Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudkyň Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky TV Nova s. r. o., sídlem Kříženeckého nám. 1078/5, Praha 5 - Hlubočepy, zastoupené Dr. Radanem Kubrem, advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 161/2024-33 ze dne 30. 10. 2024 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 31 A 41/2023-90 ze dne 12. 6. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 ? Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, stěžovatelce byla rozhodnutím Správy Krkonošského národního parku ("KRNAP") č. j. KRNAP05469/2023 ze dne 19. 6. 2023 uložena pokuta ve výši 120 000 Kč za přestupek podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako "ZOPK"). Přestupku se stěžovatelka dopustila tím, že ve dnech 17. až 20. 1. 2022 natáčela reportérka - zaměstnankyně stěžovatelky, jejíž jednání je přičitatelné stěžovatelce - reportáž s názvem "Rozkaz zněl jasně" (dále jen "reportáž") v lokalitách Vrbatův žleb a Martinova jáma, k. ú. Bedřichov v Krkonoších, kde se opakovaně pohybovala. Jedná se přitom o lokality v klidovém území Hřebeny západních Krkonoš mimo cesty nebo trasy vyhrazené orgánem ochrany přírody, kde platí zákaz pohybu uvedený v § 17 odst. 2 ZOPK. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.
2. Vedlejší účastnice řízení rozhodnutím č. j. MZP/2023/231/1243 ze dne 3. 11. 2023 zamítla odvolání stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí Správy KRNAP.
3. Proti rozhodnutí vedlejší účastnice byla stěžovatelkou podána správní žaloba ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Správní žalobu krajský soud zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelčiny žalobní námitky jsou totožné s námitkami uplatněnými v odvolacím řízení. Zároveň se ztotožnil s názory vedlejší účastnice řízení a odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které shledal řádně a dostatečně odůvodněné.
4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí poukázal na totožnost námitek uplatněných stěžovatelkou ve správní žalobě a ztotožnil se s posouzením provedeným krajským soudem.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod, jakož i právních principů zakotvených v čl. 90 a čl. 95 Ústavy, čl. 14 odst. 1, čl. 17, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
6. Stěžovatelka namítá, že nemůže být postihována za přestupek podle § 88 odst. 2 písm. n) ZOPK, neboť klidové území Krkonošského národního parku, na němž se její reportérka pohybovala, nebylo řádně vyhlášeno. Tvrdí, že bylo vyvěšeno pouze oznámení o vydání příslušného opatření obecné povahy klidového území národního parku a odkaz na jeho znění, nikoliv jeho úplné znění tak, jak to vyžaduje § 173 správního řádu ve spojení s § 172 téhož zákona. Z toho důvodu tak nemohlo opatření obecné povahy nabýt účinnosti a sankce za přestupek jí tak nemohla být uložena, neboť by takový postup byl rozporný se zásadou nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege.
7. Ze strany stěžovatelky je v ústavní stížnosti tvrzena rovněž nezákonnost provedených důkazů. Podle stěžovatelky nebyl záznam reportáže zajištěn zákonem předpokládaným způsobem, ale získán v rozporu s autorským zákonem, neboť byl Správou KRNAP stažen z internetové platformy ulož.to. Z toho stěžovatelka dovozuje, že takto opatřená kopie reportáže nemůže být využita v rámci správního řízení, neboť se jedná o procesně nepřípustný důkaz. Stěžovatelka dále namítá nezákonnost zákresu vstupu do klidového území národního parku vyhotovených Petrem Blažkem, strážcem národního parku ve smyslu § 81 ZOPK a zaměstnancem Správy KRNAP. Zákres vstupu do klidového území byl podle stěžovatelky hodnocen strážcem národního parku, čímž mělo dojít k překročení zákonné pravomoci stráže přírody. Vyhotovení zákresu míst je tak podle názoru stěžovatelky rovněž stiženo vadou nezákonnosti.
8. Stěžovatelka dále uvádí, že se v rámci správního řízení i následného řízení soudního domáhala ochrany své svobody projevu a dodává, že v její věci došlo i k zásahu do jejího práva podnikat. Přitom připomíná, že média umožňují udržovat veřejnou diskuzi a představují rozhodující faktor v procesu utváření názorů (nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 a sp. zn. I. ÚS 4035/14 ze dne 30. 1. 2018).
III.
Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
11. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka již v řízení před správními soudy a orgány uplatňovala obsahově identické námitky jako nyní v ústavní stížnosti, přičemž tyto námitky byly již řádně a srozumitelně vypořádány obecnými soudy. Nic přitom nenasvědčuje závěru, že řízení před správními soudy jako celek bylo nespravedlivé a že by tedy jako celek odporovalo principům plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka dostala opakovanou možnost se vyjádřit k předmětu řízení i souvisejícím skutečnostem, správní soudy se jejími námitkami řádně zabývaly a úvahy vedoucí k zamítnutí žaloby a kasační stížnosti podrobně vysvětlily v odůvodnění svých rozsudků.
12. Stěžovatelka primárně tvrdí, že klidové území Krkonošského národního parku, na němž pořídila reportáž, nebylo řádně vyhlášeno. V napadeném rozsudku se s touto námitkou podrobně vypořádal Nejvyšší správní soud. Ten s odkazem na § 25 odst. 2, § 172 a § 173 správního řádu dovodil, že opatření obecné povahy, kterým Ministerstvo životního prostředí vyhlásilo klidové území na území Krkonošského národního parku, bylo vyhlášeno řádně. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá možnost vyvěšení zkrácené formy i v případě oznámení samotného opatření obecné povahy (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 147/2020 ze dne 26. 10. 2022, bod 18 a násl.). Obdobně se vyjádřil rovněž rozšířený senát Nejvyššího správního soudu (srov. usnesení rozšířeného senátu č. j. 9 Ao 7/2011-489 ze dne 6. 3. 2012). Podle Nejvyššího správního soudu tak není nezbytné (jak plyne z výše uvedených rozhodnutí) zveřejnit celý obsah písemnosti velkého rozsahu, ale postačí vyvěšení pouhého oznámení se základními údaji o jejím obsahu s uvedením, kdy a kde je možné do písemnosti nahlédnout, a to na úřední desce způsobem umožňujícím dálkový přístup.
13. Stěžovatelka zároveň brojí proti v řízení provedenému dokazování. K tomu Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Takové pochybení Ústavní soud neshledal.
14. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze dovodit, že se na stěžovatelčinu věc aplikují požadavky plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, i když jde o trestání ve správním právu. V těchto případech ESLP sám posuzuje aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy, používá přitom tzv. třístupňový Engel test, uplatněný v rozhodnutí Engel a ostatní ze dne 8. 6. 1976, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72, 5370/72, který byl dále rozvíjen v jeho jednotlivých stupních další judikaturou ESLP. Prvním krokem testu je posouzení domácí klasifikace jednání (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Öztürk v SRN z 21. 2. 1984, stížnost č. 8544/79), druhým je povaha obvinění, tj. zjištění intenzity protiprávnosti jednání při zvážení účelu trestních sankcí (ty posuzuje skrze účel, jímž je potrestání a odstrašení od dalšího obdobného jednání) a třetím krokem je posouzení povahy a přísnosti trestu, přičemž naplnění posledních dvou kroků nemusí být nutně kumulativní, nýbrž postačuje i alternativní. V rozsudku Lauko proti Slovensku ze dne 2. 9. 1998, stížnost č. 26138/95, ESLP uvedl, že pokuta uložená stěžovateli ve výši 300 korun slovenských zamýšlela vyvolat odstrašující a kárný účel a dospěl k závěru, že řízení o přestupku proti narušování občanského soužití bylo svou povahou řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Uložená pokuta měla trestající charakter, který je zvykově považován za rys trestních sankcí, a k obdobnému závěru lze dospět i ve věci stěžovatelky.
15. K argumentaci stěžovatelky ve vztahu k získání důkazů v její věci a záruk plynoucích z čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že i důkazy získané nestandardním postupem mohou být za určitých okolností procesně použitelné. Stejný závěr vyplývá např. z rozsudku velkého senátu ESLP ve věci Macharik proti České republice ze dne 13. 2. 2025, č. stížnosti 51409/19. V tomto rozsudku ESLP vyslovil, že použití nezákonných důkazů vnitrostátními soudy automaticky neznamená porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proti stěžovatelce (paní Macharik) bylo vedeno trestní řízení, ve kterém byla shledána vinnou trestným činem, přičemž mezi provedenými důkazy byly i emaily stěžovatelky získané prostřednictvím emailové schránky třetí osoby. V rozsudku Macharik proti České republice ESLP uvedl, že bylo významné, že stěžovatelka (paní Macharik) nepředložila žádné námitky, které by zpochybňovaly pravost získaného důkazního materiálu.
16. Uvedené platí i pro případ stěžovatelky v nyní projednávané věci - stěžovatelka měla možnost účinně rozporovat použití reportáže ve všech řízeních, ať už před správními orgány, tak i správními soudy (srov. Macharik proti České republice, body 55 a 56). Využití opatřené kopie reportáže ve správním řízení navíc nepředstavovalo jediný důkaz, z napadených rozhodnutí plyne, že se správní orgán seznámil s obsahem reportáže nejprve prostřednictvím vysílání, a teprve následně, poté, co stěžovatelka odmítla reportáž poskytnout, prostřednictvím úložiště. Správní soudy a orgány opřely svá rozhodnutí také o vyjádření stěžovatelky, přítomnost pracovníků televize je zmíněna i v dokumentu Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy (str. 3 rozhodnutí Správy KRNAP ze dne 19. 6. 2023). Zároveň stěžovatelka nikdy nerozporovala, že její reportérka na místě byla, na což poukázal již krajský soud (srov. odst. 45 napadeného rozsudku krajského soudu) a stěžovatelka tento závěr nezpochybňovala. Ústavní soud tak v projednávané věci neshledal prostor pro svůj kasační zásah.
17. Ústavní soud shrnuje, že odůvodnění napadených rozhodnutí obstojí i pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 ze dne 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Relevantní pak s ohledem na argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti nejsou ani námitky stěžovatelky týkající se tvrzeného porušení (stěžovatelka nesprávně uvádí "zásahu") jejích práv na svobodu projevu a práva podnikat. Ty navíc stěžovatelka zmiňuje zcela okrajově a nijak je podrobněji nerozpracovává, proto se k nim i Ústavní soud vyjádří stručně. Není pochyb, že pořizováním reportáže stěžovatelka vykonávala svou svobodu projevu a uložená pokuta 120 000 Kč představuje sankci zasahující do této její svobody. K tomuto zásahu však došlo na základě zákona [§ 88 odst. 2 písm. n) ZOPK], zásah sledoval legitimní cíl a představoval opatření nezbytné v demokratické společnosti (čl. 17 odst. 4 Listiny a ve spojení s čl. 35 odst. 1 Listiny), ochranu jednoho ze čtyř nejpřísněji chráněných území České republiky - Krkonošského národního parku. Přísná ochrana národních parků má své racionální odůvodnění, veškeré využití národních parků musí být podřízeno zachování jejich ekologicky stabilních přirozených ekosystémů odpovídajících danému stanovišti a musí být v souladu s cíli ochrany sledovanými jejich vyhlášením (srov. § 15 ZOPK). Stěžovatelku navíc nikdo neomezoval v tom, o čem může své diváky informovat; výkon svobody projevu ani svoboda médií neznamenají, že se bez dalšího neuplatní jinak existující právní povinnosti. Z uvedených důvodů tak Ústavní soud nemá správním soudům v projednávané věci co vytknout, přičemž dodává, že navíc stěžovatelka svou argumentaci ke svobodě projevu a právu podnikat v ústavní stížnosti pouze obecně nastiňuje. V posuzovaném řízení nejde ani o to, zda stěžovatelce byla či nebyla povolena výjimka ke vstupu do přísně chráněných zón národního parku. Tyto otázky by byly předmětem zcela jiného řízení, které však Ústavní soud nyní neposuzuje.
18. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu
|
|