Ústavní soud
rozhodl v senátě v právní věci ústavní stížnosti
stěžovatele ing. M. N. o ústavní stížnosti proti rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. 1 Cdon 42/96, ve
spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 1996, čj.
1 Co 312/95-47, t a k t o:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. 1 Cdon
42/96, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16.
5. 1996, čj. 1 Co 312/95-47, se z r u š u j í .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,
s odvoláním na čl. 17 odst. 2 a hlavu pátou Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. 1 Cdon 42/96, jímž bylo
zamítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 16. 5. 1996, sp. zn. 1 Co 312/95, kterým byl změněn
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 1995, sp. zn. 32
C 277/93, tak, že stěžovatel je povinen uveřejnit v deníku Práce
formou placeného inzerátu do 10 dnů od právní moci rozsudku text
této omluvy: "Omluva. Omlouvám se panu M. S. za mojí osobou
vyřčený a v deníku Práce uveřejněný v článku "Čeští spisovatelé
- doba temna, rok nula" výrok "Netroufnu si tvrdit, co si dr. S.
představuje pod pojmem kultura". Ing. M. N.". V odůvodnění svého
návrhu stěžovatel uvedl, že názor vrchního soudu, s jehož závěrem
se Nejvyšší soud ztotožnil a dle něhož výrok "Netroufnu si tvrdit,
co si dr. S. představuje pod pojmem kultura" je zavádějící
a navozující negativní vztah žalobce - dr. S. k české kultuře, je
zcela v rozporu s tvrzením vrchního soudu, že vychází ze
skutkových zjištění a právního posouzení soudu prvého stupně,
zváží-li se, že tento soud žalobu zamítl. Jestliže tedy vrchní
soud a spolu s ním i Nejvyšší soud vyšel dle stěžovatele ze
skutkových zjištění a právního posouzení soudu prvého stupně
a současně bylo žalobě vyhověno, došlo k porušení zásad, na
kterých je postaveno hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř.,
zejména zásady, že v témže čase a za týchž podmínek nemůže zároveň
platit nějaké tvrzení a jeho protiklad a dále zásady dostatečného
důvodu, která vyžaduje, aby každé pravdivé tvrzení bylo dostatečně
zdůvodněno. Ohledně merita věci stěžovatel zdůraznil, že jeho
výrok je jednoznačně přípustnou kritikou, která nevybočila z mezí
kritiky věcné s tím, že její forma zachovává proporce mezi
formálním vyjádřením a cílem, kterého chce kritizující dosáhnout
a je zcela v souladu s obsahem a účelem uveřejněného článku. Dále
stěžovatel vyslovil názor, že bude-li tato kritika považována za
nepřiměřenou z hlediska obsahu a formy, pak to znamená, že žádná
kritika jako formální vyjádření osobního názoru není možná. Zcela
na závěr zaujal stanovisko, že pokud stěžovatel vyslovil
s opodstatněnou emocí svůj kritický názor, vycházel z pravdivých
skutečností a svého práva na subjektivní hodnocení objektivního
stavu. Dodatečným podáním pak stěžovatel sdělil, že souhlasí
s upuštěním od ústního jednání.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že v dané věci
a v souladu s uveřejněnou judikaturou považuje za určující, zda se
projevená kritika opírala o údaje, jež byly v celém rozsahu
pravdivé. Protože předmětný článek obsahoval i údaje nepravdivé
(domnělé nepodnikání ničeho, pokud jde o udržování a vybavení domů
v P., a údaj o nezpochybnitelnosti faktu vlastnictví F. B.
k domu), nebylo možné dle Nejvyššího soudu dospět k závěru
o nesprávnosti právního závěru, že došlo k neoprávněnému zásahu do
práv na ochranu osobnosti. V další části svého vyjádření Nejvyšší
soud ohledně posuzování hodnocení důkazů odkázal na právní závěry
uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
a zcela na závěr konstatoval, že ústavní stížnost není důvodná
a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel
přehlíží, že vrchní soud uvedl, že zásadně vychází ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně a že zásadně přebírá i jeho
právní posouzení věci, neboť význam pojmů zásadně znamená
připuštění výjimky. V další části se pak ztotožnil s tou částí
odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, v níž se uvádí, že pojetí
i obsah předmětného článku je kritický a odsuzující, zčásti se
opírající o údaje nepravdivé, takže tu nebyla beze zbytku dána
pravdivost sdělovaného výroku jako základního předpokladu kritiky
a tudíž ani oprávněnost tvrzení, které je předmětem omluvy. Dále
vedlejší účastník odmítl porušení práva svobodně se vyjádřit,
jestliže bylo napadenými rozsudky toliko stěžovateli uloženo se
omluvit. Závěrem navrhl odmítnutí ústavní stížnosti vzhledem
k tomu, že bylo dotčeno jeho právo na ochranu cti a navíc bylo
rozhodnuto i po právu. Také vedlejší účastník souhlasil
s upuštěním od ústního jednání.
Dle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany
ústavnosti, který dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve
spojení s ustanovením § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, rozhoduje o ústavních stížnostech fyzických nebo
právnických osob, které tvrdí, že zásahem orgánu veřejné moci bylo
porušeno jejich ústavně zaručené základní právo nebo svoboda.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel takové porušení základního práva ve
své ústavní stížnosti tvrdí, a to v souvislosti s rozhodnutím jak
Nejvyššího soudu, tak vrchního soudu, nezbylo Ústavnímu soudu než
se věcí zabývat.
Ústavní soud pak z připojeného spisu Městského soudu v Praze,
sp. zn. 32 C 277/93, zjistil, že vedlejší účastník se žalobou
domáhal, aby stěžovateli bylo uloženo uveřejnit v deníku Práce do
10 dnů od právní moci rozsudku formou placeného inzerátu text této
omluvy: "Omluva. Omlouvám se panu MUDr. M. S. za mojí osobou
vyřčený a deníkem Práce uveřejněný v článku "Čeští spisovatelé
- doba temna, rok nula" výrok: "Netroufám si tvrdit, co si dr. S.
představuje pod pojmem kultura". Ing. M. N.". Zároveň se žalobce
domáhal náhrady vzniklé nemajetkové újmy v částce 100.000,- Kč
a náhrady nákladů řízení. Doplňkem k žalobnímu návrhu ze dne 18.
12. 1993 žalobce uváděl, že za neoprávněný zásah do jeho práva na
ochranu osobnosti považuje ještě další výroky žalovaného
v uvedeném článku, a to: 1. "V období nejistoty pan MUDr. M. S.
nic nepodniká." 2. "Pan MUDr. M. S. položil nůž na krk Českému
literárnímu fondu v souvislosti s Klubem spisovatelů.", 3. "Po
nájemci knihkupectví požadoval MUDr. M. S. nájemné ve výši 6
milionů Kč." 4. "Samozřejmě jsme požadovali náhradu za investice,
jež jsme do majetku vložili." 5. "Zásadním a pro restituční
kotrmelce nezpochybnitelným faktem je, že na N. nesídlila fyzická
osoba J. S., nýbrž vlastníkem domu, zapsaným v pozemkových
knihách, je F. B.". Dalším doplňkem žaloby ze dne 16. 9. 1994
žalobce blíže vysvětlil, proč pokládá jednotlivé výroky žalovaného
za nepravdivé. Dále Ústavní soud zjistil, že na základě
provedeného dokazování výslechem žalobce i stěžovatele jako
účastníků řízení a svědků ing. L. D., dr. J. J., P. K., V. J., A.
P. a listinnými důkazy dospěl soud prvého stupně k závěru, že
žaloba není důvodná, a proto bylo rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 20. 3. 1995, čj. 32 C 277/93-27, rozhodnuto tak, že
se žaloba žalobce zamítá. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se potom
podává, že pokud jde o výrok v článku uvedený a žalovaný v doplňku
návrhu ze dne 18. 12. 1993 ad 1 "V období nejistoty pan MUDr.
M. S. nic nepodniká", bylo vzato za prokázáno, že tento výrok
stěžovatele je nepravdivý. Ohledně výroku ad 2 doplněného návrhu
ze dne 18. 12. 1993 "Pan MUDr. M. S. položil nůž na krk Českému
literárnímu fondu v souvislosti s Klubem spisovatelů", vzal soud
prvého stupně za prokázáno, že v článku uvedená věta "Ale položil
nám na krk nůž v podobě měsíčního nájemného 80.000,- Kč", obsahuje
údaj pravdivý. Stejně tak bylo vzato za prokázáno, že jde o údaj
pravdivý, pokud jde o tvrzení ad 3 doplňku návrhu, totiž že "po
nájemci knihkupectví požadoval MUDr. M. S. nájemné ve výši
6.000.000,- Kč". Ohledně následujícího výroku "zásadním a pro
restituční kotrmelce nezpochybnitelným faktem je, že N. nesdílela
fyzická osoba, nýbrž vlastníkem domu, zapsaným v pozemkových
knihách, je F. B.", se v odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně
odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 22 Co
387/92-37, a Vrchního soudu v Praze, čj. Cdo 54/93-59, z nichž
vyplývá, že předmětná nemovitost byla ve vlastnictví fyzické osoby
dr. J. S. s tím, že názor stěžovatele je jen názor na charakter
posledního vlastníka tak, jak je uveden v pozemkové knize slovy
"Firma F. B., nakladatelství v P.". Konečně pokud jde o poslední
údaj, který byl předmětem soudního řízení a dokazování "netroufnu
si tvrdit, co si dr. S. představuje pod pojmem kultura", se
v odůvodnění uvádí, že jde o názor stěžovatele na chování
vedlejšího účastníka, konkrétně pak na nakládání s předmětnými
domy, které v restituci získal. K odvolání vedlejšího účastníka
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 1996, sp. zn. 1 Co
312/95, změnil rozsudek soudu prvého stupně tak, že žalovaný je
povinen uveřejnit v deníku Práce formou placeného inzerátu do 10
dnů od právní moci rozsudku omluvu ve znění: "Omluva. Omlouvám se
panu MUDr. M. S. za mojí osobou vyřčený a deníkem Práce uveřejněný
v článku "Čeští spisovatelé - doba temna, rok nula" výrok
"Netroufnu si tvrdit, co si dr. S. představuje pod pojmem
kultura". Ing. M. N.". Jinak byl rozsudek soudu prvého stupně ve
věci samé potvrzen. Ohledně tohoto výroku odvolací soud dospěl
k závěru, že se dotýká cti a snižuje vážnost žalobce (nyní
vedlejšího účastníka) ve společnosti, protože v návaznosti na
předchozí text uvedeného článku, v němž žalovaný (nyní stěžovatel)
mnohokráte reprodukoval proklamace žalobce (nyní vedlejšího
účastníka), že chce domy na N. zachovat české kultuře, se takto ve
čtenáři článku vzbuzoval dojem o negativním vztahu žalobce (nyní
vedlejšího účastníka) k české kultuře, což bylo v rozporu
s různými aktivitami žalobce (nyní vedlejšího účastníka),
týkajícími se jednak známých tiskovin (Lidových novin), a dále
v rozporu s proběhnuvším jednáním o rozvinutí působnosti
knihkupectví (J. K.) v domě žalobce (nyní vedlejšího účastníka).
Ohledně finančního zadostiučinění také odvolací soud dospěl
k závěru, že postačujícím zadostiučiněním je zadostiučinění formou
omluvy. Proti tomuto rozsudku, a to v části, jíž byl změněn
rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé, podal stěžovatel
dovolání, které však bylo zamítnuto ústavní stížností napadeným
rozsudkem Nejvyššího soudu s odůvodněním, že pojetí a obsah článku
v deníku Práce ze dne 6. 9. 1993, jehož náplň tvořily odpovědi
stěžovatele na kladené otázky, jsou ve vztahu k žalobci (nyní
vedlejšímu účastníku) kritické a odsuzující, což vyplývá již
z citovaného nadpisu a podtitulku ("T. dům na N. v P. se stal málo
zábavnou součástí restitučního kolotoče"). Tato kritika
a odsuzování se opíraly o údaje převážně pravdivé, ale z části
i o údaje nepravdivé (domnělé nepodnikání ničeho ze strany
žalobce, pokud jde o udržování a vybavení jeho domu na N.; údaj
o nezpochybnitelnosti faktu vlastnictví F. B. k domu na N. v P.),
takže tu nebyla, jak se dále uvádí v rozsudku Nejvyššího soudu,
beze zbytku dána uveřejněnou judikaturou zdůrazňovaná pravdivost
sdělovaného údaje jako základního předpokladu kritiky, ironizování
a odsuzování fyzické osoby jako předmětu zásahu ve smyslu ochrany
osobnosti. Návaznost závěrečného výroku článku ze dne 6. 9. 1993,
obsaženého v žalobním návrhu žalobce, na předchozí text článku pak
nepochybně dle Nejvyššího soudu vyznívá v tom smyslu, že jsou
nepravdivé proklamace žalobce, že chce domy na N. zachovat české
kultuře, přičemž pro toto kritizování a odsuzující závěr v článku
nepřinesl žalovaný dostatek nepochybných argumentů a zároveň tento
závěr opřel o některé nepravdivé údaje, takže na straně žalovaného
nebyla dána oprávněnost takového tvrzení, a to formou zveřejnění
v tisku. Potud z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku
Nejvyššího soudu.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, sporným výrokem
jak v řízení před Nejvyšším soudem tak Ústavním soudem je věta:
"Netroufnu si tvrdit, co si dr. S. představuje pod pojmem
kultura", obsažená v článku "Čeští spisovatelé - doba temna, rok
nula", který byl tvořen formou otázek a odpovědí, tedy výrok,
vyjadřující sice kritický postoj stěžovatele, nicméně polemickým
způsobem (netroufnu si tvrdit). Toto je právě ta okolnost, která
pojmově vylučuje zásah do práva na ochranu osobnosti dle § 11
a násl. OZ, a v ústavní rovině do práva dle čl. 10 Listiny, neboť,
jak správně uvádí soud prvého stupně, každý názor, stanovisko,
kritika je, a to nikoliv dokonce polemicky uvozená, zásadně
přípustnou záležitostí, a to proto, že svoboda projevu dle čl. 17
odst. 1 Listiny je jednou z nejdůležitějších zásad každé
demokratické společnosti. Dále Ústavní soud po předestření části
článku, v níž se sporné věty nachází a které zní "Zrušen nebyl
jenom Klub, ale i vynikající knihovna, kterou jsme byli nuceni
předisponovat na různá místa, třebas až do knihovny K. P. v R.
Dnes už legendární T. akademické knihkupectví se muselo taky
vystěhovat, neboť nový nájemce nebyl schopen zaplatit 6.000.000,-
Kč ročního nájemného. To jsou ty aktivity pana doktora S., které
se mně příliš nelíbí. Třebaže mnohokrát prohlašoval, že chce domy
na N. zachovat české kultuře, netroufnu si tvrdit, co si doktor S.
představuje pod pojmem kultura", uvádí, že u tak významného
základního práva jako je právo na svobodu projevu, nelze
přistoupit na odpovědnost za pravdivost všech údajů, obsažených
v článku, tvořeného formou otázek a odpovědí, dokonce včetně
odpovědnosti za nadpis, pokud stěžovatel, nejsa autorem, výslovně
svůj polemický výrok vázal jen na některé skutečnosti, navíc pak
v dané věci prokázané za pravdivé, a to v celém rozsahu (zrušení
Klubu spisovatelů a konto měsíčního nájemného 80.000,- Kč,
vystěhování T. akademického knihkupectví a konto 6.000.000,- Kč
nájemného a nijak nezpochybněné předisponování knihovny).
V kontextu shora uvedeného má Ústavní soud za to, že ústavní
stížností napadeným rozsudkem došlo k porušení základního práva
stěžovatele na svobodu projevu dle čl. 17 odst. 1 Listiny. Pro
úplnost Ústavní soud dodává, že toto základní právo je zásadně
rovno základnímu právu upravenému v čl. 10 Listiny, nicméně jak
již bylo předesláno, nelze v daném polemicky navozeném případě
kritiky dospět k závěru, že by šlo o zásah do práva dle čl. 10
Listiny vůbec, natožpak dosahující intenzity, jež by opravňovala
k omezení základního práva dle čl. 17 Listiny. Z uvedeného důvodu
a z důvodu procesní ekonomie nezbylo Ústavnímu soudu než obě
napadená rozhodnutí obecných soudů dle ustanovení § 82 odst. 1,
odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. zrušit.
P o u č e n í : Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. 12. 1997
|
|