II.ÚS 1973/16 ze dne 6. 9. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Sládka, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 138/2016-43 ze dne 12. dubna 2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 11 C 318/2015-18 ze dne 9. února 2016, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2016, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 11 odst. 1 Listiny.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených listin se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 273 149 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Protože spolu s žalobou nezaplatil soudní poplatek, Obvodní soud pro Prahu 5 jej vyzval k jeho zaplacení s poučením, že v případě marného uplynutí stanovené lhůty řízení zastaví. Stěžovatel ani po výzvě soudu poplatek nezaplatil, takže soud napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 23 522,40 Kč. Výrok o nákladech řízení zdůvodnil ustanovením § 146 odst. 2 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když stěžovatel nezaplacením soudního poplatku zavinil, že řízení muselo být zastaveno. K odvolání stěžovatele podanému do nákladového výroku Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti shledává protiústavnost napadených rozhodnutí v tom, že mu soudy uložily povinnost k náhradě nákladů řízení, přestože k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Má za to, že za situace, kdy nezaplatil soudní poplatek, neměl soud posílat žalobu k vyjádření protistraně a o nákladech řízení měl rozhodnout podle ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Postup soudu tak vedl k rozhodnutí, které bylo v příkrém rozporu s legitimním očekáváním stěžovatele, že dokud nebude zaplacen soudní poplatek, nebude soud činit jiné úkony. Nadto se dle stěžovatele nejednalo o náklady účelně vynaložené, když vedlejší účastník je osobou s právnickým vzděláním a měl být proto schopen veškeré procesní úkony v rámci řízení činit sám. V tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3000/11 ze dne 10. 1. 2012 (N 6/64 SbNU 61) a na další jeho rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. II. ÚS 3011/11 ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3259/11 ze dne 22. 11. 2011 a sp. zn. III. ÚS 3303/11 ze dne 20. 12. 2011. Uvedená porušení ze strany soudu prvního stupně nenapravil ani soud odvolací, takže i jeho rozhodnutí porušuje dle stěžovatele právo na soudní ochranu a právo vlastnit majetek. Stěžovatel připomíná podstatu sporu, kdy mu žalovaný jako soudní exekutor neoprávněně strhl z jeho účtu žalobou uplatněnou finanční částku a na jeho výzvy mu nesdělil, že mu tuto částku již vrátil, ovšem na jiný účet, než z něhož byla stržena, takže svým liknavým postupem zavinil, že na něho podal žalobu. Z hlediska přirozeného práva se mu proto jeví nespravedlivé, aby byly žalovanému přiznány náklady řízení, neboť stěžovatel se podanou žalobou toliko bránil proti jeho nesprávnému postupu.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti nákladovému výroku soudu prvního stupně a potvrzujícímu výroku odvolacího soudu a namítá, že obě rozhodnutí jsou nezákonná.

6. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi staví k otázce nákladů řízení rezervovaně, neboť spor o náhradu nákladů řízení, i když se může některého z účastníků citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod účastníka řízení [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U /27 SbNU 307)]. Podle právního názoru vysloveného např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N /47 SbNU 461) otázka náhrady nákladů řízení dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu.

7. Za pochybení dosahující ústavní roviny však nelze označit postup soudu prvního stupně, který v závislosti na zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku rozhodl o nákladech řízení podle ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. a žalovanému přiznal náklady řízení, byť se písemně podané vyjádření žalovaného nakonec ukázalo zbytečným. Bylo totiž nepochybně zjištěno, že řízení bylo zahájeno návrhem stěžovatele na vydání elektronického platebního rozkazu, který nebyl zpoplatněn, takže stěžovatel byl vyzván k zaplacení soudního poplatku. Protože tak ve stanovené lhůtě neučinil, věc byla převedena do sporného řízení, v němž soud prvního stupně znovu stěžovatele k zpoplatnění návrhu vyzval. Pokud za této situace současně s výzvou stěžovateli zaslal návrh k vyjádření žalovanému, takový postup sice obvyklý není, neboť soud zpravidla přistupuje k výběru soudního poplatku před doručením žaloby žalovanému, v tomto konkrétním případě je však z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť se tak stalo v zájmu urychlení řízení.

8. Se stěžovatelem se nelze ztotožnit v názoru, že za dané situace mělo být aplikováno ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Úprava rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení v případě zastavení řízení neumožňuje soudu rozhodnout v takovém případě bez dalšího tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provázanosti § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s § 146 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že zastavuje-li soud řízení např. z důvodu zpětvzetí návrhu, pro nedostatek podmínek řízení, ale i v důsledku nezaplacení soudního poplatku, zabývá se při rozhodování o náhradě nákladů řízení nejprve otázkou, zda některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění toho, že řízení muselo být zastaveno, totiž může spočívat mimo jiné právě v tom, že účastník nezaplatil soudní poplatek splatný podáním žaloby. V daném případě je zavinění stěžovatele zřejmé, neboť soudní poplatek při podání návrhu nezaplatil a neučinil tak ani poté, co k tomu byl dvakrát soudem vyzván. Pokud soud za této situace přiznal protistraně náklady řízení, aniž se zabýval důvody podání žaloby, nelze v jeho postupu spatřovat svévoli, neboť v daném případě bylo třeba zavinění posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. Důvody podání žaloby by měly svůj význam v případě zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby, kdy by bylo o nákladech řízení rozhodováno podle § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. Stěžovatel však žalobu zpět nevzal, byť pro takový úkon měl důvod, neboť, jak sám uvádí v ústavní stížnosti, vinou žalovaného až po podání žaloby zjistil, že žalovaný mu požadovanou finanční částku vrátil.

9. Stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu na projednávaný případ nedopadají. Ve věcech řešených usneseními sp. zn. III. ÚS 3303/11, sp. zn. IV. ÚS 3259/11, sp. zn. II. ÚS 3011/11 a sp. zn. I. ÚS 988/12 Ústavní soud reagoval na stav vzniklý množstvím hromadně stěžovateli podávaných tzv. formulářových žalob ve srovnatelných, skutkově a právně jednoduchých případech, kdy výše požadovaných nákladů byla nepřiměřená vzhledem k předmětu řízení (náklady mnohdy až dvacetinásobně překročily předmět sporu), a takové náklady proto shledal neúčelné ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Nejednalo se tedy o rozhodování o nákladech řízení v souvislosti se zastavením řízení podle § 146 o. s. ř. I v případě řešeném nálezem sp. zn. III. ÚS 3000/11 šlo o rozhodování podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Nadto se jednalo o situaci, kdy se ve sporu úspěšná žalovaná u jednání soudu výslovně vyjádřila, že náklady řízení nepožaduje, avšak odvolací soud jí je přesto přiznal.

10. Ústavní soud uzavírá, že postup soudu prvního stupně je v napadeném rozhodnutí řádně odůvodněn. Rovněž argumentaci odvolacího soudu, jak je rozvedená v jeho rozhodnutí, lze považovat za ústavně konformní a srozumitelnou, přičemž jeho úvahy Ústavní soud neshledal nepřiměřenými či svévolnými. Obě rozhodnutí jsou tak výrazem nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

11. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu