Ústavní soud
rozhodl v senátě právní věci ing. M. H.,
o stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn.
16 Co 414/94, ze dne 15. 12. 1994, t a k t o:
I. Ústavní stížnost se z a m í t á.
II. Návrh stěžovatele, aby náklady jeho zastoupení zaplatil
stát, se z a m í t á.
O d ů v o d n ě n í
Včas podanou ústavní stížností se navrhovatel domáhá zrušení
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 12. 1994, sp. zn.
16 Co 414/94, potvrzujícího rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze
dne 15. 6. 1994, sp. zn. 19 C 206/93, kterým byl zamítnut návrh
navrhovatele, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru ze
dne 29. 4. 1993, daná navrhovateli dle ustanovení § 46 odst. 1
písm. f) ZP, je neplatná. Závažné porušení pracovní kázně
spatřoval zaměstnavatel v tom, že navrhovatel opakovaně dne 14.
4. 1993 a 21. 4. 1993 odmítl splnit pokyn k práci na urgentní
zakázce - přeložka mazutového potrubí v, který mu byl udělen
nadřízeným pracovníkem, přičemž prodleva s plněním zakázky vedla
k rezignaci objednavatele na zakázku, a tím i poškození dobré
obchodní pověsti zaměstnavatele navrhovatele.
Navrhovatel se bránil tvrzením, že práci neodmítl, ale že při
pracovní poradě dne 14. 4. 1993 sdělil, že je nemocen a nahlášen
k lékaři. Rovněž popřel, že by sdělil, že nebude dodělávat práci
po svém kolegovi, nýbrž, že se v zájmu efektivnosti práce zajímal,
proč i on má na zakázce pracovat, a k projednání práce na zakázce
požadoval konzultaci u ředitele. Stejně tak i na jednání, svolaném
dne 21. 4. 1993, práci neodmítl a opětovně se jen domáhal
konzultace u ředitele podniku, neboť se dle jeho názoru nejednalo
o zakázku urgentní, a navíc šlo o zakázku, která měla být
objednána nějakým pochybným způsobem. U soudu pak předložil 2
výkresy, týkající se zakázky, časově označené duben 1994, které
měl vypracovat po svém nástupu po 3denní pracovní neschopnosti.
Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích neshledaly postup
zaměstnavatele protiprávním. Na základě provedeného dokazování
a výslechů svědků vzaly za prokázané, že se navrhovatel vytýkaného
porušení pracovní kázně dopustil, s tím, že navrhovateli, jako
řadovému projektantovi, nepříslušelo zkoumat, zda a jakým způsobem
byla zakázka pro objednána, a stejně tak nebyl oprávněn odkládat
provedení uložené práce až na výsledek konzultace s ředitelem
podniku, který ani nebyl jeho přímým nadřízeným. Důvodem pro
odmítnutí práce proto nemohlo být rozhodnutí organizace o tom,
jakou práci a po kom dokončí. Konečně bylo vzato za prokázané, že
se navrhovateli nepodařilo prokázat, že výkresová dokumentace,
která byla neurčitě datována, byla zpracovaná již k 21. 4. 1993,
neboť přes přímý dotaz ohledně pokročení práce na zakázce,
navrhovatel ji svým nadřízeným nepředložil a ti ji do doby konání
soudního řízení neviděli.
Navrhovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutím soudů
došlo k porušení jeho základních práv a svobod v čl. 36 odst.
1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen
Listina), čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a hlavy 1, čl. 6 odst. 1, odst.
3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen Úmluva). Porušení citovaných ustanovení spatřuje
navrhovatel v tom: - že nebyli vyslechnuti svědci, které navrhoval
ve svém podání ze dne 23. 9. 1994; - E.T.I. nebyla požádána
o vyjádření, zda zakázka byla zaměstnavateli navrhovatele skutečně
zadána; - že nebylo zjištěno zda a z jakého důvodu a kdy byla
zakázka odňata; a konečně v tom, že nebylo zjištěno, zda
a z jakého důvodu nastalo odstoupení od smlouvy, a nebyla tak
prokázána reálná existence zakázky, pro jejíž údajné neplnění byla
dána stěžovateli výpověď.
Krajský soud v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti
uvedl, že nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť
o námitce podjatosti, vznesené vůči předsedkyni senátu okresního
soudu, bylo řádně rozhodnuto, a v řízení u krajského soudu nebyla
námitka podjatosti, přes poučení o této možnosti, vznesena.
Nedošlo ani k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1
Ústavy ČR, neboť účastníci řízení byli v řízení před okresním
i krajským soudem rovni a měli stejná práva. Pokud jde o námitku,
že nedošlo k výslechu navrhovaných svědků, postupoval krajský soud
v souladu s ustanovením § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř., podle
kterého soud rozhoduje o tom, které z navrhovaných důkazů provede.
V souladu s tímto ustanovením provedl odvolací soud výslech přímé
nadřízené navrhovatele a ve svém rozhodnutí v souladu
s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. zdůvodnil, proč neprovedl další
důkazy, navrhované navrhovatelem v průběhu odvolacího řízení.
Vedlejší účastník E.P., a. s. ve vyjádření k ústavní
stížnosti rovněž poukázal na ustanovení § 120 o.s.ř. a uvedl, že
povinností soudu je zkoumat, zda zaměstnavatel při podávání
výpovědi dodržel podmínky Zákoníku práce, k čemuž nemohli podat
svědectví ani pracovníci okresního soudu ani pracovníci E.T.I.,
tedy ti, jejichž svědectví se navrhovatel domáhal, protože nemohou
mít kvalifikované vědomosti o tom, zda se navrhovatel dopustil
porušení pracovní kázně či nikoliv. Ve věci rovněž není rozhodné,
zda zakázka reálně existovala, neboť to navrhovateli z titulu jeho
pracovního zařazení nepříslušelo zkoumat.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není
běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není
vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto
soudům soudem nadřízeným, a za předpokladu, že soudy při své
činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté
Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat.
Vzhledem k tomu, že navrhovatel uplatnil námitky, spočívající
právě v porušení ustanovení hlavy páté Listiny, nezbylo než se
věcí zabývat. V této souvislosti Ústavní soud z připojeného spisu
19 C 206/93 Okresního soudu v Ostravě zjistil, že soudy obou
stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl řádně zjištěn za
účasti stran sporu, způsobem, který je stanoven procesními
předpisy. V rámci volného hodnocení provedených důkazů pak soudy
učinily závěr, že výpověď daná navrhovateli dle ustanovení § 46
odst. 1 písm. f) ZP, byla důvodná a tedy platná. V souladu
s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. v odůvodnění rozsudku soud
uvedl, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami
se při hodnocení důkazů řídil, a proč neprovedl i další důkazy.
Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy
vyplývá mimo jiné i zásada volného hodnocení důkazů, vyjádřená
v ustanovení § 132 o.s.ř., a vyplývá z ní i postup soudu dle §
120 o.s.ř. Obecný soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy
je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav
dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění
dokazování. Dle ustanovení § 132 o.s.ř. pak soud provedené důkazy
hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich
vzájemné souvislosti. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do
výlučné pravomoci obecného soudu. Ústavnímu soudu proto nepřísluší
"hodnotit" hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, pokud by se
sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Jestliže dle ustanovení
§ 18 o.s.ř. a čl. 37 odst. 3 Listiny je soud povinen dbát na rovné
postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim
stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale
neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům
účastníka. Nelze proto spatřovat zásah do ústavních práv v tom, že
soud nevyhověl všem důkazním návrhům, jestliže z důkazů do té doby
provedených bylo možné bezpečně vyvodit skutkový stav věci.
Jak z uvedeného plyne, Ústavní soud neshledal, že by v řízení
u obecných soudů bylo navrhovateli odepřeno právo na soudní
ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a stejně tak nebylo zjištěno
nic, co by nasvědčovalo odepření práva na rovné postavení
účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, takže nemohlo být
shledáno ani porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ani práva na
spravedlivý, nezávislý a nestranný soud dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
které nelze ztotožňovat s nárokem na úspěch ve věci, a proto bylo
rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí, tj. návrh
zamítnut dle § 82 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. Ohledně porušení
čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy dlužno dodat, že toto ustanovení
nemohlo být pojmově dotčeno, neboť se týká trestního řízení.
Pokud se navrhovatel domáhá vydání rozhodnutí, aby náklady
zastoupení v řízení před Ústavním soudem zaplatil stát, pak za
situace, kdy navrhovatel připouští své příjmy, jejichž výši nijak
neprokázal, a to na základě ad hoc uzavíraných dohod, s tím, že
nemá vyživovacích povinností a je svobodný, nezbylo než návrh
zamítnout.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. 12. 1995
|
|