Ústavní soud České republiky
rozhodl v senátě, o ústavní
stížnosti 1. Ing. J. B., a 2. J. V., směřující proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 22 Ca
2/2000, a rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního
pozemkového úřadu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, za
účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního úřadu Frýdek-Místek,
jako účastníků řízení, a Zemědělského družstva Palkovice, jako
vedlejšího účastníka řízení, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě dne 30. 8. 2000, sp. zn.
22 Ca 2/2000, a rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek,
okresního pozemkového úřadu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ
1301/91-H-Rm, se zrušují.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 11. 12. 2000 doručena ústavní
stížnost stěžovatelů směřující proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 8. 2000, č. j. 22 Ca 2/2000-28, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního
pozemkového úřadu, (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 15. 11.
1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm. Tímto rozhodnutím správní orgán
rozhodl, že stěžovatelé, každý k id. polovinou, nejsou vlastníky
domu č. p. 431 na stavební parcele č. 773/1 a pozemku p. č. 773/1
v k. ú. Palkovice. Nárok stěžovatelů nebyl uznán, vzhledem
k ustanovení § 11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
"zákon o půdě"), když jak pozemkový úřad, tak i Krajský soud
v Ostravě, dospěly k závěru, že nemovitost v současné době
nesouvisí se zemědělskou výrobou.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že napadená
rozhodnutí jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 a Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina") a orgány ve věci rozhodující,
jako orgány veřejné moci, porušily svými rozhodnutími ústavní
práva stěžovatelů zaručená článkem 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1,
4 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že podstatou věci je,
zda nemovitosti, které jsou předmětem řízení, nelze vydat
z důvodu taxativně uvedených v ustanovení § 11 zákona o půdě, tedy
zda nemovitosti ztratily původně stavebně technický charakter
v důsledku zásadní přestavby nemovitosti a zda v důsledku toho
došlo ke ztrátě souvislosti stavby s předmětem zemědělské výroby.
Stěžovatelé současně odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu,
sp. zn. II. ÚS 263/96, podle kterého, pokud soud v přezkumném
řízení podle části páté občanského soudního řádu zavázal rozsudkem
správní orgán k doplnění řízení, je jeho povinností, aby při novém
přezkumném řízení trval na respektování svého předchozího právního
názoru, pokud tak správní orgán neučinil a soud sám nedoplnil
v této věci dokazování, jak mu to umožňuje ustanovení § 250q odst.
1 občanského soudního řádu a spokojil se pouze s dílčím
stanoviskem příslušného správního orgánu, pak průběh řízení nemůže
umožnit posouzení dané situace a přispět k objektivnímu
rozhodnutí. Ústavní soud dále v tomto rozhodnutí vyslovil názor,
že pokud soud sám nedoplnil dokazování a spokojil se pouze
s dílčími důkazy, pak tento průběh řízení nepřispěl
k objektivnímu posouzení věci a k vyjasnění tvrzení sporných
stran.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukázali i na nález
Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 467/97, který se zabýval
posouzením otázky souvislosti požadovaného domu se zemědělskou
výrobou. Podle názoru vyjádřeném v tomto nálezu za zemědělskou
usedlost se považuje soubor zemědělských pozemků, provozních budov
a obytné stavby, jako hospodářský celek. Takovýto výklad odpovídá
dikci § 11 odst. 4 zákona o půdě, který výslovně stanoví konkrétní
podmínky pro nevydání obytných budov. Z toho jednak plyne, že
zákonodárce předpokládal existenci takových budov, jako
samostatných věcí, které mohou být předmětem vydání a dále
argumentem a contrario je nutno dovodit, že pokud nejsou splněny
zákonné podmínky pro nevydání budov, mají být vydány. Zákon přitom
nikde nestanoví nezbytnou definiční vlastnost zemědělské usedlosti
jako určitého hospodářského celku v tom směru, že by všechny její
části musely na sebe místně, stavebně nebo provozně bezprostředně
navazovat. Stěžovatelé poukázali i na další odůvodnění tohoto
nálezu Ústavního soudu s tím, že je třeba mít na zřeteli, že jde
o restituční předpis, jehož hlavním účelem je zmírnění křivd.
Stěžovatelé dále namítali, že v předmětné věci nebyly
provedeny takové důkazy, které by popřely možnost zajištění
zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu
a orgány, ve věci rozhodující, zcela přehlédly skutečnost, že
předmětná budova je umístěna bezprostředně v komplexu již vydaných
zemědělských pozemků a tedy může např. i posloužit jako objekt, ve
kterém bude realizován prodej zemědělských výrobků, příp. zde
budou tyto výrobky uskladňovány, event. může být tento objekt
využit jako sociální zařízení zemědělských pracovníků. V této
souvislosti mělo být podle stěžovatelů i vyhodnoceno, že 1.
stěžovatel je zemědělcem, který fyzicky provozuje zemědělskou
činnost, a to na více než 150 hektarech zemědělské půdy,
zaměstnává zemědělské pracovníky a celý původní soubor
zemědělských pozemků skutečně jako hospodářský celek využívá
k zemědělské výrobě.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem
formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na
obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření a spis Krajského
soudu v Ostravě a vyjádření pozemkového úřadu, Pozemkového fondu
České republiky v Praze a Zemědělského družstva Palkovice.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření ze dne 8. 2. 2001 uvedl, že tvrzení stěžovatelů, že
došlo k porušení napadených ustanovení Listiny a Ústavy nepovažuje
za důvodná a navrhl zamítnutí stížnosti.
Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní pozemkový úřad, jako
účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 26. 1. 2001 shrnul
průběh celého řízení a uvedl, že provedeným správním řízením
o restitučním nároku stěžovatelů, průběhem přezkumného řízení
u krajského soudu ani napadenými rozhodnutími, práva stěžovatelů
zaručená jim Listinou a Ústavou nebyla porušena.
Vedlejší účastník řízení, Pozemkový fond České republiky
v Praze, se sdělením ze dne 11. 1. 2001 vzdal postavení vedlejšího
účastníka řízení ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Další vedlejší účastník řízení, Zemědělské družstvo P., se
ve stanoveném termínu k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé
uplatnili dne 3. 12. 1991 u pozemkového úřadu nárok na vydání
nemovitostí, jejichž původním vlastníkem byl J. V., mimo jiné i na
dům č. p. 431 s přilehlým pozemkem, k. ú. Palkovice. J. V. zemřel
24. 10. 1977 a stěžovatelé prokázali, že jsou oprávněnými osobami
ve smyslu § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Předmětná nemovitost
přešla do vlastnictví státu na základě rozsudku Lidového soudu ve
Frýdku-Místku ze dne 14. 3. 1956, sp. zn. 1 T 332/55, který byl
potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1956,
sp. zn. 6 To 149/56, a kterým byl J. V. odsouzen k propadnutí
veškerého majetku ve prospěch státu. Usnesením Okresního soudu ve
Frýdku-Místku ze dne 20. 11. 1990, č. j. 2 Rt 456/90, byl J. V.
rehabilitován a výše citované rozsudky zrušeny. Dne 26. 11. 1996
rozhodl pozemkový úřad po provedeném správním řízení rozhodnutím,
č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky
předmětného domu a pozemku. Své rozhodnutí pozemkový úřad
odůvodnil ustanovením § 11 odst. 4 zákona o půdě, které stanoví,
že obytnou budovu, hospodářskou budovu a jinou stavbu patřící
k původní zemědělské usedlosti, nelze vydat v případě, že zásadní
přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak,
že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Při svém
rozhodování vycházel pouze ze znaleckého posudku soudního znalce
Ing. J. K. vypracovaného v říjnu 1994, který potvrdil zásadní
přestavbu předmětného objektu. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu
podali stěžovatelé opravný prostředek ke Krajskému soudu
v Ostravě, který rozsudkem ze dne 21. 10. 1997, č. j. 22 Ca
38/97-10, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil pozemkovému
úřadu k dalšímu řízení s tím, že je nutno došetřit, zda ztráta
původního stavebního charakteru způsobila, že původní stavba
nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Dalším šetřením pozemkový
úřad zjistil, že po převzetí domu do svého vlastnictví požádalo
JZD P. v roce 1982 Místní národní výbor v P. o vynětí bytu
v rodinném domku č. p. 431 z bytového fondu a následně potom odbor
výstavby Okresního národního výboru Frýdek-Místek rozhodl o změně
v účelovém určení stavby tak, že tato stavba měla nadále sloužit
pro provozní a správní účely družstva. V době probíhajícího řízení
byl objekt skutečně využíván jako sklad a ubytovna. Zjištěné
skutečnosti vyhodnotil pozemkový úřad tak, že v případě tohoto
objektu nelze jednoznačně prokázat, že po provedené zásadní
přestavbě již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Vzhledem
k žádné bližší definici předmětu zemědělské výroby v zákoně o půdě
se pozemkový úřad přiklonil na stranu oprávněných osob s tím, že
překážka vydání nemovitostí není jasně dána a rozhodl dne 1. 6.
1998 pod č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm tak, že stěžovatelé jsou vlastníky
nárokovaných nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí pozemkového
úřadu podala dne 1. 7. 1998 povinná osoba - Zemědělské družstvo P.
- opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě. Krajský soud po
doplnění dokazování na místě samém svým rozsudkem ze dne 22. 9.
1999, č. j. 22 Ca 291/98-35, rozhodnutí pozemkového úřadu zrušil
a věc vrátil k dalšímu řízení s tím, že pozemkový úřad rozhodl na
základě přesně a úplně zjištěného stavu věci, ale tyto zjištěné
skutečnosti nevyhodnotil v souladu se zákonem. Před svým dalším
rozhodováním již pozemkový úřad nedoplňoval řízení a při hodnocení
úplně zjištěného stavu věci vycházel z právního názoru krajského
soudu. Dne 15. 11. 1999 vydal rozhodnutí, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm,
podle něhož stěžovatelé nejsou vlastníky předmětných nemovitostí.
Rozhodnutí pak pozemkový úřad odůvodnil v souladu s právním
názorem krajského soudu tak, že dům č. p. 431 ve stavu, v jakém se
v současné době po všech provedených stavebních úpravách nachází,
nemůže sloužit zemědělské výrobě, protože mu schází jakékoliv
hospodářské zázemí. Oddělením od původní zemědělské usedlosti,
provedenými stavebními úpravami a odstraněním všech hospodářských
budov k němu patřících, byl vytvořen stav, který lze hodnotit jako
naplnění podmínek ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě. Za
nevydané nemovitosti, které přešly na stát způsobem uvedeným v §
6 odst. 1 písm. a) zákona o půdě, přísluší stěžovatelům náhrada
dle § 11 odst. 2, § 14, 15 a 16 tohoto zákona. Proti rozhodnutí
pozemkového úřadu ze dne 15. 11. 1999 podali stěžovatelé dne 2.
12. 1999 opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě, který
napadeným rozsudkem ze dne 30. 8. 2000, č. j. 22 Ca 2/2000-28,
toto rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska
tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a poté dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může
uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených
zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud zejména
respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že
není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani
nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi
prováděné. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit,
zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva
nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavních zákonech nebo
v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy a v rámci toho
uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Jak pozemkový úřad, tak i přezkumný soud, dospěly v dané věci
k názoru, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami, avšak
nemovitosti nelze vydat proto, že je zde překážka jejich vydání
podle ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě. Ústavní soud se proto
zaměřil na podstatu ústavní stížnosti, a to naplnění důvodů
citovaného ustanovení.
Ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě stanoví, že pozemky
nelze vydat v případě, že obytnou budovu, hospodářskou budovu
a jinou stavbu, patřící k původní zemědělské usedlosti, nelze
vydat v případě, že zásadní přestavbou stavba ztratila svůj
původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí
s předmětem zemědělské výroby. Pro účely výkladu a aplikace
citovaného ustanovení Ústavní soud, jak to již vyjádřil v nálezu,
sp. zn. II. ÚS 186/95, publikovaném pod č. 83 ve Sbírce nálezů
a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 6 a v dosud nepublikovaném
nálezu ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS
467/97, ze dne 3. 8. 2000. Jak je v těchto rozhodnutích uvedeno,
Ústavní soud má za to, že při zkoumání předpokladů pro nevydání
nemovitosti, je třeba mít na zřeteli, že jde o restituční předpis,
jehož hlavním účelem je zmírnění křivd. Proto tedy, vykoná-li
oprávněná osoba, i když je stavba do určité míry zhodnocena, dle
§ 14 odst. 2 zákona o půdě, právo volby na vydání, je sice toto
její právo modifikováno společenským zájmem, ale pouze v tom
směru, že musí být zajištěna zemědělská výroba, což zákon o půdě
v § 11 odst. 4 vyjadřuje mimo jiné pomocí stavebně technických
parametrů, když hovoří o stavebně technickém charakteru. Tyto
parametry však nelze bez dalšího a navíc mechanicky aplikovat,
jednak pro samotnou spornost a nerovnocennost jednotlivých prvků
stavby dlouhodobé životnosti a dále proto, že tyto nemusí nic
vypovídat o tom, zda je či není zajištěna zemědělská výroba.
Výklad pro posouzení věci rozhodných pojmů je právní otázkou,
a proto technické hledisko představuje pouze jedno z hledisek pro
posouzení, zda u stavby došlo k zásadní přestavbě, kterou stavba
ztratila svůj původní stavebně technický charakter tak, že již
nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.
Nelze proto akceptovat výklad Krajského soudu v Ostravě,
podle kterého nemovitost po všech provedených stavebních úpravách
nemůže sloužit zemědělské výrobě a současně, že nemovitost
v současné době ani nesouvisí se zemědělskou výrobou. Ústavní soud
považuje uvedený výklad ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě za
extrémně vybočující z mezí ústavních zásad spravedlivého procesu,
a to zvláště za situace, kdy stranou zůstaly a v rozhodnutí
pozemkového úřadu a krajského soudu nebyly zohledněny další
podstatné okolnosti případu, opakovaně uplatňované stěžovateli.
Jde zejména o údaj, že předmětný objekt v současné době slouží
jednak k ubytování a dále slouží jako sklad různého materiálu
povinné osoby, která se sama zabývá zemědělskou výrobou. Dále jde
o údaj, že předmětná budova je umístěna bezprostředně v komplexu
již vydaných zemědělských pozemků, se zemědělskou výrobou tedy
funkčně souvisí a může např. posloužit jako objekt, ve kterém bude
realizován prodej zemědělských výrobků, příp. zde budou tyto
výrobky uskladňovány, event. může být využit jako sociální
zařízení zemědělských pracovníků. K posouzení otázky souvislosti
předmětného objektu se zemědělskou výrobou rovněž neměla zůstat
mimo rámec hodnocení skutečnost, že 1. stěžovatel je zemědělcem,
který fyzicky provozuje zemědělskou činnost, zaměstnává zemědělské
pracovníky a celý původní soubor zemědělských pozemků skutečně
jako hospodářský celek využívá k zemědělské výrobě.
Pozemkový úřad a krajský soud ve své argumentaci, týkající se
posouzení otázky, zda zásadní přestavbou stavba ztratila svůj
původní stavebně technický charakter tak, že již nesouvisí
s předmětem zemědělské výroby, vycházely výlučně z vymezení stavby
z hlediska veřejného stavebního práva. K těmto otázkám Ústavní
soud judikoval v již citovaném nálezu, sp. zn. II. ÚS 186/95, že
aplikace ustanovení § 11 odst. 4 nestojí a nepadá se stavebně
technickými parametry, ale musí vycházet jednak ze skutečnosti, že
jde o zmírnění křivd na jedné straně a zajištění zemědělské výroby
na druhé straně, přitom korelátem je rozsah zásahu (zásadní
přestavba), který je individuální, přestože zákonodárce v tomto
směru počítá i s kritérii stavebně technickými. O zásadní
přestavbu půjde jen tam, kde přestavba popře možnost zajištění
zemědělské výroby ve vlastním i souvisejícím slova smyslu. Kdy
tomu tak bude, je třeba vykládat restriktivně nejen proto, že jde
o zmírnění majetkových křivd a princip kontinuity s původním
vlastníkem, ale především proto, že samotná vázanost na
zemědělskou výrobu je zásahem do práv restituentů, kteří by, nebýt
křivdy, mohli dnes ve svém majetku provozovat v zásadě jakoukoliv,
tedy i nezemědělskou činnost.
Ústavní soud je ve vztahu k rozhodování krajského soudu při
posuzování naplnění podmínek § 11 odst. 4 zákona o půdě nucen
konstatovat, jak tomu učinil např. v nálezu, sp. zn. III. ÚS
187/98, publikovaném pod č. 112 ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu č. 12, že ty případy, kdy obecný soud neposkytne
účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač jim
tato ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem
přiznána, je nutno považovat za porušení principu rovnosti
v právech ve smyslu čl. 1 Listiny. K takovému pochybení ze strany
obecného soudu v přezkoumávané věci došlo.
Pokud se týká odkazu stěžovatelů na nález Ústavního soudu, sp.
zn. II. ÚS 263/96, ve vztahu k ustanovení § 250q odst. 1
občanského soudního řádu, dle jehož dikce soud sám může provést
důkazy nezbytné k přezkoumání napadeného rozhodnutí, Ústavní soud
konstatoval, že závěry citované v uvedeném nálezu nelze v daném
případě aplikovat a odkaz na tento nález považuje v dané věci za
nepřípadný.
Ústavní soud pak, jako již mnohokrát, k současně namítanému
porušení práva podle čl. 11 Listiny konstatoval, že ústavní
ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému,
nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku. V tomto směru nemohl
Ústavní soud ústavní stížnosti přisvědčit.
Avšak jakkoli na straně stěžovatelů nejde o ochranu již
exitujícího, ale teprve konstituovaného práva, třeba i zde
vycházet z preambule restitučního zákona sledujícího zmírnění
následků majetkových křivd a navozujícího stav, kdy ve vztahu
k účelu tohoto zákona je třeba vykládat i všechny, ve věci
relevantní, pojmy.
Ústavní soud, aniž by předjímal konkrétní výsledek řízení,
pokud jde o uplatněný restituční nárok na vydání předmětného
objektu včetně pozemku konstatuje, že uvedeným postupem Krajského
soudu v Ostravě i pozemkového úřadu došlo k porušení práva
stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k porušení principu v rovnosti v právech
podle čl. 1 Listiny a k odepření ochrany jejich právům zákonem
stanoveným způsobem podle čl. 90 Ústavy.
Za tohoto stavu věci proto Ústavní soud rozsudek Krajského
soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 22 Ca 2/2000,
a rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního pozemkového
úřadu, ze dne 15. 11. 1999, č. j. PzÚ 1301/91-H-Rm, zrušil ve
smyslu ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
Brně dne 3. 5. 2001
|
|