Ústavní soud
rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti
stěžovatele Ing. J. J., Csc., za účasti účastníků řízení 1)
Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu pro Prahu 3,
a vedlejšího účastníka Městské části Praha 3, Havlíčkovo nám. 9,
Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6.
2000, sp. zn. 16 Co 151/2000, ve spojení s rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 18 C 124/98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2000, č.j. 16
Co 151/2000-64, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8.
12 1998, č. j. 18 C 124/98-28, se zrušují.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 12. 9.
2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 16 Co 151/2000, ve spojení
s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8. 12 1998, sp. zn.
18 C 124/98, a to pro porušení čl. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl.
8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Úmluva"), a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 8.12. 1998, č. j.
18 C 124/98-28, uložil žalovanému povinnost vyklidit a odevzdat
žalobkyni byt o velikosti 3+1, I. kategorie, ve 2. patře domu
č. p. 833 v Praze 3, katastrální území Žižkov, Jeseniova 153 (dále
jen "předmětný byt"), do patnácti dnů od právní moci rozsudku;
současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný užívá
předmětný byt bez právního důvodu, neboť smrtí dřívější nájemkyně
- matky žalovaného, zemřelé dne 18. 10. 1997, na něho nepřešel
nájem bytu. Nebyla totiž splněna jedna ze dvou zákonných podmínek
uvedených v § 706 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "obč.
zák.") - stav, kdy osoba žijící s dosavadním nájemcem ve společné
domácnosti nemá vlastní byt. Obvodní soud pro Prahu 3 zde vyšel ze
zjištění, že žalovanému vzniklo dne 10. 11. 1995 uzavřením sňatku
s M. S. podle § 704 odst. 1 obč. zák. právo společného nájmu bytu
v Praze 2, které trvalo i v době smrti nájemkyně. Námitku
žalovaného, že žaloba na vyklizení předmětného bytu není v souladu
s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., neshledal soud prvního stupně
důvodnou.
K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Městský soud
v Praze, rozsudkem ze dne 18. 5. 1999, č. j. 15 Co 131/99-44. Jak
v odůvodnění svého rozsudku uvedl, vycházel ze skutkového zjištění
soudu prvního stupně, věc však po právní stránce posoudil odlišně,
když učinil závěr, že jsou splněny podmínky pro přechod práva
nájmu podle § 706 odst. 1 obč. zák. I když z § 704 odst. 1 obč.
zák. vyplývá, že uzavřením manželství vznikne manželům společný
nájem, nelze podle odvolacího soudu toto ustanovení aplikovat na
daný případ, aniž by to ve svých důsledcích neznamenalo rozpor
s dobrými mravy. Odvolací soud zdůraznil výjimečnost případu, kdy
se odchyluje od stanoviska soudu I. stupně, jež vychází
z doslovného znění § 704 odst. 1 obč. zák.; důvody takového
postupu formuloval následovně : "Bylo prokázáno, že žalovaný nejen
formálně, ale i fakticky bydlel v bytě se svojí matkou, a to až do
její smrti. Uzavření manželství, které se poněkud vymykalo běžnému
způsobu života manželů, na této situaci nic nezměnilo. Společnou
domácnost nevedl se svojí manželkou, ale se svojí matkou. Matka
žalovaného byla životně závislá na každodenní péči žalovaného
- což v řízení bylo jednoznačně prokázáno. Žalovaný se nikdy
nenastěhoval do bytu své manželky, jež bydlela v bytě o jedné
obytné místnosti a kuchyni. Žalovaný a jeho manželka uzavřeli
manželství, přičemž si dohodli způsob soužití, jenž odpovídal jak
jejich věku, tak i pracovnímu zaměření žalovaného jako vědeckého
pracovníka. Nejednalo se o obvyklý model manželství (jež obvykle
předpokládá vedení společné domácnosti, zajištění výchovy dětí
apod.), ale o takový způsob soužití, který ostatně odpovídá vůli
svobodného člověka. Z ust. § 3 odst. 1 zákona o rodině (zákon č.
94/1963 Sb., ve znění po novele provedené zákonem č. 91/1998 Sb.)
vyplývá, že "Manželství se uzavírá svobodným a úplným souhlasným
prohlášením muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství
učiněným před obecním úřadem pověřeným vést matriky, popř. úřadem,
který plní jeho funkci nebo před orgánem církve, nebo náboženské
společnosti oprávněné k tomu zvláštním předpisem". Městský soud
v Praze pak vyslovil názor, že "nelze bez přihlédnutí k výše
uvedeným konkrétním skutečnostem zcela formálně aplikovat právní
normu, když by to současně bylo v rozporu s dobrými mravy".
Poznamenal též, že kdyby "žalovaný vedl se svojí manželkou
společnou domácnost a poté ji opustil, sdílel společnou domácnost
s matkou, bylo by jeho právní postavení podstatně příznivější".
Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
se žaloba na vyklizení předmětného bytu zamítá, a že žalovanému se
nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Vyslovil rovněž, že
žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně
dovolání, v němž vyjádřila nesouhlas s právním posouzením věci
odvolacím soudem. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne
1.3. 2000, č. j. 26 Cdo 327/2000-56, rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 18. 5. 1999, č. j. 15 Co 131/99-44, zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozsudek m. j. odůvodnil
tím, že z ust. § 704 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že ke vzniku
společného nájmu bytu dochází přímo ze zákona, přičemž není
stanovena podmínka existence trvalého soužití manželů (jako je
tomu v ust. § 703 odst. 3 obč. zák.) ani podmínka vedení společné
domácnosti v bytě, jehož se vznik práva společného nájmu týká.
Toto ustanovení je přitom právní normou kogentní povahy, která
vylučuje, aby si účastníci občanskoprávních vztahů upravili
vzájemná práva a povinnosti odlišně (§ 2 odst. 3 obč. zák.).
Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. pak nemohlo účinky tohoto
ustanovení ve vztahu k žalovanému vyloučit. Uzavřením manželství
žalovaného s M. S. dne 10.12. 1995 se stal žalovaný ze zákona
společným nájemcem bytu, jehož dosavadní jedinou nájemkyní byla
jeho manželka. Dovolací soud sdílí právní názor, který byl
vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.10. 1997, sp. zn.
2 Cdon 883/96, a nález Ústavního soudu ze dne 20.12. 1995, sp. zn.
II.ÚS 190/94,svazek 4 Sbírky rozhodnutí ÚS, str. 313 a násl.,
který interpretuje ust. § 3 odst. 1 obč. zák. tak, že toto
ustanovení lze aplikovat na výkon existujícího práva či
povinnosti, ale že nelze na jeho základě konstituovat práva či
povinnosti dosud neexistující.
Odvolací soud stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek
soudu I. stupně, jsa vázán právním názorem dovolacího soudu.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání
v projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Vyžádal si proto spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn.
18 C 124/98 a vyjádření Městského soudu v Praze k podané ústavní
stížnosti. Předseda senátu 16 Co Městského soudu v Praze JUDr. F.
I. ve vyjádření ze dne 7. 2. 2001, zn. Spr 284/2001, uvedl, že
rozhodoval podle závazného právního názoru dovolacího soudu,
kterým je vázán podle ustanovení § 243d odst. 1 občanského
soudního řádu. Vzhledem k tomu, že dodržel závazné právní pravidlo
povinnosti respektovat a aplikovat názor dovolacího soudu, nemohlo
ze strany odvolacího soudu dojít k neústavnosti jeho postupu.
Po přezkoumání všech zaslaných dokladů Ústavní soud zjišťuje,
že v řízení není sporu o základních skutkových okolnostech věci,
nýbrž, že rozhodnutí závisí na jejím právním posouzení vzhledem
k aplikaci příslušného zákonného ustanovení.
Ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák. stanoví u nedružstevních
bytů v případě úmrtí nájemce podmínky přechodu nájmu na osoby
blízké, které spočívá v tom, že tyto osoby žily se zesnulým ve
společné domácnosti v den jeho smrti a že nemají vlastní byt.
V posuzovaném případě se jedná tedy o výklad druhé podmínky.
Pojem bytu není v občanském zákoníku definován. Pouze u §
118 odst. 2 je v komentáři odkaz na zákon č. 72/1994 Sb., kterým
se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé
vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům (zákon
o vlastnictví bytů). Podle ustanovení § 2 písm. b) je tu byt
definován pro účely jmenovaného zákona jako místnost nebo soubor
místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny
k bydlení. Takto podanou definici doplňuje ustanovení § 3 písm. l)
vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na
výstavbu, podle níž byt je soubor místností nebo jednotlivá obytná
místnost svým stavebně-technickým uspořádáním a vybavením splňuje
požadavky na trvalé bydlení a je k tomu účelu určena.Toto víceméně
technické vymezení bytu je po stránce účelové zpřesněno judikátem
Nejvyššího soudu ČR, který Nejvyšší soud ČR cituje ve svém výše
uvedeném rozhodnutí, t. j. rozsudek ze dne 30. 10. 1997, sp. zn.
2 Cdon 883/96 (časopis Soudní judikatura, sešit 13/1997, č. 98,
str. 289 a násl.) : " Mít vlastní byt ve smyslu § 179 odst. 1 obč.
zák. znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá
právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému ( nikoli
jen přechodnému) uspokojování potřeby bydlet".
Výkon práva na bydlení se tedy nevztahuje pouze na užívání
vymezené technicko-stavební plochy, ale také na uspokojování
potřeb bydlení, které v současné době nespočívají pouze
v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka
v jeho materiální i duševní rovině. V tomto smyslu se
u stěžovatele, který je m. j. i vědeckým pracovníkem, nemůže
jednat o výkon práva bydlení, pokud se tak má stát v jedné
místnosti (druhá je kuchyň), kterou by s ním měla sdílet
i manželka. Proto z důvodů existenční nutnosti od sňatku až do
smrti své matky byl stěžovatel uživatelem bytu zesnulé, neboť již
z faktických důvodů se nemohl spolupodílet na společném užívání
bytu manžely.
Zbývá proto posouzení otázky, vymezené touto specifickou
situací, z hlediska ustanovení § 3 obč. zák. Podle nálezu
Ústavního soudu ze dne 4.8. 1999, sp. zn. IV.ÚS 114/99, svazek 15
Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 79 a násl., možno
nepřiměřenou tvrdost, jež v podobných situacích může vzniknout
realizací práva, zmírnit postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák.
Obdobně již rozhodoval Ústavní soud (sp. zn. II.ÚS 249/97), svazek
10 Sbírky rozhodnutí Ústavního soudu, str. 383 a násl., že dobré
mravy jsou souhrnem etických, obecně uznávaných a zachovávaných
zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami
tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními
zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který
vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru
a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu.
Takto provedený výklad pojmu "dobré mravy" ve svém souhrnu
prostupuje Listinu i Úmluvu. Ve vztahu k projednávanému případu,
čistě pozitivistická aplikace ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák.
vede k porušení ústavnosti. Nelze přehlédnout, že současný vývoj
na úseku bytové politiky se již značně vzdálil účelovým výkladům
socialistické zákonnosti.
K těmto všem závažným aspektům mělo být při rozhodování
obecných soudů přihlédnuto, což se nestalo. Neobstojí ani odkaz na
nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 190/94, že aktem aplikace
práva podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku nelze
konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka. K žádné
konstituci neexistující povinnosti provedeným právním výkladem
Ústavního soudu nedošlo.
Ze strany obecných soudů došlo tak k porušení čl. 4 odst.
1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy.
Ústavní soud proto ústavní stížnosti zcela vyhověl a podle
ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
stížností napadené rozsudky zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 12. března 2001
|
|