II.ÚS 618/01 ze dne 20. 2. 2002
N 20/25 SbNU 153
Nesprávné poučení o lhůtě, v níž je možno podat dovolání
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti
stěžovatele J. B., za účasti účastníka řízení Nejvyššího soudu ČR
a vedlejšího účastníka Městského soudu v Praze, proti usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2001, č. j. 25 Cdo 980/2001-42,
takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 8. 2001, č. j. 25

Cdo 980/2001-42, se zrušuje.

Odůvodnění
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 24. 10.
2001, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR
ze dne 23. 8. 2001, č. j. 25 Cdo 980/2001-42, a to pro porušení
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání
v projednání a rozhodnutí věci samé.
Shora uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání
stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1.
2001, č. j. 18 Co 535/2000-26, s odůvodněním, že dovolání bylo
podáno opožděně. V odůvodnění svého rozhodnutí dále dovolací soud
uvedl, že z obsahu spisu zjistil, že zástupci žalobce (v řízení
před Ústavním soudem stěžovatele) i žalované byl rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2001, č. j. 18 Co
535/2000-26, doručen dne 14. 2. 2001 (středa) a téhož dne tedy
nabyl právní moci, takže lhůta k podání dovolání uplynula dnem
14. 3. 2001 (středa). Dovolání žalobce (v řízení před Ústavním
soudem stěžovatele) proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno k poštovní přepravě dne 13. 4. 2001.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ČR ve
shora citovaném rozhodnutí sice správně aplikoval závěrečná
ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu č. 17 zák. č. 30/2000
Sb., ale nevěnoval dostatečnou pozornost obsahu poučení, kterého
se dostalo stěžovateli v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. 1. 2001. Obsah poučení citovaného rozsudku je totiž podle
stěžovatele v rozporu s ust. § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění před novelou provedenou zák.
č. 30/2000 Sb., a to pokud jde o tam stanovenou délku lhůty
k podání dovolání. Odvolací soud, ač správně v době již účinné
novely o. s. ř. aplikoval při rozhodování ve věci samé dosavadní
znění o. s. ř. (před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb.), při
koncipování obsahu poučení k podání dovolání tak již nepostupoval
a poučil stěžovatele o délce lhůty k podání dovolání podle
novelizovaného znění o. s. ř., tedy tak, že lhůta k podání
dovolání činí dva měsíce. Stěžovatel se tímto poučením odvolacího
soudu řídil a dovolání podal v této dvouměsíční lhůtě. Pokud by
Nejvyšší soud ČR nesprávné poučení zjistil, uvádí dále stěžovatel,
měl postupovat analogicky jako v případě, kdy by bylo v důsledku
nesprávného poučení podáno opožděně odvolání (ust. § 204 odst.
2 o. s. ř. před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb.).
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti odkázal na právní názor
Ústavního soudu vyslovený v jeho rozhodnutích, sp. zn. II. ÚS
160/94 (Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.3, str. 353
a násl.) a sp. zn. IV. ÚS 240/95 (Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, sv. 5, str.295 a násl.).
K posouzení celé věci si Ústavní soud vyžádal spis, vedený
u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25C 173/2000.
Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR,
které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 3. 12. 2001. V tomto svém
vyjádření Nejvyšší soud ČR setrval na své argumentaci obsažené
v ústavní stížností napadeném rozhodnutí a navrhl Ústavnímu soudu,
aby ústavní stížnost odmítl. Současně dovolací soud uvedl, že
netrvá na ústním projednání věci ve smyslu ust. § 44 odst. 2 zák.
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dále si Ústavní soud vyžádal i vyjádření Městského soudu
v Praze. Ve svém vyjádření, které Ústavnímu soudu došlo dne 8. 1.
2002, Městský soud v Praze připustil nedostatek ve svém
rozhodnutí, spočívající v nesprávném poučení o lhůtách k podání
dovolání, a navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by bylo
ústavní stížnosti jako důvodné vyhověno. V dalším podání, které
Ústavní soud obdržel dne 23.1. 2002 dal městský soud souhlas
k upuštění od ústního projednání věci ve smyslu ust. § 44 odst.
2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2001, č. j.
18 Co 535/2000-26, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně
a kterým byla v uvedené právní věci vyslovena přípustnost dovolání
podle ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou
provedenou zák. č. 30/2000 Sb., obsahuje na str. 6 poučení, že
"...Dovolání lze podat za podmínek ust. § 237 a násl. o. s. ř. do
dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu
soudu R v Brně prostřednictvím soudu I. stupně."
Podle ust. části dvanácté, hlavy I., bodu č. 17 zák. č.
30/2000 Sb., dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1. 1.
2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních
předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních
předpisů (tj. zejména podle ustanovení o. s. ř. - zákona č.
99/1963 Sb., ve znění před novelizací provedenou zákonem č.
30/2000 Sb.). V daném případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu
vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů,
při posuzování dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo
tedy nutno ve smyslu již citovaného bodu č. 17 přechodných
ustanovení zák. č. 30/2000 Sb., přihlížet k ustanovením o. s. ř.
ve znění před novelizací zák. č. 30/2000 Sb., tedy ve znění
platném do 31. 12. 2000, upravujícím dovolání, tedy k ustanovením
§ 236 až § 243d cit. zák.
Ve smyslu ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou
provedenou zák. č. 30/2000 Sb., je dovolání přípustné proti
rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud
ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože
jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Podle ust. § 240 odst. 1 o. s. ř., ve znění před novelou
provedenou zák. č. 30/2000 Sb., může účastník podat dovolání do
jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu,
který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno
opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.
V odstavci 2 cit. ust. se dále uvádí, že zmeškání lhůty uvedené
v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li
dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci přípustnost
dovolání vyplývala z ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., ve znění před
novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb., neboť odvolací soud sám
připustil proti svému rozhodnutí dovolání ve smyslu ust. § 239
odst. 1 cit. zák. Ve svém rozhodnutí však odvolací soud poskytl
stěžovateli nesprávné poučení o délce lhůty, ve které je možné
toto dovolání podat. Stěžovatel se řídil tímto nesprávným poučením
o délce lhůty k podání dovolání, a tak dovolání podal opožděně.
I když novely o. s. ř. z doby po listopadu 1989 svým obsahem
i smyslem daly průchod zásadě odpovědnosti účastníka řízení za
ochranu jeho práv ("každý nechť si střeží svá práva"), neznamená
to ještě, že obecné soudy jsou pro tuto zásadu již zcela vyvázány
ze své povinnosti poskytnout účastníkům řízení účinnou součinnost
tam, kde je to - z procesního hlediska - k ochraně práva nezbytně
zapotřebí, a to tak a v takovém rozsahu, aby ústavní zásady
plynoucí především z Listiny byly v řízení před ním respektovány;
opačný přístup by ve svých důsledcích vedl k tomu, že by obecné
soudy výkon spravedlnosti účastníkům odepřely (denegatio
iustitiae), což již samo o sobě je zřetelným výrazem
protiústavnosti.
Ve svém rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 65/93 (Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu sv. 1, str. 213 a násl.), Ústavní soud
vyslovil právní názor, že ve smyslu ust. § 5 o. s. ř. mají obecné
soudy povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich
procesních právech a povinnostech, přičemž občanské soudní řízení
je jednou ze záruk zákonnosti (ust. § 3 o. s. ř.); má-li být
splněn uvedený účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen
na řízení dle části čtvrté hlavy první o. s. ř., v němž řízení
zpravidla končí, ale též na řízení dle téže části hlavy třetí
o. s. ř., to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek
další opravný prostředek (dovolání) připouští.
Podle pozdějšího usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS
312/97 (Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv.9, str. 463
a násl.), odvolací soud povinnost poskytnout účastníku poučení
o možnosti podání dovolání nemá. V uvedeném rozhodnutí Ústavní
soud uvedl, že v žádném ustanovení o. s. ř. není stanovena
povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání.
Ústavní soud v uvedeném usnesení poukázal na rozdíl mezi funkcí
institutů odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného
opravného prostředku, který je přípustný vůči každému rozsudku.
Naproti tomu dovolání má charakter mimořádného opravného
prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných
ustanoveních o. s. ř. Možnost využití tohoto prostředku závisí na
tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání dovolání. Ze
skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu
nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto
vyvozovat, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní
ochrana.
I když otázka, zda povinnost obecných soudů poskytnout
účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech zahrnuje
i povinnost odvolacího soudu poskytnout účastníkovi řízení poučení
o možnosti podat proti svému rozhodnutí mimořádný opravný
prostředek, jakým je dovolání, je v soudní praxi řešena rozdílně,
je nepochybné, že takový nedostatek v činnosti soudní moci, jakým
je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníků
řízení, nemůže jít k tíži těch, kteří se na soud s důvěrou
obracejí jako na ochránce svých práv a svobod. Nebylo by proto
spravedlivé, aby pochybení soudu v projednávaném případě
spočívající ve vadném poučení o délce lhůty k podání dovolání
odvolacím soudem, šlo k tíži účastníka řízení (v řízení před
Ústavním soudem stěžovatele), a to tím spíše, že v právním státě
by měla platit zásada, že soud právo zná.
Dle čl. 90 Ústavy, jsou soudy povolány především k tomu, aby
zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Dle čl. 36 odst. 1 Listiny, se každý může domáhat stanoveným
postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve
stanovených případech u jiného orgánu.
Dle ust. § 3 o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zák.
č. 30/2000 Sb., je občanské soudní řízení jednou ze záruk
zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení. Každý má právo
domáhat se u soudu ochrany práva, které bylo ohroženo nebo
porušeno.

Jestliže v posuzovaném případě dovolací soud nepřihlédl ke
skutečnosti, že stěžovateli bylo odvolacím soudem poskytnuto vadné
poučení o délce lhůty k podání dovolání, a dovolání stěžovatele
odmítl jako opožděné, aniž došlo k meritornímu projednání
stěžovatelova dovolání, odňal tímto soud stěžovateli jeho právo na
soudní ochranu (odmítnutí spravedlnosti - denegatio iustitiae),
a porušil tak stěžovatelovo základní právo domáhat se svého práva
u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny. Rovněž dovolací soud nedostál své povinnosti vyplývající
z čl. 90 Ústavy (povinnost soudů poskytnout zákonem stanoveným
způsobem ochranu právům).
Ve svých rozhodnutích, sp. zn. II. ÚS 160/94 a IV. ÚS
240/95, na které stěžovatel odkazuje ve své ústavní stížnosti,
Ústavní soud konstatoval, že odmítl-li odvolací soud odvolání pro
údajnou opožděnost a v důsledku toho se odvoláním věcně nezabýval,
odňal tímto postupem účastníkovi řízení možnost jednat před soudem
a porušil tím jeho ústavně zaručené právo na soudních ochranu.
Uvedený právní názor v projednávané věci nelze použít, neboť ve
výše uvedených předchozích řízeních byla předmětem sporu otázka,
zda obecný soud správně posoudil, jestli odvolání (řádný opravný
prostředek) bylo skutečně podáno opožděně, či nikoli, ne avšak
problematika objektivně opožděného podání mimořádného opravného
prostředku - dovolání, a to v důsledku poskytnutí nesprávného
poučení odvolacím soudem.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy
a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných
soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud
oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím
těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním
zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl
k závěru že, ze strany jednajícího soudu byl porušen čl. 36 odst.
1 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy.
Dle ustanovení § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od
ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění
věci. Vzhledem k tomu, že účastník řízení, jakož i vedlejší
účastník vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání,
a také vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání
nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání
s poukazem uvedené upuštěno.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud podle ust.
§ 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, ústavní stížnosti vyhověl, a podle ust. § 82 odst. 3
písm. a) cit. zák. napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
23. 8. 2001, č. j. 25 Cdo 980/2001-42, zrušil.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.


V Brně dne 20. února 2002