II.ÚS 242/98 ze dne 25. 4. 2000
N 62/18 SbNU 71
Označení žalovaného
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti S.
N., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 18. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 1258/97-93, ve spojení
s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1996, č.j. 22
Co 649/96-18, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu
v Praze jako účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 1998, č.j. 2 Cdon
1258/97-93, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12.
1996, č.j. 22 Co 649/96-18, se zrušují.


Odůvodnění

Stěžovatel podal dne 22. 5. 1998 ústavní stížnost, která byla
doručena Ústavnímu soudu dne 25. 5. 1998. Ústavní stížnost
směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 1998,
č.j. 2 Cdon 1258/97-93, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatele
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 12. 1996, č.j.
22 Co 649/96-18. Podle názoru stěžovatele bylo napadenými
rozhodnutími porušeno jeho právo podle čl. 90 Ústavy ČR. Z ústavní
stížnosti a z vyžádaného soudního spisu 12 C 21/93, který je veden
u Okresního soudu Praha-východ, vyplývají tyto skutkové a právní
okolnosti případu. Stěžovatel se žalobou u jmenovaného okresního
soudu domáhal určení neplatnosti okamžitého rozvázání pracovního
poměru. Žaloba směřovala proti Městskému úřadu Brandýs nad
Labem-Stará Boleslav. Žalovaný sice v závěrečném návrhu namítl
nedostatek své pasivní legitimace, soud přesto žalobě zčásti
vyhověl. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudek
soudu 1. stupně zrušil a řízení zastavil, neboť podle § 44 zákona
o obcích je žalovaný pouze výkonným orgánem obce a není mu
přiznána způsobilost samostatně nabývat práva a nést povinnosti,
a to ani v pracovněprávních vztazích. V dovolání stěžovatel uvedl,
že byl přesvědčen, že podle § 68 odst. 2 zákona o obcích je
žalovaný nadán právní subjektivitou. Nyní si je ale vědom, že se
v poslední době praxe přiklání k tomu, že jde pouze o orgán města.
Měl být poučen podle § 5 o.s.ř., že ten, koho označil jako
žalovaného, není nadán právní subjektivitou, přičemž bylo od
počátku zřejmé, koho mínil žalovat. Poukázal na některé nálezy
Ústavního soudu v této věci.

Nejvyšší soud dovolání zamítl, když konstatoval, že teprve
14. 2. 1997 v dovolání stěžovatel označil žalovaného "Městský úřad
Brandýs nad Labem - Stará Boleslav (správně město Brandýs nad
Labem - Stará Boleslav se sídlem městského úřadu v Brandýse nad
Labem, Masarykovo nám.)", aniž blíže uvedl, co jiným označením
procesně sleduje. Dovodil, že je-li za účastníka označen ten, kdo
nemá právní způsobilost, nemůže vzniknout procesněprávní vztah
a soud s ohledem na § 103, § 104 odst. 1 o.s.ř. je povinen řízení
zastavit. Z obsahu žaloby i dovolání přitom vyplývá, že nešlo
o omyl či jiné nedopatření, protože vědomě vycházel z toho, že
žalovaný je jeho zaměstnavatelem. Námitku, že měl být soudy
poučen, Nejvyšší soud nepřijal, neboť do poučovací povinnosti
nemůže podle jeho názoru patřit návod či pomoc účastníku
spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku činit, ale
jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit,
co v řízení hodlá sám učinit.
Podle § 43 odst. 1 může poučení směřovat jen tam, kde jde
o podání nesprávné nebo neúplné. Pokud žaloba obsahuje všechny
náležitosti § 79 odst. 1 o.s.ř., není tato možnost dána. V daném
případě, kdy byl žalovaný označen přesně a určitě, neměl okresní
soud, ani odvolací soud důvod postupovat podle § 5, popř. § 43
odst. 1 o.s.ř. Poučení o tom, že žalovaný není nadán právní
subjektivitou, navíc není poučením o procesním právu. Ani
argumentace nálezy Ústavního soudu na tom nic nemění, neboť nejde
o restituční věc a žalobce byl ještě i při podání dovolání
přesvědčen, že žalovaný je nadán právní subjektivitou. Upřesnit
označení žalovaného mohl kdykoli učinit, když řízení bylo zahájeno
10. 11. 1992 a po jeho zahájení byl navíc okresním soudem 14. 1.
1993 vyzván, aby doplnil, kdo má být žalovaným. Proto odvolací
soud rozhodl správně, neboť tento nedostatek nelze odstranit
přistoupením, ani záměnou dalšího účastníka. Navíc pojem
"zpřesnění" nebo "upřesnění" žalovaného subjektu o.s.ř. nezná.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu na zahájení
řízení o ústavní stížnosti předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr.
M. P., který zopakoval hlavní argumenty z odůvodnění usnesení
Nejvyššího soudu a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně
neopodstatněné.
Za Krajský soud v Praze se vyjádřil předseda senátu JUDr. E.
A., který odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, které
je v souladu s dosavadní judikaturou a bylo potvrzeno i Nejvyšším
soudem. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Město Brandýs nad Labem - Stará Boleslav se jako vedlejší
účastník svého postavení vzdalo, když se jinak ve svém vyjádření
ztotožnilo s argumentací odvolacího soudu a Nejvyššího soudu.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal podmínky k projednání ústavní
stížnosti. Stěžovatelka byla řádně zastoupena ve smyslu § 30 odst.
1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dále došel
k závěru, že stížnost byla podána včas oprávněným navrhovatelem.

Ústavní soud proto přezkoumal opodstatněnost ústavní
stížnosti a došel k závěru, že je opodstatněná. Vedly jej k tomu
následující důvody.

Problematika právní subjektivity obecních, popř. městských
úřadů již byla v řadě případů předmětem rozhodování Ústavního
soudu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že nepřesné označení
v tomto případě je odstranitelnou vadou návrhu, takže je
povinností soudu dát účastníku řízení takový nedostatek napravit.

II. senát Ústavní soudu přitom stojí na stanovisku, že tento
požadavek platí obecně, neboť v České republice platí jen jedno
procesní právo s jedněmi poučovacími pravidly, takže není možné
rozlišovat nějaké snad "restituční" právo a nějaké "obecné" právo.
Jde vždy o posouzení okolností konkrétního případu, nikoli
o automatický důsledek předmětu sporu. Ve své judikatuře se proto
Ústavní soud postavil na stanovisko (viz nálezy I. ÚS 11/95 a I.
ÚS 119/96 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 4, č.
46 a sv. 6, č. 112), že v případě, že za zásah do ústavně
zaručených práv stěžovatele nelze považovat zastavení řízení,
když: - účastník dostal příležitost tento nedostatek napravit,
- trvá na nepřesném označení až po dovolací řízení, byť byl na to
upozorněn, - soud zastavil řízení, když předtím marně vyzval
účastníka k odstranění vady podání, - bylo rozhodováno v době, kdy
již byla judikatura poměrně ustálená a všeobecně známá, - účastník
byl v řízení zastoupen advokátem, který je odborně kvalifikován
pro poskytování právní pomoci.

V projednávané věci nebyly všechny tyto předpoklady naplněny.
Rozhodujícím je především splnění prvního požadavku, neboť Ústavní
soud nemůže odhlížet jednak od nejednotné praxe soudu v období,
kdy byla žaloba stěžovatelem podána (řízení bylo zahájeno 10. 11.
1992), jednak od problematické formulace § 68 odst. 2 zákona
o obcích. Po zahájení řízení byl sice stěžovatel okresním soudem
14. 1. 1993 vyzván (č.l. 2 a 3 soudního spisu), aby doplnil, kdo
má být žalovaným. To však proto, že konkrétně žalovaného vůbec
neuvedl, nikoli proto, že uvedl někoho, kdo není pasivně
legitimován. Nelze proto tento případ srovnávat s těmi nálezy
Ústavního soudu, kde byl návrh zamítnut, neboť tam stěžovatel na
chybném označení trval přes poučení nebo výzvy soudu.



Proto se Ústavní soud neztotožnil s názorem Nejvyššího soudu,
že tak žalobce mohl kdykoli učinit a nikdo mu v tom nebránil.
Povinností soudu bylo v tomto případě před zastavením řízení na
tento aspekt věci (bez určení, kdo má být konkrétně žalován)
upozornit. Žalovaný v závěrečném vyjádření před okresním soudem,
stejně jako ve svém odvolání, namítal nedostatek pasivní
legitimace. Okresní soud na tuto námitku v rozsudku nereagoval
a v podstatě se chybně ztotožnil s názorem stěžovatele. Tento
aspekt je však irelevantní, neboť zde bylo zasaženo do práv
žalované strany. Povinnost upozornit na tento nedostatek
v označení měl proto odvolací soud.

Krajský soud rozhodl až 30. 12. 1996, tedy v době, kdy již
byla sporná otázka legitimace obecních úřadů vyřešena, aniž vyzval
stěžovatele k upřesnění označení žalovaného. Protože okresní soud
pochybil v posouzení pasivní legitimace žalovaného, bylo jistě
třeba takto vadný rozsudek v odvolacím řízení napravit. Krajský
soud však nedal stěžovateli k takové nápravě příležitost a přímo
rozhodl o zastavení řízení.

Ve smyslu judikatury Ústavního soudu to však bylo třeba
považovat za jeho povinnost, když ji nesplnil okresní soud. Této
povinnosti se krajský soud nemůže zbavit tím spíše, že podle §
214 odst. 2 písm. e) o.s.ř. není třeba v tomto případě nařizovat
jednání. Nejvyšší soud následně zamítnutím dovolání tento zásah
dovršil. Došlo tak k zásahu do práva stěžovatele domáhat se
stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu
(čl. 36 odst. 1 Listiny). Tento názor zastává Ústavní soud proto,
že způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení,
kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede
k zastavení řízení. Měl by tedy soud před tím, než řízení zastaví,
dát žalobci možnost věc napravit (nález IV. ÚS 41/95, Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4., č. 70). Protože
této povinnosti soudy nedostály, znemožnily stěžovateli, aby mohl
své nároky nechat projednat a tím mu odňaly právo na soudní
ochranu.

Stěžovateli se tak v tomto konkrétním případě podařilo
prokázat porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle
čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se ovšem stěžovatel nedovolává.
Ústavní soud však není vázán odůvodněním ústavní stížnosti, nýbrž
jen jejím petitem.

Pokud však jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, jde
o ustanovení kompetenční povahy, aniž by z něj bylo možno v této
souvislosti přímo dovodit konkrétní základní právo (subjektivní
veřejné právo) stěžovatele. Na základě těchto skutečností nezbylo
Ústavnímu soudu než návrhu na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 18. 3. 1998, č.j. 2 Cdon 1258/97-93, a usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 30. 12. 1996, č.j. 22 Co 649/96-18, podle §
82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
vyhovět a obě soudní rozhodnutí zrušit, neboť trpí stejnými
vadami.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. dubna 2000