II.ÚS 30/06 ze dne 17. 1. 2007
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma rozhodl o ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou v Liberci, směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 16. 3. 2004, č. j. KULK 1686/04-67.3/4017/Ka, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, ze dne 14. 9. 2004, č. j. 63 Ca 2/2004-28, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 6 As 65/2004-59, za účasti Krajského úřadu Libereckého kraje, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení,
takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podaným návrhem, který i co do ostatních formálních náležitostí vyhovuje zákonu č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení všech v záhlaví specifikovaných rozhodnutí, neboť prý porušují jeho ústavně zaručené právo činit vše, co není zákonem zakázáno [čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Dále tvrdí, že rozhodnutí nereflektují čl. 4 odst. 1 Listiny, podle jehož znění povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Z obsahu stěžovatelem přiložených kopií napadených rozhodnutí vyplynul následující dějový rámec případu. Správní orgán - Magistrát města Liberec - vedl proti stěžovateli přestupkové řízení, v němž shledal stěžovatele vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přestupkový zákon"), neboť ve dnech 2. a 15. 10. 2003 parkoval v Liberci v místech, na kterých je parkování vyhrazeno jen držitelům parkovací karty, aniž takovou kartou disponoval. Za to správní orgán uložil pokutu ve výši 500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 1000 Kč. Stěžovatelem podané odvolání Krajský úřad Libereckého kraje výše specifikovaným rozhodnutím zamítl. Zamítnuta byla i správní žaloba podaná stěžovatelem ke krajskému soudu a následná kasační stížnost.

Stěžovatel ale s tím, jak bylo o jeho jednotlivých opravných prostředcích rozhodnuto, spokojen není. Tvrdí, že parkoval na pruhu určeném k parkování, přičemž se řídil dopravní značkou "vyhrazené parkoviště". Místní úprava pravidel silničního provozu se děje formou obecního nařízení, které nemá sílu zákona. Připouští, že touto cestou lze stanovit i skutkové podstaty přestupků, ovšem jen při respektování základních práv a svobod. Uvádí, aniž by tento názor blíže odůvodnil, že na vyhrazených parkovištích smějí zastavit a stát i řidiči jiných vozidel, není-li to zakázáno "i jinak". Stěžovatel prý také stáním na vyhrazeném parkovišti bez platné parkovací karty nikoho neohrozil, nebylo proto jistě úmyslem zákonodárce jeho jednání postihnout jako přestupek dle přestupkového zákona.

Ústavní soud se zabýval návrhem v rozsahu stěžovatelem vymezeném a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom nepovažoval za potřebné činit ve věci další procesní úkony, neboť vzhledem k charakteru ústavní stížnosti a vznesených námitek bylo možno rozhodnout jen na podkladě listin postoupených stěžovatelem.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavou.

Ústavnímu soudu se stěžovatelův návrh jeví jako pouhý nesouhlas s uložením správní sankce. Sám stěžovatel (a to již od počátku řízení) nezpochybňuje, že se dopustil vytýkaného jednání. Po celou dobu řízení namítá pouze to, že tímto jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přestupku podle přestupkového zákona. Stejně postavil i svou ústavní stížnost; co do kvantity i kvality opakuje tytéž námitky, kterými se zabývala napadená rozhodnutí. Přitom podstata těchto námitek, tedy zda stěžovatel svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přestupku, je otázkou výkladu a aplikace běžného zákona, které leží mimo oblast působnosti Ústavního soudu. Navíc z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že odvolací orgán i správní soudy obou stupňů se zabývaly stěžovatelovou věcí velmi pečlivě a učiněné právní závěry srozumitelně a přiléhavě vyložily. Ústavní soud proto stěžovatele s jeho výhradami vůči naplnění formálních znaků i materiálního znaku přestupku na tato rozhodnutí, zejména pak na podrobný rozsudek Nejvyššího správního soudu, odkazuje.

Argument stěžovatele, že zákonodárce neměl nepochybně v úmyslu zahrnout stání na vyhrazeném parkovišti bez platné parkovací karty mezi přestupky dle cit. ustanovení přestupkového zákona, neboť neohrožuje bezpečnost a plynulost silničního provozu, považuje Ústavní soud za irelevantní. Tradičním cílem interpretace práva je postižení významu a smyslu právní normy, která byla zakotvena a vyjádřena ve slovní formulaci právní normy toho kterého právního aktu. Potřeba subsumpce konkrétního případu pod obecnou právní normu pak od interpretace vyžaduje dotvářet právní normu pro právní posouzení individuálního případu, uvedený proces však musí probíhat v rámci vymezeném textem normativního právního aktu. Úmysl zákonodárce je vyjádřen v normativním právním aktu. Pokud § 22 odst. 1 písm. f) přestupkového zákona (ve znění relevantním pro rozhodnutí v předmětné věci) postihuje jakékoliv porušení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nelze spekulovat v tom duchu, že by zrovna porušení povinnosti respektovat dopravní značky, konkrétně pak dopravní značku "Vyhrazené parkoviště", mínil zákonodárce z režimu přestupkového zákona vyjmout.

Ústavní soud dále musí uvést na pravou míru názor stěžovatele, že ukládá-li podzákonný právní předpis - nařízení města Liberec - v rámci úpravy místních pravidel silničního provozu povinnosti, odporuje to jeho právu činit vše, co zákon nezakazuje (čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny), podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tyto povinnosti je třeba chápat jako obdobu základních lidských práv a svobod. Jsou výslovně zakotvenými závazky vůči státu v podobě něco činit, něčeho se zdržet apod. Jedná se o tzv. veřejnou subjektivní povinnost, která charakterizuje vztah právního státu a jednotlivce a bez níž nelze podat úplnou charakteristiku tohoto vztahu. Bez toho, že by jednotlivci, nacházející se pod jurisdikcí státu, plnili stanovené povinnosti, nemohl by takový stát existovat, protože by ztratil jeho právní řád smysl. Jedná se o předpoklad výkonu státní moci.

Toto spíše právně filozofické východisko pro stanovení konkrétních povinností však dle názoru Ústavního soudu neznamená, že jakákoliv povinnost, především pak povinnosti, které na sebe subjekt dobrovolně bere tím, že chce vykonávat určitou činnost, ke které ho zákon nenutí, může a musí být stanovena toliko formou zákona. Zajištění bezpečnosti silničního provozu jakožto povinnost státu je zde vázáno na existenci zvláštních předpisů, jejichž dodržování, stejně jako užívání komunikací obvyklým způsobem, je povinností uživatelů, tedy i řidičů. Určení konkrétních pravidel, a tedy i jim odpovídajících povinností a zákazů, stejně jako volba druhu právní normy, jakou se to stane, je věcí zákonodárce. Podstatné je přitom to, aby se případný podzákonný právní předpis při stanovení povinností opíral o zákon a nevybočil z mantinelů zákonem vymezených. Vztaženo k posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by tyto předpoklady nebyly splněny.

Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal zásah do základních práv stěžovatele, a proto s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2007

Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu