II.ÚS 590/02 ze dne 11. 12. 2002
N 153/28 SbNU 379
K opatřením činěným v rámci dohledu soudu nad průběhem konkursního řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl dnešního dne ve veřejném jednání
v senátu ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů doc. RNDr. O. H.,
CSc., V. K., J. M., M. M. a E. M., D. M., doc. Ing. D. Š., CSc.,
M. V. a J. Z., zastoupených JUDr. T. Ch., advokátem , proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2002, č. j. 93
K 47/2000-193, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2002, č. j. 93
K 47/2000-193, se ruší pro rozpor s čl. 11 odst. 4 ve spojení
s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.


Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 9. 2002
brojí stěžovatelé proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
3. 7. 2002, č. j. 93 K 47/2000-193, jímž byla stěžovatelům jako
podílovým spoluvlastníkům nemovitosti - budovy, zapsané
u Katastrálního úřadu Praha-město , uložena povinnost zprovoznit
a udržovat v provozu veškerou vzduchotechniku dodávající čerstvý
vzduch do nebytových prostor pronajatých úpadcem, obchodní
společností M., s. r. o. , v objektu Praha 1, a to zejména
v provozních hodinách restaurace a klubu (tj. od 11.00 do 03.00
hod. každý den).

Městský soud v Praze vydal napadené usnesení vyšší soudní
úřednicí v rámci tzv. dohlédací činnosti konkursního soudu podle
ust. § 12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkursu
a vyrovnání).

Podle názoru stěžovatelů bylo napadené usnesení nepochybně
vydáno nad rámec pravomoci soudu dané § 12 odst. 2 zákona
o konkursu a vyrovnání. Stěžovatelé rovněž zastávají názor, že
vlastnické právo je nedotknutelné a lze jej omezit pouze na
základě zákona, což se v daném případě nestalo, neboť žádný právní
předpis stanovenou povinnost vlastníkům neukládá a v rámci výkonu
dohlédací činnosti soudu v konkursním řízení nelze ukládat
povinnosti spoluvlastníkům nemovitosti a zasahovat tak do jejich
vlastnického práva.
S ohledem na to stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud
napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil.



K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil
účastník řízení, Městský soud v Praze. Usnesení bylo v daném
případě podle názoru soudu vydáno zcela v souladu s § 12 zákona
o konkursu a vyrovnání v rámci dohlédací činnosti, když jednání
vlastníků objektu výrazným způsobem poškozuje zájmy konkursních
věřitelů a snižuje příjmy podstaty. Podle nájemní smlouvy ze dne
25. 5. 1999 č. 432/994/01 jsou vlastníci domu jako pronajímatelé
povinni zajišťovat pro úpadce jako pro nájemce služby spojené
s nájmem nebytových prostor, mezi něž patří i dodávka vzduchu do
topných agregátů do prostor klubu. Městský soud v Praze dále
uvedl, že ve věci nájmu je veden spor o uložení povinnosti
vyklidit nebytové prostory, když vlastníci objektu v řízení tvrdí,
že došlo k ukončení nájemního vztahu výpovědí.

Jak dále ve svém vyjádření konstatoval Městský soud v Praze,
ze zprávy správce podstaty ze dne 6. 6. 2002 vyplývá, že nadále
přetrvávají problémy s dodávkou vzduchu do prostor klubu a že
vlastníci objektu vzduchotechniku zcela vypnuli. Absence řádně
fungující vzduchotechniky pak významným způsobem poškozuje rozsah
konkursní podstaty (ztráty na potravinách a nižší příjmy
v důsledku nižší návštěvnosti); ze strany pronajimatelů
(stěžovatelů) tak dochází k maření účelu konkursního řízení.

Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, Hlavní město
Praha, se v určené lhůtě podle ust. § 42 odst. 4 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Vyjádřením ze dne 21. 11. 2002 sdělili stěžovatelé Ústavnímu
soudu skutečnost, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 probíhá na
základě žaloby podané vlastníky předmětných nebytových prostor dne
7. 8. 2000 řízení o vyklizení, sp. zn. 30 C 167/2000. U téhož
soudu pak probíhá další řízení pod sp. zn. 21 C 193/2000, v němž
se úpadce domáhá proti stěžovatelům určení výše úhrady za služby
spojené s nájmem. V rámci tohoto řízení bylo podle vyjádření
stěžovatelů nejprve vydáno předběžné opatření spočívající
v povinnosti vlastníků zapojit a udržovat v provozu
vzduchotechnické zařízení (a ukládající tedy shodnou povinnost,
kterou uložil napadeným usnesením Městský soud v Praze). Toto
usnesení o předběžném opatření bylo Městským soudem v Praze
zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně, přičemž následně
vzal úpadce návrh na vydání předběžného opatření zpět a v tomto
řízení se této povinnosti již nedomáhá.

Podle ust. § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, je oprávněna podat ústavní
stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že
pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením
nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní
právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem.

Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pak stanoví,
že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal
všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva
poskytuje.

S ohledem na to zkoumal nejprve Ústavní soud otázku, zda
připustit ústavní stížnost proti rozhodnutí (opatření), jež bylo
soudem vydáno v rámci probíhajícího konkursního řízení. Jak již
Ústavní soud opakovaně judikoval, jeho úkolem je pouze ochrana
ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné" zákonnosti.
Ústavní soud ČR není součástí soustavy obecných soudů, jimž není
ani nadřízen. Ústavní soud proto není povolán ani k přezkumu
správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko
tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavně
garantovaných práv, popřípadě ústavních kautel.

Podle zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících,
ve znění pozdějších předpisů, je oprávněn provádět úkony v řízení
konkursním a vyrovnacím vyšší soudní úředník (§ 10 zákona). Proti
rozhodnutí vydanému vyšším soudním úředníkem lze podat odvolání za
stejných podmínek jako proti rozhodnutí předsedy senátu. Zákon
o konkursu a vyrovnání ve znění zákona č. 214/2000 Sb. nepřipouští
opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, které soud učinil při
výkonu dohlédací činnosti podle § 12 zákona o konkursu a vyrovnání
(§ 66 b zákona).

Stěžovatelé jsou v daném případě ve vztahu k průběhu
konkursního řízení třetími osobami; jejich případné účastenství na
konkursním řízení v postavení věřitelů není v daném případě
s ohledem na povahu usnesení konkursního soudu podle § 12 odst.
2 zákona o konkursu a vyrovnání relevantní. Z výše uvedeného
vyplývá, že v případě tzv. třetích osob nelze jakýkoliv zásah do
jejich práv zhojit ani v dalších fázích konkursního řízení či po
jeho ukončení. Ústavní soud proto došel k závěru, že ústavní
stížnost je v daném případě přípustná, a navíc ji po provedeném
řízení shledal i opodstatněnou.

Dohlédací činnost soudu v konkursním řízení podle § 12 zákona
o konkursu a vyrovnání se dotýká především činnosti správce
podstaty, popřípadě dalších osob v záležitostech, jež se týkají
průběhu konkursu. Pokud opatření konkursního soudu podle ust. §
12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání zasahuje do právní sféry
třetích osob, je soud povinen respektovat a šetřit jejich základní
práva.



Nelze proto připustit, aby do práv třetích osob bylo
zasahováno toliko prostým poukazem na probíhající konkurs a účely
konkursu. Při aplikaci tohoto institutu nelze pominout principy
právní ochrany zakotvené v Listině základních práv a svobod.
V daném případě je proto třeba pojímat pravomoc konkursního soudu
svěřenou mu podle ust. § 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání
restriktivně s ohledem na postulát šetření základních práv
a svobod třetích osob, jimž je v rámci dohlédací činnosti
stanovována povinnost. Takový postup soudu je nutný především
s ohledem na skutečnost, že příslušné rozhodnutí soud vydává bez
toho, aniž by byla těmto osobám dána možnost se k danému opatření
vyjádřit tak, jak to garantuje čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, a zákon takovým osobám ani neposkytuje opravný
prostředek, který by umožnil revizi rozhodnutí konkursního soudu.

Podle čl. 11 odst. 4 Listiny je vyvlastnění nebo nucené
omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na
základě zákona a za náhradu. Městský soud v Praze napadeným
usnesením zasáhl do vlastnického práva stěžovatelů tak, že nad
rozsah zákona omezil jejich vlastnické právo ústavně garantované
čl.11 odst. 1 Listiny. Konkursní soud v daném případě svým
rozhodnutím stanovil stěžovatelům povinnost, která představuje
omezení výkonu vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Soud
přitom zcela ignoroval skutečnost, že uložená povinnost je mimo
jiné součástí obsahu sporného nájemního vztahu, který je předmětem
paralelně probíhajícího nalézacího řízení.
Takovým zásahem do vlastnického práva se soud současně
dopustil porušení ústavních principů obsažených v čl. 2 odst.
2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle těchto
principů lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích
stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Komplementárním ustanovením k čl. 2 odst. 2 je pak, ovšem
z perspektivy jednotlivce, ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, podle
něhož lze povinnosti ukládat toliko na základě zákona a v jeho
mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Přesněji
řečeno čl. 4 odst. 1 Listiny působí ve vztahu k čl. 2 odst. 2
Listiny v tom smyslu, že zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst.
2 na individuální osoby.

Porušení těchto ústavních principů se soud dopustil
extenzivní aplikací dohlédací činnosti konkursního soudu podle §
12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání na třetí osoby, když
současně svým opatřením zasáhl do ústavně zaručeného vlastnického
práva stěžovatelů, které nad rozsah zákonem svěřené pravomoci
nepřípustně omezil.

V posuzovaném případě bylo Městskému soudu v Praze známo, že
sporný nájemní vztah je předmětem paralelně vedených soudních
řízení. V jednom z nich byla ve formě předběžného opatření uložena
stěžovatelům shodná povinnost, přičemž usnesení ukládající tuto
povinnost bylo odvolacím soudem, jímž byl mimo jiné také Městský
soud v Praze, zrušeno. Přesto rozhodl Městský soud v Praze jako
soud konkursní podle § 12 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání
s odkazem na naplnění účelu konkursu o povinnosti stěžovatelů,
která je jinak obsahovou součástí sporného nájemního vztahu.

Jestliže je dohlédací činnost soudu v rámci konkursního
řízení primárně namířena vůči správci podstaty (§ 12 odst. 1
zákona o konkursu a vyrovnání), je soud před tím, než uloží
povinnost třetím osobám, povinen zkoumat, zda nelze zamýšleného
účelu dosáhnout jinak, v daném případě tedy opatřením směřujícím
vůči správci podstaty. Stejného účelu by bylo lze totiž dosáhnout
také příslušnou procesní aktivitou správce podstaty
v probíhajícím nalézacím řízení. Zákon o konkursu a vyrovnání
umožňuje v tomto směru konkursnímu soudu, aby k určité procesní
aktivitě správce podstaty zavázal. V daném případě lze proto
postup soudu rovněž považovat za nepřiměřený, neboť stejného účelu
bylo možné dosáhnout opatřením prostřednictvím procesní aktivity
správce podstaty v nalézacím řízení, jehož předmětem je sporný
nájemní vztah (jak však vyplynulo v řízení před Ústavním soudem,
byl příslušný návrh uplatněný v probíhajícím nalézacím řízení vzat
zpět). Takový postup by přirozeně nezasáhl do ústavně zaručených
práv stěžovatelů a nevybočil by ani z rozsahu oprávnění
konkursního soudu v rámci dohlédací činnosti. Ústavní soud proto
shledal také porušení ústavního principu proporcionality
plynoucího z čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Ústavní soud ze shora uvedených důvodů pro porušení čl. 11
odst. 4 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy ústavní stížnosti
podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené
usnesení podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona
zrušil.



Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. prosince 2002