II.ÚS 717/16 ze dne 2. 5. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Achima Langera, zastoupeného Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Bubenská 1, Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015 č. j. 1 As 158/2013-33 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2015 č. j. 30 A 47/2014-56, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel podal proti výše uvedeným rozsudkům správních soudů ústavní stížnost. Učinil tak v zákonné lhůtě, prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tvrdí, že správní soudy porušily jeho právo na vyloučení svévole státních orgánů podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na pokojné užívání majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni.

2. Stěžovatel je spoluvlastníkem ochranné známky Pit Bull Frankfurt. Jistý prodejce textilních výrobků podle názoru stěžovatele porušoval jeho právo k ochranné známce a dopouštěl se klamavých obchodních praktik ve smyslu § 5 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o ochraně spotřebitele"). Stěžovatel proto podal u celního úřadu podnět k zahájení řízení o porušení zákazu klamavých obchodních praktik. Celní úřad však řízení zastavil, protože se nestal skutek, o němž se vedlo řízení. Stěžovatel poté musel nahradit náklady provedené kontroly. Proti usnesení o zastavení řízení proto podal odvolání. Generální ředitelství cel ho ale zamítlo, protože stěžovatel nebyl účastníkem správního řízení.

3. V následné správní žalobě stěžovatel namítal, že měl být účastníkem řízení podle § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Dotčení svých práv dovozoval ze skutečnosti, že se v oběhu nacházejí výrobky porušující jeho ochrannou známku. Krajský soud žalobu zamítl, protože dotčení stěžovatele v jeho právech k ochranné známce nebylo přímé, ale pouze zprostředkované. Postavení stěžovatele bylo obdobné postavení poškozeného v řízení o přestupcích, ve kterém se poškozený nemůže odvolat proti rozhodnutí o zastavení řízení. Správní orgán prvního stupně ani nemusel vydávat usnesení o účastenství stěžovatele podle § 28 odst. 1 správního řádu, protože okruh účastníků tohoto řízení vyplývá přímo z jeho charakteru. Nejvyšší správní soud se poté ztotožnil se závěry krajského soudu a zamítl jeho kasační stížnost.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se správní řízení přímo dotýkalo jeho vlastnického práva k ochranné známce. Krajský soud a Nejvyšší správní soud pochybily při výkladu § 27 a 28 správního řádu, protože je vyložily příliš úzce. Stěžovatel byl významně zkrácen na svých právech tím, že s ním správní orgány nezacházely jako s účastníkem řízení a ani nerozhodly o tom, že účastníkem řízení není. Stěžovatelova účastenská pozice plyne z konstrukce a objektu zákona o ochraně spotřebitele. Tím je jak ochrana spotřebitele před klamavými obchodními praktikami, tak ochrana práv majitelů duševního vlastnictví. Stěžovatel je rozhodnutím ve správním řízení dotčen přímo. Samotný fakt, že se v oběhu nacházejí výrobky porušující jeho ochrannou známku, je nepochybně dotčením stěžovatelových práv. Účastenství stěžovatele vyplývá rovněž z konstrukce kontroly na podnět majitele práva duševního vlastnictví. Ten musí složit přiměřenou jistotu za účelem náhrady nákladů řízení pro případ, že se neprokáže oprávněnost podnětu. Stěžovatel dále namítal, že předmětem správní žaloby nebyla jen otázka jeho účastenství, ale komplexní otázka zkrácení jeho práv. Nejvyšší správní soud proto pochybil, pokud z nepřípustnosti odvolání stěžovatele ve správním řízení dovodil, že se hmotněprávní námitky nemohly stát předmětem řízení před správním soudem.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Stěžovatel z valné části opakuje námitky, které uplatnil již v řízení o správní žalobě a kasační stížnosti. Jejich podstatou je tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv v důsledku nesprávného právního posouzení otázky účastenství ve správním řízení. K tomu Ústavní soud připomíná, že ani nesprávná, resp. jím nesdílená, interpretace procesního či hmotněprávního ustanovení zákona obecnými soudy (v daném případě § 27 správního řádu) zásadně bez dalšího nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 641/14 ze dne 7. 8. 2014). Taková interpretace by mohla být důvodem zrušení rozhodnutí pouze tehdy, pokud by zasáhla některé z ústavních hmotných subjektivních práv (srov. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997). Ústava nechrání "základní právo na účastenství ve správním řízení". Proto by ani Ústavním soudem nesdílený výklad správního soudu, zda stěžovatel jako spoluvlastník ochranné známky, který podal podnět k zahájení řízení o správním deliktu podle zákona o ochraně spotřebitele, je podle § 27 odst. 2 správního řádu účastníkem tohoto řízení, bez dalšího nezakládal důvod pro zásah Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 641/14 ze dne 7. 8. 2014 a usnesení sp. zn. III. ÚS 640/14 ze dne 18. 9. 2014).

7. Jinak řečeno, základní právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mimo jiné spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, jehož součástí je i základní právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy dle čl. 36 odst. 2 Listiny, je procesní povahy. Jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě k rozhodnutí došlo. Výklad a použití zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům. Nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. A v projednávaném případě Ústavní soud porušení zákazu svévole nezjistil. Správní soudy se ve svých rozhodnutích dostatečně vyrovnaly s námitkami stěžovatele, dostatečně uvedly důvody, na jejichž základě rozhodly, a opřely se o konstantní judikatorní výklad příslušných ustanovení správního řádu (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 641/14 ze dne 7. 8. 2014 a usnesení sp. zn. III. ÚS 640/14 ze dne 18. 9. 2014).

8. Lze shrnout, že posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry správních orgánů a obecných soudů. Stěžovatel jen opakuje své námitky, které uplatnil v předchozích fázích řízení. Nesprávně však předpokládá, že na jejich základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.

9. Nad rámec uvedeného, je také třeba zdůraznit, že v oblasti ochrany spotřebitelů musí být vždy na prvním místě spotřebitel, nikoliv vlastník ochranné známky. Při posuzování nekalosti obchodních praktik podle zákona o ochraně spotřebitele je proto třeba se vždy ptát, zda byl skutečně v konkrétní věci spotřebitel ohrožen zaměnitelností označení s ochrannou známkou. Poškození vlastníka ochranné známky proto nemůže být hlavním východiskem ochrany spotřebitelů, z něhož by bylo možné dovozovat jeho účastenství, jak stěžovatel namítá. Vlastník ochranné známky má totiž zejména soukromoprávní prostředky, kterými se může proti poškození svých práv původcem nekalosoutěžního jednání bránit. Nemůže se v takové míře spoléhat na veřejnoprávní ochranu v rámci ochrany spotřebitelů.

10. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu