Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatele I. D., zastoupeného advokátem JUDr. D.S., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 441/2002, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu České republiky, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Přerově, sp. zn. 1 T 261/2001, z něhož zjistil následující:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 10. 1. 2002, sp. zn. 1 T 261/2001, uznal stěžovatele vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle ustanovení § 238 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 trestního zákona. Odsoudil ho k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a pro jeho výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Poškozený J. H. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel se dle skutkových zjištění dopustil trestného jednání tím, že dne 23. 8. 2001 v době kolem 20.00 h v B., okres Přerov, na ul. J. č. 544, v ubytovně ZD K. po předchozím požívání alkoholických nápojů násilně vyrazil vstupní dveře a neoprávněně vnikl do pokoje č. 54 užívaného J. H. a požadoval po něm vydání finanční hotovosti ve výši 3.500,- Kč. Když mu J. H. požadovanou hotovost nevydal, napadl jej údery pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozený H. utrpěl zlomeninu lícně-čelistního komplexu vlevo, zlomeninu lícního oblouku a zhmožděninu levého oka s délkou pracovní neschopnosti do 10. 9. 2001 a předpokládaným léčením v trvání nejméně čtyř týdnů.
Odvolání stěžovatele zamítl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 25. 2. 2002, sp. zn. 2 To 97/2002, jako nedůvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 7. 2002, čj. 5 Tdo 441/2002-190, dovolání odmítl podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen "trestní řád"), neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b trestního řádu.
Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel spatřoval existenci dovolacích důvodů v nesprávných skutkových zjištěních, která byla učiněna před obecnými soudy. Podle názoru stěžovatele obecné soudy odmítly doplnit dokazování o navržené důkazy a provedené důkazy nesprávně zhodnotily. Skutková zjištění, která stěžovatel považuje ze neúplná a rozporná, tak neprokazují, že předmětný skutek stěžovatel spáchal. Z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod v něm není zahrnut. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, není však určeno k revizi skutkových zjištění učiněných před soudy prvního a druhého stupně. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. K posouzení oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud vždy povinen vycházet ze skutkového zjištění učiněného nižšími soudy a v návaznosti na takováto zjištění zvažovat správnost hmotněprávního posouzení. V projednávané věci to znamenalo, že pro dovolací soud bylo rozhodující skutkové zjištění, podle něhož stěžovatel spáchal skutek tak, jak byl uveden v rozsudku soudu prvého stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu odpovídal právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 trestního zákona a trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona. Rozhodnutí napadené dovoláním tedy nespočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nebyl proto dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel navíc nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale zaměřil své výhrady výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku. Vzhledem k uvedeným skutečnostem bylo dovolání odmítnuto.
Stěžovatel napadl rozhodnutí dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že jím došlo k dotčení jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny), neboť dovolání podle jeho názoru mělo být věcně projednáno. Na podporu svého tvrzení uvádí, že obecné soudy vycházely z nedostatečného množství provedených důkazů a přes návrhy obhajoby odmítly dokazování dále doplnit. Skutkový stav byl proto podle názoru stěžovatele nesprávně zhodnocen, v důsledku čehož byl stěžovatel odsouzen za skutek, který údajně nespáchal. Stěžovatel tvrdí, že zamítnutím dovolání mu bylo znemožněno domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu stanoveným postupem.
Ústavní soud vyzval dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení Nejvyšší soud ČR, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že v rovině trestně procesní všechny podstatné důvody pro postup uplatněný v trestní věci stěžovatele byly vyjádřeny v odůvodnění napadeného usnesení, a v plném rozsahu na ně odkázal. Pro doplnění uvedl, že k nápravě nejzávažnějších skutkových vad, jichž se stěžovatel v dovolání domáhal, slouží jiné mimořádné opravné prostředky než dovolání, a to stížnost pro porušení zákona a obnova řízení. V rovině ústavně právní poukázal na čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, z něhož nelze dovodit, že by existovalo zaručené právo na přezkum trestních věcí v mimořádném opravném řízení ve třetí instanci ve stejném rozsahu jako v řádném opravném řízení, tj. též z hlediska správnosti skutkových zjištění a úplnosti provedeného dokazování. Pokud zákon připouští podání dovolání jen z výslovně uvedených důvodů, aniž by bylo možno namítat správnost a úplnost skutkových zjištění a provedeného dokazování, nelze v tom shledávat porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Připomíná dále, že odmítl dovolání nikoli pro bezdůvodnost, jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, nýbrž proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než který zákon připouští. Má-li být mimořádný opravný prostředek, včetně dovolání, skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání nutně omezeny. Závěrem Nejvyšší soud ČR konstatoval, že v řízení o dovolání nedošlo k tvrzenému porušení čl. 36 Listiny, a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Stěžovatel buduje svou argumentaci na nesouhlasu s posouzením svého dovolání. Tvrdí, že Nejvyšší soud ČR se jím měl řádně zabývat, a ne jej jako bezdůvodné odmítnout (stěžovatel přitom v několika případech v rozporu se skutečností uvádí, že dovolání bylo zamítnuto). Z toho lze usuzovat, že stěžovatel je přesvědčen, že postupem Nejvyššího soudu ve skutečnosti došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), čímž byla porušena jeho ústavně zaručená práva (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 800/02, sp. zn. III. ÚS 577/02, obdobně sp. zn. I. ÚS 79/03).
Ústavní soud potvrzuje ústavní konformitu názoru Nejvyššího soudu ČR, který ostatně i on sám ve svých nedávných rozhodnutích vyslovil (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 687/02). Ústavní soud považuje za nepochybné, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného "základního práva" garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné "základní právo" na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat.
Ústavní soud se proto následně zaměřil pouze na otázku, zda interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona Nejvyšším soudem ČR v napadeném rozhodnutí splňovala požadavky ústavnosti.
Stěžovatel podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Jako zákonný dovolací důvod uvedl ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy existenci vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je obecně přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) trestního řádu. Při analýze konkrétních důvodů, které stěžovatel k označenému dovolacímu důvodu /§ 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu/ uvedl, dospěl k závěru, že jeho námitky napadají správnost skutkových zjištění plynoucích z provedeného dokazování. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění však podle názoru Nejvyššího soudu ČR nespadá do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů. Při posouzení existence tvrzeného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dovolací soud konečným skutkovým zjištěním učiněným soudy prvého a druhého stupně vázán a nemůže jej revidovat. Právní posouzení přitom v daném případě učiněným skutkovým zjištěním odpovídá. Popsané okolnosti podle názoru Nejvyššího soudu ČR splňují podmínky pro odmítnutí dovolání dle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť konkrétní argumenty dovolatele vycházejí z důvodu, který není jako zákonný dovolací důvod zakotven.
Ústavní soud konstatuje, že v daném případě byly použity obvyklé metody výkladu právních norem, přičemž interpretace a aplikace jednotlivých procesních ustanovení provedená dovolacím soudem nevykazuje znaky případné libovůle či dokonce svévole, a nevybočuje tak z mezí ústavnosti. Své závěry o postupu podle uvedených ustanovení zákona soud náležitě zdůvodnil. Vypořádal se s námitkami stěžovatele. Nesouhlas stěžovatele se závěry napadeného rozhodnutí nemůže sám o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v projednávané věci došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Za dané situace není oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování soudu.
Vzhledem k tomu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2004 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
|
|