II.ÚS 767/16 ze dne 10. 5. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele EXCELFIN s. r. o., se sídlem Legionářská 1319/10, Olomouc, zastoupeného Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem Horní náměstí 7, Olomouc, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 11. 2015, č. j. 26 C 399/2014-106, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016, č. j. 30 Co 10/2016-124, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Dne 7. 3. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 shora označeným usnesením odmítl odvolání stěžovatele podané proti jeho rozsudku č. j. 26 C 399/2014-93 pro opožděnost, neboť tento rozsudek byl stěžovateli doručen dne 26. 10. 2015, takže posledním dnem k podání odvolání byl den 10. 11. 2015, nicméně odvolání bylo podáno teprve dne 11. 11. 2015. Soud přitom nepřihlížel k obsahu podání stěžovatele ze dne 26. 10. 2015, které bylo podáno elektronicky, avšak ve lhůtě 3 dnů nebylo doplněno předložením originálu či písemného podání stejného znění [§ 42 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Odvolání stěžovatele následně nevyhověl usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností Městský soud v Praze.

3. Stěžovatel tvrdí, že v záhlaví citovaná rozhodnutí porušila jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Namítá zejména, že podle Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 17. 4. 2013, č. j. 133/2012-OD-ST, kterou se upravuje jednotný postup podatelny při příjmu a ověřování datových zpráv a dokumentů v nich obsažených (dále též "instrukce") je datovou zprávou rovněž emailová zpráva. Podatele datové zprávy je nutno informovat o tom, že jeho zpráva je opatřena elektronickým podpisem, který není uznáván, což se prý však nestalo. Elektronický podpis je totiž vysoce technickou záležitostí a běžnému uživateli není příliš zřejmý praktický rozdíl mezi komerčním certifikátem a uznávaným kvalifikovaným certifikátem. V tomto případě byl stěžovatel informován pouze o tom, že jeho podání bylo přijato elektronickou podatelnou soudu a bylo přiřazeno ke konkrétnímu řízení. V tom, že na stěžovatele byly v rozporu s instrukcí kladeny vysoké nároky co do technických znalostí, spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Navíc v situaci, kdy předmětem řízení je nárok stěžovatele na náhradu škody, vzniklé nesprávným úředním postupem právě soudu. Kromě toho spatřuje stěžovatel protiústavní vadu i v tom, že prvostupňové rozhodnutí vydal asistent soudce a nikoliv soudce sám.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž konstatuje, že v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutích neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, a také odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečné. Jakkoliv totiž sice napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 vlastní odůvodnění neobsahuje, jsou nosné důvody tohoto rozhodnutí patrny přímo z jeho výroku; odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze je pak poměrně podrobné. Ústavní soud tak nezjistil žádnou indicii, která by mohla svědčit o zásahu do práv stěžovatele či o extrémním vykročení z pravidel upravujících toto řízení ve shora naznačeném smyslu. Ostatně ani samotnou použitou argumentaci stěžovatele nelze označit za ústavněprávně relevantní.

6. Jak plyne ze shora uvedeného, v nyní projednávané věci nejsou sporné skutkové okolnosti věci (datum doručení rozsudku soudu I. stupně, den a způsob podání odvolání), nýbrž toliko výklad ustanovení § 42 odst. 1-3 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí:
(1) Podání je možno učinit písemně. Písemné podání se činí v listinné nebo elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě nebo telefaxem.
(2) Písemné podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě je třeba nejpozději do 3 dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží. Stanoví-li to předseda senátu, je účastník povinen soudu předložit originál (písemné podání shodného znění) i jiných podání učiněných telefaxem.
(3) V případě podání v elektronické podobě podepsaného uznávaným elektronickým podpisem nebo podání v elektronické podobě podle zvláštního právního předpisu se nevyžaduje doplnění podání předložením jeho originálu podle odstavce 2.
(4) Pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno. Povinnost podpisu a datování se nevztahuje na podání v elektronické podobě podle zvláštního právního předpisu. Je-li účastník zastoupen advokátem, může být podpis advokáta nahrazen otiskem podpisového razítka, jehož vzor byl uložen u soudu, kterému je podání určeno. Podání v listinné podobě je třeba předložit s potřebným počtem stejnopisů a s přílohami tak, aby jeden stejnopis zůstal u soudu a aby každý účastník dostal jeden stejnopis, jestliže je to třeba. Podání v jiných formách se činí pouze jedním stejnopisem. K podání učiněnému elektronicky lze připojit také všechny jeho přílohy v elektronické podobě."

7. Z citovaného zákonného ustanovení, které staví naroveň listinná a elektronická podání, především platí, že pokud stěžovatel učinil podání soudu (odvolání) dne 26. 10. 2015 v elektronické podobě (avšak nikoliv podepsané uznávaným elektronickým podpisem, resp. podle zvláštního právního předpisu), byl povinen je do 3 dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. Protože tak neučinil, nemohl Obvodní soud pro Prahu 2 s ohledem na kogentní znění zákona k tomuto podání přihlížet.

8. K výkladu tohoto ustanovení o. s. ř. se nedávno vyjádřil Ústavní soud (nález sp. zn. II. ÚS 289/15 ze dne 7. 3. 2016), který zejména uvedl, že "zprávy doručené z datové schránky účastníka do datové schránky soudu a podání učiněná e-mailem s uznávaným elektronickým podpisem není bez dalšího nutné doplňovat. Podání vůči soudu v podobě datové zprávy z datové schránky bylo považováno za řádně podepsané, jestliže je učinila buď osoba s originálním oprávněním uvedená v § 8 odst. 1 až 4 zákona o datových schránkách, anebo osoba pověřená. Podpis na listině u podání písemného nebo ústního do protokolu, resp. zaručený elektronický podpis u elektronického podání, je u datové zprávy odeslané z datové schránky nahrazen náležitou identifikací příslušné osoby, která vůči soudu učinila podání prostřednictvím datové schránky. Právní úprava (i soudní praxe) vychází z toho, že pouze v případech, kdy soud nemůže bezpečně ověřit autenticitu odesílatele, což je v případě běžné elektronické pošty (tj. nezaručená e-mailová zpráva), je následný kvalifikovaný autorizační postup namístě (ve formě doplnění významnějších podání do tří dnů)."

9. Jestliže tedy v nyní projednávaném případě, kdy ani samotný stěžovatel netvrdí, že by jím odvolání podané elektronicky bylo opatřeno uznávaným elektronickým podpisem (bylo totiž opatřeno jen komerčním, nekvalifikovaným certifikátem), Obvodní soud pro Prahu 2 k tomuto podání nepřihlížel, postupoval zcela ve shodě s citovanou zákonnou úpravou a také s relevantní judikaturou. Komentáře k tomu doplňují, že není ani povinností soudu o této vadě podání účastníka informovat, a to zejména s ohledem na krátkost zákonné lhůty 3 dnů, dokdy nejpozději je nutno předmětnou vadu odstranit (J. Jirsa a kol.: Občanské soudní řízení - soudcovský komentář, Kniha I., 2. vyd., Wolters Kluwer, 2016, str. 313; obdobně L. Potěšil a kol.: Soudní řád správní - komentář, Leges, 2014, str. 278). Pokud stěžovatel poukazuje na ustanovení § 12 odst. 5 instrukce ("Pokud je organizace schopna z přijaté datové zprávy zjistit elektronickou adresu odesílatele, informuje zaměstnanec podatelny o zjištění dle odst. 4 odesílatele podání včetně poučení, že na podání se bude nahlížet, jakoby nebylo podepsáno."), je třeba uvést, že tato instrukce zjevně slouží jako závazná směrnice pro podatelny obecných soudů, nicméně z jejího nerespektování v nyní rozhodovaném případě nelze dovodit protizákonnost a tím méně protiústavnost postupu daného soudu. Jinými slovy vyjádřeno, tato instrukce stanoví soudům povinnost nad rámec výslovné zákonné úpravy, takže není případná argumentace stěžovatele, který z jejího (pouze!) porušení dovozuje protiústavní zásah do svých základních práv. Takovýto způsob interpretace by totiž fakticky vedl k degradaci ochrany ústavních práv na úroveň sledování dodržování podzákonných právních předpisů a normativních instrukcí, což však zjevně není úkolem Ústavního soudu, nýbrž vedení státní správy soudů.

10. Jen na okraj Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nepřípadně argumentuje též tím, že na něj byly kladeny příliš vysoké nároky co do technických znalostí. Není totiž možno přehlédnout, že již v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 byl stěžovatel zastoupen advokátem, tedy osobou znalou práva, který si musel být dobře vědom ustanovení § 42 o. s. ř. a požadavků na formu podání, které z tohoto ustanovení plynou. Jak ostatně uvádí v odůvodnění napadeného usnesení Městský soud v Praze, (opožděné) doplnění odvolání ze dne 11. 11. 2015 bylo již podepsáno uznávaným elektronickým podpisem právního zástupce stěžovatele, takže zjevně není přesvědčivé tvrzení ohledně nepřiměřeně vysokých technických nároků na něj kladených.

11. K námitce stěžovatele, že usnesení soudu I. stupně měl vydat přímo soudce a nikoliv asistent, pak je třeba konstatovat, že bylo postupováno zcela v souladu s ustanovením § 36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákon č. 6/2002 Sb."), ve spojení s ustanovením § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále jen "zákon č. 121/2008 Sb."). Podle ustanovení § 36a odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb. totiž platí, že asistent je oprávněn podílet se na rozhodovací činnosti soudu v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky. Ustanovení § 11 zákona č. 121/2008 Sb. následně vymezuje případy, kdy asistent soudce (resp. vyšší soudní úředník) rozhodovat nesmí, přičemž v žádném z těchto případů se zjevně nejedná o situaci, která nastala v nyní projednávané věci.

12. Nad tento rámec je ostatně třeba také uvést, že rozhodoval-li by v projednávané věci skutečně protizákonně namísto soudce asistent soudce, jednalo by se o nesprávné obsazení soudu ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. a stěžovatel by tak před podáním ústavní stížnosti musel využít žaloby pro zmatečnost. Ústavní stížnost je tak přísně vzato - v rozsahu této námitky - nepřípustná.

13. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu