Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Ruby Apartments, s. r. o., se sídlem Paříkova 910/11a, 190 00 Praha 9 - Vysočany, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 23, 120 00 Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2012, č. j. 103 VSPH 46/2012-53 (36 ICm 1164/2011, KSPH 36 INS 9175/2009), spojené s návrhem na zrušení § 160 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v jeho rámci pak do práva na zákonného a nestranného soudce.
2. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. března 2012, č. j. 103 VSPH 46/2012-53 (36 ICm 1164/2011, KSPH 36 INS 9175/2009) v řízení o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka rozhodl o námitce podjatosti soudce vznesené žalobkyní (stěžovatelkou) tak, že soudkyně Krajského soudu v Praze není vyloučena z projednávání věci vedené pod sp. zn. 36 ICm 1164/2011. Důvodem podjatosti měla být dle žalobkyně skutečnost, že soudkyně rozhoduje současně v insolvenční věci téhož dlužníka, což ji s ohledem na znění nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 448/04 a dalších diskvalifikuje z projednání a rozhodnutí ve věci. Vrchní soud v Praze neshledal námitku podjatosti ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") opodstatněnou, neboť důvodem pro vyloučení soudkyně nejsou okolnosti, které spočívají v jejím postupu v projednávané věci či v jejím rozhodování v jiných věcech; soudkyně rozhodující ve věci se přitom vyjádřila tak, že k věci či účastníkům nemá žádný vztah. Důvodem podjatosti nemůže být podle soudu ani to, že soudkyně rozhoduje i v insolvenčním řízení, v jehož rámci je tento incidenční spor projednáván. V tomto směru soud poukázal na to, že po vydání výše zmiňovaného nálezu Ústavního soudu došlo ke změně právní úpravy, neboť zákon o konkursu a vyrovnání byl zrušen a nahrazen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, jenž změnil způsob jmenování správců a v § 160 odst. 1 předpokládá, že incidenční spory budou rozhodovány v rámci insolvenčního řízení jako jeho součást. Dále poukázal na skutečnost, že vzájemná vazba mezi insolvenčním soudcem a správcem byla v insolvenčním zákoně oproti předchozí úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání výrazně oslabena úpravou vtělenou do § 25 insolvenčního zákona, podle něhož se určení konkrétní osoby, která má být ustanovena insolvenčním správcem, svěřuje předsedovi soudu.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Stěžovatelka obdobně jako ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 87/12 obecnému soudu vytýká, že platnou právní úpravu insolvenčního zákona neposuzoval komplexně. Provádí srovnání příslušných ustanovení insolvenčního zákona s předchozí právní úpravou a dospívá k přesvědčení, že stav právní úpravy se z pohledu hledisek uvedených v označeném nálezu v podstatě nezměnil a i nadále existuje úzká vazba mezi soudcem a jedním z účastníků řízení (insolvenčním správcem). V souvislosti se zněním § 160 odst. 1 insolvenčního zákona stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž se soud má vždy pokusit o ústavně konformní výklad zákona a není přitom vázán jeho doslovným zněním, ponechává však na úvaze Ústavního soudu, pro případ, že by dospěl k názoru, že § 160 odst. 1 insolvenčního zákona nelze vykládat jinak, než jak učinil obecný soud, zrušení uvedeného zákonného ustanovení.
III.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Ústavní soud podotýká, že argumentačně i obsahově obdobnou ústavní stížností téže stěžovatelky se zabýval ve výše zmiňované věci vedené Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 87/12 a nemá důvod se od závěrů zde prezentovaných nikterak odchylovat. V uvedené věci Ústavní soud provedl srovnání předchozí právní úpravy (podle zákona o konkursu a vyrovnání), z níž vycházely stěžovatelkou citované nálezy, s úpravou novou obsaženou v insolvenčním zákoně. Z hlediska případné podjatosti soudce podle předchozí právní úpravy nebyl podstatný vztah mezi konkursním a incidenčním řízením, nýbrž rozhodující byla konstrukce vztahu mezi konkursním soudcem a správcem podstaty. Ústavní soud v citované věci dovodil, že právě tato konstrukce mezi oběma subjekty vztahu (insolvenčním správcem a insolvenčním soudcem) se v důsledku nové právní úpravy provedené insolvenčním zákonem změnila. Obecný soud při svém rozhodování, jak na to poukazuje stěžovatelka, se sice skutečně zabýval pouze jednou z okolností, z nichž dříve vycházel Ústavní soud, nicméně takto jím byla zhodnocena právě okolnost podle názoru Ústavního soudu pro konstrukci vztahu mezi oběma jmenovanými subjekty nejvýznamnější a pro hodnocení jeho povahy určující, totiž způsob jmenování insolvenčního správce. Ten je nyní na rozdíl od předchozí právní úpravy, kdy konkursní správce byl jmenován právě soudcem projednávajícím i incidenční spor, podle současně platné právní úpravy insolvenčního zákona (§ 25 odst. 2 insolvenčního zákona) jmenován předsedou soudu, přičemž jistou pravomoc rozhodovat o osobě správce mají i věřitelé (§ 29 odst. 1 insolvenčního zákona). Posuzovaný vztah je tak postaven na jiném základě, který možnost vzniku pochybnosti o nepodjatosti soudce minimalizuje. Vzhledem k nové právní úpravě je tak tuto věc třeba odlišit od věcí, které byly předmětem posuzování v dřívější judikatuře Ústavního soudu a obecnému soudu v jeho závěrech přisvědčit.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
7. Stěžovatelka spojila s ústavní stížností návrh na zrušení § 160 odst. 1 insolvenčního zákona. Návrh na zrušení právního předpisu má akcesorickou povahu, a proto sídlí osud ústavní stížnosti. Je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Z uvedeného důvodu byl tento návrh odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu
|
|