II.ÚS 2462/16 ze dne 25. 10. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Augustina Sitchy, st. příslušnost Kamerun, zastoupeného Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti usnesení Generální inspekce bezpečnostních sborů, 12. oddělení, pracoviště pro Středočeský kraj, ze dne 29. 3. 2016, č. j. GI-TC-376-76/2014, a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 5. 2016, č. j. 1 VZN 1611/2015-49, za účasti Policie České republiky a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž byla podle ustanovení § 159a odst. 1 trestního řádu odložena věc - podezření ze spáchání zločinu mučení a jiné nelidské a kruté zacházení podle ustanovení § 149 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, v níž stěžovatel vystupoval jako poškozená oběť, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak.

2. Ústavní soud předně konstatuje, že v totožné věci již jednou rozhodoval (viz nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015; dále jen "nález sp. zn. I. ÚS 860/15"), kdy konstatoval, že zásahem Policie České republiky při výkonu správního vyhoštění stěžovatele dne 6. 6. 2014 bylo porušeno základní právo stěžovatele nebýt podroben ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a že usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 20. 11. 2014, č. j. GI-TC-376-32/2014, usnesením Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. KZN 1064/2014, a vyrozuměním Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 VZN 1611/2015-7, bylo porušeno základní právo stěžovatele na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy, a proto tato rozhodnutí zrušil. Z hlediska skutkových okolností projednávané věci tedy nyní rozhodující senát pro stručnost odkazuje na obsah tohoto nálezu.

3. Po vrácení věci policejnímu orgánu Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále jen "policejní orgán") rozhodla shora označeným rozhodnutím, kdy důvod pro odložení věci shledala ve skutečnosti, že ani doplněním prověřování nebyly zjištěny takové skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin, a není ani na místě věc vyřešit jinak. V rámci nového prověřování se policejní orgán bezúspěšně pokusil vyslechnout stěžovatele, vyžádal si opětovné vysvětlení lékařky ze Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová (dále jen "ZZC"), prověřil, jakým způsobem je umožněn kontakt zajištěných cizinců s jejich blízkými mimo ZZC, a znovu požádal o podání vysvětlení osob, jimž si stěžovatel stěžoval na způsobená zranění. K použití slzotvorného prostředku pak policejní orgán s odkazem na bod 73 a 74 nálezu sp. zn. I. ÚS 860/15 uvedl, že v tomto samotném aktu nelze spatřovat trestný čin, a to s ohledem na vyhrocenost celé situace, která vznikla v souvislosti s eskortou poškozeného ze ZZC, dále na odpor, který stěžovatel kladl, na časový pres, jemuž byli policisté provádějící jeho eskortu vystaveni, a také s ohledem na to, že po samotném použití slzotvorného prostředku byl poškozený ošetřen lékařkou a nedošlo k závažnější újmě na jeho zdraví. Pokud se pak jedná o ponižování poškozeného tím, že mu měla být příliš silně utažena pouta, tak toto tvrzení dle policejního orgánu podporovala pouze výpověď stěžovatele a částečně sdělení Mgr. Dubové, ale nikoli výpověď jeho bývalé přítelkyně a také skutečnost, že stěžovatel na toto poranění nikdy neupozornil ošetřující lékařku či jiné osoby, a proto nyní již nebylo možné prokázat, že by k takovému jednání skutečně došlo a že by stěžovatelovi byla způsobena újma. Jako ponížení pak dle policejního orgánu nelze brát ani převoz stěžovatele po letišti na zavazadlovém vozíku (i s odkazem na bod 81 nálezu sp. zn. I. ÚS 860/15), kdy se navíc projevila jako klíčová aktuální absence kamerového záznamu.

4. Ke stížnosti stěžovatele vrchní státní zastupitelství uvedlo, že policejní orgán v odůvodnění napadeného usnesení podrobně popsal důkazní situaci, která jej vedla k rozhodnutí o odložení, přičemž státní zastupitelství se s jeho závěry plně ztotožnilo. K tvrzení stěžovatele, že z napadeného usnesení není zřejmé, jak a proč policejní orgán dospěl k závěru, že nejde o podezření z trestného činu a není důvod vyřídit věc v přestupkovém nebo kárném řízení, státní zastupitelství uvedlo, že policejní orgán dospěl k tomuto závěru na základě shodných vysvětlení podaných zasahujícími policisty učiněných podle ustanovení § 158 odst. 6 trestního řádu, které potvrdily provádění pouze nezbytných omezujících úkonů při transportu stěžovatele na letiště, dále na základě vysvětlení podaném Vandou Adeyanju, která uvedla, že na stěžovatelovi po jeho návratu z Letiště Václava Havla dne 10. 6. 2016 neviděla žádná zranění, i když si jí stěžoval, že utrpěl odřeniny, kopance a snad se zmiňoval i o naražené ruce, a nakonec na základě vysvětlení podaného lékařkou MUDr. Libuší Regnermlovou, v němž potvrdila, že na stěžovatelovi neshledala žádné známky nějakého fyzického napadení, přičemž tyto skutečnosti v odůvodnění usnesení o odložení věci policejní orgán uvedl. Dále k námitkám stěžovatele státní zastupitelství uvedlo, že se policejní orgán snažil zjistit pobyt stěžovatele v Kamerunské republice, ale žádná z osob s poškozeným se v minulosti stýkajících na něj kontakt již neměla a on sám neprojevil iniciativu k navázání kontaktu s policejním orgánem. K argumentu, že nebylo odůvodněno, proč se nepodařilo objektivizovat případná poranění stěžovatele po přílišném utažení pout a použití slzného plynu, dále uvedlo, že zranění na těle poškozeného nebyla dne 6. 3. 2014 ani později lékařkou zjištěna, a proto je nebylo možné objektivizovat. Nakonec uzavřelo, že o tom, že stěžovatel kladl policistům odpor, není možné pochybovat, neboť to vyplývá nejen z jejich shodných tvrzení, ale i z chování poškozeného na Letišti Václava Havla v Praze a stejně tak je nesporné, že kvůli zasažení očí slzným plynem byl ošetřen lékařkou, která jeho ošetření před odjezdem na letiště i po návratu potvrdila.

5. Jako doplnění ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal vyrozumění o vykonaném dohledu ze strany Nejvyššího státního zastupitelství, které přisvědčilo stěžovatelovi v tom směru, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v nyní napadeném usnesení dostatečně (resp. vůbec) nezohlednil závěry uvedené v nálezu sp. zn. I ÚS 860/15, a ani se nezabýval otázkou, zda jednání zasahujících policistů nebylo namístě posoudit jako kázeňské provinění, případně přestupek. Na straně druhé však dospělo k závěru, že ani z doplněného prověřování nebylo zjištěno podezření, že by se konkrétní osoba dopustila jednání, které by mohlo nastolit její trestní, popřípadě kázeňskou odpovědnost. Proto státní zástupce nepochybil, pokud stížnost proti usnesení policejního orgánu, jímž byla podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena prověřovaná věc, coby nedůvodnou odložil, třebaže toto své rozhodnutí dostatečným způsobem neodůvodnil. Dále se pak Nejvyšší státní zastupitelství podrobně věnovalo pozdnímu vyrozumění stěžovatele o datu plánovaného vyhoštění, použití slzotvorného plynu či dalším dílčím jednáním policistů. Uzavřelo přitom, že policejní orgán v intencích nálezu Ústavního soudu doplnil prověřování, ze kterého však nevyplynuly další skutečnosti, které by odůvodňovaly jiné než již dříve učiněné rozhodnutí. K námitce, že policejní orgán nevyvinul dostatečné úsilí k provedení výslechu stěžovatele, konstatovalo, že policejní orgán se jeho přítomnost snažil zajistit hned třemi různými způsoby, a třebaže je jistě možné navrhovat provedení dalších kroků v tomto směru, je otázkou, zda by jeho dodatečný výslech mohl vést k jakýmkoliv dalším relevantním zjištěním, neboť je zřejmé, že řada jím prvotně uváděných skutečností stojí v pozici "tvrzení proti tvrzení". V tomto směru je již nezhojitelnou chybou pozdní podání trestního oznámení, jakož i prodlevy v počáteční fázi prověřování věci. Proto podnět stěžovatele Nejvyšší státní zastupitelství odložilo, přičemž Vrchní státní zastupitelství v Praze současně vyrozumělo o zjištěných pochybeních.

6. Napadená rozhodnutí státních orgánů dle stěžovatele porušila jeho právo nebýt podroben mučení a krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení podle čl. 7 odst. 2 Listiny. Dále se stěžovatel dovolává čl. 3 a 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1, odst. 3, čl. 4, čl. 11, čl. 12, čl. 13, čl. 14 a čl. 16 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především v nedostatečné implementaci nálezu sp. zn. I. ÚS 860/15 a zejména v nevyvození odpovědnosti konkrétních osob odpovědných za špatné zacházení s ním. Státní orgány tak opětovně porušily jeho právo na účinné vyšetřování a právo na účinný opravný prostředek, přičemž stěžovatel se takto dovolává především procesní části čl. 3 Úmluvy. Uvádí, že státy mají povinnost na jedné straně uznat (výslovně nebo alespoň v podstatě věci) porušení práva oběti a na straně druhé musí poskytnout oběti přiměřenou a dostatečnou nápravu za porušení jejích práv, kdy nejpřísnější jsou povinnosti státu v případě úmyslného porušení článku 3 Úmluvy příslušníky státní moci. V této souvislosti také odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž úmyslné porušení zákazu špatného zacházení nemůže být napraveno jenom odškodněním oběti, ale státní orgány musí vyvinout dostatečnou snahu trestně stíhat a potrestat osoby odpovědné za špatné zacházení. Podobně Výbor OSN proti mučení zdůrazňuje, že odškodnění v penězích nemůže být nikdy dostatečnou nápravou pro oběť špatného zacházení, kdy i z pohledu projednávaného případu jsou relevantní zejména závazky státu poskytnout oběti satisfakci a tzv. právo na pravdu. Stěžovatel připomíná i tzv. Istanbulský protokol, dle něhož mají státní orgány povinnost vždy vyhledat a potrestat pachatele nelidského a ponižujícího zacházení a této povinnosti se nelze zprostit. S ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávané věci pak stěžovatel rozporuje, že ani po vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 860/15 neučinil policejní orgán žádné relevantní procesní kroky vedoucí k potrestání policistů eskortujících stěžovatele ani žádné kroky vedoucí k disciplinárnímu řízení s těmito policisty, kdy navíc tito policisté nebyli během šetření ani postaveni mimo službu. Stěžovatel je tedy v situaci, kdy Ústavní soud sice konstatoval, že s ním policisté zacházeli způsobem zapovězeným článkem 3 Úmluvy, ale přesto nenesou za své jednání žádnou odpovědnost. Proto se dovolává toho, aby státní orgány přijaly opatření přiměřené závažnosti jednání policistů s jeho osobou, které Ústavní soud označil za ponižující, kdy je na místě minimálně odpovědnost disciplinární. Za současného stavu věci totiž dochází k situaci, kdy státní orgány akceptují, že špatné zacházení je v souladu se zákonem, což je v rozporu s povinností státu kriminalizovat špatné zacházení a jeho pachatele postihovat. Závěrem se pak stěžovatel dovolává též práva na účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, kdy opět namítá, že vyšetřování zahájené na základě trestního oznámení nevedlo k nápravě ve smyslu zmíněného ustanovení Úmluvy s tím, že účinnou nápravou pro stěžovatele by bylo konstatování porušení jeho práv a zároveň identifikace a postižení pachatelů. Navíc vytýká, že v čase před zahájením trestního řízení neměl formální postavení poškozeného, a tudíž měl velmi omezené možnosti participace na vyšetřování a ochrany svých práv.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud k požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozeného) ve své konstantní judikatuře (mimo jiné též ve věci stěžovatele) uvedl, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, např. pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Je totiž jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv, zejména práv zaručených Listinou a Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Účinné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení přitom musí kumulativně splňovat následující samostatné požadavky, vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností, včetně práva oběti na nahlížení do spisu. Hlavní požadavek důkladnosti a dostatečnosti pak znamená, že orgány musí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu, a závěry šetření pak musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností, kdy jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou efektivnosti (nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015). Na postup orgánů činných v trestním řízení je přitom třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, resp. vůči němu spáchaného trestného činu. Proto také ostatně Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016, nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015 a nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015).

10. V případě stěžovatele Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 860/15 shledal substantivní porušení jak zákazu nelidského a ponižujícího zacházení (viz bod 53 až 86), tak i procesní porušení tohoto zákazu ztělesněné povinností státu provést účinné vyšetřování (viz bod 87 až 106 citovaného nálezu). K substantivnímu porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení Ústavní soud uvedl, že zejména absence informování stěžovatele vhodným způsobem a v dostatečném předstihu o přesné době odletu a použití slzotvorného spreje vůči stěžovateli v uzavřené místnosti, podpořené navíc následným nasazením pout a přepravou stěžovatele na vozíku pro zavazadla, musely u stěžovatele ve svém souhrnu vyvolat pocity úzkosti a méněcennosti takové intenzity, která dosáhla úrovně závažnosti představující ponižující zacházení v rozporu s čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Ohledně účinného vyšetřování pak Ústavní soud konstatoval, že šetření orgánů činných v trestním řízení nebylo dostatečně rychlé a ani důkladné, kdy Ústavní soud orgánům činných v trestním řízení především vytkl, že nedostatečně zjistily zdravotní stav stěžovatele v krátké době po podání trestního oznámení (resp. po provedení pokusu o realizaci jeho vyhoštění). Zároveň však Ústavní soud již v tomto rozhodnutí závěrem konstatoval (viz bod 110), že stěžovatel byl podroben špatnému zacházení z důvodu kumulace několika faktorů, za jejichž souhrn nelze činit odpovědným konkrétní osobu či osoby, a proto lze tedy těžko dovozovat trestní odpovědnost konkrétních fyzických osob. Takto pokud jde o údajné nadměrné použití fyzické síly a pout vůči stěžovateli, které mu měly způsobit zranění, Ústavní soud shledal pochybení především v rychlosti šetření, které již z povahy věci napravit nelze (a to stejné platí o důkladném lékařském vyšetření stěžovatele). Proto tehdy rozhodující senát uzavřel, že aniž by předjímal rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, je možné a z pohledu Ústavního soudu i akceptovatelné, že ve věci již žádné účelné kroky v rámci trestního řízení nebude možné podniknout a shledané porušení práva stěžovatele na účinné vyšetřování v této konkrétní věci již nebude možné napravit jinak než případnou náhradou újmy způsobené na jeho základních právech.

11. Naposledy uvedené je dle nyní rozhodujícího senátu klíčové, neboť opakované prověřování stěžovatelem tvrzené trestné činnosti ukázalo, nakolik měl tehdy rozhodující senát pravdu v tom, že z důvodu značné časové prodlevy již nebude možné náležitě údajnou trestnou činnost objasnit a dospět k jednoznačnému závěru o vině údajných pachatelů. Jakkoliv tedy se Ústavní soud i nadále plně ztotožňuje se závěry plynoucími v nálezu sp. zn. I. ÚS 860/15 ohledně substantivního porušení zákazu nelidského a ponižujícího zacházení se stěžovatelem, tak uvedené nic nemění na skutečnosti, že při opakovaném prověřování dotčené trestné činnosti již nebylo možno shromáždit takové množství důkazů, na základě nichž by mohli být obviněni (či dokonce obžalováni nebo odsouzeni) údajní pachatelé.

12. Ústavní soud přitom považuje za klíčové, že se policejní orgán při následném prověřování po vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 860/15 zaměřil na objasnění skutečností, které Ústavní soud nejvíce rozporoval, a které vedly k porušení stěžovatelova práva ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy. Takto se podává, že se především pokusil vyslechnout stěžovatele, vyžádal si opětovné vysvětlení lékařky ze ZZC, prověřil, jakým způsobem je umožněn kontakt zajištěných cizinců s jejich blízkými mimo ZZC a znovu požádal o podání vysvětlení osob, jimž si stěžovatel stěžoval na způsobená zranění. Jestliže však ani tento postup nevedl ke stěžovatelem požadovanému výsledku (tj. k obvinění a následnému potrestání údajných viníků), neznamená to samo o sobě, že by bylo možno opět shledat porušení procesních záruk při vyšetřování nelidského a ponižujícího zacházení ztělesněnými v právu na účinné vyšetřování.

13. V této souvislosti Ústavní soud rovněž připomíná, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností na výsledek (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013), neboť poškozený nedisponuje žádným základním právem, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce". Pro nyní rozhodující senát je proto klíčové, že policejní orgán učinil některé kroky pro to, aby se znovu pokusil prověřit stěžovatelem tvrzenou trestnou činnost, avšak především z objektivních důvodů (značné časové prodlevy od doby spáchání) již nemohl dospět k jinému závěru, než který vyřkl v nyní napadeném rozhodnutí. Zde ostatně nyní rozhodující senát připomíná, že již v nálezu sp. zn. I. ÚS 860/15 Ústavní soud vyslovil pochybnosti o možnosti dovození trestní odpovědnosti konkrétních fyzických osob, což se plně projevilo při posouzení pochybení spočívajících v nedostatečném informování stěžovatele o realizaci jeho správního vyhoštění či v možnosti jednoznačného ověření jeho zdravotního stavu po provedené realizaci správního vyhoštění. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje též na vyrozumění Nejvyššího státního zastupitelství o vykonání dohledu, v němž státní zástupce dospěl ke stejnému závěru, přičemž s odůvodněním tohoto vyrozumění se nyní rozhodující senát plně ztotožňuje. Pokud pak jde o použití slzotvorného plynu vůči stěžovatelovi, tak zde musí Ústavní soud konstatovat, že policejní orgán zajisté mohl důkladněji zvážit, zdali bylo jeho užití v souladu s předpisy a zda byl tento druh zákroku vůči stěžovatelovi skutečně nezbytný, neboť skutečnost, že mu pak byla poskytnuta zdravotní péče, zajisté sama o sobě nic nevypovídá o tom, zdali byl či nebyl spáchán trestný čin (či jiný delikt) ze strany zasahujících policistů. Přesto i zde platí výše vyřčené, že v současné době již nelze (především s ohledem na značný časový odstup) prokázat, že tímto jednáním byly natolik porušeny předpisy, že by jednání přítomných policistů mohlo být kvalifikováno jako trestný čin, přestupek nebo disciplinární delikt. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že při druhém prověření stěžovatelem tvrzené trestné činnosti nedošlo k porušení jím tvrzených práv a svobod.

14. Přesto je nezbytné zdůraznit, že stěžovatel se i nadále může domáhat náhrady újmy na jeho základních právech, kterou Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. I. ÚS 860/15, přičemž i při úvaze o výši této náhrady bude nezbytně přihlíženo ke skutečnosti, že právě chybou orgánů činných v trestním řízení nemohlo dojít též k "trestněprávní" satisfakci stěžovatele, neboť jím tvrzená trestná činnost nebyla rychle a důkladně vyšetřena. Jakkoliv Ústavní soud nikterak nezpochybňuje stěžovatelem citovanou judikaturu, dle níž nemusí být finanční odškodnění oběti nelidského a ponižujícího zacházení považováno za dostatečné, zároveň zdůrazňuje, že uvedené zajisté nelze vykládat tak, že by za účelem adekvátní satisfakce poškozeného mohla být potlačena základní procesní práva eventuálních pachatelů trestné činnosti vyplývající z čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a násl. Listiny v takové míře, že by tito mohli být odsouzeni i tehdy, kdy by jejich vina nemohla být dostatečně prokázána (a podobné platí též ve vztahu k odpovědnosti za přestupek či disciplinární delikt). Takovouto interpretaci musí Ústavní soud striktně odmítnout, neboť by se ve své podstatě příslovečně "vytloukal klín klínem" (za účelem ochrany jednoho základního práva by došlo k razantnímu zásahu do jiných základních práv), což by v konečném důsledku zajisté nevedlo k posílení zákonnosti a úrovně ochrany základních lidských práv a svobod.

15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2016

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu