 21 Co 446/2013-140 potvrdil. Tato úprava styku otce s nezletilou trvala od 11. 9. 2013, kdy nabylo původní usnesení Městského soudu vykonatelnosti, do 24. 10. 2014, kdy nabylo právní moci a vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 10. 2014, č. j. 84 P 48/2009-291, ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2014, č. j. 84 P 48/2009-297, a to s právní mocí od 24. 10. 2014, jímž byla úprava styku změněna. Realizace styku otce s nezletilou v tomto období je tak stěžejní pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatelky, neboť tento režim styku byl rozhodný i pro posouzení obecných soudů, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně.

4. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2014, č. j. 84 P 48/2009-215, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2014, č. j. 21 Co 200/2014-230, byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta ve výši 2.000,- Kč, a to za neplnění svých povinností, založených výše specifikovaným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2013 (připravit řádně nezletilou na styk s otcem a tomuto ji předat), v termínech 11. 3. 2014, 18. 3. 2014, 25. 3. 2014 a 1. 4. 2014. Stěžovatelka v uvedených termínech odmítala nezletilou otci předat s tím, že nezletilá se ho bojí, nechce se s ním stýkat a má z něj hrůzu.

5. Otec následně navrhl výkon tohoto rozhodnutí uložením pořádkové pokuty stěžovatelce za neplnění povinností v chronologicky navazujících termínech, což zapříčinilo procesní vývoj, popsaný výše sub 2. Stěžovatelka totiž dále odmítala otci nezletilou předávat a sdělila mu, že mu umožní styk s nezletilou pouze za její přítomnosti, což otec odmítl. Stěžovatelka z tohoto důvodu vyhledala pomoc psychologa Mgr. Tomáše Bubrinky, který následně dospěl k závěru, že nezletilé by více vyhovoval asistovaný styk s otcem, který by v případě pozitivního vývoje bylo možno potenciálně dále rozšiřovat. Stěžovatelce tak byla usnesením uložena pořádková pokuta ve výši 8.000,- Kč za neplnění povinností, souvisejících s přípravou a předáním nezletilé ke styku s otcem i za navazující období. Stěžovatelka proto proti tomuto usnesení brojila odvoláním. Krajský soud v Brně však k tomuto odvolání potvrdil usnesení Městského soudu, jímž byla tato v pořadí druhá pořádková pokuta uložena, a jelikož proti jeho usnesení nebylo dovolání přípustné, stěžovatelka proti němu podala ústavní stížnost.

III. Argumentace stěžovatelky

6. Námitky stěžovatelky lze rozdělit do šesti okruhů (řazených dle relevance pro nyní projednávanou věc - 1) nesprávné zvolení podoby styku soudem prvého stupně v původním usnesení ze dne 5. 9. 2013, 2) selektivní volba důkazů obecnými soudy a vedení řízení jednostranně proti stěžovatelce, 3) nedostatečné přihlédnutí k názoru nezletilé, 4) likvidační charakter pokuty, 5) podjatost opatrovníka a negativní ovlivnění řízení tím, že otec je zaměstnancem Magistrátu města Brna v oblasti sociální agendy, a tedy může ovlivňovat činnost opatrovníka, znalců atd. a 6) nestandardní délka řízení. Argumentaci stěžovatelky lze vyjádřit blíže následovně:

7. Stěžovatelka v řízení prezentuje konzistentní názor, že neasistovaný styk byl v předmětném období nevhodný, neboť faktický vývoj vztahu otce s nezletilou neodpovídá úpravě jejich styku v předmětném období. Nezletilá měla vůči otci negativní vztah, nechtěla se s ním stýkat a mnohem vhodnějším se tak dle stěžovatelky jevil asistovaný styk. S tím se dle stěžovatelky ztotožnil i Krajský soud v Brně, který k jejímu odvolání změnil režim styku na asistovaný (v pozdějším období). Tento asistovaný styk probíhal bezproblémově, přičemž sama stěžovatelka následně při jednání dne 21. 10. 2015 navrhla změnu styku, která vyústila v uzavření dohody o styku mezi ní a otcem. V napadeném usnesení se pak dle stěžovatelky zračí negativní vztah Krajského soudu v Brně vůči ní, navíc soudem popisované jednání stěžovatelky neodpovídá realitě ani obsahu spisu.

8. Obecné soudy vedly dokazování jednostranně v neprospěch stěžovatelky, kdy si vybíraly pouze ty názory odborníků (Krizové centrum pro děti a dospívající, znalci), které podporují stanovisko otce. Stěžovatelka pak označuje ty důkazy, z nichž lze vyvodit, že nebylo v zájmu nezletilé, aby s otcem měla kontakt bez přítomnosti další osoby. Dle stěžovatelky soudy mimo jiné vycházely z materiálů shromážděných až poté, co byl původní režim styku změněn na asistovaný styk, který však probíhal již bez větších problémů. Stěžovatelka dále relativizuje závěry znalkyně PhDr. Ivany Holešovské, z jejíhož posudku obecné soudy zejména vycházely. Pokud krajský soud v napadeném usnesení uvádí, že kdyby stěžovatelka nebránila kontaktu nezletilé s otcem, nebylo by třeba, aby se následně obrátila na pomoc psychologa, pak stěžovatelka uvádí, že její vyhledání asistence psychologa Mgr. Bubřinky pozitivně hodnotila i znalkyně PhDr. Holešovská.

9. Oba obecné soudy dále nedostatečně přihlédly k názoru nezletilé. Stěžovatelka na podporu tohoto tvrzení cituje úryvky ze spisového materiálu, svědčící pro závěr o negativní relaci mezi nezletilou a otcem.

10. Pokuta ve výši 8.000,- Kč je pro stěžovatelku likvidační. Obecné soudy se dostatečně nezabývaly jejími majetkovými poměry, ačkoliv jim byly známy. Stěžovatelka má příjem cca 17.000,- Kč měsíčně, je samoživitelka, stará se o dvě další děti a je nemajetná. Podle údajů Českého statistického úřadu je přitom hranice příjmové chudoby domácnosti se 2 rodiči a 3 dětmi 28.600, - Kč. Pokuta byla navíc stěžovatelce uložena opakovaně za účelem ji donutit, aby byla nezletilá ochotna stýkat se s otcem, čehož ovšem stěžovatelka nebyla schopna dosáhnout, neboť nezletilá měla vůči otci negativní pocity, a to kvůli chování otce. Uložená pokuta se při následném vývoji úpravy styku nezletilé s otcem ukázala jako sankce za něco, co bylo nereálné. Nezletilou totiž stěžovatelka nemohla přinutit, aby otce měla ráda, a žádná sankce ji k tomuto nebyla schopna přimět.

11. Opatrovníkem nezletilé byl v původním řízení nejprve ustanoven Magistrát města Brna (odbor sociální péče), následně Úřad městské části Brno-střed. Otec je přitom zaměstnancem právě řečeného odboru Magistrátu města Brna a byl to on, kdo podepsal odvolání za původně ustanoveného opatrovníka, k němuž Krajský soud v Brně opatrovníka změnil na Úřad městské části Brno-střed. Otec je tedy zaměstnán u odvolacího orgánu opatrovníka a mezi ním a zaměstnanci opatrovníka existují i neformální vazby. Tyto neformální vazby se pravděpodobně vyskytují i mezi otcem a Krizovým centrem, jakož i mezi ním a osobou znalkyně. Celá agenda péče o děti je realizována relativně úzkým okruhem osob, jednou z nich je i otec. Orgány veřejné moci mu proto straní, což se projevuje i na činnosti obecných soudů, které nepřesně protokolují, neberou v úvahu argumenty stěžovatelky, neumožňují jí se plně podílet na dokazování, a tím porušují rovnost stěžovatelky v řízení.

12. Stěžovatelka má za to, že kromě výše uvedených nestandardních okolností průběhu řízení je toto rovněž zatíženo průtahy, kdy pro jedno jednání je vyhrazena vždy pouze jedna hodina a následně se odročuje nejméně o tři měsíce, přičemž poslední jednání se odehrálo v lednu letošního roku a bylo odročeno den předem s tím, že spis musel být postoupen Krajskému soudu v Brně.

IV. Posouzení Ústavním soudem

13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci a rozdělení úkolů a jim odpovídajícím práv a povinností jejích orgánů, jako kterýkoliv jiný takový její orgán. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.

14. Ústavní soud předně podotýká, že velká část námitek stěžovatelky nesměřuje přímo proti napadenému usnesení Krajského soudu v Brně a řízení, v němž bylo vydáno, ale proti souvisejícím řízením, týkajícím se úpravy styku otce s nezletilou, a rozhodnutím v nich vydaným. Ústavní soud je však v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, jak ostatně ustáleně judikuje, vázán návrhem ústavní stížnosti, a není tak oprávněn přezkoumávat jiné stěžovatelkou tvrzené vady, související s postupem a rozhodnutími obecných soudů v řízení o styku stěžovatele s nezletilou a v řízeních souvisejících, než v těch, která se bezprostředně dotýkají vydání napadeného usnesení a řízení k tomu vedoucího.

15. Nyní projednávaná ústavní stížnost byla podána s odůvodněním, že uložením pokuty za neplnění povinností stěžovatelky předávat nezletilou ke styku otci a řádně ji na tento styk připravit byla porušena její základní lidská práva, zejména právo na soukromý a rodinný život a zjevně i právo na spravedlivý proces. Ústavní soud byl před obdobnou otázku postaven již v minulosti, a jeho tehdejší závěry lze pro nyní posuzovanou věc shrnout následovně:

16. Účelem pořádkové pokuty, ukládané dle ustanovení § 502 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, je prostředkem ochrany stavu, založeného vykonatelným (byť předběžným) rozhodnutím o úpravě styku k nezletilému dítěti. Tento prostředek proto sleduje ochranu zájmů toho z účastníků řízení, jehož styku s nezletilým dítětem, na nějž má dle řečeného rozhodnutí právo, brání bezdůvodně jiný účastník řízení (zpravidla druhý rodič). Tuto pořádkovou pokutu nelze ovšem uložit tehdy, jestliže se nezletilé dítě bez úmyslného ovlivňování povinným odmítá styku s oprávněným podrobit, nebylo-li možno změny postoje nezletilého dítěte dosáhnout ani adekvátním výchovným působením povinného či kompetentních orgánů veřejné moci, jakož i soukromých institucí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 3489/15).

17. Z těchto závěrů plyne, že pořádkovou pokutu k vymožení respektování úpravy styku s dítětem není možno uložit tehdy, jsou-li kumulativně splněny následující podmínky: 1) nezletilé dítě odmítá kontakt s oprávněným, 2) tento postoj nezletilého dítěte je autentický a nebyl vyvolán ovlivňováním ze strany povinného, 3) povinný, jakož i další relevantní subjekty vynaložily adekvátní úsilí k tomu, aby dosáhly změny tohoto postoje, 4) přes toto adekvátní úsilí se nezdařilo postoj nezletilého dítěte změnit.

18. V nyní projednávané věci má Ústavní soud za to, že byla naplněna toliko prvá podmínka. Obecné soudy však dospěly k závěru, že postoj nezletilé byl vyvolán ovlivňováním nezletilé stěžovatelkou, která si pod jejím vlivem vytvořila negativní postoj vůči otci. Nejednalo se však o vlastní, autentický postoj nezletilé, neboť se jej podařilo bez většího úsilí změnit a nezletilá s otcem od té doby vychází. Tvrdí-li stěžovatelka, že k tomu došlo až v důsledku toho, že se jí podařilo domoci se změny úpravy styku na styk asistovaný, pak toto její tvrzení není v rozporu se závěrem obecných soudů, že příčinou negativního vztahu nezletilé k otci, který si následně vyžádal nápravu prostřednictvím změny režimu styku, bylo působení stěžovatelky na nezletilou. Jinými slovy, pokud stěžovatelčina následná pozitivní aktivita (kontaktování psychologa, iniciace řízení o úpravě styku s nezletilým dítětem) napravila nežádoucí stav (odmítání kontaktu nezletilé s otcem), který ovšem vyvolala předchozí negativní aktivita stěžovatelky (působení na nezletilou, aby si tato k otci vytvořila negativní vztah), řetěz výše uvedených podmínek byl přetržen už u svého druhého článku.

19. Stěžovatelka se svou argumentací, rozvedenou výše sub 7. a 8., snažila přesvědčit Ústavní soud o tom, že v období, za něž jí byla uložena předmětná (v pořadí druhá) pořádková pokuta, nemohla dostát své povinnosti řádně nezletilou připravovat ke styku s otcem a k tomuto styku mu ji předávat, neboť sama nezletilá si to nepřála, otec byl pro ni cizím člověkem, jehož se bála, a neasistovaný styk by pro ni proto nebyl vhodný, dokud by nebylo dosaženo normalizace vztahů s otcem prostřednictvím méně intenzivních metod. Proti tomu stojí závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelka byla příčinou negativního vztahu nezletilé k jejímu otci, který si vyžádal následnou úpravu styku. Tento závěr obecných soudů je přitom závěrem skutkovým, k němuž obecné soudy dospěly na základě provedeného dokazování.

20. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokráte uvedl, že zásadně není ani oprávněn, ani náležitě disponován k tomu, aby přehodnocoval skutkový stav, k němuž dospěly obecné soudy, ani proces dokazování, který k tomu vedl (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 [N 91/33 SbNU 377], usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. sp. zn. III. ÚS 376/03 [U 1/32 SbNU 451], usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 [U 22/38 SbNU 579] a judikaturu tam uvedenou). Zásah Ústavního soudu proti skutkovým závěrům či proti procesu dokazování obecných soudů je tak přípustný toliko tehdy, jestliže obecné soudy vybočily v procesu dokazování či zjišťování skutkového stavu z ústavně-konformního rámce těchto procesů, vytyčeným požadavky respektu k právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Tohoto vybočení se obecné soudy mohou dopustit v zásadě trojím způsobem - opomenutím důkazu řádně navrhovaného účastníky (případy tzv. důkazů opomenutých), získáním a použitím důkazu v rozporu s příslušnými procesními předpisy (případy tzv. důkazů nezákonných), hodnocením důkazů v příkrém rozporu se zásadami logiky (případy tzv. extrémního nesouladu provedených důkazů a skutkových zjištění).

21. Zjištění, zda se obecné soudy nastíněného ústavně-konformního rámce dokazování a vyvozování skutkových závěrů držely, nutně po obecných soudech vyžaduje, aby svá rozhodnutí přesvědčivě odůvodnily (srov. např. inter multa alia usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 732/2000 [U 24/27 SbNU 293], nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 1481/08 [N 220/51 SbNU 725], či nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09 [N 129/53 SbNU 623]. V odůvodnění soudních rozhodnutí se tak musí obecné soudy vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo (srov. m. j. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 [N 70/40 SbNU 691]), zejména se všemi námitkami účastníků v rozsahu, odpovídajícího jejich závažnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06 [N 132/42 SbNU 57], nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07 [N 69/49 SbNU 45] či nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09 [N 43/52 SbNU 431]), a uvést, jaké důkazy provedly, jaká skutková zjištění z nich učinily a jaký právní závěr z nich vyvodily (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 [N 85/8 SbNU 28], nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 60/01 [N 127/23 SbNU 227) či nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 432/01 [N 8/25 SbNU 55]).

22. V nyní projednávaném případě k námitkám stěžovatelky co do jednostranného postupu obecných soudů při dokazování v neprospěch stěžovatelky a nesprávného hodnocení důkazů, zejména znaleckých posudků a jiných vyjádření odborníků na dětskou psychiku, Ústavní soud nezjistil, že by se obecné soudy zprotivily některým z výše vymezených požadavků na ústavně-konformní průběh dokazování a hodnocení skutkových závěrů. Obecné soudy na základě řádně provedeného dokazování dospěly k závěru, že neuskutečňování styku nezletilé s otcem bylo zapříčiněno negativním postojem stěžovatelky k otci, který tato přenáší na nezletilou. Obecné soudy tento závěr i řádně odůvodnily, kdy mimo jiné vzaly v potaz to, že stěžovatelce byla již jednou za identické jednání uložena pořádková pokuta. Opřely se i o znalecký posudek PhDr. Holešovské a ze zprávy Krizového centra pro děti a dospívající. Vypořádaly se dostatečně i s námitkami stěžovatelky, kdy zejména zdůraznily závěr, že prvotní příčinou negativního postoje nezletilé k otci byl vliv stěžovatelky, a rovněž vyložily, že následný asistovaný styk musel být nařízen nikoliv proto, že by jej bylo potřeba kvůli spontánnímu postoji nezletilé k otci, ale v důsledku jejího negativního ovlivnění matkou. Za těchto okolností nebyl Ústavní soud oprávněn do činnosti obecných soudů zasáhnout. Jelikož charakter námitek stěžovatelky byl poměrně obecný a vyznívající pro závěr, že tato je nespokojena obecně ze způsobem provádění dokazování obecnými soudy ve všech řízeních, týkajících se nezletilé, považuje Ústavní soud za podstatné ještě v této souvislosti podotknout, že nijak nepřezkoumával a ani přezkoumávat nemohl, jak obecné soudy prováděly dokazování a vyhodnocovaly skutkový stav v jiných souvisejících řízeních o úpravě styku s nezletilou.

23. K námitce stěžovatelky, rozvedené výše sub 9., Ústavní soud uvádí, že obecné soudy zásadně mají povinnost zjišťovat názor dítěte, které je schopno jej samostatně formovat, jeho osobním výslechem, vzhledem k okolnostem k němu ovšem nemusí přistoupit vždy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12 [N 66/69 SbNU 213]). Obecné soudy však nesmí mechanicky vycházet toliko z projeveného přání dítěte, nýbrž jsou povinny zvažovat, zda toto přání je skutečně autentické a zda je dítě nevyslovilo pod vlivem jednoho z rodičů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 3007/09 [N 172/58 SbNU 503]; či nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10 [N 219/59 SbNU 167]). V nyní projednávané věci obecné soudy dostatečně zjišťovaly názor nezletilé a dospěly k závěru, že její negativní postoj k otci není spontánní a autentický (k tomu viz výše). Pokud se jím v souladu s tímto zjištěním neřídily, proti povinnosti zohledňovat názor dítěte se neprohřešily.

24. K námitce stěžovatelky, že výše uložené pokuty je pro ni likvidační a že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jejími majetkovými poměry, Ústavní soud předně uvádí, že ani rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty není zproštěno povinnosti být řádně odůvodněno. Soudy proto musí vždy alespoň v základních rysech vyložit důvody, které je vedly k uložení pokuty i k určení její výše (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2015. sp. zn. II. ÚS 3664/14, bod 14). Těmto požadavkům obecné soudy dostály i v nyní projednávaném případě. Důvod uložení pořádkové pokuty byl poměrně podrobně vyložen v přecházejících odstavcích, její výši (8.000,- Kč) pak obecné soudy odůvodnily tím, že jde již o druhou pořádkovou pokutu, která stěžovatelce za stejné jednání byla uložena, přičemž první pokuta za předcházející období byla uložena ve výši 2.000,- Kč.

25. Ústavní soud podotýká, že výše pořádkové pokuty nesmí být likvidační. Musí však zároveň plnit svůj sankční, resp. motivační charakter, z čehož vyplývá, že její uložení musí nutně být negativně pociťováno v majetkové sféře jejího adresáta. Vzhledem k tomu, že šlo již o druhou pokutu ve věci, a to za delší časové období než v prvním případě, jakož i k tomu, že maximální možná výše představovala 50.000,- Kč, nelze pořádkovou pokutu ve výši 8.000,- Kč považovat za nepřiměřenou. Pokud stěžovatelka odkazuje na svou nemajetnost a v ústavní stížnosti rozepisuje své měsíční náklady, ve vztahu k nimž má pak za to, že její měsíční příjem 17.000,- Kč je pro zaplacení pokuty nedostatečný, pak Ústavní soud podotýká, že se jedná o novum, které stěžovatelka uvedla poprvé ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud se proto vzhledem k zásadě subsidiarity s touto námitkou nemůže zabývat. Stěžovatelka totiž nedala obecným soudům možnost se s touto námitkou vypořádat dříve, než ji prostřednictvím ústavní stížností podrobila ústavně-právnímu přezkumu.

26. Stejně tak až poprvé v ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí své námitky, rozvedené výše sub 11. a 12. Ani s těmito námitkami se tak Ústavní soud nemohl zabývat, neboť jejich uplatněním až v ústavní stížnosti bylo znemožněno obecným soudům, aby v případě jejich důvodnosti zjednaly nápravu. Nad rámec toho nutno uvést, že stěžovatelka vznáší pouze zcela obecná podezření na možné ovlivnění průběhu řízení, aniž by uvedla jakékoliv konkrétní zjištění, že otec ovlivňoval soud či jinou osobu, zúčastněnou na řízení. V případě podezření na podjatost soudu navíc stěžovatelka měla k dispozici možnost podat námitku podjatosti dle ustanovení § 15a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Za těchto okolností by soud její námitce nemohl vyhovět ani tehdy, kdyby se jí mohl zabývat. Obdobně tomu bylo stran průtahů v řízení, které zjevně stěžovatelka napadala ve vztahu k projednání věci samé, nikoliv ve vztahu k uložené pořádkové pokutě, která je předmětem řízení o této ústavní stížnosti.

V. Závěr

27. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. srpna 2016


Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu