Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 20. 12. 1995
v senátě ve věci ústavní stížnosti M. J., Ing. P. J., CSc., a Ing.
K. J., CSc., proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 8. 9.
1994, č. j. 21 Co 153/94-47, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 1994, č. j. 21
Co 153/94-47, se z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Městského soudu v Praze, potvrzujícímu rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2, ze dne 20. 10. 1993, č. j. 11 C 184/92-32,
v napadené části týkající se lhůty k vyklizení nebytových prostor
podmíněné co do jejího uplynutí přidělením náhradního bytu,
vytýkají navrhovatelé Městskému soudu v Praze nesprávný,
extenzívní výklad podmínky vyklizení nebytových prostor s odkazem
na § 3 odst. 1 občanského zákoníku zajištěním náhradního bytu.
Dle přesvědčení navrhovatelů zmíněnými rozsudky oba soudy
jako orgány veřejné moci nepřípustně zasáhly do ústavně zaručených
základních práv a svobod navrhovatelů, kteří jsou tak aktivně
legitimováni domáhat se ochrany těchto svých práv podle čl. 4
a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a podle čl. 36, odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Jak dále v ústavní stížnosti
navrhovatelé rozvádějí, považují postup soudů za zásah do svých
základních práv, zaručených čl. 4, odst. 1 a 2, čl. 11, odst.
1 a 4 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 Ústavy
ČR.
Navrhovatelé konkrétně uvedli, že oběma výše uvedenými
rozsudky bylo uznáno, že vedlejší účastník obývá místnosti domu,
jehož jsou vlastníky a o které byl spor, bez právního důvodu,
protože jako k místnostem nebytovým nemohlo mu k nim po právu
vzniknout právo osobního užívání bytu a tedy ve smyslu § 871 odst.
1 občanského zákoníku ani právo nájemní (ač mu byly tyto místnosti
přiděleny rozhodnutím ONV v Praze 2 v roce 1983 jako bytová
jednotka a byla s ním následně uzavřena dohoda o užívání bytu,
přesto, že dle kolaudačního rozhodnutí tyto místnosti nebyly nikdy
kolaudovány jako byt). Povinnost k vyklizení předmětných místností
však soudy podmínily s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. zajištěním
náhradního bytu, neboť vedlejší účastník místnosti užíval v dobré
víře jako prostory bytové a proto nepřidělení bytové náhrady by
bylo v rozporu s dobrými mravy a takový výkon práva navrhovatelů
by nepřiměřeně zasahoval do práv a zájmů vedlejšího účastníka.
Extenzivní výklad soudů, který připustil omezení vlastníka
domu, v němž jsou vyklizované místnosti, u nichž podle zákona
nárok na náhradu není, analogicky případům, kde nárok ze zákona
je, považují navrhovatelé za nepřípustný ve smyslu čl. 11 odst.
4 Listiny základních práv a svobod.
I kdyby se - dle navrhovatelů - poukazovalo na to, že soudní
praxe i před novelizací občanského zákoníku zákonem č. 509/1991
Sb. běžně i v širší míře zakládala s odkazem na obecná ustanovení
občanského zákoníku rozhodnutími soudů povinnost vlastníků domů
trpět vyklizované v bytech až do přidělení bytové náhrady
v případech, na které zákon výslovně nepamatoval, vznikla tato
praxe ovšem ještě před tím, než Listina základních práv a svobod
zakotvila ochranu základních práv a svobod, a to za zcela
odchylných společenských poměrů. Vyřešení sociální situace
vyklizovaného se přesunuje v daném případě na bedra vlastníka domu
(bytu) způsobem, za který mu neposkytuje náhradu ani ten, v jehož
prospěch se tak děje, ani stát. Tím restriktivněji je proto třeba
vykládat všechna ustanovení zákona a Listiny, jež tyto otázky
upravují.
Rozhodnutími soudů byla dle navrhovatelů dotčena nepřípustně
jejich základní práva i v tom, že povinnosti (a tedy i povinnosti
navrhovatelů trpět užívání jejich věci vedlejším účastníkem) mohou
být podle čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny ukládány toliko na základě
zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv
a svobod, což v daném případě splněno nebylo.
Navrhovatelé konečně uvádějí, že z hlediska použití § 3 odst.
1 obč. zákoníku se soudy nezabývaly tou okolností, že navrhovatelé
před podáním žaloby na vyklizení nabídli vedlejšímu účastníkovi
náhradní byt, který však odmítl přijmout bez poskytnutí vysokého
odstupného, přestože se navrhovatelé zavázali nabízený byt na své
náklady upravit. Takovým postojem se vedlejší účastník zbavil dle
navrhovatelů práva na náhradu jinou, zejména když u něho nejde
o nárok založený zákonem, ale o právo, jež by mu snad bylo lze
mimořádně přiznat s ohledem na jeho sociální situaci. Touto
okolností se soudy vůbec nezabývaly, přestože - dle navrhovatelů
- jde o okolnost z hlediska použití § 3 odst. 1 občanského
zákoníku a z hlediska přípustnosti zásahu do základního práva
podle čl. 11 Listiny zcela zásadní. Navrhovatelům se jeví tento
postup jako opomenutí důležitých skutečností, významných pro
celkové posouzení spravedlivosti a nestrannosti soudcovského
rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 2 se k ústavní stížnosti nevyjádřil
s tím, že neměl k dispozici spis a předseda senátu, který
v předmětném sporu rozhodoval, již u zdejšího soudu nepracuje.
Vzhledem k tomu, že z § 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, obligatorně nevyplývá povinnost Ústavního soudu
zajistit jeho vyjádření k návrhu, Ústavní soud na vyjádření
Obvodního soudu pro Prahu 2 netrval.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na svůj
rozsudek, který považuje za věcně správný a na důvody v něm
obsažené.
Ústavní stížnost dle vyjádření městského soudu napadá
rozsudek argumentací linoucí se ve dvou rovinách. Jednak
v podstatě zpochybňuje právní posouzení věci, jednak v podstatě
namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu.
Především dle městského soudu nemusí být zcela správný už
výchozí předpoklad o nuceném omezení vlastnického práva. Výrokem
rozsudku dle vyjádření městského soudu nebylo nuceně omezeno
vlastnické právo stěžovatelů, byl jím toliko odložen plnohodnotný
výkon tohoto práva. Samotný rozsudek ve výroku o věci samé
neukládá navrhovatelům žádnou povinnost, protože k zajištění
náhradního bytu může dojít jednak jejich prostřednictvím, jednak
též prostřednictvím vedlejšího účastníka a navrhovatelé mají
zákonnou možnost při změně poměrů spočívajících v příznivém vývoji
bytové situace ve společnosti domoci se vyklizení vedlejšího
účastníka (J. A.) bez zajištění bytové náhrady (§ 80 občanského
soudního řádu).
Za nesprávnou považuje městský soud argumentaci, dovozující
v souzené věci nemožnost vázat vyklizení na zajištění náhradního
bytu s odkazem na ust. § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Dle
právního názoru městského soudu až dosud o povaze a použitelnosti
tohoto ustanovení nebylo v soudní praxi pochyb a mimo jiné zejména
prostřednictvím této normy se v soudní praxi realizuje výkon
nezávislé soudní moci ve shodě s čl. 81 Ústavy ČR a rovněž ve
shodě s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy lze použitím tohoto
ustanovení hájit nejen literu zákona, ale i jeho ducha. Městský
soud v Praze se domnívá, že nelze - a to ani v zájmu pro futuro
žádoucího, vzhledem k dnešnímu stavu bytové nedostatečnosti však
dosud ještě nikoliv zcela možného, co nejširšího výkladu obsahu
vlastnického práva - vyřadit použití ust. § 3 odst. 1 občanského
zákoníku v případech vlastnických žalob. Takový výklad by vedl ve
svém důsledku k vydělení jakési privilegované skupiny osob, jejíž
právní postavení by oproti jiným skupinám bylo v rozporu s čl. 1
Listiny základních práv a svobod výhodnější.
Pokud jde o otázku nedostatečného zjištění skutkového stavu
věci, městský soud namítá, že oba soudy vzaly na vědomí, že
navrhovatelé nabízeli J. A. náhradu za vyklizované prostory.
V samotné skutečnosti, že J. A. náhradu nepřijal (za situace, kdy
sporné prostory užíval v dobré víře jako byt) však žádný ze soudů
nespatřoval důvod, proč by měl J. A. vyklidit sporné prostory,
jejichž charakter byl potvrzen až soudními rozhodnutími, bez
jakékoliv náhrady.
Vedlejší účastník J. A. se vyjádřil, že s rozhodnutími obou
soudů naprosto souhlasí, a navrhl, aby Ústavní soud potvrdil
pravomocné rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není
soudem nadřízeným obecným soudům, a že mu nepřísluší posuzovat
celkovou zákonnost napadených rozhodnutí, případně nahrazovat
hodnocení důkazů svým hodnocením. Na druhé straně však nepochybně
Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda řízení jako celek bylo
spravedlivé, resp. zda v něm byla naplněna ustanovení hlavy páté
Listiny se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, zejména čl. 6 odst. 1, kde se zaručuje každému právo, aby
jeho záležitost byla projednána spravedlivě nezávislým
a nestranným soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo
závazcích.
V projednávané věci bylo předpokladem úspěšnosti návrhu
stěžovatelů prokázání zásahu obecných soudů jejich rozhodnutím do
některého z ústavně zaručených práv stěžovatelů.
Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srovnej IV. ÚS
188/94), Ústavní soud připouští, že v některých případech se může
stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se
jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik
extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména
tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne
do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší
čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo
šetřit podstatu a smysl základních práv.
Soudní uvážení je nutno chápat jako zákonem povolenou volnou
úvahu. Soudní uvážení je nepochybně v mezích zákona, pokud je
zákon použitím neurčitého pojmu (jako je tomu v § 3 odst. 1
občanského zákoníku odkazem na dobré mravy) umožňuje.
Ústavně soudní přezkoumání rozhodnutí soudu není v těchto
případech vyloučeno, ale je v podstatě omezeno, protože se může
týkat jen toho, zda rozhodnutí soudního orgánu nevybočilo z mezí
stanovených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.
10 Ústavy. Přitom pod pojem "meze" má zákon na mysli rozsah právní
normy. Půjde tedy o zkoumání toho, zda soud nepoužil soudního
uvážení i pro případ, ohledně něhož to ústavní zákon nebo
mezinárodní smlouva o lidských právech a základních svobodách
podle čl. 10 Ústavy nedovoluje.
Obsah vlastnictví tvoří svazek tzv. subjektivních
vlastnických práv. Kruciální místo mezi nimi zaujímá právo s věcí
nakládat (ius disponendi), nebo-li oprávnění vlastníka určovat
další právní osudy věci, např. věc prodat, vypůjčit a také
pronajmout. Dispoziční právo vlastnické je možno výjimečně
omezovat zákonem, nicméně takováto omezení se musí vztahovat
rovným způsobem na všechny vlastníky.
§ 3 odst. 1 občanského zákoníku stanoví, že výkon práv
a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez
právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných
a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Je i v souladu s judikaturou vrchního soudu 3 Cdo 274/93
/Pro.95,8:320/, podle něhož ustanovení § 3 odst. 1 občanského
zákoníku lze aplikovat na výkon existujícího práva či povinnosti,
na jeho základě však nelze konstituovat dosud neexistující práva
či povinnosti.
Úvaha soudu musí být v každém konkrétním případě podložena
konkrétními zjištěními, jež dovozují závěr, že výkon práva je
v rozporu s dobrými mravy, a to i s přihlédnutím na straně
oprávněného (vlastníka). Nelze do budoucna říci, že bude-li
vlastník realizovat právo tak či onak, bude ho realizovat
v rozporu s dobrými mravy, a tím ho předem omezit ve výkonu jeho
práv.
Úvaha městského soudu je vedena pohnutkami sociální
spravedlnosti, odpovídajícími situaci, kdy zákon v rámci řízeného
hospodářství s byty, které se z valné části nacházely v domech ve
státním vlastnictví, ukládal orgánům státní správy opatřovat
náhradní byty (§ 6 odst. 2, § 21 a násl., § 48 a násl., zákona č.
41/1964 Sb., o hospodaření s byty). Naproti tomu je dnes počet
státních bytů zcela omezen, část bytů je ve vlastnictví fyzických
a právnických osob a není již zákonnou povinností státu starat se
o opatřování náhradních bytů. §1 odst. 1 z. č. 102/1992 Sb.,
upravující působnost obcí při zajišťování bytové náhrady se přitom
na daný případ nevztahuje.
Je tudíž právně irelevantní apel městského soudu, vyslovený
v odůvodnění jeho rozsudku, že bylo by více než vhodné, aby
příslušný úřad, u vědomí toho, že dnešní situace byla zaviněna
nesprávným postupem jeho předchůdce, poskytnout veškerou možnou
součinnost žalobcům při zajišťování bytové náhrady. Městský soud
si je jistě vědom, že takový morální apel nikoho právně
nezavazuje.
Vyřešení sociální situace vyklizovaného se fakticky váže na
možnost vlastníka opatřit vyklizovanému na své náklady náhradní
byt. Vyřešení sociální situace vyklizovaného se tak zcela
přesunuje na bedra vlastníka způsobem, za který mu neposkytuje
náhradu ani ten, v jehož prospěch se tak děje, ani stát. Tím
striktněji je proto třeba vykládat všechna ustanovení zákona
a Listiny základních práv a svobod, jež tyto otázky upravují.
Ustanovení čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,
podle kterého vlastnické právo nesmí být zneužito na újmu práv
druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy,
umožňuje zákonodárci stanovit zákonem omezení vlastnického práva.
Zákon takové omezení připustil v případech uvedených v § 711
a 712 občanského zákoníku. Tato ustanovení se však vážou zcela
nepochybně k nájmu bytu a následně taxativně upravují právo bytové
náhrady oprávněných.
Interpretace § 3 odst. 1, občanského zákoníku městským
soudem, která předem předpokládá na straně oprávněného možnou
rozpornost jednání s dobrými mravy, neúměrně rozšiřuje právo
uvážení soudu v dané věci a svými důsledky vede k eliminaci
vlastníkova dispozičního práva. Vlastník je významně omezen
z hlediska možnosti využívat obsah svého vlastnického práva v té
jeho obsahové složce, která souvisí s právem vlastníka užívat věc,
kterou vlastní (došlo k jeho omezení až na míru naplňující pojem
tzv. holého vlastnictví).
Interpretace soudů v daném případě vedla k eliminaci
vlastníkova dispozičního práva a tudíž nešetřila podstatu a smysl
jednoho z ústavně garantovaných práv a svobod. Vedla tím
k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod. Jak již bylo řečeno v jiné souvislosti (rozhodnutí III.
ÚS 17/95), jestliže obecné soudy poskytnou právní ochranu někomu,
komu podle zákona nepřísluší, postupují způsobem, který není
v souladu s ústavně zaručeným právem na soudní (a jinou) ochranu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a zpravidla tak
způsobem protiřečícím ústavnímu pořádku republiky zasáhnou do
ústavně zaručených práv jiného. V daném případě do ústavně
zaručených práv ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod. Takovýto postup obecných soudů ovšem ve svých důsledcích
znamená též porušení povinností, které jsou soudům ústavně uloženy
(čl. 95 odst. 1, úst. zákona č. 1/1993 Sb.).
V daném případě Ústavnímu soudu proto nezbylo, než
rozhodnout, jak je ve výroku uvedeno.
Rozhodnutí Ústavního soudu je závazné pro všechny orgány
i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).
P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu není odvolání
přípustné.
V Brně dne 20. 12. 1995
|
|