II.ÚS 662/16 ze dne 2. 5. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., právně zastoupené JUDr. Milanem Nevěčným, Ph.D., advokátem se sídlem Valentova 960, Jemnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015 sp. zn. 5 Tdo 846/2015, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. 4 To 386/2014 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 4. 4. 2014 sp. zn. 2 T 181/2011, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 2. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka byla rozsudkem Okresního soudu v Třebíči uznána vinnou přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustila postupně v pěti případech v roce 2010, kdy uváděla nepravdivé údaje, které se týkaly chování učitelky Mgr. Ilony Šaškové vůči její nezletilé dceři. Její výroky měly být způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů, zejména ji poškodit v jejím zaměstnání učitelky v základní škole. Za tento přečin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Poškozená byla podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, které zamítl Krajský soud v Brně jako nedůvodné. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že řízení probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu, že obecné soudy nedostatečně prováděly důkazy, tyto nehodnotily jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, ani se nevypořádaly se zásadními námitkami obhajoby.

4. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

6. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

7. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal.

8. Výrok o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně je podložen dostatečným rozsahem dokazování. Z hlediska ústavněprávního lze proto konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného přečinu stěžovatelkou opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutku - nic podstatného vytknout.

9. Závěrem Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.

10. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelky, zejména jejího práva na spravedlivý proces, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu