Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelky D.A., právně zastoupené advokátkou JUDr. L.P., o ústavní stížnosti ze dne 6. 9. 1996, došlé Ústavnímu soudu dne 13. 9. 1996, proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 1996, sp. zn. 20 Co 550/95, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 31. 5. 1995, sp. zn. 12 C 93/94, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 31. 5. 1995, sp. zn. 12 C 93/94, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, dle níž se domáhala toho, aby ZD Z., byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 682.289,- Kč jako zbývající hodnotu jejího majetkového podílu, vypočteného stěžovatelce žalovaným družstvem podle zákona č. 42/1992 Sb.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozhodnutí Okresního soudu v Kroměříži jako věcně správné potvrdil rozhodnutím ze dne 21. 6. 1996, sp. zn. 20 Co 550/95.
Shora uvedená rozhodnutí napadla navrhovatelka ústavní stížností pro rozpor s čl. 1 Ústavy ČR, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Za stěžejní otázku navrhovatelka považuje, zda restituční nároky, s nimiž se jako oprávněná osoba účastnila transformace ZD, lze ex post - v rámci soudního řízení o vydání (vypořádání) majetkového podílu - zpochybnit s odkazem, že k jejich přiznání došlo v důsledku pochybení příslušné povinné osoby.
Ze spisu. Okresního soudu v Kroměříži Ústavní soud zjistil, že při rozhodování v dané věci měl okresní soud za prokázané, že navrhovatelka (v řízení před okresním soudem žalobkyně) odvozuje svůj nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře v částce 682.289,Kč, po žalované straně družstva Z., (t. č. v likvidaci), jako právního nástupce, resp. další oprávněná osoba uvedená v § 4 odst. 2 zák, č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V předmětném řízení neprokázala, že je touto oprávněnou
osobou i přesto, že byla a je uvedena v registru členů a oprávněných osob u žalovaného ZD.
Krajský soud v Brně, který rozsudek Okresního soudu v Kroměříži jako věcně oprávněný potvrdil, dospěl k závěru, že je zcela vyloučeno, že by žalobkyně (u ústavního soudu stěžovatelka) byla oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 14 písm. c) zák. č. 42/1992 Sb.
Vyslovil současně právní názor, dle něhož ZD se transformují na základě zákona č. 42/1992 Sb., současně však musí respektovat povinnost vyplývající pro ně z restitučních předpisů. Podíly oprávněných osob na majetku družstva plynoucí z transformace musí být stanoveny podle kriterií v souladu s ustanovením části první zákona č. 42/1992 Sb., případně norem, na něž transformační zákon odkazuje.
Pod tímto zorným úhlem je tedy třeba v první řadě zodpovědět otázku, zda rozhodnutí valné hromady, kterým byl schválen transformační projekt družstva a žalobkyni přiznán nárok za vnesený živý a mrtvý inventář dle § 20 zákona č. 229/1991 Sb. ve výši 682.279,- Kč, je možno v rámci probíhajícího řízení přezkoumat či nikoliv. Veden úvahami shora odvolací soud vyslovuje přesvědčení, že v daném případě přezkum je možný, neboť občan, který se má v úmyslu podílet na jmění družstva, se nestává oprávněnou osobou jinak, než naplněním kritérií naznačených v ust. § 14 písm. a) až c) zákona č. 42/1992 Sb.
Krajský soud v Brně, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu poukázal na písemné odůvodnění rozhodnutí ze dne 21. 6. 1996, čj. 20 Co 550/95, s tím, že nemá, co by k tomuto zdůvodnění více dodal.
Ústavní soud po přezkoumání ústavněprávních aspektů případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K problematice oprávněných osob je třeba uvést, že sice oba zákony, tj. zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, užívají sice totožných pojmů, tj. oprávněná osoba, neznamená to však, že obsah tohoto pojmu je stejný, a že by se jednalo o ten samý okruh osob. Je-li fyzická osoba oprávněnou osobou podle transformačního zákona, neznamená to ještě, že je oprávněnou osobou podle zákona o půdě a naopak.
Spory, vznikající v souvislosti s transformací družstva mezi subjekty soukromého práva, jsou spory soukromoprávní a jejich projednání je v pravomoci obecných soudů.
Pravomoc soudů je upravena v ust. § 7 odst. 1 o. s. ř. tak, že v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. V citovaném ustanovení tak zákon vyslovuje obecnou pravomoc soudů k projednání soukromoprávních sporů. Spory, vznikající v souvislosti s transformací družstva mezi subjekty soukromého práva, jsou spory soukromoprávní a jejich projednávání je v pravomoci soudů.
V praxi někdy není jasno ohledně ust. § 2 odst. 2 zák. č. 42/1992 Sb., podle něhož "schválený transformační projekt je pro oprávněné osoby a orgány družstva závazný". Toto
2
II. ÚS 250/96
ustanovení se pochopitelně uplatní jen za předpokladu, že tento projekt není v rozporu s platným právem. Přezkoumání daných okolností plně spadá do pravomoci obecných soudů.
Navrhovatelka namítá porušení čl. 1, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dle čl. 1 Ústavy ČR je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Navrhovatelka tvrdí, že toto ustanovení Ústavy ČR bylo porušeno tím, že subjektivním právům nebyla poskytnuta efektivní ochrana prostřednictvím moci soudní. Dle čl. 90 Ústavy ČR, jehož porušení pak navrhovatelka rovněž namítá, jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Porušení spatřuje v tom, že rozhodnutí soudů nevedlo v jejím případě k úspěchu v soudním sporu.
Předchozí námitky jsou natolik obecné a neodůvodněné, že k nim nelze zaujmout stanovisko bez posouzení námitky poslední, totiž, že bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku Ústavy upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoliv v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod upřena možnost domáhat se svého práva, popř., pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně, pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Nic takového se však v souzené věci nestalo a Ústavní soud proto konstatuje, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedošlo.
Ústavní soud dále přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý jako celek. Ani z tohoto hlediska neshledal pochybení, neboť řízení bylo veřejné, obě strany měly právo vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a věc byla projednána v přiměřené lhůtě obecnými soudy, u nichž není důvodu ani důkazu, které by vedly k domněnce, že v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně:
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky okresního a krajského soudu nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatelky.
Dle § 43 odst. 1 písm. c) soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, soudci zpravodaji proto nezbylo, než návrh odmítnout.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 28. 4. 1998
|
|