II.ÚS 1969/17 ze dne 5. 9. 2017
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti N. B., t. č. Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, sídlem Příkop 843/4, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2017 sp. zn. 9 To 108/2017 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 2. 2017 č. j. 2 Nt 1801/2017-15, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Brně jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, usnesením Okresního soudu Brno-venkov č. j. 2 Nt 1804/2016-12 ze dne 31. 10. 2016 bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stěžovatel, státní občan Bosny a Hercegoviny, byl přítomen vyhlášení rozhodnutí i se svým obhájcem a překladatelkou. K možnosti podat proti rozhodnutí stížnost se nevyjádřil, vyžádal si nicméně jeho překlad do srbštiny, který mu byl doručen dne 18. 11. 2016. Stížnost proti uvedenému rozhodnutí podána nebyla.

Ústavní stížností napadeným usnesením Okresního soudu Brno-venkov bylo opět rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. Stěžovatel namítal, že od 4. 2. 2017 byl omezen na svobodě nezákonně, neboť předchozí rozhodnutí o vazbě nabylo dle jeho přesvědčení právní moci dne 4. 11. 2016, tedy tři dny od oznámení rozhodnutí jeho vyhlášením při vazebním zasedání. Okresní soud se s tímto výkladem neztotožnil, přičemž zaujal názor, že s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1542/09 ze dne 23. 9. 2010 nabylo předchozí rozhodnutí o vazbě právní moci až dne 22. 11. 2016. V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že účinky oznámení podle § 137 odst. 1 trestního řádu lze spojovat až s doručením jeho opisu osobám podle věty prvé téhož ustanovení bez ohledu na předchozí vyhlášení usnesení v jejich přítomnosti. Vzhledem k § 28 odst. 3 trestního řádu, podle něhož se ve stanovených případech počátek běhu lhůty odvíjí až od doručení překladu, tak usnesení ze dne 31. 10. 2016 mohlo nabýt právní moci až 22. 11. 2016.

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně stížnost proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl s konstatováním, že ve věci byla u téhož soudu podána obžaloba, a s ohledem na § 72 odst. 3 trestního řádu tak nyní musí otázku vazby komplexně posoudit soud, který projednává obžalobu. Tím je Krajský soud v Brně pod sp. zn. 52 T 5/2017.

Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 52 T 5/2017-823 ze dne 19. 4. 2017 bylo podle § 72 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. Krajský soud se v tomto rozhodnutí vypořádal i s námitkami, které stěžovatel uplatnil ve stížnosti proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 2 Nt 1801/2017-15 ze dne 20. 2. 2017. Proti citovanému usnesení krajského soudu si stěžovatel podal stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 3 To 87/2017-985 ze dne 5. 6. 2017 zamítl. Vrchní soud se ztotožnil s existencí vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu, námitkami proti ústavní stížností napadeným usnesením se však nezabýval, a to ani z hlediska dodržení lhůty stanovené v § 72 odst. 1 trestního řádu, jelikož mu v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu údajně nenáleží přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost dřívějších pravomocných rozhodnutí ve věci, jimiž byla prodloužena doba trvání vazby. To je dle vrchního soudu nutno řešit podáním mimořádných opravných prostředků či ústavní stížnosti.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho případě došlo k překročení lhůty stanovené v § 72 odst. 1 trestního řádu, pročež byl ode dne 4. 2. 2017 nezákonně omezen na svobodě. Krajskému soudu pak vyčítá, že se stížnostními námitkami v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval.

Dle stěžovatele je soudy zastávaný výklad § 72 odst. 1 trestního řádu činěn v neprospěch obviněného, což je v rovině trestního práva při absenci jasné konkretizace znění zákona nepřípustné. S ohledem na skutečnost, že usnesení o ponechání ve vazbě se vyhlašuje, a vzhledem k tomu, že stěžovatel, jeho obhájce i tlumočník byli tomuto vyhlášení přítomni, bylo údajně rozhodnutí okresního soudu ze dne 31. 10. 2016 stěžovateli oznámeno jeho vyhlášením ve smyslu § 137 odst. 1 trestního řádu. Na základě § 143 odst. 1 trestního řádu tak zákonná lhůta pro podání stížnosti uplynula dne 4. 11. 2016, čímž se usnesení v souladu s § 140 odst. 1 trestního řádu stalo pravomocné. Od tohoto okamžiku začala podle stěžovatele běžet lhůta dle § 72 odst. 1 trestního řádu.

Své závěry stěžovatel opírá také o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 234/08 ze dne 24. 4. 2008, dle kterého je § 28 odst. 3 trestního řádu nutno vykládat ve prospěch obžalovaného, který neovládá jazyk, v němž se řízení vede. Výkladem, podle něhož lze lhůtu pro rozhodnutí dle § 72 odst. 1 trestního řádu počítat až od doručení písemného překladu usnesení soudu dle § 28 odst. 3 trestního řádu, dle citovaného nálezu dochází k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny. Stěžovatel nesouhlasí s názorem okresního soudu, že by pro závěry citovaného nálezu bylo významné, že v tehdejší věci šlo o rozhodnutí stížnostního soudu, a to zejména za stavu, kdy v dřívějších případech stěžovatele byla právní moc vyznačována v souladu s tímto nálezem.

Stěžovatel zdůrazňuje, že při vazebním zasedání dne 31. 10. 2016 byla celou dobu přítomna tlumočnice, a stěžovatel tak byl ve svém rodném jazyce informován o průběhu zasedání i o jeho výsledku. Neobstojí proto údajně argument, že bylo v jeho zájmu, aby se před započetím třídenní lhůty k podání stížnosti mohl nejprve seznámit s písemným vyhotovením usnesení v rodném jazyce.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Okresní soud Brno-venkov se s názory stěžovatele neztotožnil a odkázal zejména na body 1.1. - 1.6. napadeného rozhodnutí. Zopakoval přitom, že je nadále přesvědčen o tom, že bylo nutno postupovat v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1542/09, a naopak že nález sp. zn. II. ÚS 234/08 aplikovat na tento případ nelze. Okresní soud připustil, že námitka stěžovatele stran odlišného postupu téhož soudu u předcházejících rozhodnutí o vazbě je oprávněná, nicméně právě dřívější postup při vyznačení právní moci nebyl správný. Jak dále soud konstatoval, údajné nezákonné prodlužování lhůty pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě nenastalo, neboť zákon připouští, aby mezi právní mocí jednotlivých rozhodnutí uplynuly více než tři měsíce. Podstatné je, aby od právní moci posledního rozhodnutí bylo o vazbě nově rozhodnuto do tří měsíců. Ve vztahu ke svému rozhodnutí tak okresní soud považuje ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. Ve vztahu k rozhodnutí stížnostního soudu se okresní soud nevyjádřil, neboť mu to dle jeho názoru nepřísluší.

Krajský soud v Brně se ve vyjádření zaměřil na vysvětlení, proč se v napadeném rozhodnutí s námitkami stěžovatele v podstatě nevypořádal a pouze odkázal na to, že o vazbě bude s ohledem na podání obžaloby rozhodovat v jiném senátu. Dle krajského soudu došlo podle smyslu zákonné úpravy k upřednostnění rozhodování o vazbě v senátu 52 T, který měl rozhodovat o podané obžalobě. Ať by přitom krajský soud rozhodoval jako soud stížnostní, nebo jako soud prvního stupně, je každopádně soudem Okresnímu soudu Brno-venkov nadřízeným, tudíž se na tom, že se věcí zabýval krajský soud jako soud nadřízený, nic nezměnilo.

Jak krajský soud připustil, ústavní stížností napadené rozhodnutí je do jisté míry rozhodnutím pouze formálním, neboť po podání obžaloby mu již v senátu 9 To do věci zasahovat nepříslušelo. V usnesení č. j. 52 T 5/2017-823 se pak soud vazbou stěžovatele podrobně zabýval, a to samozřejmě i z hlediska vypořádání námitek, které stěžovatel uplatnil proti rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud je navíc toho názoru, že pokud by Vrchní soud v Olomouci zjistil nezákonnost pobytu ve vazbě, jistě by to při rozhodování o stížnosti nenechal bez reakce, a to navzdory tomu, že ve svém stížnostním rozhodnutí se k tvrzenému uplynutí lhůty dle § 72 odst. 1 trestního řádu nevyjádřil. Pasivní by údajně nezůstal ani právě krajský soud ve věci sp. zn. 9 To 108/2016. Pokud by na počítání lhůt měl jiný názor než soud okresní, reagoval by na to upozorněním soudu, který měl ve věci rozhodovat po podání obžaloby.

Závěrem krajský soud poukázal na to, že stěžovatel nepodal stížnost proti usnesení okresního soudu ani ve lhůtě, která podle stěžovatelova názoru uplynula dne 4. 11. 2016, ani ve lhůtě, která uplynula dne 22. 11. 2016. Ústavní stížnost pak podává až 26. 6. 2017 s tím, že patrně vyčkával na rozhodnutí vrchního soudu, který sice odkázal stěžovatele na využití ústavní stížnosti, avšak pokud by shledal porušení jeho práv, vhodným způsobem by na to reagoval. Dle krajského soudu není jednoznačná právní úprava ohledně toho, zda má o stížnosti rozhodnout stížnostní soud ve chvíli, kdy ve věci již padla obžaloba. Krajský soud vycházel z výkladu, že po podání obžaloby nelze soudu, u něhož je obžaloba podána, do jeho rozhodování zasahovat. Nicméně pokud je stížnost stále aktuální, musí o ní rozhodnout i stížnostní soud, pročež volí postup formálního zamítnutí stížnosti. V posuzované věci šlo o tentýž soud (ale jiný senát), nastávají ovšem i situace, kdy obžaloba napadne okresnímu soudu, který není nadřízeným soudem. I v takovém případě je však dle krajského soudu princip stejný. V každém případě by viditelné porušení lhůt, bylo-li by zjištěno, nezůstalo bez reakce, stížnostní soud by soudu, kterému napadla obžaloba, dal na vědomí své zjištění, aby obžalovaný neutrpěl újmu na svých právech.

Krajské státní zastupitelství v Brně jako vedlejší účastník úvodem svého vyjádření konstatovalo, že rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 52 T 5/2017 ze dne 23. 5. 2017 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a zločinem krádeže, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 10 let, trestu vyhoštění na dobu neurčitou a trestu propadnutí věci.

Vedlejší účastník se ztotožnil s názorem, že usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 2 Nt 1804/2016 nabylo právní moci dne 22. 11. 2016 a lhůta pro rozhodnutí o dalším trvání vazby uplynula dne 22. 2. 2017, pročež návrh na další rozhodnutí o vazbě podal okresnímu soudu dne 7. 2. 2017. Krajské státní zastupitelství připomíná, že námitkami stěžovatele se zabýval krajský soud v usnesení sp. zn. 52 T 5/2017, které stěžovatel poněkud účelově opomněl zmínit. Shodné námitky obžalovaného byly také předmětem přezkumu Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci, které se k nim vyjádřilo ve svém sdělení stěžovateli ze dne 29. 5. 2017, jakož i předmětem šetření Ministerstva spravedlnosti vedeného pod sp. zn. MSP-551/2017-OJD-DPH/2.

Obdržená vyjádření byla stěžovateli zaslána k replice, v níž stěžovatel poznamenal, že ani okresní soud, ani krajský soud se nevypořádaly s gros argumentace, na které spočívá ústavní stížnost, tedy že k porušení práv došlo tím, že soudy postupovaly rozdílně při určování dne, od kterého počínala běžet tříměsíční lhůta k dalšímu rozhodnutí o trvání vazby. Přijetí teze, kterou k počátku běhu lhůty soudy zastávají, by dle stěžovatele mohlo vést k tomu, že by obviněný v krajním případě mohl ve vazbě strávit i několik měsíců nad stanovenou dobu tří měsíců, pokud by byl soudní překladatel nečinný. Takovému závěru údajně nelze v žádném případě přisvědčit.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V ústavní stížnosti stěžovatel nezpochybňuje, že důvody vazby byly v jeho případě naplněny. Ústavní soud se proto touto otázkou ani nezabýval. K posouzení tedy zůstává jednak dodržení lhůty plynoucí z § 72 odst. 1 trestního řádu, jednak postup Krajského soudu v Brně, který se v napadeném rozhodnutí stěžovatelovými námitkami vůbec nezabýval a jeho stížnost zamítl s odůvodněním, že po podání obžaloby bude o vazbě rozhodovat soud, u něhož byla obžaloba podána.

K druhé z uvedených otázek se stěžovatel vyjádřil stroze tak, že pokud došlo k porušení jeho práv, měl mu krajský soud poskytnout ochranu, nikoli stížnost formálně zamítnout. Podrobnější argumentaci v tomto směru nenabídl, a to ani v reakci na vyčerpávající odůvodnění, které ve svém vyjádření poskytl krajský soud. Stěžovatel ostatně v replice připustil, že podstatou ústavní stížnosti je otázka počítání lhůt dle § 72 odst. 1 trestního řádu, nikoli postup stížnostního soudu.

Vzhledem k uvedenému tak Ústavní soud pouze stručně poznamenává, že podání obžaloby představuje v rámci trestního řízení zásadní moment, a to i z hlediska přezkumu zákonnosti vazby. Pokud se věc dostává obžalobou před soud, státní zástupce a soudce z přípravného řízení jsou tímto okamžikem z dalšího rozhodování o tom, zda vazba trvá, nebo ne, vyloučeni a soudu po podání obžaloby automaticky a zcela bez ohledu na to, v jaké fázi tříměsíční lhůty z § 72 odst. 1 trestního řádu k podání obžaloby došlo, začíná běžet nová povinná lhůta k rozhodnutí v délce třiceti dnů. Zákon tak počítá s tím, že podáním obžaloby nastupuje přísnější, nezávislá kontrola ze strany soudu - přímo, namísto dřívější kontroly státním zástupcem, který podával návrh soudci na přezkum trvání vazebních důvodů (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1242/14 ze dne 24. 4. 2014).

V citovaném usnesení Ústavní soud řešil situaci, kdy v důsledku podání obžaloby byla zdánlivě překročena lhůta stanovená v § 72 odst. 1 trestního řádu, a nezaobíral se tak přímo situací, která nastala nyní, kdy proti prvostupňovému rozhodnutí o ponechání ve vazbě byla v době podání obžaloby již podána stížnost. Ovšem za situace, kdy soudem, u kterého napadla obžaloba, byl tentýž soud, který je soudu, jenž vydal prvostupňové rozhodnutí, nadřízený, přičemž se tento soud vypořádal i s námitkami, které stěžovatel vznesl proti rozhodnutí okresního soudu, považuje Ústavní soud postup krajského soudu za ústavně konformní a odpovídající výše popsanému, tedy že podáním obžaloby dochází k přesunu kontroly zákonnosti vazby na soud, u něhož byla podána obžaloba.

Došel-li by Ústavní soud k závěru, že rozhodnutí okresního soudu bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, patrně by mu nezbylo než zrušit také rozhodnutí krajského soudu jakožto soudu stížnostního, neboť by jím došlo k potvrzení protiústavního rozhodnutí. Avšak za situace, kdy byl dle názoru Ústavního soudu postup okresního soudu ústavně konformní (viz dále), samotný procesní postup krajského soudu porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nepředstavuje. V tomto směru koneckonců není bez významu ani to, že stěžovatel v ústavní stížnosti např. nenamítal, že by doba mezi oběma rozhodnutími krajského soudu byla příliš dlouhá, a že tak neměl možnost nechat zákonnost své vazby v přiměřených intervalech přezkoumat.

Tím se Ústavní soud dostává k podstatě ústavní stížnosti spočívající v otázce, zda výklad zastávaný trestními soudy nevedl k porušení § 72 odst. 1 trestního řádu a v konečném důsledku i k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv (v této souvislosti přichází do úvahy zejména čl. 8 odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Podle § 72 odst. 1 trestního řádu je v přípravném řízení nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě soudce povinen rozhodnout o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě. Podle § 140 odst. 1 písm. b) trestního řádu je usnesení pravomocné a vykonatelné mimo jiné tehdy, jestliže zákon proti němu připouští stížnost, která nebyla ve lhůtě podána. Podle § 74 trestního řádu je proti rozhodnutí o vazbě přípustná stížnost, a to dle § 143 trestního řádu do tří dnů od oznámení usnesení. Dle § 137 trestního řádu se oznámení děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Z judikatury Ústavního soudu (viz např. již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1542/09) plyne, že je-li třeba usnesení písemně vyhotovit s obsahovými náležitostmi dle § 134 trestního řádu, lze účinky oznámení dle § 137 odst. 1 trestního řádu spojovat až s doručením jeho opisu, přičemž právě od okamžiku doručení se odvíjí běh lhůty k podání stížnosti. Podle § 28 odst. 3 trestního řádu se rozhodnutí považuje za doručené až v okamžiku doručení jeho písemného překladu, pokud je ho potřeba pořídit.

Z uvedeného nevyhnutelně plyne, že pokud se stěžovatel práva podat proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 2 Nt 1804/2016 ze dne 31. 10. 2016 nevzdal (což netvrdí), toto usnesení nenabylo vůči jeho osobě právní moci až do okamžiku uplynutí třídenní lhůty odvíjející se od okamžiku doručení písemného překladu. Až od nabytí právní moci, tedy ode dne 22. 11. 2016, potom počala běžet lhůta podle § 72 odst. 1 trestního řádu. Pokud pak okresní soud rozhodl o dalším trvání vazby dne 20. 2. 2017, požadavky dle § 72 odst. 1 trestního řádu byly dodrženy.

Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 234/08 není relevantní, neboť tehdy šlo o nabytí právní moci rozhodnutí stížnostního soudu, v kterémžto případě na něj dopadá § 140 odst. 1 písm. a) trestního řádu, podle kterého je usnesení pravomocné, pokud proti němu zákon nepřipouští stížnost [resp. ve vztahu k rozhodnutí prvního stupně § 140 odst. 1 písm. b) alinea cc) trestního řádu, podle něhož je usnesení pravomocné, pokud stížnost proti němu byla zamítnuta]. Právní moc se tak nemohla odvíjet od doručení překladu usnesení, na čemž § 28 odst. 3 trestního řádu nic neměnil.

Na druhou stranu nelze přehlédnout jiné nálezy, které se, byť nikoli přímo, k otázce nabytí právní moci pro účely § 72 odst. 1 trestního řádu vyjádřily. Jde především o nálezy sp. zn. I. ÚS 3287/14 ze dne 27. 2. 2015 a sp. zn. IV. ÚS 3028/14 ze dne 17. 12. 2014. V nich Ústavní soud odmítl, že by se počátek běhu lhůty dle § 72 odst. 1 trestního řádu řídil okamžikem doručení usnesení státnímu zástupci za situace, kdy k doručení došlo po několika měsících od vyhlášení rozhodnutí za přítomnosti obviněného. Za těchto okolností Ústavní soud odvíjel počátek běhu lhůty od nabytí právní moci usnesení ve vztahu k obviněnému, k němuž mělo dojít tři dny od vyhlášení.

Ani tyto nálezy ovšem otázku, kdy rozhodnutí o vazbě nabývá právní moci, primárně neřešily. Jejich podstatou bylo pouze to, že rozhodující je nabytí právní moci vůči obviněnému, nikoli vůči státnímu zástupci, a to ještě za situace, kdy se doručení písemného vyhotovení zcela nepřípustným způsobem protahovalo. Jak k tomu Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. II. ÚS 2343/15 ze dne 8. 9. 2015, oba nálezy vycházely z mimořádné situace, kdy došlo ke zcela nestandardnímu postupu při vyhotovení rozhodnutí a jejich doručení státnímu zástupci. Předmětná usnesení soud vyhotovil v písemné podobě až s odstupem více než čtyř měsíců a teprve poté je doručil oprávněným osobám, takže v jednom případě usnesení ze dne 13. 2. 2014 nabylo právní moci až dnem 20. 6. 2014, ve druhém případě usnesení ze dne 14. 2. 2014 bylo státnímu zástupci doručeno až dne 16. 6. 2014. Vzhledem k tomu, že ve věci posuzované v citovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 2343/15 k žádným průtahům nedošlo, Ústavní soud postup, kdy se právní moc usnesení odvíjela až od jeho doručení (státnímu zástupci), za protiústavní (oproti uvedeným nálezům) vůbec nepovažoval.

S ohledem na vše uvedené tedy nelze názoru stěžovatele stran počátku běhu lhůty dle § 72 odst. 1 trestního řádu přisvědčit. Stěžovatel má pravdu, že teoreticky může dojít k situaci, kdy v důsledku příliš dlouho trvajícího zpracování překladu prvostupňového usnesení bude soud o dalším trvání vazby rozhodovat s nepřiměřeně dlouhým odstupem od předchozího rozhodnutí. Ačkoli by však v takovém případě byl zákon formálně dodržen, ústavně zaručená práva stěžovatele by přesto mohla být porušena, přičemž ale jak vyplývá z výše citovaných nálezů, Ústavní soud by po podání ústavní stížnosti neváhal poskytnout stěžovateli náležitou ochranu.

V daném případě tomu tak ale není. Rozdíl mezi právní mocí dle výkladu stěžovatele a právní mocí dle výkladu trestních soudů byl pouhých 18 dní. Okresní soud totiž rozhodl dne 31. 10. 2016 a již 18. 11. 2016 byl stěžovateli doručen písemný překlad rozhodnutí. Od tohoto momentu měl stěžovatel jednak možnost podat stížnost a zákonnost vazby nechat přezkoumat nadřízeným soudem (přičemž i v řízení o stížnosti je rozhodující skutkový stav platný v době rozhodování), jednak mohl dle § 71a trestního řádu požádat o propuštění z vazby. Ani jedno ovšem neučinil (alespoň to netvrdí) a vyčkával na to, až důvodnost vazby bude přezkoumána z úřední povinnosti, k čemuž došlo v přiměřené době tří měsíců a 20 dnů od posledního rozhodování o trvání vazby (v tomto směru lze pouze pro doplnění uvést, že např. Evropský soud pro lidská práva pravidelný přezkum zákonnosti vazby činěný z úřední povinnosti vůbec nevyžaduje, pokud má vazebně stíhaný k dispozici prostředky, jimiž se může v přiměřených intervalech domoci přezkumu zákonnosti vazby; srov. např. rozsudek ze dne 10. 7. 2014 ve věci Rakhimov proti Rusku, č. 50552/13).

Na uvedeném nic nemění ani předchozí praxe okresního soudu, který právní moc patrně vyznačoval po uplynutí tří dnů od vyhlášení usnesení za přítomnosti stěžovatele. Je tomu tak již proto, že tato praxe nemohla založit žádné legitimní očekávání stěžovatele (což ostatně ani netvrdí) v tom směru, že by právě v důsledku spoléhání se na dříve zastávaný právní názor např. zmeškal lhůtu k podání stížnosti apod. Stěžovatel měl naopak lhůtu k podání stížnosti nově prodlouženou, přičemž pokud chtěl zákonnost vazby nechat přezkoumat, mohl požádat o propuštění vazby. Jak už bylo řečeno, z ústavní stížnosti nevyplývá, že by tak učinil. Nelze konečně ani z ničeho usuzovat, že by se soud odlišným výkladem zákona např. snažil napravit nějaké pochybení své či státního zástupce (třeba v podobě opožděně podaného návrhu na ponechání stěžovatele ve vazbě).

Za těchto okolností nezbývá než uzavřít, že držení stěžovatele ve vazbě od 4. 2. 2017 bylo v souladu se zákonem i jeho ústavně zaručenými právy.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. září 2017


Ludvík David v. r.
předseda senátu